|
Církevní dějiny (Ecclesiastica
historia)
Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák
Další
šíření textu je možné jen se souhlasem autora. Převzato z http://www.fatym.com/.
On-line text
vytvořen dle:
Novák, J: Církevní dějiny (Ecclesiastica historia)
(Teol. studie), Praha: Česká katolická charita, 1988
(Zatím je kniha bez odkazů na poznámky.)
Církevní historik
EUSEBIUS PAMPHILI
Kniha
I.
1. Úvod a
obsah díla
2. O božské
preexistenci našeho Pána Ježíše Krista
3. Jména Ježíš a
Kristus byla již i ve staré době ve velké
4. Kristovo
učení nebylo ani nové ani cizí
5. O době
příchodu Krista na zem
6. Proroci
předpověděli, že v době Kristova příchodu přestanou domácí
judejští knížata
7. O rozdílném
podání Kristova rodokmenu u evangelistů
8. Ukrutnost
Heroda vůči dětem a jeho konec
9. O Pilátově
době
10. Velekněží,
za kterých Kristus hlásal evangelium
11. Svědectví o
Janu Křiteli a Kristu
12. O
učednících našeho Spasitele
13. O Abgarově
dopisu
Kniha
II.
1.
Ustanovení apoštolů po Kristově nanebevstoupení
2. Pilát
zpravuje Tiberia o Kristových činech
3. Křesťanské
učení se rychle rozšířilo po celém světě
4. Gaius po
Tiberiově smrti ustanovuie židovským králem Agripu a Herod
trestá vyhnanstvím
5. Philo je
poslán s poselstvím Židů ke Gaiovi
6. Co stihlo
Židy pro zločin na Kristu
7. Pilátova
sebevražda
8. Hlad za vlády
Klaudia
9. Mučednická
smrt apoštola Jakuba
10. Heroda
Agrippu hned po pronásledování apoštolů stihl trest
11. Podvodník
Theudas
12. Královna
Osroenů Helena
13. Šimon
Magus
14. Petr v
Římě
15. Markovo
evangelium
16. Marek
přinesl evangelium Egypťanům
17. Philo o
asketech v Egyptě
18. Philovy
spisy
19. Vyhnání
Židů za císaře Klaudia
20. Neštěstí
Židů v Jeruzalémě o velikonocích
21. Nero
nástupce Claudiův
22. Události v
Jeruzalémě za vlády Nerona
23. Egypťan, o
kterém se zmiňují Skutky
24. Pavel
odveden v poutech z Judeje do Říma a tam byl propuštěn na svobodu
25. Jakub zvaný
bratr Pána zemřel mučednickou smrtí
26. Jakubův
list
27. Po Markovi
se stává v Alexandrii prvním biskupem Annianus
28. Za Neronova
pronásledování zemřeli v Římě mučednickou smrtí Petr
a Pavel
29. Nespočetné
útrapy Židů a jejich poslední válka s Římany
Kniha
III.
1. Kde
apoštolové hlásili křesťanství
2. První
představený římské církve
3. Listy
apoštolů
4. První
nástupci apoštolů
5. Poslední
obléhání Židů po Kristově smrti
6. Hlad, který
postihl Židy
7. Kristovy
předpovědi
8. Znamení před
válkou
9. Josef a jeho
spisy
10. Josefova
zmínka o Písmu svatém
11. Po Jakubovi
řídil jeruzalémskou církev Symeon
12. Vespasianův
rozkaz vypátrat Davidovy potomky
13. Anacletus,
druhý biskup římské církve
14. Abilius,
druhý biskup v Alexandrii
15. Klement,
třetí biskup římský
16. Klementův
list
17.
Pronásledování křesťanů za Domitiana
18. Apoštol Jan
a jeho Zjevení
19. Domitianův
rozkaz usmrtit Davidovy potomky
20. Příbuzní
našeho Spasitele
21. Cerdo,
třetí biskup alexandrijské církve
22. Ignatius,
druhý biskup v Antiochii
23. Symeon,
druhý biskup v Jeruzalémě
24. Vyprávění o
apoštolovi Janovi
25. Pořadí
evangelií
26. Pravé a
nepravé spisy Nového Zákona
27. Podvodník
Menander
28. Hereze
ebionitů
29. Heresiarcha
Cerinthus
30. Mikuláš a
po něm nazvaná sekta
31. Apoštolové,
kteří byli ženatí
32. Smrt Jana a
Filipa
33.
Jeruzalémský biskup Symeon umírá mučednickou smrtí
34. Trajanův
zákaz vyhledávat křesťany
35. Evaristus,
čtvrtý biskup římské církve
36. Justus,
třetí biskup jeruzalémské obce
37. Ignatius a
jeho spisy
38. Tehdejší
význační hlasatelé evangelia
39. Klementův
list a pod Klementovým jménem uvedené spisy
40. Papiovy
spisy
Kniha
IV.
1.
Biskupové v Římě a Alexandrii za Trajanovy vlády
2. Utrpení
Židů
3. Po Trajanovi
nastoupil Hadrian
4. Apologeti za
Hadrianovy vlády
5. Biskupové v
Římě za Hadriana
6. Jeruzalémští
biskupové od Krista až po Hadriana
7. Biskupové
římští a alexandrijští
8. Poslední
porobení Židů za Hadriana
9. Marcus, první
jeruzalémský biskup po biskupech z obřízky
10. Původci tak
zvaného falešného poznání, gnóze, v tehdejší době
11. Hereze
Saturnina a Basilida
12. Církevní
spisovatelé tehdejší doby, mezi nimiž vynikali Hegesippos
a Justin
13. Hadrianův
přípis, jímž zakazuje potrestat křesťany bez soudního výslechu
14. Římští a
alexandrijští biskupové za Antoniovy vlády
15. Zakladatelé
sekt v tehdejší době
16. Biskupové v
Římě a v Alexandrii
17. Justinova
kniha proti Marcionovi
18. Justinova
Apologie císaři Antoniovi
19. Přípis
císaře Antonia úřadům asijské provincie o našem náboženství
20. Melitonova
Apologie Verovi
21. Zprávy o
žáku apoštolů Polykarpovi
22. Po
Antoniovi nastoupil jeho syn Verus s bratrem Luciem
23. Polykarpova
mučednická smrt spolu s jinými se Smyrny za vlády Vera
24. Filozof
Justin zemřel mučednickou smrtí
25. Mučedníci,
o kterých se zmiňuje Justin
26. Justinovy
spisy zachované až do naší doby
27. Biskupové
římské a alexandrijské církve za Verovy vlády
28. Biskupové
antiochijské církve
29. Církevní
spisovatelé tehdejší doby
30. Hegesippus,
heretici jeho doby a apokryfní spisy
31. Dionysius,
korintský biskup, a jeho spisy
32. Theophilus,
biskup v Antiochii
33. Filip a
Modestus
34. Melito a
ti, o kterých se zmiňuje
35. Spisy
hierapolského biskupa Apollinaria
36. Musanus a
jeho spisy
37. Tatianova
hereze
38. Syřan
Bardesanes a jeho až dosud zachované spisy
Kniha
V.
1.
Eleutherus, biskup římské církve
2. Mučedníci v
Gallii za vlády Vera a způsob jejich smrti
3. Mučedníci
pomáhali těm, kteří při pronásledování selhali
4. Vidění
mučedníka Attala
5. Dopisy
mučedníků v záležitosti montanistů
6. Svědectví
mučedníků o Ireneovi
7. Bůh na prosbu
křesťanů sesílá císaři déšť
8. Seznam
římských biskupů podle Irenea
9. Dar konat
zázraky měli věřící ještě v této době
10. Ireneova
zpráva o svatých knihách
11. Biskupové
za Commodovy vlády
12. Filozof
Panteanus
13. Klement
Alexandrijský
14.
Jeruzalémští biskupové
15. Rhoden a
rozštěpení marcionitů
16. Fryžští
falešní proroci
17. Schisma v
Římě způsobené Blastem
18. Montanus a
jeho falešní proroci
19. Miltiades a
jeho spisy
20. Apollonius
a jeho vyvrácení názorů frygijské sekty
21. Serapionův
názor na frygijskou herezi
22. Ireneus
proti schismatikům v Římě
23. Apollonius
zemřel v Římě mučednickou smrtí
24. Vynikající
biskupové tehdejší doby
25. Tehdejší
spor o slavení velikonoc
26. Odpor obcí
v Asii
27. Všeobecný
souhlas v záležitosti slavení velikonoc
28. Ireneovy
spisy zachované až do naší doby
29. Spisy
ostatních v tehdejší době slavných mužů
30. První
přívrženci Artemonovy hereze a jejich zfalšování Písma svatého
Kniha
VI.
1.
Pronásledování za Severa
2. Origenova
horlivost v jeho mládí
3. Origenes již
od mládí učil Božímu slovu
4. Origenovi
žáci, kteří zemřeli mučednickou smrtí
5.
Potamiaena
6. Klement
Alexandrijský
7. Spisovatel
Judas
8. Smělý
Origenův čin
9. Narcissovy
zázraky
10.
Jeruzalémští biskupové
11.
Alexander
12. Serapion a
jeho spisy
13. Klementovy
spisy
14. Klementem
uváděné knihy Písma svatého
15.
Heraclas
16. Origenova
horlivost pro Písmo svaté
17. Překladatel
Symmachus
18.
Ambrosius
19. Svědectví
pohanů o Origenovi
20. Dochované
spisy z této doby
21. Slavní
biskupové tehdejší doby
22. Zachované
Hippolytovy spisy
23.Origenova
horlivost. Žádá kněžské svěcení
24. Exegetické
Origenovy knihy, které napsal v Alexandrii
25. Origenův
seznam kanonických knih
26. Heraelas
biskupem v Alexandrii
27. Biskupové
si váží Origerra
28.
Pronásledování za Maximina
29. Fabianus
obdivuhodným způsobem určen za římského biskupa
30. Origenovi
žáci
31.
Africanus
32. Origenovy
komentáře napsané v palestinské Caesarei
33. Beryllův
blud
34. Císař
Philippus
35. Dionysius
nástupcem biskupa Heracla
36. Další
Origenovy spisy
37. Rozkol mezi
Araby
38. Hereze
helcessaitů
39.
Pronásledování za Decia a Origenovo utrpení v něm
40. Dionysiův
osud
41.
Alexandrijští mučedníci
42. Dionysius -
pokračování
43. Novatus -
jeho charakter a hereze
44. Dionysiovo
vyprávění o Serapionovi
45. Dionysiův
dopis Novatovi
46.Ostatní
spisy Dionysiovy
Kniha
VII.
1.
Špastnost Decia a Galla
2. Tehdejší
římští biskupové
3. Cyprian byl
pro nový křest vracejících se z hereze
4. Dionysiovy
dopisy o této otázce
5. Jednota obcí
po pronásledování
6. Sabelliův
blud
7. Dionysius
dostává od Boha zjevení. Zděděná církevní pravidla
8. Novatova
Hereze
9. Hříšný křest
heretiků
10. Valerianus
a pronásledování za něho
11. Osud
Dionysia a křesťanů v Egyptě v tehdejší době
12. Mučedníci v
palestinské Caesareji
13. Klid za
Galliena
14. Významní
biskupové tehdejší doby
15. Mučednictví
Marina v Caesareji
16. Vyprávění o
Astyriovi
17. Zázračné
znamení našeho Vykupitele u Paneas
18. Žena trpící
krvotokem dala postavit sochy
19. Jakubův
biskupský stolec
20. Dionysiovy
velikonoční promluvy a v nich obsažený velikonoční kánon
21. Události v
Alexandrii
22. Tehdejší
nemoc
23. Gallienova
vláda
24. Nepos a jím
způsobený rozkol
25. Janovo
Zjevení
26. Dionysiovy
dopisy
27. Pavel ze
Samosaty a jím v Antiochii založená hereze
28. Významní
biskupové tehdejší doby
29. Pavel
usvědčen bývalým sofistou knězem Malchionem je zbaven své
hodnosti
30. Rozhodnutí
synody proti Pavlovi
31. Tehdy
vzniklá hereze manichejců
32. Významní
církevní učitelé naší doby a kdo z nich žili až do boření kostelů
33. Anatoliův
velikonoční kánon
Kniha
VIII.
1. Poměry
v naší době před pronásledováním
2. Rozboření
kostelů
3. Boj mučedníků
za pronásledování
4. Významní
mučedníci
5. Událost v
Nikomedii
6. Císařské
dvorní služebnictvo
7. Egypťané,
kteří se stali mučedníky ve Fénicii
8. Mučedníci v
Egyptě
9. Thébští
mučedníci
10. Události v
Alexandrii podle zprávy mučedníka Philea
11. Události ve
Frygii
12. Velmi mnoho
mužů a žen podstoupilo rozličný způsob boje
13. Církevní
představení, kteří pravost svého náboženství dosvědčil krví
14. Charakter
nepřátel náboženství
15. Chování
pohanů
16. Zlepšení
našeho postavení
17. Císaři
odvolávají svá nařízení
Kniha
IX.
1.
Předstíraná Maximinova laskavost
2. Změna
situace
3. V Antiochii
byla znovu postavena modla
4. Rozhodnutí
měst proti křesťanům
5. Vymyšlené
Skutky Piláta (Acta Pilati)
6. Mučedníci
této doby
7. Výnos proti
nám vyvěšen na sloupech
8. Události v
době hladu, moru a války
9. Zánik tyranů
a jejich poslední slova před jejich ,koncem
10. Vítězství
bohumilého císaře
11. Zánik
ostatních nepřátel křesťanského náboženství
Kniha
X.
l. Bohem
darovaný klid
2.
Znovubudování kostelů
3. Svěcení
kostelů na všech místech
4. Slavnostní
řeč
5. Opisy
císařských nařízení
6. Záležitosti
týkající se křesťanů
7. Osvobození
kleriků od veřejných úřadů a břemen
8. Liciniova
špatnost a jeho konec
9.
Konstantinovo vítězství a čeho se dostalo poddaným římské říše
Církevní historik EUSEBIUS PAMPHILI
Přístavní město palestinská Caesarea - nyní Kesari na izraelském
středomořském pobřeží poblíž Jaffy. Sídlo římských prokurátorů, odkud v
Kristově době Pontius Pilát každoročně o velikonocích se vydával se svými
vojáky do Jerusaléma. Město známé ze života sv. Pavla (SK 9,30;18,22;21,8).
Zde pobýval evangelista sv. Filip (SK 8,40;21,8) . Zde měl sídlo římský
setník Kornelius, v jehož domě kázal sv. Petr (SK 10). Zde později byl svým
vojskem provolán za císaře Dioklecian. Město po rozboření Jerusaléma se
stalo hlavním městem území tzv. Palestina Prima a záhy také sídlem biskupa.
Zde nebo v okolí se narodil (kolem r. 263) Eusebius, který položil
základy církevní historiografie.
Když císař Caracalla připravil r. 215
krvavou lázeň filozofům a jejich školám, uchýlil se tehdy Origenes do
Caesaree, kde na přání tamního biskupa založil katechetickou školu. V době,
kdy vyrůstal Eusebius, panoval v této krajině poměrný náboženský klid, a
mladý Eusebius dychtivý hlubšího poznání a vědění prožíval studijní léta v
této Origenem zde založené škole pod vedením učeného kněze Pamphila. Tento
Origenovsky zaměřený kněz - byl Origenovým žákem - ovlivnil nejen svými
vědomosti, ale i jím rozšířenou biskupskou knihovnou natolik mladého
Eusebia, že přijal z úcty k němu i jeho jméno - Eusebius Pamphili (duchovní
syn Pamphilův). Po mučednické Pamphilově smrti za Maximina zvaného Gaza (r.
309/310) uprchl do Tyru a pak do Egypta, kde byl uvězněn. Toleranční patent
císaře Konstantina z ledna či února r. 313 vrátil církvi znovu klid a
Eusebius, jemuž byl císař Konstantin pro jeho učenost velmi nakloněn, se
stal asi r. 313 biskupem v palestinské Caesarei. Podle Sozomena (H.E.II,l8)
se měl na přání císaře stát antiošským biskupem po odstoupivším Eustathiovi,
ale tuto nabídku odmítl. Měl zemřít asi kolem r. 340.
Po věroučné
stránce jsou u něho vidět určité rozpaky. Jako odchovanec Origenovy školy
zastával Origenův subordinatianismus (Bůh Otec je nezrozený; Syn nevychází z
podstaty, nýbrž z vůle Otce). Přesto ani subordinatianismus mu zcela
nevyhovoval ani nicejské dogma o soupodstatnosti božských osob, jak je vidět
z jednání na nicejském koncilu (r. 325). Byl však naprostým odpůrcem Ariova
názoru, že druhá božská osoba je něčím stvořeným.
Ve svých
apologetických spisech zachovaných většinou jen ve fragmentech uplatnil
veškerou svou učenost a znalost jak řecké tak židovské literatury. Jsou
důležité pro četné výtahy ze ztracených spisů antické literatury. Názor, že
pohanští filozofové, především Plato, čerpali ze Starého Zákona, má jistě od
Tertulliana. Jeho biblické práce se nesou v duchu alexandrijské školy
vykládající Písmo sv. alegoricky. Bohužel jsou zachovány jen ve zlomcích
(Komentář k žalmům, k Izaiášovi). I nejcenější práce v tomto oboru o slavení
velikonoc (Peri tés tou Pascha heortés) s krásným svědectvím o mši sv. je
rovněž bohužel zachována ve větším zlomku.
Eusebiovi možno z hlediska
věroučného vytknout neortodoxnost. Myslím si, že
jej nelze paušálně za
to odsuzovat. Přednicejská doba, ve které prožil více než polovinu svého
života byla dobou hledání výrazů, které by nejlépe vystihovaly hlavně veliké
tajemství Božího vtělení a vůbec celé christologie. Byla to však také doba
nechtěných i chtěných omylů jak dokazují nesčetné hereze od gnosticismu až
po ariánství. Nepříliš vzdálenou Alexandrii, kde působil na tamní
katechetické škole Origenes a odkud její vliv se rozšířil i na Caesareu,
nazval sv. Řehoř Vel. v dopise alexandrijskému patriarchovi Eulogiovi
"městem heretiků". V té různé směsici názorů a vlivů se podařilo rozpoznat
správné od nesprávného a hlavně jaký to bude mít dopad pro víru příštích
generací jen opravdu bystrozrakému teologu. Eusebius tímto velkým teologem
nebyl. Co by mu bylo možno vytknout, to byla jeho nedůslednost, jak
dosvědčuje jeho chování na nicejském koncilu (r. 325) a po něm. Z počátku
měl výhrady proti "homoousios - stejné podstaty" poněvadž přál spíše
subordinatianismu a ve formulaci "homoousios" viděl určitý druh
sabellianismu - (Sabellius podle Epiphania učil: , Jeden Bůh Otec, věčný,
netrpící, nezrozený; pokud vzal na sebe svobodnou vůlí tělo z Panny a
narodil se, trpěl, zemřel, pak se jmenuje Syn; papež Dionysius (259-268): ,
Sabellius učí rouhavé věci že Syn je Otcem a naopak"). Eusebius trochu
váhal" uvádějí souhlasně Sokrates (H.E.I,S) a Sozomenus (H.E.I,20). Když
viděl, že 318 biskupů je pro homousios a jen 5 proti, podepsal. Záhy se však
obrátil proti velkému bojovníkovi za prosazení dogmatu "homoousios" tehdy
již alexandrijskému biskupu Athanasiovi a na synodě svolané Athanasiovými
intrikujícími odpůrci z řad ariánů do Tyru r. 335 se postavil na ariánskou
stranu. Sozomenos (Eusebiův pokračovatel) uvádí ve svých Církevních dějinách
(II,17): "V té době když zkoumali to slovo (pozn.: homousios), považovali to
za rouhání v domnění, že Syn nemá vlastní bytí, jak tomu učil Montanus a
Sabellius. Druhá část zase obviňovala ty, kteří měli opačné mínění, že se
snaží zavést kult mnoha bohů. V této debatě vystoupil proti antiošskému
biskupu Eustathiovi Eusebius příjmením Pamphilus proslulý svou učeností. I
když oba přiznali Synu vlastní bytí (essentia), přece jeden druhého
obviňoval z různého mínění o tom. Eustathius obviňoval Eusebia, že se snaží
do dekretů nicejského koncilu zavést novoty. Eusebius mu však odpověděl, že
je sice schválil, ale Eustathiovi vytýká náklonností k Sabelliovu názoru".
Co vedlo Eusebia, aby se postavil na stranu ariánů proti Athanasiovi? Jistě
to nebyla nějaká náklonnost pro ariánství. Ariánský názor na Krista odmítal.
Spíše tu šlo asi o vyrovnání soních účtů. Sv. Athanasius byl impulsívní
povahy, zapálený pro věc a nelekající se překážek. Eusebius byl naproti tomu
ochotný ke kompromisům. Jak dokazují jeho dva dogmatické spisy (Contra
Marcellum a De ecclesiastica theologia) namířené proti průkopníkovi
nicejského vyznání biskupu Marcellovi z Ancyry, snažil se protlačit
origenovskou nauku o Logu (Slovu) jako církevní teologii. Když se mu to
nepodařilo jako člověk ochotný ke kompromisům, podal na koncilu svůj
kompromisní návrh (Socrates, H.E.I,.S). A když ani s tím neuspěl, podrobil
se většině, třebaže vnitřně nesouhlasil. Navíc asi v něm zůstal pocit
porážky od mladého diakona a jen sekretáře alexandrijského biskupa. A kdo
chce psa bít, vždycky si najde hůl, říká se. Příležitost k tomu mu dala
ariánská synoda v Tyru.
Hlavním těžištěm Eusebiovy práce byla historie.
Zde jej možno plným právem nazvat otcem církevních historiků. Bez jeho práce
a úsilí by byly církevní dějiny ochuzeny o dnes již zaniklé literární
dokumenty. Jeho stěžejní dílo Církevní dějiny (Ekklesiastiké historia)
předcházel spis zvaný Kronika. Byl to krátký přehled dějin starých národů
(Chaldeů, Assyřanů, Hebreů, Egypťanů Řeků a Římanů) ve výtazích z
nejstarších jemu dostupných spisů. S velkou pravděpodobností čerpal ze spisu
Julia Africana Chronografiai. Toto Eusebiovo dílo uveřejněné kolem r. 303 je
v řeckém textu zachováno jen ve fragmentech.
Při sepsání Církevních
dějin si byl vědom všech obtíží, které budou s touto prací spojeny. "Předem
prosím", říká v úvodu k tomuto dílu, "o laskavou shovívavost vůči mé práci.
Musím přiznat, že je často nad mé síly splnit, co jsem si umínil, a zcela to
vysvětlit, ježto jako první přistupuji k takovému úkolu a v jisté míře se
pokouším jít pustou, nevyšlapanou cestou. Nenašel jsem lidi, kteří by volili
mou cestu. Ti jen příležitostně ve své době zanechali úryvkovité vyprávění.
Jejich hlasy jsou jako pochodeň v dáli svítící a jako vzdálené strážní věže
staré doby volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych
své vyprávění vedl bez nebezpečí omylu správnou cestou. Vše, co se zdálo
mému úmyslu vhodné, potřebná místa starých spisovatelů jsem posbíral jako na
nivách Ducha z rozptýlených zpráv. Chci je organicky spojit tak, abych, i
když ne o všech nástupcích Pána, přece jen o těch vynikajících mezi
vynikajícími a těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí, podal
svědectví pro budoucí věky. Doufám, že moje práce bude velmi užitečná
historikům".
Měl pravdu. Kdo psal o dějinách staré církve, musil sáhnout
k tomuto dílu o 10 knihách zachycujícímu obraz církve od jejího založení až
po vítězství Konstantina. nad Liciniem r. 324. Sedm knih Dějin bylo
uveřejněno již před počátkem Dioklecianova pronásledování r. 303. Tím snad
chtěl ukončit své dílo. Nové události a přání biskupa v Tyru Paulina přiměly
jej práci rozšířit a doplnit. Poslední kniha byla dokončela brzy po pádu
Licinia r. 324. Nebudu podrobně rozebírat toto dílo. Úsudek o Eusebiově dílu
nechť si čtenář udělá sám. Jaké vážnosti se těšil tento spis, svědčí četné
překlady. U nás již r. 1594 u Veleslavína vydal překlad či spíše volnou
parafrázi původní předlohy Jan Kocín z Kocínetu. Chci jen ukázat na
Eusebiovu mravenčí práci při shromažďování dokumentů, mnohých dnes již
ztracených. Jeho práci napomáhala na tehdejší dobu neobvyklá vědecky
fundovaná znalost historie, kterou také v plné míře využil. Při tom všem
základní myšlenkou byla apologie křesťanství, vítězství pravdy nad
nepravdou. "Jiní historici", píše v úvodu 5. knihy, "by vylíčili jen válečná
vítězství, kolik bylo ukořistěno válečných trofejí, vylíčili by hrdinské
činy velitelů a vojáků, kteří v boji za vlast, děti a jiná dobra se
poskvrnili krví a nespočetným vražděním. Mé Dějiny Božího státu obsahují
nanejvýš mírové boje za pokoj v duši. Mluví o těch, kteří v těchto bojích si
statečně vedli spíše za pravdu než za vlast, spíše za víru než za své
nejbližší. Chci napsat k jejich nepomíjející památce o statečnosti bojovníků
za víru, o jejich vítězství nad neviditelným nepřítelem a konečně o jejich
vítězné koruně (H.E.V,1)". Citace svědků jako by apostrofovaly opravdovost
křesťanské víry. Sám, pokud nebyl očitým svědkem některých událostí, jako by
ustupoval do pozadí. Místo aby pronášel filozofické úvahy, cituje spisy a
dopisy, z nichž některé známe dnes již jen díky jeho citacím. Opravdu cenné
dokumenty bez básnických příkras a subjektivních názorů.
Naskýtá se
otázka, odkud čerpal prameny ke své práci. Jako žák učeného kněze a
Origenova žáka Pamphila čerpal počáteční vědomosti nejen od něho, ale i z
jeho bohaté knihovny. "Když jsme mluvili o velké Pamphilově lásce k
teologii, uvedli jsme také seznam všech Origenových spisů jakož i jiných
církevních spisovatelů" (H.E.6,32). Že soukromé knihovny měli nejen římští a
řečtí a jiných národů bibliofilové, ale i učení křesťanští duchovní, svědčí
příklad Julia Africana (+ po r. 240), který vedle své knihovny zřídil v Římě
za císaře Severa veřejnou knihovnu.
Sbírky knih k veřejné i soukromé
potřebě byly od počátku pro církev předmětem obzvláštní péče. Po vzoru
knihoven předkřesťanské kultury se starala, aby všechny písemné památky
křesťanských i mimo křesťanských autorů zůstávaly uchovány. Biskup měl za
povinnost postarat se o výchovu kleriků a jejich vzdělání. K tomu byly
nezbytné knihy Písma sv., výklady Písma, ale i knihy filozofů i tehdejší i
dřívější doby. Ke knihovnám patřily archivy, kam se ukládala korespondence
mezi jednotlivými křesťanskými obcemi, korespondence jednotlivců, žádosti,
stížnosti a jiné dokumenty důležité nejen pro celou církev, ale i pro
jednotlivé tehdejší diecéze. Proto tyto knihovny spolu s archívy obsahovaly
vedle Písma sv. i Constitutiones, koncilní a synodní akta, homilie Otců,
zprávy o mučednících a životě jednotlivých církví, lekcionáře dyptychy,
dopisy i matriky ("Kněz si poznamená jména všech", píše poutnice Aetheria,
když se zmiňuje o přípravě na křest). "V tehdejší době (pozn.: v době
Origena) žilo mnoho učených církevních spisovatelů. Jejich listy, které si
navzájem posílali, jsou ještě dnes poruce a snadno k dostání. Byly až do
naší doby uchovávány v knihovně v Aelii (Jerusalémě), kterou tamní biskup
Alexander založil a z níž jsme čerpali bohatou látku k naší práci", píše
Eusebius (H.E.VI,20). Bohužel Dioklecianovým dekretem De tradendis et
comburendis libris z r. 305 vzaly za své četné církevní knihy - podle
Isidora Sevillského to mělo být na 30 000 svitků.
Bylo to 19. roku vlády
císaře Diokleciana v březnu blízko svátku Utrpení našeho Vykupitele. Všude
byly vyvěšeny císařské výnosy, které přikazovaly rozbořit až do základů
kostely a svaté knihy hodit do ohně" (H.E.VIII,2).
Vedle knihoven
zřizovaných biskupy, existovaly ještě soukromé knihovny. Měl ji Eusebiův
učitel Pamphilus. Pro svou sbírku vlastnoručně opsal většinu Origenových
spisů a současně rozmnožoval i jiné rukopisy, aby je mohl dát v nutných
případech těm kteří je potřebovali. Význačnou knihovnu řeckých i jiných
filosofů měl Origenes. ,Aby nepotřeboval žádnou podporu od jiných, uvádí
Eusebius (H.E. VI,3) prodával knihy milovníkům knih za 4 oboly denně. O
Juliu Africanovi jsem se již zmínil. Při Eusebiově nuceném pobytu v Egyptě
neušla pozornosti ani bohatá knihovna v Alexandrii. Při svém zájmu o
historii využil každé možnosti - tedy jistě i knihoven neznámých bibliofilů
- získat a ověřit si prameny ke svému dílu. Nesmí nás ovšem zarazit jeho
vyprávění o korespondenci Ježíše Krista s edeským králem Abgarem (H.E.I 13).
I poutnice Aetheria z konce IV. st. se o tom zmiňuje. Tedy údajná
korespondence byla v tehdejší době považovaná za věrohodnou a tak ji také
jako takovou vsunul Eusebius do svého díla. Jakým způsobem získával zprávy z
římské církve, ještě než byl v úzkém kontaktu s císařem Konstantinem a než
mu byl umožněn přístup do státních archívů a ještě než ukončil 7. knihu, mi
není známo. Z korespodence sv. Řehoře Vel. však víme, že mezi patriarcháty
východu i západu byla živá korespondence, takže opisy či sdělení římského
patriarchátu byly pečlivě ukládány v tamních archívech k nimž měl v tehdejší
době velmi proslavený Eusebius snadný přístup. Toto jeho dílo je jakýmkoli
bombastem nezatíženou apotheosou prvotní církve. Na faktech ukazuje tu
obrovskou sílu Boží milosti projevující se při zápolení Kristu oddaných
služebníků za Boží věc a poukazem na různé hereze, které do církve vnášely
neklid, i přímo nevyslovené přání jednoty v celé církvi.
K překladu
použito textu Migne, Patrologia series graeca 1857.
Církevní dějiny
Kniha I.
ÚVOD A OBSAH DÍLA
Rozhodl jsem se napsat o událostech od doby našeho Spasitele a nástupců
svatých apoštolů až po naši dobu, totiž o velkých a obzvláštních událostech,
které se udály v historii církve, o činech velkých mužů, kteří vynikajícím
způsobem řídili nejvýznamnější křesťanské církve či z pokolení na pokolení
ústně nebo písemně hlásali Boží slovo. Dále jsem se rozhodl napsat o mužích,
kteří v rozličných dobách se ve snaze po novotě dali strnout do velmi
velkých omylů a honosili se, že jsou zakladateli jakéhosi falešného poznání
(gnose), čímž jako draví vlci hanebným způsobem napadali Kristovo stádo. Pak
i o osudu celého židovského národa kvůli zločinu vůči našemu Spasiteli. Dále
chci napsat o tom, jak často pohanské národy v rozličných dobách zuřili
proti Božímu Slovu a kdo v těchto dobách pro toto Boží Slovo dávali krev a
podstupovali mučení. Chci psát také o svědectvích víry v našich dnech a
milostivé a láskyplné ochraně našeho Spasitele. Při tom však musím začít u
prvního příchodu a smrti našeho Spasitele a Pána, Pomazaného Božího. Při tom
předem prosím o laskavou shovívavost vůči mé práci. Musím přiznat, že je
často nad mé síly splnit, co jsem přislíbil, a zcela vysvětlit, ježto jako
první přistupuji k takovému úkolu a do jisté míry se pokouším jít pustou,
nevyšlapanou cestou. Upřímně prosím Boha, aby byl mým vůdcem a síla Pána mně
pomáhala. Opravdu nenašel jsem lidi, kteří by volili mou cestu, leda že nám
příležitostně každý ve své době zanechali úryvkovité vyprávění. Jejich hlasy
jsou jako pochodeň v dáli a ze staré doby svítící. Jako ze vzdálené hlídky
volají ke mně a poučují mne, jakou cestou se mám ubírat, abych své vyprávění
vedl správnou cestou bez nebezpečí omylu. Proto vše, co se k mému úmyslu
zdálo vhodné, jsem z rozptýlených míst shromáždil a potřebná místa starých
spisovatelů jako bych natrhal v zahradě moudrosti. Historickým vylíčením
chci se proto pokusit organicky je spojit tak, abych i když ne o všech
nástupcích apoštolů Pána, přece jen o vynikajících mezi vynikajícími a
těšícími se velké pověsti u křesťanských obcí podal svědectví následujícím
věkům. Ostatně věřím, že toto pojednání bude potřebné pro budoucnost,
poněvadž až dosud jsem nepoznal žádného církevního spisovatele, který by se
ujal napsat. Také doufám, že má práce bude velmi užitečná historikům. Ve své
dřívější Kronice1
jsem sice podal jakýsi stručný výtah, avšak bez ohledu na to jsem si nyní
umínil co nejpodrobněji vylíčit události.
Jak jsem řekl, mé vyprávění
musí začít osobou Krista Spasitele, jeho vznešeným, skutečným a všechno
lidské převyšujícím zjevením a stejně tak i naukou o jeho božství. Vždyť
každý, kdo chce psát o dějinách církve - a takového si vážím - musí začít u
Krista.
Kronika (Chronikoi kanones kai epitomé
pantodapés historias Hellénón kai barbarón) - krátký přehled dějin starých
národů (Chaldeů, Asyřanů, Hebreů, Egtapťanů, Řeků a Římanů). Práci napsal
kolem roku 303.
2. O BOŽSKÉ PREEXISTENCI NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE
KRISTA
Kristus má dvě přirozenosti. Jednu, pokud máme na mysli jeho božství,
můžeme přirovnat lidské hlavě. Druhou, pokud Kristus vzal na sebe naši
trpící lidskou přirozenost, aby nás zachránil, můžeme přirovnat k nohám.
Má-li si tudíž naše následující vyprávění činit nárok na úplnost, musí začít
u toho, co je hlavní a důležité na Slovu. Tím také současně jasně dokážeme
úctyhodné stáří a božský původ křesťanství těm, kteří je považují za něco
nového a z ciziny zavedeného, které teprve včera a ne dříve spatřilo světlo
světa. .
Co se týče původu, důstojnosti, bytí a přirozenosti Kristovy,
to nemůže vylíčit žádné vyprávění. "Kdo pomyslí na jeho pokolení?" říká Boží
Duch u proroka (Iz 53,8). Opravdu, jako nikdo nezná Otce kromě Syna, tak
zase naopak nikdo nemůže dokonale poznat Syna krom toho, který jej zplodil.
Vždyť kdo by krom Otce mohl plně pochopit Světlo, které existovalo dříve než
všechen svět, a věčnou Moudrost, Slovo, které jako Bůh má život a bytí od
začátku u Otce? Kdo by mohl plně pochopit krom Otce toho, kterého jedině Bůh
zplodil přede vším viditelným i neviditelným světem, nejvyššího vůdce
nesmrtelných duchových zástupů, anděla veliké rady, vykonavatele skryté vůle
Otce, toho, který spolu s Otcem stvořil svět a je druhou příčinou stvoření
světa po Otci, pravého a jediného Božího Syna, Pána a Krále veškerého
tvorstva; toho, který současně s božstvím přijal od Otce království a vládu,
moc a čest, jak se říká v tajemných slovech Písma o jeho božství: "Na
počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. Všechno povstalo
skrze ně a bez něho nepovstalo nic" (J 1,1)? Tak učí i nejstarší z proroků
veliký Mojžíš, když naplněn Božím Duchem popisuje stvoření a řád vesmíru.
Stvořitel a tvůrce všeho přenechal svému pomazanému a žádnému jinému jako
svému zřejmě božskému prvorozenému Slovu stvoření nižších bytostí a tím i
stvoření člověka. "I řekl Bůh", říká se,: Učiňme člověka, aby byl naším
obrazem podle naší podoby" (Gen 1,26). Stejně se vyjádřil i jiný z proroků
ve svých písních o Bohu: "I řekl a stalo se; přikázal a bylo to stvořeno" (Ž
33,9). Zde uvádí Otce jako všemohoucího stvořitele všeho, který přikazuje
jako král a hned po něm jako druhého Božské Slovo, které však není nikým
jiným než tím, o kterém vyznáváme, že plnil rozkaz Otce.
Na toho
(Krista) už od počátku lidského pokolení poukazovali všichni, kteří se
vyznačovali spravedlností a ctností Boží bázně. Veliký služebník Mojžíš,
před ním již Abraham se svými dětmi a všichni spravedliví a proroci viděli
jej čistýma očima svého ducha, poznali jej a prokazovali mu úctu jako Božímu
Synu. Sám Abraham však při tom nepřestával vzdávat povinnou úctu jeho Otci a
všechny učil poznávat Otce. Bůh se zjevil, říká Písmo, jako obyčejný muž
Abrahamovi, když seděl pod dubem v údolí Mambre (Gen. 18,1). Ačkoli Abraham
jej viděl jako nějakého člověka, přece padl na zem, modlil se k němu jako k
Bohu. Vzýval jej jako Pána a doznal, že ví, kdo se to zjevil. "Pane, který
soudíš celý svět, to bys přece neudělal" (Gen. 18,25). Jestliže nyní žádný
rozumný důvod nepřipouští, že by nestvořené a neměnné bytí všemohoucího Boha
se proměnilo v lidskou bytost či že by v podobě stvořené bytosti chtěl
oklamat oči diváka či že by si Písmo něco takového vymyslelo, a jestliže
přece potom Pána Boha, který vyšetřuje a soudí celý svět, je vidět v lidské
podobě, koho jiného možno tím rozumět než jedině především existující Slovo?
První příčinu všeho (Otce) nelze tím rozumět. V žalmech se říká: "Poslal
svoje Slovo, uzdravil je a z jejich hrobu je osvobodil" (Ž 106,20). Mojžíš
velmi jasně jej nazývá druhým Pánem po Otci, když říká: "Hospodin začal
chrlit na Sodomu a Gomorrhu síru a oheň" (Gen 19,24). Také Jakubovi se
zjevil v podobě muže a Písmo je nazývá Bohem, který mluvil k Jakubovi:
"Nebudu tě nazývat Jákob (Úskočný) nýbrž Izrael (Zápasí Bůh), neboť jsi
zápasil s Bohem" (Gen. 32,28). Proto také Jakub nazval ono místo "Zjevení
Boha", když řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život"
(Gen 32,30). Avšak ani v Písmě uvedená zjevení podřízených andělů a Božích
služebníků nesmíme považovat za Boha. Jestliže někdo z nich se zjevil lidem,
Písmo to nezatajuje. Výslovně říká, že ne Bůh a také ne Pán, nýbrž anděl to
řekl, jak se dá snadno dokázat z tisíce svědectvích. I Josue, nástupce
Mojžíšův jej nazývá vůdcem nebeských andělů, archandělů a nadzemských
bytostí, silou a moudrostí Otce, jemuž je hned po Otci svěřena vláda a moc
nad vším, nejvyšším velitelem Pánových vojsk, ač jej neviděl jinak než v
lidské podobě. Vždyť takto je napsáno: "Když Jozue byl u Jericha, rozhlédl
se, a hle naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a
zeptal se ho: Patříš k nám nebo k našim protivníkům? Odvětil: Jsem velitelem
Hospodinova zástupu, právě jsem přišel" (Jos. 5,13-15). Tu padl Jozue k zemi
a řekl: "Pane, co přikazuješ svému služebníkovi?". A nejvyšší velitel
Hospodinova zástupu řekl Jozuovi: "Zuj si s nohou opánky, neboť místo, na
němž stojíš, je svaté". Také z tohoto místa možno usoudit, že to nebyl nikdo
jiný než ten, který mluvil k Mojžíšovi. Vždyť týmiž slovy a stejným způsobem
říká Písmo: "Když Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, zavolal na
něho z prostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši! Ten však řekl: Co je to? On však
pokračoval: Nepřibližuj se! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je
svaté". A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a
Bůh Jakubů (Ex 3,4n).
Že však skutečně existuje bytost (ousia), která
žila a existovala před stvořením světa a pomáhala Bohu Otci celého světa při
stvoření všech tvorů, totiž Boží Slovo a Moudrost, to mimo uvedené důkazy
ještě říká Moudrost, která Šalamounovými ústy velmi jasně poukazuje na
tajemství slovy: "Já Moudrost umím vždy poradit, účelnou rozvahu mám ve své
moci, Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci.
Skrze mne jsou velcí velikými a skrze mne vládnou vládci na zemi". K tomu
ještě dodává: "Hospodin mne vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co
konal odedávna. Od věčnosti jsem ustanovena, od věků, prve nežli byla země.
Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila, ještě nebyly prameny
vodami obtěžkány. Když ještě byly hory ponořeny, před pahrbky jsem se
narodila. Když upevňoval nebesa, byla jsem při tom. Když zakládal nebesa,
byla jsem tam. Když dával zákon, aby obloha hradila vody, byla jsem s ním
všechno pořádajíc. Byla jsem j2ho potěšením den ze dne, když se radoval z
dokonání stvoření" (Přísl. 8,12n). Že Slovo existovalo dříve než všechno a
že se některým - i když ne všem- zjevilo, to ve stručnosti dokážeme.
Vysvětlím, proč božské Slovo nebylo již dříve ohlášeno všem lidem a všem
národům tak, jako je tomu dnes. Život předků nebyl takový, aby mohli
přijmout Kristovo učení, moudrost a ctnosti. Vždyť hned na počátku po prvním
šťastném životě dbal první člověk málo o boží přikázání. Stal se smrtelným a
dřívější blaženost u Boha v ráji zaměnil za tuto prokletou zemi. Jeho
potomci, kteří zalidnili celou zemi, s výjimkou jednoho či několika, stali
se horšími a vedli nejvýš bědný život podobný zvířatům. Ano, nepřišlo jim
skoro na mysl stavět města nebo založit stát, starat se o umění a vědu.
Zákony a právní normy, ctnost a filozofii nezachovávali ani podle jména.
Žili jako kočovníci na poušti po způsobu barbarů a divochů. Přemírou zloby v
lidském srdci zničili přirozeností jim daný rozum a vlohy k myšlení a
mírnosti. Zcela se oddali bezbožnosti, takže se vzájemně trýznili, zabíjeli,
jedli lidské maso, ano, odvážili se bojovat i proti Bohu. Země se stala
odpalovací rampou proti nebi, a ve své zaslepenosti a nezměrné pýše se
připravovali k válce proti samotnému Pánu celého světa. Poněvadž takto žili,
poslal na ně i na celou zemi nad vším bdícím Bůh potopu a ohnivý déšť. Na
celé zemi se rozprostřel prales. Trvajícím hladomorem, morem, válkou, blesky
a hromy s nebe je drtil. Těmito dosti hořkými léky brzdil hroznou a nanejvýš
nebezpečnou nemoc duší.
Když přemíra špatnosti se rozlila skorem na
všechny lidi a jako strašné opojení zatížilo a zatemnilo skorem všechna
srdce, ukázala se jednorozená a prvorozená Moudrost Otce, totiž samo věčné
Slovo, z nezměrné lásky k lidem jednou v podobě andělů, jednou ve vlastní
podobě tomu i onomu bohabojnému člověku ve starověku jako zachraňující síla.
Přece ne v lidské podobě, poněvadž to jinak nebylo možné. Jakmile již
prostřednictvím uvedených lidí bylo zaseto semeno úcty k Bohu, zjevil se,
když celý od Hebreů pocházející národ se oddal pravé Boží úctě. Ježto to
byli lidé lpějící na starých zvyklostech, dal tomuto národu prostřednictvím
proroka Mojžíše obrazy a znamení tajemného sabbatu a obřízky jako
předznamenání jiného duchovního učení, nedal mu však jasné pochopení samého
tajemství.
Tomuto lidu byl oznámen Zákon a rozšířil se mezi všemi lidmi
jako líbezná vůně. Následek toho byl, že od té chvíle se smýšlení u mnoha
národů zjemňovalo všude na scénu vystupujícími zákonodárci a filozofy.
Divoká, surová a zvířecí povaha se přeměnila v lidskost, takže národy žili v
hlubokém míru a v přátelství. Teprve nyní na počátku římského panství nad
Judeou se konečně zjevilo Slovo všem lidem a národům země, ježto byli
připraveni a schopni poznat Otce. Tento učitel tajemství, pomocník Otce ve
všem dobrém, božské a nebeské Slovo Otce jako člověk, aniž by naši lidskou
přirozenost změnil v něco jiného, jednal a trpěl, jak to předpověděli
proroci. Zvláště předpověděli, že bohočlověk veřejně vystoupí, učiní
obdivuhodné věci a všem lidem.se projeví jako učitel pravé úcty k Bohu Otci.
Stejně tak předpověděli jeho obdivuhodné narození, jeho nové učení, jeho
zázraky, způsob jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a konečně i jeho obdivuhodné
nanebevstoupení. Prorok Daniel uchvácen božským Duchem viděl jeho království
na konci světa. Popisuje jeho vzhled opravdu podle lidských představ asi
těmito slovy: "Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý.
Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy na jeho hlavě jako čistá vlna. Jeho
stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a
vycházela z něho, tisíce tisíců sloužili jemu a desetitisíce desetitisíců
stáli před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy". A později říká prorok:
"Viděl jsem, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až
k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a
království, aby ho uctívali všichni lidé z různých národností a jazyků. Jeho
vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude
zničeno" (Dan 7,9n). Je jasné, že to nemožno vztahovat na nikoho jiného než
na našeho Spasitele, který na počátku byl Bůh, Bůh Slovo, který kvůli svému
poslednímu vtělení v nejnovější době nese jméno "Syn člověka".
Poněvadž
jsem ve zvláštní práci shromáždil prorocká místa o našem Spasiteli Ježíši i
to, co o něm uvádějí, ať nám postačí, co zde bylo řečeno.
3. JMÉNA JEŽÍŠ A KRISTUS
BYLA JIŽ VE STARÉ DOBĚ VE VELKÉ ÚCTĚ
Nyní je správný okamžik ukázat, že zmíněné jméno Ježíš a stejně tak i
jméno Kristus bylo již u starých Bohu milých proroků v úctě. První, kdo
rozpoznal jméno Kristus jako obzvlášť hodné úcty a vynikající, je zase
Mojžíš. On na Boží příkaz nařídil přeobrazná znamení nebeských věcí a
tajemné obrazy. Bůh mu přikázal:
Hleď, abys všechno udělal podle vzoru,
který ti byl ukázán na hoře" (Ex 25,40). Určil tedy jednoho člověka za
velekněze - to je nejvýš možná pocta pro člověka - a nazval ho Kristem.
Tímto způsobem tedy ustavil velekněžskou důstojnost, která podle jeho názoru
daleko převyšovala všechny ostatní lidské pocty. Poctu a vznešenost projevil
jménem Kristus. Tím musil vědět, že na Kristu je něco božského. Právě tento
Mojžíš osvícen Božím Duchem poznal jasně také jméno Ježíš a obzvlášť je
ctil. Jméno Ježíš totiž dříve před Mojžíšem nikdy mezi lidmi nevyslovené dal
poprvé tomu, o kterém věděl, že po své smrti-podle předobrazu- obdrží moc
nade vším. Svému nástupci, který se před tím nejmenoval Ježíš - jmenoval se
Naum, jak se jeho rodiče nazývali - tedy dal jméno Ježíš a chtěl tímto
jménem ho vyznamenat vyznamenáním cennějším než každý královský diadém.
Učinil tak proto, že tento Ježíš, Syn Nauma byl předobrazem našeho Spasitele
a když vykonal Mojžíšem uvedené symbolické bohoslužby, převzal povinnost
uctívat Boha pravou a nejčistší úctou. A tak právě Mojžíš dvěma mužům, kteří
tehdy vynikali ctností a slávou přede vším národem, totiž veleknězi a jeho
nástupci jako vůdci lidu propůjčil jako nejvyšší vyznamenání jméno našeho
Spasitele Ježíše Krista.
Také další proroci jasně a výslovně ohlašovali
Krista, když mu předpovídali úklady se strany židovského národa a jeho
povolání pohanů. Tak ku příkladu říká prorok Jeremiáš: "Dech našeho chřípí,
Hospodinův Pomazaný byl jat za naše hříchy, ten, jemuž jsme řekli: V tvém
stínu žíti budeme mezi národy" (Pláč 4,20). A stejně pln obdivu mluví David:
,Proč se bouří pohané, proč národy kují plané plány? Srocují se králové
země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho Pomazanému" (Ž
2,1). K tomu připojil jako by mluvil sám Kristus: Řekl Pán ke mně: Ty jsi
můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej, a národy ti předám do dědictví, v
trvalé vlastnictví i dálavy země" (Ž 2 7). Dále u Hebreů jméno Kristus
zdobilo nejen velekněze, kteří kvůli předobrazu byli mazáni zvláštním
olejem, nýbrž i krále, které jako proroky podle Boží vůle mazali olejem a
tak jistým způsobem se stali předobrazem Krista. Nosili na sobě předobraz
královské moci Božího Slova, jediného pravého Krista, Pána všeho. Avšak o
některých prorocích víme, že pomazáním olejem se stali předobrazem Krista.
Všichni tito mají nějaký vztah k pravému Kristu, božskému a nebeskému Slovu,
který jediný je veleknězem celého světa, jediný král všeho tvorstva a jediný
velký prorok mezi proroky Otce. Důkazem toho je, že žádný ze všech, kteří ve
staré době kvůli předobrazu byli pomazáni, žádný kněz, žádný král, žádný
prorok neměli takovou sílu božské moci jako náš Spasitel a Pán Ježíš, který
je jediný a pravý Kristus. Žádný z těch, kdo vynikali u svých přívrženců ku
příkladu slávou a vznešeností, nedokázal aby jeho přívrženci podle
předobrazného jména Kristus se nazývali křesťany. Také žádnému z nich
poddaní nevzdávali božskou poctu a ani když zemřeli, nikdo se nenadchl za
oslaveného zemřít. Také kvůli kterému z nich vznikl mezi obyvateli takový
rozruch? Je to přirozené, poněvadž síla předobrazu v nich nic takového
nevyvolala jako sama skutečnost u našeho Spasitele. On nenosil na sobě
symboly a odznaky velekněžské důstojnosti, neodvozoval svůj tělesný původ z
kněžského rodu, nezmocnil se trůnu pomocí tělesné stráže, nebyl ani takovým
prorokem, jako byli v dřívější době, neměl v židovském národě vůbec žádnou
hodnost či nějaké výhody. Přece však byl vyzbrojen vším od svého Otce, i
když ne předobrazně. Ačkoli tedy neměl žádné přednostní výhody jako dříve
uvedení, přece je nazván Kristem a sice v tom vyšším řádu než všichni
velekněží. Jako jediný a pravý Kristus-Pomazaný Boží naplnil celý svět svým
opravdu důstojným a svatým jménem "křesťané". Již ne znameními a předobrazy,
nýbrž zjevně zjevil svým ctitelům ctnosti a život potřebný pro nebe současně
s učením pravdy. Olej nebyl připraven z vonných bylin, nýbrž skrze Božího
Ducha přijal svou božskou účast na nestvořeném božství Otce.
Toto učí i
Izaiáš, jestliže jménem Krista říká: "Duch Panovníka Hospodina je nade mnou.
Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným. Poslal mne
obvázat rány srdce, vyhlásit svobodu zajatcům, vězňům propuštění a slepým
abych vrátil vidění" (Iz 61,1,2). Ale ne pouze Izaiáš. I David jej takto
oslovuje: "Tvůj trůn, Bože, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským
je žezlo práva. Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, Bože,
pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy" (Ž 44,7). Zde v prvním verši
jej nazývá Bohem, za druhé poctívá jej královským žezlem, mluví o jeho
královské a božské moci, za třetí představuje jej jako toho, který se
pomazáním olejem stal Kristem. Ne olejem z olivy, nýbrž olejem Boží radosti.
Tím také ukazuje na jeho obzvláštní a nade vše mocné přední postavení před
těmi, kteří byli ve staré době obrazně pomazáni na těle. Na jiném místě říká
David jasně toto: "Řekl Pán mému Pánu: Zasedni po mé pravici, já ti položím
tvé nepřátele za podnož k nohám" a z lůna před jitřenkou zplodil jsem tě.
Přisáhl Hospodin a želet toho nebude: Ty jsi knězem na věky jako byl
Melchisedech" (Ž 109,1-4).
Tento Melchisedech vystupuje v Písmu svatém
jako kněz nejvyššího Boha, aniž byl k tomu zvlášť pomazán olejem nebo že by
kněžské hodnosti dosáhl původem, jak tomu bylo zvykem u Židů. Proto i náš
Spasitel byl přísežně prohlášen za Krista a kněze ze své moci, ne jako jiní
předobrazně a symbolicky. Dějiny nám také nevyprávějí, že byl od Židů
pomazán nebo že pocházel z kněžského rodu, nýbrž že byl samým Bohem pomazán
před svítáním, to je před stvořením světa svým bytím z Boha, že má
nesmrtelné věčné kněžství, ne jako to dřívější kněžství. Velikým důkazem pro
to, že se mu dostalo nehmotného, ale božského pomazání, je, že On jediný z
lidí, kteří žili až po naše dny, u všech obyvatel celého světa je nazýván
Kristem, že u všech národů je pod tímto jménem znám a dosvědčován, od Řeků i
Neřeků oslavován a ještě nyní od svých ctitelů na celém světě je uctíván
jako král, více než prorok obdivován, jako pravý a jediný velekněz Boha ctěn
a konečně jako svým bytím věčné Boží Slovo Bohem Otcem ctěn a jako Bůh
uctíván. Nejobdivuhodnější ze všeho je že, my kteří jsme se mu zasvětili,
jej ctíme ne pouze hlasem či zvukem slov, nýbrž s opravdovou upřímností
svého srdce a svého vyznání si více vážíme než svého vlastního života. Toto
jsem musil nutně ke své Historii předeslat, aby nikdo s ohledem na čas
Ježíšova tělesného pobytu na zemi si nemyslel, že Ježíš Kristus náš Spasitel
a Pán začal existovat teprve nedávno.
4. KRISTOVO UČENÍ NEBYLO ANI NOVÉ ANI
CIZÍ
Aby nikdo nepovažoval Kristovo učení za nové a cizí, jako by bylo
zavedeno nějakým novotářem, který se nijak neliší od ostatních lidí, tedy si
o tom něco povězme. Po příchodu našeho Spasitele Ježíše Krista na zem ke
všem lidem, vynořil se náhle podle tajemného Božího úradku nový lid. Ne
malý, ne slabý, ne v nějakém koutu země, nýbrž lid mezi všemi národy velmi
početný a velmi zbožný, k tomu, pokud mu Bůh pomáhal, nevyhladitelný a
nepřemožitelný. Všichni jej nazývali podle Krista. Že se tak stane, to viděl
i jeden z proroků očima Božího Ducha a stržen takovým obdivem vyslovil tato
slova: "Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se rodí
země v jediném dni? Nebo zda může se zrodit národ najednou?" (Iz 66,8).
Tentýž prorok naznačuje také budoucí jméno tohoto lidu, když říká: "Těm,
kteří mi slouží, dám nové jméno, které bude velebeno na zemi" (Iz 65,15,16)
Jsme novým lidem, a ve skutečnosti toto nové jméno ,.Křesťané" se stalo
známým u všech národů teprve před krátkou dobou. Přesto můžeme dokázat, že
náš život, naše mravy jakož i zásady, co se týče uctívání Boha, nejsou nové
a od nás jakoby vymyšlené, Ty, abych se tak vyjádřil, znali od samého
počátku lidstva i bohabojní muži starověku.
Všem je známo, že hebrejský
národ nebyl novým národem a pro své stáří byl u všech národů váženým lidem.
Jeho dějiny a spisy vyprávějí o mužích dávné doby. Co do počtu bylo jich
málo ale vyznačovali se Boží bázní, spravedlností a obzvláštními ctnostmi.
Byli před potopou, jiní patřící mezi děti a potomky Noema zase po ní. I
Abraham sem patří a Hebreové ho ctí jako svého zakladatele a praotce. Kdyby
nyní všechny tyto znamenité muže - od Abrahama až k prvnímu člověku - pro
jejich spravedlivé jednání, pravda, ne podle jména nazval křesťany, byl by
blízko pravdy. Vždyť toto jméno chce zřejmě říci, že křesťané v důsledku
poznání učení Kristova se mají vyznačovat moudrostí spravedlností,
umírněností v životě, pevností, stejně jako vyznáním a úctou jediného
nejvyššího Boha. V tomto všem byli neméně horlivými jako my. Nemyslili jako
my na žádnou tělesnou obřízku, stejně tak ani na zachovávání sabatu. Rovněž
nepovažovali za nutné vyvarovat se některých pokrmů či něčeho podobného, jak
to jako předobraz zanechal svým potomkům Mojžíš. To všechno se nenajde ani u
křesťanů.
Avšak znali dobře samého Pomazaného Božího. Zjevil se, jak
vyprávějí, Abrahamovi zjevil se Izákovi mluvil s Jakubem, stýkal se s
Mojžíšem a ostatními proroky. Možno také shledat, že tito bohumilí muži byli
poctěni příjmením "Pomazaný-Kristus". Vždyť jedno místo v Písmu zní takto:
"Nesahejte na mé pomazané, chraňte se ublížit mým prorokům" (Paralip. 16,
22). Z toho je zřejmé, že již od doby Abrahama tito bohumilí muži ustanovili
nejvýš důstojný a velmi starý způsob uctívání Boha, který nejnověji se stal
známým všem národům Kristovým učením. Jestliže však někdo řekne, že Abraham
až dlouho potom dostal rozkaz obřízky, je tím potvrzeno, že před tím byl již
ospravedlněn vírou, poněvadž božské slovo říká asi toto: Abraham uvěřil a on
mu to připočetl jako spravedlnost." (Gen. 15,6). Poněvadž Abraham byl již
před obřízkou takový, Bůh, který se mu zjevil - byl to sám Kristus Boží
Slovo - proto mu sdělil ono proroctví o těch, kteří v následujících dobách
měli být stejným způsobem ospravedlněni. Proroctví zní doslovně takto: "Ve
tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy" (Gen. 22,18) a opět "Stane
se velkým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny národy země (Gen
18,18)". Že se to splnilo na nás, to musí každý uznat. Vždyť Abraham byl
ospravedlněn vírou v Boží Slovo v Pomazaného, který se mu zjevil, když se
odřekl dřívějších pověr a omylů svých předků a přihlásil se k jedinému
všemohoucímu Bohu a sloužil mu ctnostnými skutky nikoli náboženskými zvyky
pozdějšího mojžíšského Zákona. Poněvadž takto jednal, bylo mu také řečeno,
že v něm budou požehnána všechna pokolení a všechny národy. Právě tento
způsob Abrahamovy úcty uctívat Boha skutky, které jsou srozumitelnější než
slova, nachází se v celém světě pouze u křesťanů. Co by tedy nám mohlo
zabránit tvrdit, že my, kteří se nazýváme po Kristu (křesťané), máme tentýž
způsob života a týž způsob uctívání Boha jako ti bohumilí muži dávných dob?
Tím jsme dokázali, že dokonalá úcta Boha, která nám byla předána Kristovým
učením není něčím novým a cizím, nýbrž po pravdě řečeno první, jedinou a
pravou. Tolik o tom.
5. O DOBĚ PŘÍCHODU KRISTA NA ZEM
Po tomto úvodu, který byl nutný k mým Církevním dějinám, můžeme se
konečně vydat na cestu a začneme tělesným příchodem Spasitele. Prosím Boha,
Otce Slova i našeho Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista, o němž zde chceme
mluvit, nebeské Slovo Otce i Svatého Ducha, aby mi pomáhali a stáli při mém
pravdivém vyprávění.
Byl to právě 42. rok vlády Augusta a 28. rok po
podmanění Egypta a smrti Antonia a Kleopatry, čímž skončilo panství
Ptolemejů v Egyptě,2
když se narodil náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus v době tehdejšího prvního
soupisu za syrského místodržícího Quirinia v judském Betlémě, jak to
předpovědělo proroctví. O tomto soupisu v době Quirinia se zmiňuje
nejvýznačnější židovský spisovatel Josefus Flavius3
a spojuje s tím jiné vyprávění o sektě Galilejských vzniklé v tehdejší době,
o níž se také náš Lukáš zmiňuje ve svých Skutcích apoštolských takto: "Po
něm povstal za dnů soupisu Juda Galilejský a svedl za sebou lid. Také on
zahynul a všichni jeha přívrženci byli rozprášeni" (Sk 5,37). S tím souhlasí
i zmíněný Josefus. V 18. knize svých Starožitností říká doslovně:
"Quirinius, muž ze senátorského stavu, který zastával již jiné veřejné úřady
a po stupních se dostal až k nejvyšší hodnosti konsula a také na jiných
úsecích získal velký vliv, přišel na příkaz císaře s málo průvodci do Syrie,
aby lidem vrátil právo a při tom aby mu odňal majetek" (kap. 1 ). A na to
říká: "Gaulanitský Juda. který pocházel z města Gamaly, podněcoval s
farizeem Sadokem lid ke vzpouře. Oba tvrdili, že placení daní není ničím
jiným než zjevným porobením, a vyzývali lid bránit svou svobodu". A v 2.
knize dějin Židovské války píše o tom takto: "Tehdy vyzýval jistý galilejec
Juda obyvatele ke vzpouře. Namluvil jim, že se nesluší odvádět Římanům daně,
ježto smrtelní lidé nemají jiného pána než Boha" (kap. 8,1). Tolik Josefus.
2. Po příkladu Josefa Flavia i Eusebius
považuje Gaia Julia Caesara za prvního římského císaře a Octaviana za
druhého. Octavianus vládl po Caesarově smrti (r. 44 př. Kr.) 57 let, 6
měsíců a sice 14 let společně s M. Antoniem až do r. 30 př. Kr. Po Antoniově
smrti se stal samovládcem a r. 14 po Kr. zemřel. (Antiquit.
XVIII,2,2). Podle tohoto údaje se Kristus narodil 2 roky před naším obvyklým
letopočtem.
3. Josef Flavius se
narodil r. 37 po Kr. v Jeruzalémě. Z otcovy strany pocházel z velekněžského
rodu, z matčiny strany z rodu Makabejských. Tři roky patřil k essejcům, pak
přešel k farizeům. V 26 letech odcestoval do Říma, kde se seznámil s
Poppaeou Sabinou a tím si získal přízeň i císaře Nerona. Po svém návratu se
stal v židovské válce velitelem Galilejců a v pevnosti Jotapata prodělal
sedmitýdenní obležení, když pak byla pevnost zradou vydána Římanům, uprchl a
později dobrovolně přešel k Vespasianovi. Poněvadž Vespasianovi předpověděl
císařskou hodnost, mohl se v římském táboře volně pohybovat a byl také při
obléhání a zničení Jeruzaléma. Po dobytí Jeruzaléma odešel s Titem do Říma,
kde také dostal od císaře římské občanství. Zde se také věnoval literární
činnosti.
6. PROROCI PŘEDPOVĚDĚLI, ŽE V DOBĚ KRISTOVA
PŘÍCHODU PŘESTANOU DOMÁCÍ JUDEJŠTÍ KNÍŽATA
Když se kníže Herodes, původem cizinec, první zmocnil vlády nad židovským
národem, splnilo se Mojžíšovo proroctví: "Juda nebude nikdy zbaven žezla ani
palcátu, jež mu leží u nohou, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde". A
toho že budou národy očekávat (Gen. 49,10). Toto proroctví zůstalo nesplněno
pokud se Židům dařilo žít pod knížaty vlastního kmene. To trvalo od Mojžíše
až do vlády Augusta. Za Augusta poprvé Římané přenesli vládu nad Židy na
cizince, totiž na Heroda. Jak sděluje Josefus, Herodes byl z otcovy strany
Idumejec4
a z matčiny strany Arab. Podle Africana5
- byl to rovněž vynikající spisovatel - říkají někteří, kteří o něm uvádějí
podrobnosti, že byl synem Antipatra. Tento Antipater byl synem jistého
Heroda z Ascalonu a patřil k těm, kteří byli jmenováni služebníky Apollonova
chrámu. Jako malý chlapec byl prý Antipater unesen idumejskými lupiči a
zůstal s nimi, poněvadž jeho otec pro chudobu nemohl zaplatit výkupné. Byl
vychován podle jejich mravů a později získal přátelství židovského kněze
Hirkana.6
Synem tohoto Antípatra byl Herodes, který žil v době našeho Spasitele.
Poněvadž vláda nad Židy takto přešla na cizince, bylo splnění očekávání
národů podle proroctví téměř blízko. Od Mojžíše nepřetržitá řada vládců nad
Izraelem byla nyní přerušena. Před zajetím a odvlečením do Babylona
vládli jim králové, kteří se Saulem jako prvním králem, potom Davidem tu
měli svůj začátek. Před králi však jim vládli zvaní soudcové, a sice hned po
Mojžíšovi a jeho nástupci Josuovi. Po návratu z Babylona měli nepřetržitě
aristokraticko oligarchické zřízení. Na vrcholu vlády stáli totiž velekněží
do doby, kdy se objevil římský velitel Pompeius. Ten dobyl Jeruzalém7
a znesvětil svatyni, když vnikl až do velesvatyně. Aristobula, který podle
starého nástupnického práva byl v té době králem a veleknězem, poslal v
poutech i s dětmi do Říma a velekněžskou důstojnost přenesl na jeho bratra
Hyrkana a celý židovský národ od této chvíle učinil poplatným Římanům. Když
však brzy na to i Hyrkanus, poslední z řady velekněží upadl do parthského
zajetí, přijal poprvé, jak bylo řečeno cizinec Herodes z ruky římského
senátu a císaře Augusta vládu nad židovským národem. Za něho přišel Kristus
na zem a splnilo se tím proroctví o očekávaném vykoupení a povolání pohanů.
Od té doby přestali knížata a judští vládci, to znamená z judského národa.
Tím přirozeně bylo porušeno staré zřízení velekněžské důstojnosti, které až
dosud podle práva bylo dědičné a přecházelo na následující pokolení.
Také pro toto máme v Josefovi hodnověrného svědka, který o tom vypráví
takto: "Když Herodes byl Římany pověřen vládou, neustanovoval již velekněze
ze starého pokolení, nýbrž propůjčoval tu hodnost neznámým mužům. Toto
jednání při ustanovování velekněží považovali jak Herodes tak i jeho syn
Archelaus a po něm i Římané za osvojení si vlády nad Židy." Týž zpravuje
dále, že Herodes první také svaté velekněžské roucho zapečetil svým vlastním
pečetidlem a nedovolil veleknězi si je ponechat. Totéž že udělali i jeho
nástupce Archelaus a po něm i Římané. I následující budiž důkazem pro
splnění proroctví k době příchodu našeho Pána Ježíše Krista. V knize Daniel
totiž uvádí svaté Písmo zcela přesně počet tak zvaných ročních týdnů až k
jednomu knížeti označenému jménem Kristus. O tom jsem pojednal na jiném
místě (pozn. Demonstratio evangelica -Dan. 9,26) a vyvodil jsem z toho, že
Písmo předpovědělo skončení mazáním olejem. I to, jak je dokázáno, se
splnilo v době narození našeho Spasitele Ježíše Krista. Tolik jsem musil
předeslat, abych ukázal, jak tomu v Kristově době skutečně bylo.
4. Idumejci-Edomité odvozovali svůj
původ od Ezaua, který dostal příjmení Edom (ryšavý Gen. 25,25n).
Původně nomádi obývali území jihovýchcudně od Rudého moře.
Byli ve stálém boji s Židy až do doby Jana Hyrkana (asi r. 120 př. Kr.),
který si je podmanil a násilně judaizoval.
5. (Sextus) Julius Africanus ( + po r. 240)
se narodil v Jeruzalémě, později žil v Emausích-Nikopoli. Byl Origenovým
přítelem a udržoval styky s císařem Alexandrem Severem. V jeho službách
zřídil v římském Pantheonu veřejnou knihovnu.
6. Naproti tomu vypráví Josef o Antipatrovi:
"Hyrkan měl přítele jménem Antipater, rodem Idumejce, velmi bohatého a
odvážného. Nikolaus Damascenus jej sice uvádí jako potomka z Babylona
vrátivších se Židů, chce se však tím zalíbit jeho synovi Herodovi, který se
stal svou obratností králem. Tento Antipater se napřed jmenoval Antipas a
jeho otec Antipater. Tento poslední byl králem Alexandrem a jeho manželkou
jmenován místodržícím v Idumei a byl ve spojení se stejně smýšlejícími
Araby, Gazaeny, Ascalinv." (Antiquitates XIV, 1,3)
7. R. 63 př. Kr. - Josef - (Antiquitates
XIV,4): "Jen velekněz směl jednou do roka na svátek Smíření vstoupit do
velesvatyně. Pompeius vnikl s četným doprovodem dovnitř, přesto se, jak
uvádí s chloubou, nedotkl tamního pokladu. Přece však brzy Římané vymáhali
10 000 talentů".
7. O ROZDÍLNÉM PODÁNÍ KRISTOVA RODOKMENU U
EVANGELISTŮ
Evangelisté Matouš a Lukáš nám uvádějí Kristův rodokmen rozličným
způsobem a mnozí věří, že je tu skutečný rozpor. Ježto nyní všichni věřící -
pravda z neznalosti - se namáhají najít vysvětlení těchto míst, proto i my
chceme uvést k nám došlou zprávu kterou nám krátce před tím zmíněný
Africanus v dopise Aristidovi8
podává o souhlasu rodokmenu v evangeliích. Vyvrací tím důkladně mínění
jiných násilné a na omylu spočívající. Uvádí tradici, jak ji sám slyšel
přesně těmito slovy: "Jména pokolení byla v Izraeli počítána buď podle
přirozeného původu (kata fysin) nebo podle původu ze zákona (kata nomon).
Podle přirozeného původu jestliže se (otci) narodil vlastní syn; podle
původu ze zákona, jestliže někdo přijal rodinné jméno bezdětného zemřelého
bratra. - Poněvadž tu nebyla zcela určitá naděje na zmrtvýchvstání,
vytvářeli si budoucí přislíbení jistým druhem smrtelného z mrtvých vstání,
aby tak nezaniklo jméno zemřelého -. V rodokmenu jsou uvedeni i ti, kteří
měli přirozeného otce, i ti, kteří se narodili jiným rodičům a byli
adoptováni. Je tu tedy zmínka jak o těch, kteří byli skutečnými otci, tak o
těch, kteří byli
jakoby otci. Nemýlí se tedy evangelia, když jedny
počítají podle přirozeného původu a druhé podle původu ze zákona. Rody,
které odvozují svůj původ od Šalamouna a Nathana, byly vzájemně promíšeny
jednak tím, že přijaly jméno toho, který zemřel bez dětí, jednak tím, že
uzavřeli druhé manželství a z toho se narodily děti. Tudíž možno právem
považovat děti jednoho otce i za děti druhého otce, totiž za děti nepravého
i přirozeného otce. Tímto způsobem obě evangelia, i když uvádějí obě linie,
přece jen se ve své zprávě dostávají oklikou k Josefovi a sice obě skutečně
pravdivě. Že je správné, co jsem řekl, objasním to na obou rodokmenech.
Jestliže se počítá pokolení od Davida k Šalamounovi, podle Matouše jako
třetího od konce shledáme Mathanta, který zplodil Josefova otce Jakuba.
Počítáš-li stejným způsobem od Davidova syna Nathana shledáš podle Lukáše na
třetím místě od konce Melcha, jehož syn Heli je Josefovým otcem. Lukáš totiž
říká: Josef byl synem Heli a ten Melchův. Ježto nyní je náš pohled zaměřen
na Josefa, musíme vysvětlit proč uvádějí jako jeho otce Jakuba, který svůj
původ odvozuje od Šalamouna, i Heliho, který odvozuje svůj původ od Nathana;
dále proč jejich otcové Mathat a Melchi, ač různého rodu, jsou přece uváděni
jako dědové Josefa. Mathat a Melchi si vzali tutéž ženu a měli s ní děti.
Měla tedy s oběma děti. Zákon totiž nezakazoval, aby rozvodem či smrtí muže
se po druhé vdala. Z Esthy - tak se podle tradice jmenovala - zplodil
Mathat, který odvozoval svůj původ od Šalamouna, napřed Jakuba. A když
Mathat zemřel, oženil se s ní Melchi který svůj původ odvozoval od Nathana
sice z téhož kmene, avšak z jiného rodu, a obdržel od ní syna Heliho. Tím
shledáváme Jakuba a Heliho, ač rozdílného původu jako bratry narozené z téže
matky. Jeden z nich, když jeho bratr Heli zemřel bezdětný, vzal si jeho ženu
za manželku a zplodil s ní Josefa jako třetí dítě. Byl jeho přirozeným
synem. Proto stojí psáno: "Jakub zplodil Josefa". Podle zákona byl však
synem Heliho poněvadž jej zplodil jeho bratr Jakub. V důsledku toho
evangelista Matouš říká: "Jakub zplodil Josefa" a evangelista Lukáš, který
postupuje od dětí k rodičům říká: "Domnívali se, že Ježíš je syn Josefův" -
toto výslovně uvádí - "a ten Heliův a ten zase Melchův", což nelze považovat
za nesprávné. Vždyť původ ze zákona nemohl být jasněji vyjádřen. V tomto
rodokmenu, kde mluví o Božím Synu po linii vzestupné až k Adamovi, zamlčuje
slovo "zplodil".
Toto tvrzení není v žádném případě nedokazatelné nebo
lehkomyslně vykonstruované. Tělesní příbuzní Spasitele - ať už se chtěli
chlubit svým původem či jen prostě sdělovali skutečnost - nám toto také
ústně předali. Idumejští lupiči přepadli palestinské město Ascalon a odvedli
z Apollonova pohanského chrámu vybudovaném na městské zdi, Antipatra, syna
jistého chrámového služebníka Heroda a ostatní kořistí jako zajatce. Kněz za
svého syna nemohl zaplatit výkupné. Proto Antipater byl vychován podle zvyku
Idumejců. Později se spřátelil s židovským veleknězem Hyrkanem. Hyrkan jej
záhy poslal jako vyslance k Pompeiovi, který Hyrkanovi vrátil zcela svobodně
moc okleštěnou jeho bratrem Aristobulem. Antipater obdržel úřad prokurátora
Palestiny. Byl však ze závisti usmrcen. Po něm nastoupil jeho syn Herodes,
kterému později z rozhodnutí Augusta a Antonia bylo přiznáno panství nad
Židy. Jeho synové Herodes a ostatní se stali tetrarchy. Toto všechno
souhlasí s historickými knihami řeckými. Až do tehdejší doby se nacházely v
archívech rodokmeny hebrejských rodin i těch, kteří odvozovali svůj původ z
proselytů, jako od amonity Achora a maobitky Ruth, stejně jako těch, kteří s
nimi vytáhli z Egypta a svatbami se s nimi smísili. To tam bylo zaznamenáno.
Ježto nyní Herodes věděl, že není v žádném příbuzenském vztahu s izraelským
národem, a vědom si svého nízkého původu, spálil tyto písemné záznamy
rodokmenů. Tímto způsobem věřil že jej budou považovat za narozeného z
urozeného rodu, poněvadž nikdo neměl možnost již
odvozovat svůj původ od
patriarchů či od proselytů nebo od tak zvaných cizinců, kteří se smísili s
Izraelity podle záznamu ve veřejných listinách. Jen málo jich bylo, kteří
měli své soukromé záznamy, když si buď jména zapamatovali nebo si obstarali
opisy a mohli se chlubit, že pro své potomky zachránili vznešený původ. K
těm náleželi dříve zmínění kteří v souvislosti s rodem Pána byli zváni
"příbuzní Pána". Byli roztroušeni z židovských krajů Nazareta a Cochaby do
ostatního světa a uváděli uvedené rodokmeny podle svých deníků tak věrně,
jak jen mohli.
Ať je tomu jakkoli, aspoň podle mého a každého rozumného
názoru nemohl nikdo nalézt lepší vysvětlení. I když se to nedá doložit,
nechť nám také ve vysvětlení postačí, poněvadž lepší a správnější nejsme
schopni podat. Jistě v každém případu říká evangelium pravdu".
Na konci
tohoto listu Aristidovi uvádí Africanus ještě toto: "Mathan který pocházel
od Šalamouna, zplodil Jakuba. Když Mathan zemřel, zplodil Melchi, který
pocházel od Nathana, z téže ženy Heliho. Heli a Jakub byli podle toho
bratří, poněvadž se narodili z jedné a téže matky. Poněvadž Heli zemřel
bezdětný, vzbudil mu Jakub potomka, když zplodil Josefa. Tento Josef podle
přirozeného původu byl synem Jakuba a podle zákona synem Heliho. Tak byl
Josef synem obou". Potud Africanus.
Z výkladu rodokmenu Josefova vysvítá
také že Maria spolu s ním pochází z téhož kmene. Podle Mojžíšova zákona
nebylo totiž dovoleno směšovat se s jinými kmeny. Aby rodinné dědictví
nepřecházelo z jednoho kmene, bylo přikázáno uzavírat manželství v rámci
téhož kmene. Tolik o tom.
8. Filozof Aristides, autor apologie
určené Hadrianovi (117-138), pocházel z Athén
8. UKRUTNOST HERODA VŮČI DĚTEM A JEHO
KONEC.
V té době kdy se Kristus podle proroctví narodil v judském Betlémě, ptali
se mudrci od východu Heroda, kde je narozený král Židů. Viděli totiž hvězdu
a proto se rozhodli vydat se na velkou cestu, poněvadž si velmi přáli
poklonit se narozenému jako Bohu. Herodes se velmi polekal, neboť tušil, že
jeho vládě hrozí velké nebezpečí. Vyzvídal na zákonících, kde by očekávali
narození Krista. A když se dozvěděl, že proroctví Micheáše oznamuje, že v
Betlémě, vydal rozkaz zabít v celé krajině mužská nemluvňata do dvou let
stará v době, kterou vyzvěděl od mudrců. Každopádně věřil, že tam bude
pravděpodobně i Ježíš a bude tak sdílet osud se stejně narozenými. Dítě však
uniklo tím, že anděl sdělil jeho rodičům, co se má stát. Uprchli tedy do
Egypta. Toto nám vypráví v evangeliu Písmo svaté.
Stojí za to pohlédnout
na odměnu, které se Herodovi na sklonku jeho života kvůli Kristu a ostatním
dětem dostalo. Bezprostředně na to stihla jej Boží spravedlnost a ukázala
mu, co ho čeká po smrti. Za sebou jdoucími pohromami v rodině vyprchal
vysněný lesk jeho vlády. Zabil svou ženu, děti i ostatní, kteří mu původem a
přátelstvím stáli nejblíže. Nedá se to ani podrobně vylíčit. Každá jiná
tragédie stála ve stínu. I Josef ve svých Dějinách o něm podrobně pojednává.
Bezprostředně po útoku proti Kristu a ostatním dětem stihl jej Boží trest a
přivedl jej až k smrti. To možno nejlépe poznat z vlastních slov historika.
V 17. knize svých Židovských starožitností popisuje jeho život takto:
"Herodova nemoc se zhoršovala. Byl Božím trestem za jeho zločin. Byl to
totiž pomalý oheň který postižené vnitřnosti ani tak nepálil jako stravoval
vnitřnosti. K tomu se přidružovala nenasytná žádost něco jíst, které nemohl
odolat. Také měl vředy na vnitřnostech a palčivou bolest ve střevech, nohy
mu mokvaly. Podobnou hrůzu měl i na dolní části těla. Ano, i pohlavní úd
hnil a byl plný červů.
Těžce dýchal a dech odporně zapáchal, často se
dusil. Odpadávaly mu i kusy masa. Bylo to nesnesitelné. Muži, kteří měli dar
vidění a poznání takové věci vykládat, říkali, že to Bůh vyžaduje od krále
jako trest za jeho mnohostrannou zlobu." Toto vypráví uvedený Josef ve svém
díle.
Podobně zpravuje o Herodovi ve 2. knize svých Dějin (války
židovské) takto: "Od té doby zachvátila nemoc celé Herodovo tělo a působila
mu v jednotlivých údech hrozné bolesti. Horečka nebyla sice tak velká, ale
celé tělo jej nesnesitelně svrbělo a v útrobách jej trýznily ustavičně
bolesti. Nohy mu jako vodnatelnému otekly, spodní část těla se mu zanítila a
na pohlavním ústrojí se mu provalil hnisavý vřed, do něhož se dali červi.
Mimo to jej trápila i záducha, takže nemohl ani ležet. Křeče jej soužily ve
všech údech. Věštci říkali, že nemoc je trestem Božím za popravení zákoníků.
On sám však, ať byla muka sebevětší, lpěl na životě. Doufal v záchranu,
doufal v léky. Nechal se přenést přes Jordán a léčil se v teplých pramenech
u Kallirhoe,9
jehož voda teče do Asfaltového jezera10
a je také sladká, že ji možno pít. Zde mínili lékaři, že teplý olej znovu
prohřeje celé tělo. Sotva jej posadili do vany plné oleje, přepadla jej
slabost a rozevřely se mu oči jako mrtvému. Když však na to služebnictvo
začalo křičet, přišel sice znovu k sobě, vzdal se však naděje na zachránění.
Rozkázal vyplatit vojákům každému po 50 drachmách a větší sumu peněz
rozdělit mezi velitele a své přátele. Když se vrátil do Jericha, ještě více
zatrpkl. Jako by se chtěl smrti vysmát, připadal na hrozný zločin. Zavolal
si totiž k sobě nejvznešenější muže každé vesnice z celé Judeje a zavřel je
v jízdárně. Načež zavolal svou sestru Salomé a jejího muže Alexandra a řekl:
"Vím, že Židé se budou radovat z mé smrti. Ale nechť i jiní přispějí k tomu,
abych byl jaksepatří oplakáván, což jedině záleží na vás, vykonáte-li, co
poručím. Až naposled vydechnu, dejte stít ozbrojené muže, aby celá Judea a
každý dům mne i když proti své vůli oplakávali." (Válka židovská 1,32). A
brzy na to říká Josef: "Znovu jej soužily hlad a křečovitý kašel. I rozhodl
se přemožen bolestmi vyjít vstříc svému osudu. Vzal jablko a požádal o nůž.
Bylo totiž zvykem, že si je každý sám rozkrájel. Když se rozhlédl kolem, zda
tu nikdo není, který by mu v tom mohl zabránit, zdvihl svou pravici, aby se
probodl". Mimo to vypráví tento historik, že Herodes krátce před svou smrtí
nechal ještě třetího ze svých vlastních synů zavraždit - dva před tím již
zavraždil- a krátce na to skončil svůj život za strašných bolestí.
Tak
skončil Herodes. Vytrpěl zasloužený trest za zavraždění dětí z okolí Betléma
a za svůj postoj vůči našemu Spasiteli. Po Herodově smrti se Josefovi, který
se zdržoval v Egyptě, ve snu zjevil anděl a přikázal mu, aby se ihned s
dítětem a jeho matkou vrátil do Judeje. Zjevil mu, že ti kteří usilovali o
život dítěte již zemřeli. K tomu evangelista připojuje ještě toto: "Když
uslyšel, že Archelaus kraluje v Judsku místo svého otce Heroda, obával se
tam jít; po napomenutí ve snách se odebral do území galilejského" (Mt 2,22).
O Archelaově nastoupení na trůn po svém otci vypráví uvedený historik
(Antiquit. XVII, 8,9). Popisuje způsob, jak Archelaus podle závěti svého
otce a rozhodnutí císaře Augusta obdržel vládu nad Židy a jak, když po 10
letech ztratil vládu, jeho bratří Filip a Herodes mladší spolu s Lysaninem
spravovali tetrarchie.
9. Kalinrhoé - Krásné prameny na
východní straně Mrtvého moře.
10. Mrtvé moře.
9. O PILÁTOVĚ DOBĚ
Týž historik vypráví v 18. knize svých Starožitností že ve 12. roce
Tiberiovy vlády - tento totiž vládl nad celým světem po 57. roční Augustově
vládě - Pontius Pilát se stal správcem Judeje a zůstal v tomto úřadě plných
10 let až do smrti Tiberia.
Tím je také jasně vyvrácena lež těch, kteří
nedávno vydali spis Acta (Pilati11
-Pilátovo jednání) proti našemu Spasiteli. Především tam uvedený časový údaj
je vymyšlená nepravda. Co tam bylo vybásněno o utrpení našeho Spasitele,
mělo se stát za čtvrtého Tiberiova konsulátu, který padl do sedmého roku
jeho vlády. V té době však nebyl jak bylo ukázáno, Pilát dosazen do
Galileje, možno-li jinak věřit Josefovu svědectví. Ten ve zmíněném spise
zcela jasně říká, že Pilát byl Tiberiem ustanoven za správce Judeje ve 12.
roce Tiberiovy vlády.
Mimo to i evangelisté říkají, že to bylo 15. roku
vlády císaře Tiberia, kdy Pontius Pilát spravoval Judsko, zatím co ostatní
Judeu spravovali tetrarchové Herodes, Lysanias a Filip, když náš Spasitel
Ježíš Kristus, Boží Pomazaný přišel asi jako třicetiletý k Janovu křtu a
počal odtud hlásat evangelium.
11. Apokryf Acta Pilati - Pilátův
soudní proces s Ježíšem napsal nějaký pohanský fanatik v době pronásledování
za Maximimina (235-38).
10. VELEKNĚŽÍ, ZA KTERÝCH KRISTUS HLÁSAL
EVANGELIUM
Písmo svaté vypráví, že Ježíš učil v době velekněží Annáše a Kaifáše.
Říká totiž, že jeho učitelská činnost padla do let jejich velekněžského
úřadu. Ježto (Ježíš) začal učit za velekněze Annáše a pokračovala až do
začátku velekněžství Kaifášova, netrvala tudíž celé čtyři roky. Poněvadž
bohoslužebné zvyky již tehdy nebyly zcela podle zákonných předpisů, byl
odstraněn i zvyk, že velekněží nevykonávali svůj úřad doživotně ani nebyl
již dědičný. Římští správci přenášeli velekněžskou hodnost brzy na toho,
brzy na onoho a nepověřovali je často více než na jeden rok. Josef vypráví
však, že po Annášovi byli do Kaifáše čtyři velekněží. Ve svém díle Židovské
starožitnosti říká totiž toto: "Valerius Gratus odňal velekněžskou hodnost
Annášovi a dal ji synu Phabiho Izmaelovi. I tohoto ne po delší době sesadil
a ustanovil za velekněze Eleazara, syna velekněze Annáše. Po jednom roce
sesadil Gratus i tohoto a přenesl velekněžskou důstojnost na Simona, syna
Camitha. Avšak ani tento se jí netěšil déle než jeden rok. Jeho nástupcem se
stal Jozef zvaný Kaifáš" (Aniquit. XVIII,2).
Tím doba učitelské činnosti
našeho Spasitele neobnášela celé 4 roky, ježto ve čtyřech letech od Annáše
až k ustanovení Kaifáše byli čtyři velekněží a sice každý jeden rok. Právem
označuje evangelijní zpráva Kaifáše za velekněze roku (J 11,49; 18,13), ve
kterém trpěl náš Spasitel. Z téhož také vysvítá, že doba učitelské činnosti
Kristovy souhlasí s naší úvahou. Ostatně náš Spasitel a Pán ne dlouho po
začátku svého učitelského poslání povolal 12 apoštolů a nazval jedině je
mezi ostatními učedníky apoštoly, což bylo jako vyznamenání. Mimoto vyvolil
70 jiných, které po dvou a dvou poslal před sebou do každé vesnice a města,
kam sám chtěl přijít.
11. SVĚDECTVÍ O JANU KŘTITELI A
KRISTU
Nedlouho potom byl Jan Křtitel, jak sděluje Písmo svaté v evangeliích,
sťat Herodem Mladším. Ví o tom i Josef (Antiquit. XVIII,6). Výslovně se
zmiňuje o Herodiadě a říká, že ji Herodes pojal za manželku, ač byla
manželkou jeho bratra, když odstrčil svou dřívější zákonitou manželku - byla
dcerou krále Petraiů (arabského) Areta. Herodiadu svedl ještě za života
jejího muže. Kvůli ní po Janově zavraždění začal válku s Aretou, poněvadž mu
zneuctil dceru. Když v této válce, jak říká Josef, došlo k boji, ztratil
Herodes všechno vojsko. To se mu stalo kvůli zločinu na Janovi. Týž Josef
dosvědčuje, že Jan byl naprosto spravedlivý muž a že křtil. To naprosto
souhlasí s tím, co je napsáno v evangeliích. Josef také sděluje, že Herodes
kvůli této Herodiadě ztratil trůn a byl poslán do vyhnanství, kam s ním byla
vykázána i ona. Byl totiž odsouzen žít v gallském městě Vienně.12
Toto vypráví v 19. knize Židovských starožitností, kde doslovně píše o
Janovi: "Mnozí z Židů věřili, že Herodovo vojsko zničil Bůh jako zcela
spravedlivý trest za zavraždění Jana, který byl zván Křtitelem. Jana totiž
nechal Herodes popravit, ač to byl spravedlivý muž a Židy vybízel, aby žili
ctnostně, byli spravedliví vůči bližním a zbožní vůči Bohu, jedině tak že
mohou přijít ke křtu. Křest že bude teprve potom Bohu milý, jestliže se
nejen vyvarují některých zločinů, nýbrž přes očistu těla bude i duše
očištěna spravedlností. Poněvadž k Janovi se všech stran proudili lidé -
každému se totiž líbila jeho slova -, obával se Herodes, že by Jan svou
přitažlivostí svedl celý národ ke vzpouře. Lidé by totiž udělali vše, co by
chtěl. Proto Herodes považoval za mnohem vhodnější jej odstranit hned, dříve
než vypukne vzpoura a dříve než by se změnou událostí jeho postavení
zhoršilo a musil litovat své nerozhodnosti. Pro Herodovo podezření byl Jan v
okovech poslán do pevnosti Macherus, a jak bylo řečeno, sťat."
Toto
vypráví Josef o Janovi. Také o Spasiteli se v těchto Dějinách zmiňuje těmito
slovy: V této době žil Ježíš, muž plný moudrosti, jestli jej ovšem možno
nazvat člověkem. Činil totiž neuvěřitelné věci a byl učitelem takových lidí,
kteří rádi přijímali pravdu. Přitáhl k sobě mnoho Židů i pohany. Tento byl
Kristus. Na podnět vlivných lidí u nás odsoudil jej Pilát k smrti na kříži,
avšak ti, kteří jej dříve milovali, od něho neodešli. Zjevil se jim totiž
opět třetí den, jak to od Boha poslaní proroci vedle tisíce jiných věcí o
něm zvěstovali. A také až do dnešního dne nezaniklo pokolení křesťanů, kteří
se podle něho jmenují" (Antiquit. XIII 4?). Když historik, který sám pochází
z Hebreů, toto vypráví ve svém díle o Janovi Křtiteli a našem Spasiteli,
jakou mají výmluvu ti, kteří si vybásnili Acta proti němu, jen aby mohli
jako nestoudní lidé odvést od Krista? Dost již o tom.
12. Eusebius tu asi zaměnil Heroda za
jeho bratra Archelaa. Herodes Antipas byl poslán do vyhnanství do Lyonu
(Antiquit. XVIII, 7,2), Archelaus po devítileté vládě poslán do vyhnanství
ve Vienny (Viennes) a Augustus jeho zemi připojil k syrské provincii
(Antiquit. XVII, 15,3). Herodovi bylo později určeno jiné místo nuceného
pobytu (Válka žid. V,9,6).
12. O UČEDNÍCÍCH NAŠEHO SPASITELE
Jména apoštolů našeho Spasitele jsou sice každému z evangelií známa,
avšak o 70 učednících nikde není záznam. Jeden z nich měl být Barnabáš,
kterého Skutky apoštolské tu a tam uvádějí. Zvláště Pavel se o něm zmiňuje
ve svém listě Galaťanům. Právě tak je tomu i se Sosthenem. Podle Pavla listu
Korinťanům (1 K 1,1) má patřit také k učedníkům. Rovněž Klement v 5. knize
svých Poučeních (Clemens Alexandr., Hypotyposeis) nás o tom zpravuje. V téže
knize říká také, že Kephas, o kterém říká Pavel "Když potom přišel Kephas do
Antiochie, otevřeně jsem se proti němu postavil" (Gal. 2,11), je z těch
sedmdesáti a měl stejné jméno jako Petr. Tak je uvedeno, že Matěj, který byl
přijat do počtu apoštolů místo Jidáše, i ten, který s ním losoval, patřili
mezi těch sedmdesát. Stejně i Tadeáš byl jedním z nich. O něm budu ihned
vyprávět událost, která se dostala až k nám. Při pozorném pozorování se také
shledá, že Spasitel měl více než 70 učedníků. Svědkem toho je Pavel (1 K
15,5), který říká že Kristus se po svém zmrtvýchvstání zjevil napřed Kéfovi,
potom dvanácti a po nich více než 500 bratřím, z nichž někteří podle jeho
zprávy zemřeli, většina však v době, kdy to psal, byli ještě naživu. Na to
se zjevil Jakubovi. Tento však byl ještě k tomu jedním z tak zvaných bratří
Spasitele. Konečně protože
mimo tyto byli ještě mnozí stejně jako těch
dvanáct zvaní apoštolové, ke kterým patřil sám Pavel, připojuje Pavel ještě
toto: ,Potom se zjevil všem apoštolům" (1 K 15,7). Tolik o tom. S vyprávěním
o Tadeášovi je tomu takto.
13. O ABGAROVĚ DOPISU
Poněvadž božství našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista pro svou zázračnou
moc bylo známo po celém světě, přitahovalo nespočet lidí i z cizích a od
Judeje vzdálených krajin v naději na uzdravení z nemocí a všelijakého
utrpení. Tak ku příkladu král Abgarus13,
který slavně vládl národům za Eufratem a byl strašně soužen utrpením, které
se nedalo lidským uměním vyléčit. Když uslyšel o daleko proslaveném jménu
Ježíše a jeho zázračné moci jednoznačně všemi dosvědčené, poslal Ježíši
dopis s prosbou, aby ho zbavil nemoci. Ježíš však právě teď nevyslyšel jeho
prosbu, poctil jej však svým vlastním dopisem, ve kterém mu slíbil poslat
jednoho ze svých učedníků a současně slíbil, že uzdraví jeho duši i duši
jeho rodinných příslušníků. Nedlouho potom se splnilo, co slíbil. Po
Kristově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení poslal totiž Tomáš, jeden z
dvanácti apoštolů Tadeáše, patřícího mezi 70 učedníků Kristových z Božího
vnuknutí do Edessy hlásat tam Kristovo učení. Tím se splnil slib našeho
Spasitele. Máme o tom písemné svědectví,14
které jsem vzal z archívů města Edessy, ovládaného tenkrát králem. V
tamnějších veřejných dokumentech, které obsahují staré i v době Abgarově
odehrávající se události, nacházíme to uchované až po naše časy. Je proto
nejvhodnější slyšet sám list, který jsme vzali z archívů a ze syrštiny
doslovně takto přeložili.
Opis dopisu, který král Abgarus napsal Ježíši a po poslu Ananiovi
poslal do Jeruzaléma
"Král Abgarus vzkazuje Ježíši, dobrému Spasiteli, který se zjevil v
krajině u Jeruzaléma, svůj pozdrav. Slyšel jsem o tobě a tvých uzdraveních,
která jsi bez léků a koření učinil. Jak se povídá vracíš slepým zrak,
ochrnulí chodí, očisťuješ malomocné, vyháníš zlé duchy a démony, uzdravuješ
dlouho nemocné a křísíš mrtvé k životu. Poněvadž toto všechno jsem o tobě
slyšel, myslil jsem v duchu na jedno z obou: Buď jsi sám Bůh a činíš to,
když jsi sestoupil s nebe; nebo jsi Boží Syn, který to vše činí. Proto nyní
píšu tobě a prosím tě, aby ses namáhal ke mně přijít a zbavil mne mého
utrpení. Slyšel jsem také, že Židé proti tobě reptají a chtějí ti zlé
učinit. Mám sice malé, ale úctyhodné město, které postačí pro nás oba".
Toto napsal Abgarus, ač jej božské světlo dosud málo osvítilo. Stojí za
námahu slyšet také list, který mu Ježíš po témže poslu poslal. Obsahuje sice
jen několik řádek, je to však silný list. Zní takto:
Odpověď Ježíše
králi Abgarovu po poslu Ananiovi. "Blahoslavím tě, že jsi mně uvěřil, aniž
jsi mne viděl. Vždyť stojí psáno: Neuvěří ve mne, kdo mne uviděli, aby ti,
kteří mne neviděli, věřili a žili. Co se však týká tvé prosby, abych k tobě
přišel, musím nejprve zde splnit všechno, k čemu jsem byl poslán, a potom
odejít k tomu, který mne poslal. Až budu přijat, pošlu ti jednoho z mých
učedníků, aby uzdravil tvou nemoc a dal tobě i tvým život."
K tomuto
dopisu bylo v syrské řeči také připojeno následující. Po Ježíšově
nanebevstoupení poslal mu Juda zvaný také Tomáš apoštola Tadeáše, jednoho ze
sedmdesáti. Tento po svém příchodu žil u Tobiášova syna Tobiáše. Abgarovi se
donesla zpráva, že přišel jeden Ježíšův apoštol, jak mu o tom Ježíš ve svém
dopise napsal. Tadeáš začal uzdravovat všechny nemoci a utrpení, takže nad
tím všichni žasli. Když Abgarus slyšel o velkých činech a zázracích a jak
uzdravoval nemoci, vzpomněl si, že to může být ten, o kterém mu Ježíš napsal
"Až odejdu, pošlu ti svého učedníka, který tě uzdraví z nemoci". Povolal
proto k sobě Tobiáše, u kterého Tadeáš pobýval, a řekl: "Slyšel jsem, že
přišel mocný muž a bydlí ve tvém domě. Přiveď mi jej!" Tobiáš přišel k
Tadeášovi a řekl mu: "Král Abgarus mne zavolal a řekl mi, abych tě k němu
přivedl, abys ho uzdravil". A Tadeáš odpověděl: "Jdu. Proto jsem také byl
poslán". Časně ráno následujícího dne šel Tobiáš a Tadeáš k Abgarovi. Když
Tadeáš vstoupil, spatřil Abgarus v přítomnosti velmožů, kteří stáli kolem
krále, něco zvláštního v Tadeášově tváři. Jak to Abgarus viděl, padl před
Tadeášem. Všichni kolem žasli. Neviděli totiž to, co viděl jen Abgarus.
Tento se nyní otázal Tadeáše: "Jsi skutečně Ježíšův učedník, toho Božího
Syna, který mně řekl: Pošlu ti svého učedníka, aby tě uzdravil a dal ti
věčný život?" A Tadeáš odpověděl: "Poněvadž jsi velmi důvěřoval v toho,
který mne poslal, proto jsem byl k tobě poslán". A hned na to: "Uvěříš-li v
něho, splní se ti přání tvého srdce, jak jsi uvěřil". A Abgarus mu řekl: "Já
jsem tak pevně v něho uvěřil, že jsem chtěl Židy, kteří jej ukřižovali, si
podmanit a pobít, kdyby mne bývala moc Římanů nezadržela: ` Tadeáš
odpověděl: "Náš Pán splnil vůli svého Otce a potom přišel k němu". Abgarus
mu řekl: "Věřím v něho jako v jeho Otce". "Proto", řekl Tadeáš, "vzkládám v
jeho jménu na tebe svou ruku". A když to učinil, okamžitě byl Abgarus
uzdraven i od všeho, čím trpěl, jak to slyšel od Ježíše. Ve skutečnosti to
splnil prostřednictvím svého učedníka Tadeáše, který Abgara uzdravil bez
léků a bylin. Tadeáš uzdravil nejen jeho, nýbrž i Abdua, Abduova syna, který
trpěl dnou. Tento také sám přišel k němu a vrhl se mu k nohám. A jak přijal
požehnání vzkládáním rukou, byl uzdraven. Když tento apoštol dokonal
obdivuhodné skutky a hlásal Boží slovo, uzdravil i mnoho jiných občanů.
Potom řekl Abgarus: "Tadeáši, učinil jsi to s Boží mocí, a my jsme žasli.
Ale ještě tě nyní prosím, vyprávěj mi o příchodu Ježíše, jak se to tehdy
stalo, o jeho moci a jakou silou to činil, co jsem slyšel o něm: ` Tadeáš
odpověděl: "Pro dnešek budu mlčet, ježto jsem byl poslán veřejně hlásat Boží
slovo; avšak zítra shromáždi mi všechny občany a já jim budu kázat a zasévat
mezi ně slovo života. Budu k nim mluvit o příchodu Ježíše, jak se to stalo,
o jeho poslání a proč byl od Otce poslán, dále o jeho moci, jeho skutcích i
tajemstvích, která mezi lidmi ohlásil, v jaké moci to učinil, o jeho nové
zvěsti, životě i ponížení, jak se ponížil, podřídil se smrti, skryl své
božství a byl ukřižován; dále jak sestoupil do podsvětí a otevřel od
věčnosti uzavřené prostory, jak vzkřísil mrtvé a jak sestoupil z nebe a
vystoupil tam s velikými zástupy". Abgarus nyní přikázal svým občanům, aby
se časně ráno shromáždili a vyslechli Tadeášovo kázání. Nato přikázal dát
Tadeášovi zlato a stříbro. Ten však nic nepřijal se slovy: "Jestliže jsme
opustili, co máme, jak si můžeme vzít, co není naše?". To se stalo ve 340.
roce (pozn. podle edeského počítání). Myslím, že jsem to ze syrštiny
nepřeložil zbytečně, i když ne doslovně.
13. Abgarus (Agbanus, Akdarus,
Augarus - Velký muž), panovník malého státu Osroeone v Mezopotamii mezi
Eufratem a Tigridem s hlavním městem Edessou. Edessa dostala od Seleuka
hlikatora toto jméno k poctě makedonského města Edessy. Za Trajana to byla
část římské říše. Edessa jako křesťanské město se vyznamenlo za Trajanova
pronásledování, takže dostalo jméno Sancta, Benedicta. V Edesse působil sv.
Efrém.
14. O tomto listě se
zmiňuje také cestopis Peregrinatio Aetheriae z konce 4. stol. či počátku 5.
stol. Tuto zbožnou legendu přeložil Eusebius podle údajného dokumentu v
edesském archívu.
Kniha II.
Úvod
V předcházející knize, která byla jakousi předmluvou k Církevním dějinám
jsem stručně promluvil o božství Slova, starobylosti našeho učení, o životě
křesťanů podle evangelia, zvláště pak o Kristovu příchodu na zem, jeho
utrpení, o vyvolení apoštolů.
V této knize chci uvažovat o událostech po
jeho nanebevstoupení, které vybírám z Písma svatého a vyprávím podle zpráv,
které při vhodné příležitosti uvedu.
1. USTANOVENÍ APOŠTOLŮ PO KRISTOVĚ
NANEBEVSTOUPENÍ
Jak již bylo řečeno, pro apoštolskou službu byl místo Jidáše vylosován
učedníky Pána Matěj. Modlitbou a vzkládáním rukou apoštolů bylo dále
ustanoveno 7 osvědčených mužů k službě církevní obce. Mezi prvními byl
Štěpán, který po svém vysvěcení na jáhna první po Pánu byl vrahy ukamenován.
Tím také první přijal vítězný věnec Kristova mučedníka. Samo jeho jméno to
naznačovalo. Podle zprávy Skutků byl tehdy Jakub, příjmením "bratr Pána"
jako první dosazen na biskupský stolec v Jerusalémě. Staří jej pro jeho
vynikající ctnosti nazývali spravedlivým. I Jakub byl nazýván Josefovým
synem.1
Za Kristova otce byl však považován Josef, snoubenec Panny, která počala z
Ducha Svatého dříve, než se sešli, jak učí Písmo svaté v evangeliu (Mt
1,18). Klement (Alexandrijský) v 6. knize svých Poučení (Hypotyposeis) říká
doslovně: "Po nanebevstoupení Pána Petr, Jakub a Jan, ačkoli jim Pán dával
přednost před ostatními, neusilovali o první místo a jerusalémským biskupem
zvolili Jakuba Spravedlivého". Podobně v 7. knize tohoto spisu říká: "Pán po
svém zmrtvýchvstání dal Jakubu Spravedlivému, Janovi a Petrovi dar poznání,
které sdělili ostatním apoštolům, apoštolové pak 70 učedníkům, z nichž jeden
byl i Barnabáš". Existovali dva Jakubové. Jeden měl příjmení Spravedlivý a
byl svržen z chrámové věže a valchář jej ubil klackem. Ten druhý je ten,
který byl sťat. O Jakubu Spravedlivém se zmiňuje i Pavel, když píše: "Jiného
z apoštolů jsem neviděl, leda Jakuba, bratra Pána" (Gal. 1,19).
Tehdy se
splnilo, co přislíbil náš Vykupitel králi Osroenů. Na vyšší podnět poslal
totiž Tomáš Tadeáše hlásat křesťanské učení do Edessy, jak jsem se jíž o tom
zmínil. Tadeáš po svém příchodu do oné krajiny uzdravil Kristovým slovem
Abgara, všechny tamní obyvatele svými zázraky přivedl k úctě Kristovy moci a
učinil z nich učedníky spasitelného učení. Od té doby a do dneška zůstalo
město Edessa věrno Kristovu učení, protože nemá žádné obyčejné důkazy o
dobrotě našeho Spasitele. Toto je vzato ze starých zpráv.
Nyní chceme
zase předat slovo svatému Písmu.
Po Štěpánově mučednické smrti v
důsledku prvního židovského pronásledování
církve v Jeruzalémě se krom
dvanácti rozprchli všichni učedníci do Judeje a Samařska. Někteří z nich,
jak říká Písmo, přišli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Neodvažovali
se však ještě sdělit slovo víry pohanům. Hlásali je jen Židům. Tehdy proti
církvi běsnil i Pavel. Vnikal do domů věřících, odvlékal muže i ženy a
vsazoval je do vězení.
Mezi těmi, kteří se tehdy rozutekli byli i Filip,
jeden z těch, kteří se Štěpánem byly vyvoleni k jáhenské službě (Sk 8,9) Šel
do Samarie a pln božské síly první hlásal tamním obyvatelům evangelium.
Působila v něm tak velká milost, že byli jeho slovy uchváceni dokonce i
Šimon Magus a velmi mnoho mužů. Tento Šimon byl tehdy tak slavný a svým
kejklířstvím sváděl lidi natolik, že jej považovali za "velkou Boží sílu". V
úžasu nad zázračnými činy Filipovými vykonanými z Boží moci tajně se
přiblížil a předstíral že se chce dát pokřtít na víru v Krista. Že je tomu
až do dnešního dne, s údivem shledáváme, že i dnes někteří patří k jeho
sektě. Po příkladu svého původce jako morová nemoc se plíží do církve a
vrhají se na ty, kterým chtějí přinést skrytý, zkázu přinášející nezdravý
jed. Většina z nich byla vyloučena z církve, když byl jejich podvod odhalen.
Stalo se jim, co Šimonovi, který dostal od Petra zasloužený trest. (Sk.
8,26,40).
Zatím spasitelné učení se den ze dne více šířilo. Boží
prozřetelnost přivedla z Egypta komořího tamní královny. Egypťanům totiž
podle starého zvyku až do dneška vládne žena. Tento komoří byl prvním
pohanem, kterému Filip zjevil tajemství Božího slova, a byl tak prvním
věřícím z pohanského světa. Jak se povídá, po svém příchodu do vlasti učil
poznávat Boha celého světa a o spásu přinášejícím příchodu našeho Spasitele.
Takto se skutečně skrze něho splnilo přislíbení "Etiopie spěchá pozdvihnout
své ruce k Bohu" (Ž 67,32?). Mezitím Pavel, nádoba vyvolená ne od lidí ani
skrze lidi, nýbrž skrze zjevení samého Ježíše Krista a Boha Otce, který
vzkřísil Ježíše Krista, byl ustanoven apoštolem. Zjevením a hlasem
doprovázejícím toto zjevení byl povolán za apoštola.
1. Jakub je synem Marie, sestry
Ježíšovy matky, a Kleofáše, který podle Hegesippa byl bratrem pěstouna Pána
Josefa. Byl tedy dvojnásobně spřízněn s Ježíšem svou matkou i pěstounem - a
podle hebrejské terminologie bratrem ve smyslu "bratranec".
2. PILÁT ZPRAVUJE TIBERIA O KRISTOVÝCH
ČINECH.
Když zázračné zmrtvýchvstání a nanebevstoupení našeho Spasitele bylo
veřejně známo, Pilát podle starého zvyku provinčních správců ohlásit císaři
co se nového událo, uvědomil císaře o tom, co se vyprávělo o zmrtvýchvstání
našeho Spasitele Ježíše, o jeho zázracích, o kterých se dozvěděl a zvláště
pak o tom, že jej po jeho zmrtvýchvstání považují lidé za Boha. Tiberius má
pak věc přednést senátu. Ten to však odmítl s odůvodněním, že si to předtím
nemohl přesně ověřit. U Římanů totiž existoval starý zákon, že jen s
výslovným povolením senátu smí být někdo uznán za Boha. Ve skutečnosti se to
však stalo proto, že spásu přinášející učení božského evangelia
nepotřebovalo nějaké lidské pomoci a autority. Když římský senát, jak bylo
řečeno odmítl zprávu o našem Spasiteli, trval Tiberius na svém dřívějším
názoru o nepodnikl nic tvrdého proti křesťanskému učení. Potvrzuje to
Tertullian, muž sběhlý v římských zákonech, který měl již jméno a je jeden z
nejvýznačnějších mužů, ve svém latinsky psaném spise Apologeticum - Obrana a
do řečtiny přeloženém, který je obhajobou křesťanů. Jeho vlastní slova znějí
takto: "Pojednejme nyní o starém zákonu. Byla tu stará zásada, že císař
nemůže nikoho prohlásit za boha, dokud jej neuznal senát. Tak to učinil
Marcus Aurelius s jistým bohem Alburnem.2
To hovnří pro naši věc, protože u vás je propůjčováno božství lidským
rozhodnutím.
Jestliže se bůh člověku nelíbí, nebude považován za boha.
Podle toho tedy musí být člověk bohu příznivě nakloněn. Tiberius, za jehož
vlády přišlo na svět křesťanské jméno, když mu to bylo oznámeno z Palestiny,
kde učení poprvé vystoupilo, oznámil to nejdříve senátu a veřejně přiznal,
že se mu to učení líbí. Senát je však zamítl, poněvadž je neschválil.
Tiberius zůstal při svém názoru a pohrozil žalobcům křesťanů smrtí". Nebeská
prozřetelnost mu to vnukla proto, aby slovo evangelia nebylo na začátku
brzděno a mohlo se tak rozšířit po celém světě.
2. Alburnus uctívaný jako bůh hor v
Lukanii.
3. KŘESŤANSKÉ UČENÍ SE RYCHLE ROZŠÍŘILO PO
CELÉM SVĚTĚ
Tak slovo spásy působením nebeské síly rychle jako sluneční paprsek
osvítilo celou zemi. "Okamžitě se roznesl hlas jeho vznešených evangelistů a
apoštolů po celé zemi až ke konci světa." Ve všech městech a městečkách
vznikaly v krátké době církevní obce, plné jako plné stodoly tisíci
vyznavačů. Ty, kteří v důsledku dědictví svých předků, totiž bludu dřívější
doby byli v poutech staré nemoci, pověrečné modloslužby, osvobodila Kristova
moc prostřednictvím učení a zázraků učedníků od této hrozné tyranie, a tak
se zbavili nemilých pout. S odporem se odvraceli od ďábelského mnohobožství
a vyznávali, že je jen jeden Bůh, Stvořitel všeho, a toho uctívali rozumnou
Bohem ustanovenou úctou, jak ji lidskému pokolení oznámil náš Spasitel.
Božská milost se tak rozlila i na ostatní národy. Nejprve v důsledku Božího
zjevení a Petrovy pomoci přijal víru v palestinské Caesareji Kornelius s
celým svým domem, pak i velmi mnoho jiných pohanů v Antiochii, kterým v době
pronásledování Štěpána hlásali evangelium rozptýlení učedníci. Církev v
Antiochii tehdy velmi vzkvétala a měla mnoho členů. Bylo tu nejen pouze
mnoho proroků z Jerusaléma mezi nimi byl i Barnabáš a Pavel -, nýbrž i velké
množství jiných bratří. Tam poprvé se objevilo jméno "křesťané", jako by
vytrysklo z čerstvého bohatého pramene. Agabus, jeden z tam přítomných
proroků předpověděl, že je nablízku hlad. Pavel a Barnabáš byli posláni do
Jerusaléma pro pomoc bratřím.
4. GAIUS PO TIBERIOVĚ SMRTI USTANOVUJE
ŽIDOVSKÝM
KRÁLEM AGRIPPU A HERODA TRESTÁ
VYHNANSTVÍM
Tiberius zemřel asi po 22 leté své vládě. Po něm vládl Gaius.3
Tento dal ihned Agrippovi židovskou korunu a učinil jej králem nad Filipovou
a Lysaniovou tetrarchií. Mimo to mu nedlouho potom daroval i Herodovu
tetrarchii. Heroda - byla o něm zmínka při Spasitelově utrpení - i jeho
manželku Herodiadu kvůli zločinům odsoudil k doživotnímu vyhnanství. To
dosvědčuje Josef.
3. Tiberius 14-37; Gaius Caligula
37-41.
5. PHILO JE POSLÁN S POSELSTVÍM ŽIDŮ KE
GAIOVI
V této době byl velmi známý Philo. Požíval velké vážnosti nejen mezi
svými, nýbrž i u těch, kteří vyšli z pohanské filozofické školy. Byl rodem
Žid a v Alexandrii neměl žádné vysoké hodnosti. Všem svými skutky dokázal,
kolik námahy věnoval božským a od otců zděděným vědám. Jak byl sběhlý i ve
filozofii a svobodných vědách Řeků, o tom netřeba mluvit. Podle historických
zpráv v platonské a pythagorejské filozofii, na čemž si obzvlášť zakládal,
překonal všechny své současníky. Tento Philo v 5 knihách vypráví o utrpení
Židů za Gaia. Současně popisuje Gaiovu zběsilost, jak se vydával za boha,
jak vydal svévolně nespočet vládních nařízení. Dále popisuje utrpení Židů za
jeho vlády, poselství, které jménem krajanů přinesl do Říma. Líčí, jak
vystupoval před Gaiem ve prospěch rodných zákonů a jak za to sklidil jen
posměch, ano, jak se dokonce ocitl v nebezpečí života.
Zmiňuje se o tom
i Josef v 18. knize Starožitností. Doslovně píše toto: Když vypukl spor mezi
alexandrijskými Židy a Řeky, byli zvoleni z každé strany 3 vyslanci, kteří
odcestovali ke Gaiovi. Jeden z vyslaných alexandrijských byl Apion,4
který častoval Židy potupami a mezi jiným jim předhazoval, že císaři
nevzdávají patřičnou úctu. Vždyť zatímco jiní poddaní římské říše stavěli
Gaiovi oltáře a chrámy a ihned jej uctívali jako boha, považovali Židé za
potupu zasvěcovat Gaiovi sochy a přísahat při jeho jménu. Když Apion
přednesl mnoho obvinění, čím chtěl, jak se dalo čekat, rozzlobil Gaia, začal
vedoucí židovského poselství Philo,5široko
velmi známý muž, bratr vrchního celního úředníka (alabarches, arabarches)
Alexandra a velmi vzdělaný filozof, vyvracet jeho urážky. Gaius mu však v
tom bránil a přikázal mu okamžitě se vzdálit. Hněvivě dal zřetelně najevo,
že s ním zatočí. Uražený Philo odešel a kolem stojícím Židům řekl, aby
neztráceli odvahu. Gaius že se sice na ně zlobí, ale že si Boha udělal
nepřítelem." Tolik Josef. I sám Philo v knize, kterou napsal o poselství,
podrobně popisuje, co tehdy zažil. Přejdu zde větší část a uvedu jen to, z
čeho si může čtenář učinit názorný obraz toho, co stihlo Židy za provinění
na Kristu.
4. Apion - učený Egypťan, pocházel z
egyptského města Oasis. Vzdělání se mu dostalo v Alexandrii. Později učil v
Římě rétorice a gramatice. Když se vrátil do Alexandrie, byl senátem poslán
v čele poselstva tohoto města k císaři Caligulovi, jak o tom nyní píše
Eusebius.
5. Philo z Alexandrie
(25 let př. Kr. - 50 po Kr.) Podle něho všechny cenné myšlenky řecké
filozofie jsou obsaženy v náboženské židovské tradici a pojmy řecké
filozofie aplikoval na pojmy biblické teologie. V první pol. r. 40 po Kr.
byl v delegaci vyslané do Říma.
6. CO STIHLO ŽIDY PRO ZLOČIN NA
KRISTU
Nejprve vypráví Philo, že za vlády Tiberia v Římě Seianus, který tehdy
měl u císaře velký vliv, usiloval zničit celý židovský národ. V Judeji že
Pilát, za kterého se dokonal zločin vůči našemu Spasiteli, velmi podráždil
Židy, poněvadž se dopustil vůči jerusalémskému chrámu, který tehdy ještě
stál, něčeho, co se příčilo židovským zvykům a nařízením. Gaius, který
nastoupil po Tiberiově smrti, že si dovolil mnoho svévolných přehmatů vůči
mnohým, zvláště však že velmi zle zacházel s židovským národem. To možno
vyčíst z jeho slov, když doslovně říká toto: "Gaius běsnil proti všem,
zvláště však proti židovskému národu. Ve městech vyvlastnil jejich
modlitebny - začal tím již v Alexandrii - a naplnil je svými obrazy a
sochami. Když něco takového dovolil jiným, jako by to dělal sám. Chrám ve
svatém městě, který až dosud zůstal nedotčen a platil za nedotknutelnou
svatyni, přeměnil ve svůj vlastní chrám a měl se nazývat chrámem nového
viditelného Jupitera Gaia." (Poselství - Legatio ad Gaium 43).
Ve svém
druhém spisu O ctnostech (De virtutibus) vypráví Philo ještě o jiných
nesčetných pohromách, které postihly Židy v Alexandrii za zmíněné vlády. S
ním souhlasí i Josef, když poznamenává, že neštěstí celého národa začalo v
době Piláta
současně se zločinem vůči Vykupiteli. Slyš nyní, co tento ve
2. knize Války židovské doslovně píše: "Pilát, kterého Tiberius poslal
spravovat Judeu, nechal v noci přinést zahalené císařovy obrazy, zvané signa
(odznaky). To na rozbřesku dne Židy velmi pobouřilo, zvláště ty, kteří to
viděli zblízka, poněvadž tím byly pošlapány jejich zákony. Zákony totiž
zakazovaly postavit ve městě sochy." Srovná-li se to s vyprávěním evangelií,
možno vidět, že je to trest, který nedávno před Pilátem na sebe svolávali a
nechtěli mít za svého vládce žádného jiného než císaře. Pak vypráví tento
historik ještě o jiné pohromě, která je stihla. "Nato povstala vzpoura",
píše,
když jiné svaté místo zvané korban6
zneuctil tím že peníze tam vložené použil k postavení vodovodu. Vodovod byl
dlouhý asi 300 stadií.7
V národě nad tím nastalo pobouření. Když přišel Pilát do Jerusaléma,
shromáždili se u soudní síně a hlasitě křičeli. Ten však, poněvadž předvídal
vzpouru, poručil vojákům vmísit se v civilním šatu mezi lidi sice s příkazem
nepoužít meč, ale s příkazem zbít na smluvené znamení křiklouny. Vojáci nyní
tloukli Židy. Mnoho Židů ztratilo v pranici život, mnoho jich bylo při útěku
rozšlapáno. Dav umlkl, když s hrůzou viděli zabité."
Tento historik
vypráví, že v Jerusalémě vypuklo nespočet jiných bouří, Ukazuje, že od té
chvíle v hlavním městě i v celé Judeji neutichla povstání, války, že Židy
stihaly pohromy za pohromami, které vyvrcholily obležením (Jerusaléma) za
Vespasiana.8
Tímto způsobem pronásledovala Boží spravedlnost Židy kvůli zločinu na
Kristu.
6. Korban - aramejské slovo znamená
Dar, ve St. Zákoně to, co bylo darováno Bohu či svatyni - místo, kam se
ukládaly darované věci.
7.
Stadion - 164 m. Tedy téměř 5 km
8. Vespasian 67-79. Jeruzalém obležen r. 70
7. PILÁTOVA SEBEVRAŽDA
Je třeba také vědět, že Pilát, který odsoudil k smrti našeho Spasitele,
za Gaiovy vlády, o jehož době jednáme, upadl po zprávě o těch událostech v
takovou nemilost, že byl donucen sám se zabít. Vlastní rukou pomstil sám
sebe. Jak brzy jej stihla Boží spravedlnost! Vyprávějí to Řekové, kteří
popisovali olympiady a události, které se v nich udály.
8. HLAD ZA VLÁDY KLAUDIA
Po Gaiovi, který neseděl na trůnu ani celé 4 roky, nastoupil
Claudius.9
Za tohoto postihl celý svět hlad. O tom mluví ve svých knihách i historici
vzdálení našemu náboženství (Antiquit. XX, 2,6). Tím se splnilo proroctví
proroka Agaba, o němž mluví Skutky apoštolské (11,28), že propukne hlad po
celém světě.
9. Claudius 41-54
9. MUČEDNICKÁ SMRT APOŠTOLA JAKUBA
O hladu za Claudia se zmiňuje Lukáš ve Skutcích. Vypráví, jak bratří v
Antiochii poslali prostřednictvím Pavla a Barnabáše do Judeje dary, kolik
kdo měl. Potom pokračuje (Sk 12,1,2): "V tom čase (totiž za Claudiovy vlády)
Herodes vztáhl ruce, aby trápil některé z křesťanské obce. Janova bratra
Jakuba dal stít mečem". O tomto Jakubovi zaznamenává Klemens v 7. knize
svých Poučení jednu zaznamenání hodnou událost, jak o ní slyšel od svých
předků. Říká totiž: "Když viděl ten, který jej předvedl k soudu, jak pevně
(Jakub) vyznával svou víru, byl tak ohromen, že se sám prohlásil za
křesťana. Oba byli nyní současně odvedeni na popravu. Jakub se trochu
zamyslil a pak řekl: Pokoj s tebou! a políbil jej. Pak byli společně sťati."
Tehdy, jak nás zpravuje Písmo svaté, dal Herodes,10
když viděl, že Židé mají radost z popravení Jakuba, zatknout také Petra a
uvěznit jej. Byl by jej bez průtahů dal odsoudit k smrti, kdyby Petr Božím
řízením, když k němu v noci přistoupil anděl, zázračným způsobem nebyl
zbaven pout a osvobozen pro službu evangelia. Tak to Bůh zařídil s Petrem.
10. Herodes Agrippa I, vnuk Heroda
Vel. Vychován v Římě spolu se synem Tiberiovým. Caligula jej jmenoval králem
(r. 37 po Kr.). Vedl pohanský život. Když však viděl, že tím své soukmenovce
dráždí, aby jim dokázal, že zachovává židovské předpisy, osobně přinášel
dary do chrámů.
10. HERODA AGRIPU IHNED PO PRONÁSLEDOVÁNÍ
APOŠTOLŮ STIHL BOŽÍ TREST
Za jednání vůči apoštolům nečekal král dlouho na trest. Jak vypráví
Skutky apoštolské (12,19n), mstící vykonavatel Boží spravedlnosti si
pospíšil hned po úderu na apoštoly. Herodes se odebral do Caesareje a tam o
svátku oblečen do královského roucha měl od trůnu k lidu řeč. Když lidé
tleskali jeho řeči, jako by to byla řeč samého Boha a ne člověka, podle
zprávy Písma svatého jej srazil anděl Pána a on rozežrán červy zemřel.
Obdivuhodné na tom je, jak Josef v 19. knize svých Starožitností stejně jako
Písmo svaté dosvědčuje pravdivost této obdivuhodné události. "Uplynuly tři
roky" říká, "co byl (Herodes) králem nad celou Judeou. Tu se odebral do
Caesareje, která se dříve jmenovala Stratonova věž. Zde na císařovu poctu
pořádal hry,11
poněvadž věděl, že je to jeden ze svátků slavených za šťastné zachování
císaře. K tomuto svátku se shromáždilo velké množství hodnostářů z
provincie. Druhého dne her odebral se ráno k divadlu v šatu umělecky šitém a
vyšívaném stříbrem. Stříbro osvětlené prvními paprsky slunce obdivuhodně
zářilo, takže třpyt, když na to oko ostře pohlédlo, budil strach a hrůzu. Tu
lichotníci se všech stran křičeli a nazývali jej bohem, což nic dobrého
nevěstilo. Volali: Buď nám milostiv; jestliže až dosud jsme tě ctili jako
člověka, od nynějška tě chceme uznávat za něco více než smrtelnou bytost.
Král proti tomu nic nenamítal. Neodmítl jejich rouhavé pochlebování. Když
však brzy na to pohleděl vzhůru, viděl nad svou hlavou anděla (pozn.: Josef
má: viděl nad sebou sedět sovu výra). Ihned poznal, že tento posel přináší
neštěstí, i když mu před tím přinesl štěstí, a bylo mu z toho smutno. Náhle
se mu dostavily bolesti v dolní části těla, které hned zpočátku byly úporné.
Pohlédl na své přátele a řekl: "Já, který jsem vaším bohem, musím zemřít;
vaše neupřímná slova mi v jednom okamžiku přinesly neštěstí. Já, který jsem
byl nazván nesmrtelným, jsem právě na cestě k smrti. Nutno však přijmout
osud, jak to Bůh rozhodl. Nežil jsem v poníženosti, ale v nádheře, kterou
lidé považují za štěstí" (Antiquit. 19,8,2). Při tom jej trápily ještě větší
bolesti. Přinesli ho tedy rychle do jeho královského paláce, a všude se
rozšířila zpráva, že mu zbývá jen krátký čas života. Lidé, ženy i děti podle
zvyku předků se vrhli na žínice a prosili Boha za krále. Všude byl nářek a
slzy. Král, který ležel ve výše položeném pokoji paláce a viděl je dole
ležet na zemi, nemohl se zdržet slz. Po pěti dnech nepřetržitých bolestí v
dolní části těla rozloučil se se životem v 54. roce svého života a v 7. roce
své vlády.12
Byl 4 roky králem za císaře Gaia, 3 roky panoval nad tetrarchií Filipovou a
ve 4. roce obdržel i Herodovu tetrarchii; tři následující roky padly do
vlády císaře Claudia.
Musím žasnout, jak zde Josef se shoduje s Písmem
svatým. Kdyby se někdo domníval, že je tu rozdíl ve jménech krále, doba a
událostí dokazují, že je to týž král a že chybou písaře bylo změněno nebo že
měl dvě jména, jak tomu bylo v mnoha případech.
11. Závody ve zpěvu, gymnastických
cvičeních, zápasy gladiátorů a s dravou zvěří (Antiquit. XVI,5).
12. Zemřel v r. 44 po Kr.
11. PODVODNÍK THEUDAS
Lukáš uvádí ve svých Skutcích, že Gamaliel při vyšetřování apoštolů říká:
V uvedené době povstal Theudas a pravil o sobě, že je cosi velkého; byl však
usmrcen a všichni kteří mu uvěřili, byli rozptýleni (Sk 5,36). Nuže, slyšme
zprávu o tom u Josefa!13
Ve své právě uvedené knize vypráví doslovně toto: "Když byl v Judeji zemským
správcem Fadus, přemluvil jistý podvodník jménem Theudas velké množství
lidí, aby jej i se svým majetkem následovali až k Jordánu. Vydával se totiž
za jakéhosi proroka a sliboval že svými slovy rozdělí řeku a tím jim umožní
snadný přechod. Tím mnohé svedl. Fadus jim nedovolil radovat se z
nesmyslného jednání. Poslal oddíl jezdců proti nim. Ti je znenadání
přepadli, část jich pobili a část zajali. Zajali i samého Theudu, uťali mu
hlavu a přinesli do Jerusaléma" (Antiquit. 9,20,5). Potom se Josef zmiňuje o
hladu za Claudia takto:
13. Zde se Eusebius mýlí. Gamaliemem
zmíněné povstání Theudovo nemohlo být to, o kterém vypráví Josef (Antiquit.
1,20,5). Toto povstání bylo ve 4. roce Claudiovy
vlády (r. 45) za správce země Caspia Fada, který byl poslán do
Judeje až po Agrippově smrti. Gamalielův Tehudas je pravděpodobně ten, o
němž se zmiňuje Josef v Antiquitates (1,17,6) jako o Mathiovi. Dvojí jména -
řecká a židovská - byla dosti častá, takže Gamaliel jako předseda synedria
vydal zvláštní zákon o přijetí jména při zápisu do veřejných listin.
12. KRÁLOVNA OSROENŮ HELENA
"V té době nastal v Judeji velký hlad, za něhož královna Helena koupila
za velkou sumu peněz v Egyptě obilí a nechala je rozdělit potřebným v
Judeji" (Antiquit. 20,5). I toto naprosto souhlasí s vyprávěním ve Skutcích
apoštolů, kde se říká, že učedníci v Antiochii se rozhodli každý podle svých
možností poslat pomoc bratřím bydlícím v Judeji. To se také stalo a
prostřednictvím Pavla a Barnabáše předali pomoc starším (církve). Ostatně
ještě dnes jsou vidět nádherné sloupy stojící mimo město Aelia,14
které dala postavit historikem zmíněná Helena. Byla prý královnou
Adiabénů.15
14. Císař Aelius Hadrianus (117-138)
dal na místě, kde stál Jerusalém, vystavět nové město Aelia Capitolina po
něm nazvané a na bránu postavit sochu vepře, aby se Židé nepřibližovali k
tomuto místu. Jméno Aelia platilo pro Jeruzalém až do Konstantina
Vel.
15. O této Heleně podává
Josef ve svých Antiquitates dost podrobnou zprávu. Byla manželkou krále
Monobaza Bezaea v Abiadenu (Osrhoe). Se svým synem Izatesem přestoupila k
židovské víře. Rozhodla se jet do Jeruzaléma, aby spatřila chrám a přinesla
obět'. V této době nastal v Jeruzalémě velký hlad. Poněvadž mnoho lidí
zemřelo hladem, poslala několik svých průvodců do Alexandrie nakoupit obilí,
jiné na Kypr nakoupit sušené fíky. Toto vše pak rozdělila potřebným. Její
syn poslal rovněž velkou sumu peněz.
13. ŠIMON MAGUS
Zatím co víra v našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista se rozšířila téměř
mezi všemi lidmi, snažil se nepřítel věčné spásy lidí zmocnit se především
hlavního královského města. Přivedl sem zmíněného Šimona, pomáhal mu v jeho
podvodech. Tím svedl mnoho obyvatel Říma k bludu a tak se jich zmocnil.
Dosvědčuje nám to Justin, který nedlouho po apoštolech se vyznamenal jako
obhájce našeho náboženství. V příhodné době uvedu o něm, co bude nutné.
Zatím si vezmi a čti spis tohoto Justina, který ve své Antoniovi adresované
první Apologii říká: "Po nanebevstoupení Pána vyslali zlí duchové několik
lidí, kteří se vydávali za bohy. Ti nebyli od vás pronásledováni, nýbrž
dostalo se jim velkých poct. Mezi ně patří jistý Samaritán Šimon,
pocházející z vesnice Gitton. Za vlády Claudia uměním a působením démonů
prováděl kouzla a byl ve vašem císařském městě považován za boha. Jako bůh
byl u vás poctěn sochou u Tibery mezi dvěma mosty, na níž byl tento nápis:
Svatému bohu Šimonovi. Skorem všichni Samaritáni a také mnozí z jiných
národů jej uznávají a ctí jako nejvyššího boha. Uctívají i jistou Helenu a
nazývají ji jeho první myšlenkou (ennoia). V oné době s ním žila a před tím
však byla v jakémsi nevěstinci v Tyru ve Fenicii." Tolik Justin.
S ním
souhlasí i Ireneus ve své první knize proti heretikům (Contra haer. I,1,23),
kde podává bližší zprávu o něm a jeho bezbožném a hříšném učení. Mohlo by se
to zdát zbytečným o tom mluvit. Každý, komu na tom záleží, může se poučit o
původu, životě, falešném učení zakladatele sekty i o všem, co nařizoval ze
zmíněného Ireneova díla, kde je to přesně popsáno.
Nyní víme, že Šimon
je prvním původcem oné hereze. Od něho až po naši dobu přívrženci jeho
hereze sice předstírali rozumné a mravností všude proslulé křesťanské učení,
avšak přesto neméně lpěli na pověrečném uctívání démonů, které zdánlivě
odvrhli. Padají před obrazy a sochami Šimona stejně jako před zmíněnou
Helenou a nestydí se uctívat je kadidlem, obětmi zvířat a úlitbami. Mají prý
skrytější tajemství, ze kterých, kdo je slyší, dostane strach jako z nějaké
věštby. Ve skutečnosti jsou to úžasné bláznivé nesmysly. Obsahují totiž něco
takového, že mravně založený člověk je nejen nemůže vylíčit, ale ani
vyslovit pro přemíru odporného hnusu. To nejodpornější, co vůbec možno
vymyslit, to všechno tato ohavná sekta překonala. Za doprovodu písní a
rouhání páchají s veskrze špatnými ženami smilstvo všeho druhu.
Tohoto
Šimona, původce a zakladatele takové špatnosti postavila zlá moc
nenávidějící vše vznešené a která je proti spáse člověka proti velkým a
obdivuhodným apoštolům. Boží nebeská milost však stála při svých
služebnících. Jejich příchodem a přítomností velmi rychle uhasila zlem
zapálený oheň, pokořila a přemohla onu pýchu, která se zvedla proti Bohu.
Tím z přísahání Šimona i těch, kteří tehdy povstali v apoštolské době,
nemělo trvání. To vše přemohla jasná pravda. Božské Slovo, které se před
krátkou dobou zjevilo lidem, rozkvetlo v plný květ na zemi a přebývalo v
apoštolech. Krátce na to tento podvodník omráčen nečekaným jasem Božího
světla, a usvědčen v Judeji apoštolem Petrem ze špatnosti podnikl velkou
cestu přes moře a kvapně prchl z východu na západ. Věřil, že tak může vést
svůj život podle libosti. Přišel do Říma a byl s mocnou pomocí číhající tam
zlé moci v krátké době ve svém podnikání tak šťastný, že dokonce mu
obyvatelé postavili sochu a uctívali jej jako boha. Nebylo mu to však
dovoleno na dlouho.
14. PETR V ŘÍMĚ
Ještě v době vlády Claudia přivedla všemohoucí a nade vše lidi milující
božská prozřetelnost do Říma velmi statečného a velikého mezi apoštoly
Petra. Pro své ctnosti byl mluvčím ostatních apoštolů. Měl se postavit proti
nepříteli lidského života. Tento statečný Boží vojevůdce ozbrojen Božími
zbraněmi přivezl z východu obyvatelům západu cenné zboží, světlo osvěcující
rozum, slovo přinášející lidem spásu. Kázal o Božím království.
15. MARKOVO EVANGELIUM
Když nyní Boží slovo u Římanů zakotvilo, moc Šimona zhasla a s ním
zanikla. Světlo víry tak osvítilo srdce Petrových posluchačů, že
nepovažovali za dostačující spokojit se pouze s posloucháním a nepsaným
učením božského slova. Mnohokrát proto žádali Petrova průvodce Marka, od
něhož.je evangelium, aby jim zanechal písemnou památku jimi hlásaného učení.
A neustali ve svých prosbách, dokud jej k tomu nepohnuli. Tak dali podnět k
písemnému evangeliu, které se nazývá podle Marka. Když se apoštol osvícen
Duchem svatým prý o tom dozvěděl, měl radost
z horlivosti lidí a knihu
schválil, aby byla čtena v církevních obcích. Vypráví to Klement v 8. knize
svých Poučení. Totéž říká i hierapolský16
biskup Papias. O Markovi se zmiňuje Petr ve svém prvním listě, který napsal
v Římě, když Řím nazývá Babylonem. Říká totiž: "Pozdravuje vás sesterská
obec v Babyloně a můj syn Marek" (1 P 5,13).
16. Hierapolis - město ve Frygii
(dnešní střední Turecko).
16. MAREK PŘINESL EVANGELIUM
EGYPŤANŮM
Tento Marek měl odcestovat do Egypta a tam hlásat evangelium, které
napsal. V Alexandrii založil křesťankou obec. Hned na začátku uvěřilo velmi
mnoho mužů a žen. Vedli velmi zdrženlivý a přísný život, takže i Philo uznal
za vhodné napsat o jejich shromážděních, jejich hostinách, zaměstnání i o
celém jejich způsobu života.
17. PHILO O ASKETECH V EGYPTĚ
Philo se prý v době Claudiově stýkal v Římě s Petrem, který tehdy tam
tamním obyvatelům hlásal evangelium. Nemuselo by to být nepravděpodobné,
poněvadž jeho spis, který později po mnoha letech vydal, zřetelně obsahuje
církevní předpisy, které i my ještě nyní zachováváme. Poněvadž popisuje
život našich asketů tak přesně, budí to dojem, že je Philo nejen viděl,
nýbrž i jejich způsob života schvaloval. Obdivuje a chválí tehdy žíjící
apoštolské muže, kteří byli pravděpodobně hebrejského původu a proto většina
jich velmi úzkostlivě zachovávala starožidovské obyčeje. Napsal spis "O
rozjímavém životě či o prosebnících" (De vita contemplativa seu supplicum
virtutibus-Peri biou theóretikou e iketón). V úvodu říká, že k vyprávění
nechce nic přidat, co by nebylo pravda. Říká, že oni muži byli nazývání
therapeuty a ženy, které tam s nimi žily, therapeutkami. Jako důvod jejich
zvláštního pojmenování uvádí, že podobně jako lékaři léčili a uzdravovali
ty, kteří k nim přicházeli, nebo že uctívali Boha čistou neposkvrněnou
službou. Zda jim sám Philo dal toto jméno, když je tak nazval podle jejich
způsobu života, či zda se skutečně první zakladatelé hned na začátku tak
nazývali, poněvadž jméno "křesťan" nebylo ještě všude rozšířeno, o tom
netřeba pátrat. Ostatně dosvědčuje, že se především zříkali majetku. Říká
totiž: "Jakmile se oddali tomuto životnímu řádu, přenechávají svůj majetek
příbuzným. A když se nyní zřekli všech světských starostí, odejdou z města a
pobývají na osamělých místech a v zahrádkách, poněvadž vědí, že styk s
lidmi, kteří nemají stejné zásady jako oni, je pro ně škodlivý a není pro
ně. Toto v oné době asi činili ze šlechetné pravé víry, poněvadž se snažili
napodobit život proroků. Jako ve Skutcích apoštolů je uvedeno, že všichni
žáci apoštolů prodávali svůj majetek a své jmění a rozdělovali všechno podle
potřeby všem, takže nebylo mezi nimi žádného chudého (Sk 2,45)". "Prodávali
totiž", tak zní toto místo, "majetníci polí nebo domů vše a stržené peníze
přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Rozdávalo se pak každému, jak komu
bylo potřebí" (Sk. 4,34,35). Po tom, co zde bylo uvedeno doslovně dodává
toto: "V mnoha krajinách se najdou lidé druhu therapeutů. Vždyť i Řekové i
barbaři toužili po účasti na dokonalém dobru. Zcela zvlášť co do počtu je
jich hodně v Egyptě, jmenovitě v blízkosti Alexandrie v tak zvaných nomoi,
pastvinách. Ze všech krajů přicházejí sem ti nejšlechetnější jako by do
vlasti therapeutů. Nejvhodnějším místem byla krajina na druhé straně jezera
Mareotis na mírně vyvýšené planině, kde se cítili bezpeční a bylo tam mírné
podnebí." (De vita contempl. 3). Když popisuje jejich obydlí, mluví o
kostelích nacházejících se v krajině. "V každém domě" říká, "je posvátný
pokoj zvaný svatyně (semneion) a místo k bydlení (monastérion). Zde
odloučeni od světa prožívají tajemství dokonalého života. Jedí a pijí jen
tolik, kolik je potřebné k udržení života. Dovnitř si berou sebou jen Zákon,
proroctví proroků, chvalozpěvy (žalmy) a podobně, aby se zdokonalovali v
poznání a úctě k Bohu". Krátce na to říká: "Všechen čas od rána do večera
věnují rozjímání. Čtou Písmo svaté a jako jejich předkové si je vysvětlují
alegoricky. Věří totiž, že slova jsou obrazy skryté pravdy, kterou musí z
obrazů odhalit. Mají také spisy starých mužů, kteří jako zakladatelé jejich
sekty zanechali jim mnoho památek v alegoriích zachovaného učení. Ty
používají jako vzor a řídí se jejich zásadami". Toto řekl muž, který asi sám
slyšel, jak oni vykládali evangelium. Co uvádí o jimi používaných spisech
starých, je velmi pravděpodobné, že jsou to evangelia a spisy apoštolů,
jakož i domnělé komentáře ke starým prorokům, z nichž některé obsahují list
Židům a jiné Pavlovy listy. Pak mluví o nových žalmech, které si vytvářejí.
"Neoddávají se pouze rozjímání, nýbrž skládají i chvalozpěvy a Boží chvály v
rozličných verších a nápěvech skládaných do rytmu."
Také mnoho jiného
uvádí o nich Philo v této knize. Myslím si, že je nutno porovnat jejich
život s životem církve a pak se ukáže, že žijí životem podle zásad církve.
Jestliže však někdo nevěří, že to odpovídá evangelijnímu pojetí církve,
nechť se dá přesvědčit aspoň Philovými slovy. Jestliže má jiné mínění, on
jej přesvědčí. Philo totiž píše: "Zdrženlivost považují za základ, na ní pak
stavějí ostatní ctnosti. Pokrm nebo nápoj by nikdo z nich nepřijal před
západem slunce. Usilovat o moudrost považují za hodné světla, potřeby těla
za hodné tmy. Proto prvnímu věnují celý den, druhému však jen krátkou část
noci. Kdo více žízní po moudrosti, ti teprve až po třech dnech pomýšlejí na
jídlo. Jiní zase ze samé lásky k moudrosti si odříkají i dvojnásobnou dobu a
až po šesti dnech přijmou nutnou potravu".
Tato Philova slova se podle
mého názoru vztahují na přívržence našeho náboženství. Kdyby však někdo
tvrdošíjně trval na svém názoru, ať se dá přesvědčit ještě nápadnějšími
znaky, které nejsou nikde jinde než u náboženských zvyků křesťanů, které
odpovídají předpisům evangelia. To jej usvědčí z tvrdošíjnosti. Philo totiž
říká, že u těch, o kterých byla řeč, jsou i ženy. Většina z nich jsou staré
panny, které se rozhodly zachovávat panenství ne z nutnosti jako některé
řecké kněžky, nýbrž dobrovolně. Odříkají se tělesných žádostivostí, poněvadž
netouží po smrtelném potomku, nýbrž po potomku nesmrtelném, kterého může
zrodit jedině duše milá Bohu. Dále Philo pokračuje ještě jasněji: "Písmo
svaté vysvětlují v alegoriích. Celý Zákon podle názoru těchto lidí se podobá
živé bytosti: vnější podoba slova je tělo a ve slovech skrytý smysl je duše.
Tohoto smyslu se snaží tato sekta přesně dopátrat a prostřednictvím slov
jakoby v zrcadle se dívá na obdivuhodnou krásu myšlenek."
Co mám krom
tohoto ještě uvést? O jejich společných shromážděních, jejich zaměstnání,
kde muži i ženy jsou odděleni? O jejich náboženských úkonech, které až
dodnes jsou konány zvláště v době svátků utrpení našeho Pána, kdy se
postíme, bdíme a rozjímáme o slovech Písma? Toto dost přesně popisuje často
námi zmíněný Philo ve svém díle tak, jak až do dneška lze to vidět jen u
nás. Zmiňuje se o nočním bdění, o velkých svátcích, o svatých cvičeních při
tom; o zpěvech, které zpíváme, jak jeden důstojným způsobem předzpěvuje
zatímco ostatní klidně naslouchají a jen při poslední strofě zpívají rovněž.
Dále popisuje, jak ve zmíněných dnech spí na slámě na zemi, že se zdržují
vína a dokonce i každého masa, že pijí jen vodu a že příkrmem ke chlebu je
jim sůl a yzop. Popisuje i druh služeb těch, kterým byla svěřena služba v
církvi, totiž službu diakonů a všechny jiné hodnosti převyšující služba
biskupa. Kdo si přeje více a podrobněji o tom se dozvědět, může to získat ze
zmíněného
Philova spisu. Ze Philo, když to psal, měl na mysli první
heroldy evangelijního učení a zvyky ustanovené apoštoly, o tom nikdo nemusí
pochybovat.
18. PHILOVY SPISY
Philo, bohatý myšlenkami, velmi poctivý ve svém prošetřování Písma
svatého vydal mnoho různých komentářů psaných krásnou řečí. Předně je to
pojednání o událostech v Genesi, kde probírá jednotlivé události pod názvem
"Alegorie svatého Zákona". Dále jsou to podrobná vysvětlení některých
obzvlášť těžkých kapitol Písma svatého, v nichž řeší některé otázky. Dal jim
vhodný název "Otázky a odpovědi k první a druhé Mojžíšově knize". Mimo to
vypracoval různá pojednání, ku příkladu 2 knihy "O rolnictví", "O opilství"
a jiné rozličného obsahu jako o tom, co si zdravý rozum přeje a čeho se
hrozí, o jazykovém zmatku, o útěku a opětném shledání, o tom kdo je dědicem
Božích dober či O rozdělení na rovné a nerovné díly, O třech ctnostech,
které s jinými popsal Mojžíš. Dále o těch, jejichž jména byla změněna a proč
byla změněna. V tomto pojednání říká, že psal o dvou Zákonech. Krom toho
napsal pojednání O vystěhování, O životě jednoho moudrého, který se
zdokonalil ve spravedlnosti, O nepsaných zákonech, O gigangech, O neměnnosti
Boha. Dále 5 knih o tom že podle Mojžíšova názoru jsou sny od Boha. To je
to, co se nám zachovalo z jeho komentářů ke Genesi.
K druhé knize
Mojžíšově (Exodu) víme, že napsal 5 knih Otázky a odpovědi pak knihu O
svatostánku, O deseti přikázáních, potom O obětních zvířatech a druzích
obětí, O odměně dobrých a trestu, který je v Zákoně určen špatným. K těmto
přistupují ještě jednotlivé spisy, ku příkladu kniha O prozřetelnosti, O
Židech, O Alexandrovi či o tom, že nerozumná zvířata mají rozum. Dále napsal
o tom, že každý špatný člověk je otrokem. K tomu je připojena kniha o tom,
že každý ctnostný člověk je svobodný. Vedle těchto je od něho kniha o
rozjímavém životě či o modlitebnících. Z této knihy jsme vzali zprávy o
životě apoštolských mužů. Také komentáře ke jménům vyskytujícím se v Zákoně
a Prorocích mají být jeho prací. Když za Gaia přišel do Říma napsal knihu o
Gaiově hněvu vůči Bohu, kterou ironicky nazval Ctnosti a za vlády Claudia ji
měl přečíst před celým římským senátem. Byl přijat s takovým obdivem, že
jeho spisy byly poctěny uložením ve veřejných knihovnách.
19. VYHNÁNÍ ŽIDŮ ZA CÍSAŘE CLAUDIA
V téže době kdy Pavel vykonal svou cestu z Jerusaléma až do Illyrie,
vyhnal Claudius Židy z Říma. Proto Aquilas a Priscilla odešli s ostatními
Židy z Říma a vydali se do Asie. Tam se stýkali a apoštolem Pavlem, který
před nedávnem založené obce utvrdil v Božím slovu. I o tomto nás zpravuje
Písmo svaté ve Skutcích apoštolských (Sk 18,2,3).
20. NEŠTĚSTÍ ŽIDÚ V JERUSALÉMÉ O
VELIKONOCÍCH
Když ještě Claudius spravoval záležitosti říše, vypukla v Jerusalémě o
velikonocích vzpoura. Prý na 30 000 Židů bylo kolem chrámu buď pobito nebo
ušlapáno. Slavnost se v celém národě proměnila ve smutek a pláč, který bylo
slyšet v každém domě (Antiquit. 20,5). Vypráví o tom Josef. Mezitím Claudius
dosadil za židovského krále Agrippu, syna Agrippy, a Felixe ustanovil. za
správce celého Samařska, Galileje a Pereje.
21. NERO NÁSTUPCE CLAUDIŮV
Claudius vládl 13 roků a 8 měsíců. Po jeho smrti nastoupil Nero.17
17. Nero (54-68).
22. UDÁLOSTI V JERUSALÉMĚ ZA VLÁDY
NERONA
V době císaře Nerona, když byl Felix zemským správcem Judeje, vznikly
mezi kněžími rozepře. O tom nám vypráví Josef ve 20. knize Starožitností.
"Nyní se také velekněží hádali s kněžími a představenými jerusalémského
obyvatelstva. Každý z nich si shromažďoval ty nejsmělejší a po novotách
toužící lidi a postavil se do jejich čela. Při setkáních se častovali
nadávkami a kamením. Nikdo se v tom ohledu neznal. Všude vládla anarchie
jako ve městě, kde není žádná vrchnost. Velekněží šli ve svých přehmatech a
drzosti tak daleko, že se neostýchali poslat své služebníky do stodol, kde
se mlátilo, aby vybrali od kněží patřičný desátek. To mělo za následek, že
chudší kněží měli bídu. Zvůle potlačila právo".
Tento historik také
vypráví, že právě v té době se vynořil v Jeruzalémě jakýsi druh lupičů,
kteří prý ve dne a uprostřed města zabíjeli, koho potkali. Jmenovitě o
svátcích se mísili mezi lidi a dýkami ukrytými pod šatem zabíjeli urozené
muže. Když byli zraněni, předstírali své rozhořčení s těmi, co stáli kolem.
Když jim lidé uvěřili, zůstali zcela neodhaleni. První, kdo jim padl za
oběť, byl velekněz Jonathan, po něm však jich bylo mnoto zabíjeno. Nakonec
byli lidé tak vystrašeni, že každý očekával smrt, jako by byla válka.
23. EGYPŤAN, O KTERÉM SE ZMIŇUJÍ
SKUTKY
Potom trochu dále uvádí Josef toto: "Větší neštěstí než toto způsobil
Židům falešný prorok z Egypta. Objevil se totiž v krajině podvodník, který
se vydával za proroka. Shromáždil kolem 30 000 lidí oklamaných jeho uměním.
Ty vedl z pouště na tak zvanou Olivovou horu a chtěl odtud udeřit na
Jeruzalém, násilím se ho zmocnit a pak se prohlásit pánem nad římskou
posádkou i nad národem. Účastníci na vpádu měli mu sloužit jako tělesná
stráž. Felix se dozvěděl o jeho úmyslu a postavil se
proti němu se svými
římskými vojáky. Také všechen lid se účastnil obrany. Když došlo k utkání,
uprchl Egypťan s několika málo svými přívrženci. Většina jeho přívrženců
byla však pobita nebo zajata." Tak vypráví Josef ve své druhé knize Války
židovské. Stojí za to srovnat co vypráví Josef o Egypťanovi s tím, co
vyprávějí Skutky apoštolů. (Sk 21,38). V době Felixově tehdy řekl velitel
(Lysanias) v Jeruzalémě Pavlovi, když se Židé vzbouřili: "Nejsi ten Egypťan,
který nedávno pobouřil lid a na poušť odvedl 4 000 zbojníků?" (Sk 21,38).
Toto jsou události za zemského správce Felixa.
24. PAVEL ODVEDEN V POUTECH Z JUDEJE DO
ŘÍMA A TAM BYL PROPUŠTĚN NA SVOBODU
Jako Felixova nástupce18
poslal Nero Festa. Za něho měl Pavel obrannou řeč a byl odveden v poutech do
Říma. Jeho průvodcem byl Aristarchos, kterého také ve svém listě nazývá svým
spoluvězněm (Kol 4,10). Lukáš, který napsal Skutky apoštolské, uzavírá své
vyprávění tím, že dosvědčuje, že Pavel plné 2 roky žil ve svobodné vazbě a
nerušeně hlásal Boží slovo (Sk 28,30). Když tehdy apoštol obhájil před
soudci svou věc, znovu ve službě evangelia podnikl cestu. Nakonec po druhé
přišel do uvedeného města a tam ukončil svůj život mučednickou smrtí. Ve
vězení napsal svůj druhý list Timotheovi, ve kterém se zmiňuje o své
dřívější obhajobě i jasně naznačuje svou blízkou smrt. Slyš jeho vlastní
svědectví! "Při mé první obhajobě nebyl nikdo při mně, všichni mne opustili.
Nebudiž jim to přičítáno za vinu! Ale Pán byl při mně a posílil mne, aby
skrze mne se naplnilo kázání (evangelia) a aby je slyšeli všichni národové;
i byl jsem vysvobozen z tlamy lví" (2 Tim 4,16). Těmi slovy jasně naznačuje,
že poprvé byl vysvobozen ze lví tlamy, aby se mohlo evangelium skrze něho
rozšířit. Jak se zdá, má tu na mysli Nerona kvůli jeho ukrutnosti. Pak však
nic podobného jako "osvobodí mne ze lví tlamy" nepřipojuje. Viděl již v
duchu blížící se svůj konec. Proto po slovech "Budu vysvobozen ze lví tlamy"
připojuje větu "Pán mne vysvobodí ode všeho zlého a ochrání mne pro své
nebeské království", čímž naznačuje svou mučednickou smrt. Tuto smrt ještě
jasněji předpovídá v témže dopise slovy "Vždyť já se vydávám již v oběť a
čas mé smrti nastává" (2 Tim 4,6). V tomto druhém listě Timotheovi sděluje,
že jediný Lukáš byl při něm, když jej psal, při jeho první obhajobě však
Lukáš nebyl. Zdá se, že Lukáš v té době ukončil své Skutky apoštolů poněvadž
vyprávěl o všech událostech, pokud byl s Pavlem. Toto jsem uvedl, abych
ukázal, že Pavel nezemřel mučednickou smrtí při prvním Pavlovu příchodu do
Ř2íma, o kterém mluví Lukáš. Je také pravděpodobné, že Nero, který na
počátku své vlády se jevil mírnější, přijal Pavlovu obhajobu víry
milostivěji, a že potom teprve, když se dostal na zločinnou cestu, se stali
spolu s ostatními i apoštolové obětí jeho zločinného jednání.
18. Marcus Antonius Felix, Claudiem
propuštěný otrok (libertinus) byl r. 60 obžalován židovskými delegáty u
Nerona pro svou krutost a nahrazen Portiem Festem (60-62). Nebyl však
potrestán za to, že měl dát zavraždit velekněze Jonathana.
25. JAKUB ZVANÝ BRATR PÁNA ZEMŘEL
MUČEDNICKOU SMRTÍ
Pavel se odvolal k císaři a byl Festem poslán do I2íma. Poněvadž Židé,
kteří připravili Pavlovi tolik úkladů, byli ve své naději zklamáni, obrátili
svou zlobu proti
bratru Pána Jakubovi, kterému apoštolové svěřili
biskupský stolec v Jeruzalémě. Podnikli proti němu toto: Přivedli jej mezi
sebe a žádali přede vším lidem, aby se zřekl víry v Krista. Jakub však proti
všemu očekávání pevným hlasem a zcela upřímně, než jak si myslili, přede
všemi zcela otevřeně vyznal, že náš Spasitel a Pán Ježíš je Božím Synem.
Nesnesli svědectví muže, který pro svůj přísný mravní život a svou úctu Bohu
za svého života prokazovanou, byl považován za spravedlivého, a usmrtili
jej. Příležitost k tomu dala okolnost, že tu nebyl žádný zemský správce. V
té době právě zemřel v Judeji Festus a provincie byla bez vedoucí hlavy.
Druh a způsob smrti nám vylíčil Klement (Alexandrijský).19Jakuba
svrhli s věže chrámu a byl ubit klackem. Velmi podrobně nás zpravuje o
Jakubově osudu Hegesippusl,20
který stojí velmi blízko apoštolské době. V 5. knize svých Pamětihodností
(Hypomneumata) vypráví toto: "Správu církve spolu s apoštoly dostal Jakub,
bratr Pána, který od Kristovy doby až po naši dobu kvůli odlišení od mnoha
jiných Jakubů byl nazýván spravedlivým. Od narození byl již svatý. Nepil
víno ani opojné nápoje. Rovněž nejedl maso ze živočichů. Nůžky se nedotkly
nikdy jeho vlasů, nemazal se olejem ani se nekoupal. Jedině jemu bylo
dovoleno vstoupit do velesvatyně. Nenosil vlněný, nýbrž jen lněný šat. Do
chrámu chodil sám a bylo možno jej tam nalézt, jak klečí a prosí Pána o
odpuštění pro lid. Jeho kolena dostala tvrdou kůži, jako malí velbloudi.
Kvůli své mimořádné spravedlnosti byl nazýván Spravedlivý a Obdivuhodný
(Dikaios kai Óblias), jak dosvědčují o něm proroci. Někteří ze sedmi v
židovském národě existujících sekt, o nichž jsem psal dříve v
Pamětihodnostech, se jej tázali, co je to za dveře Krista. On řekl, že je to
Spasitel sám. Někteří uvěřili, že Ježíš je Mesiáš. Uvedené sekty však
nevěřily ani ve zmrtvýchvstání ani že přijde někdo, který každému odplatí
podle jeho skutků. Všichni však, kteří věřili, uvěřili prostřednictvím
bratra Pána, Jakuba. Poněvadž i nyní mnoho představených národa uvěřilo,
povstal mezi Židy a zákoníky a farizeji neklid. Říkali, že celý národ bude v
nebezpečí, budou-li Ježíše očekávat jako Krista. Přišli tedy k Jakubovi a
povídali: Prosíme tě, zadrž lid, který považuje Ježíše za Krista
(Pomazaného); prosíme tě, vysvětli všem, kteří přijdou k slavení velikonoc,
za koho mají Ježíše správně považovat. Všichni ti věříme a dosvědčujeme se
vším lidem, že jsi spravedlivý a neděláš rozdíl mezi osobami. Přemluv lidi,
aby co se týče Krista, se nemýlili. Jako my důvěřuje ti všechen lid. Postav
se na cimbuří chrámu, aby tě bylo vidět a tvá slova aby všichni slyšeli.
Poněvadž byly velikonoce, sešlo se tu mnoho Židů i pohanů. Uvedení zákoníci
a farizeové postavili Jakuba na cimbuří chrámu a volali: Spravedlivý,
kterému všichni věříme! Lid dělá chybu, když jde za Ježíšem, tím
ukřižovaným. Pouč nás, co je to za Ježíšovy dveře! Jakub odpověděl velmi
hlasitě: Ptáte se na Ježíše, Syna člověka? Sedí v nebi po pravici velké síly
a jednou přijde v nebeských oblacích. Tímto Jakubovým svědectvím bylo mnoho
lidí posíleno ve svém přesvědčení a velebili Ježíše slovy: Hosana, synu
Davidovu. Tu si zákoníci a farizeové řekli mezi sebou: Udělali jsme chybu,
když jsme Ježíši připravili takové svědectví. Vystupme nahoru a shoďme jej,
aby lidé dostali strach a nevěřili mu. A začali hlasitě volat: Spravedlivý
se mýlil. Splnili tak to, co je napsáno u Izaiáše: "Odstraňme spravedlivého,
poněvadž je nám obtížný, tím budou požívat plody svých skutků" (Iz 3,10).
Vystoupili nahoru, svrhli Spravedlivého a řekli si: Ukamenujme spravedlivého
Jakuba. A počali jej kamenovat, poněvadž po shození nebyl ještě mrtvý. Jakub
se ještě obrátil a na kolenou prosil: "Pane, Bože Otče, prosím tě, odpusť
jim, neboť nevědí, co činí". Když jej kamenovali, zvolal jeden z kněží, synů
Rechabových, syna Rechabima, o kterém se zmiňuje již prorok Jeremiáš, a
řekl: "Přestaňte! Co to děláte! Spravedlivý se za vás modlí". Tu vzal jeden
z nich, valchář, dřevo, kterým ždímal látku, a udeřil jím spravedlivého do
hlavy. Tak zemřel Jakub mučednickou smrtí. Pohřbili ho na témže místě v
blízkosti chrámu a ještě dnes možno spatřit u chrámu jeho náhrobek. Pro Židy
i pohany byl pravdivým svědkem, že Ježíš je Kristus. Brzy na to následovalo
Vespasianovo obležení". Toto vypráví Hegesippos v souladu s Klementem.
Jakub byl pro svou spravedlivost tak obdivován a vážen, že i rozumní
Židé věřili, že on byl příčinou, proč tak brzy po jeho mučednické smrti
následovalo obležení Jerusaléma. Toto si sami zavinili kvůli tomu, čeho se
na něm dopustili. Aspoň Josef nic nenamítá proti tomuto tvrzení, když říká:
"Toto se stalo Židům jako trest za spravedlivého Jakuba, bratra Ježíšova
zvaného Kristus, poněvadž Židé usmrtili spravedlivého" Týž historik o
Jakubově smrti vypráví v 20. knize svých Starožitností (Antiquit. 20 9):
"Když se císař dozvěděl o Festově smrti, poslal za správce země do Judeje
Albina. Mladší Ananus, o jehož povýšení na velekněze jsme se zmínili, byl
odvážný, ale pošetilý. Mimo to patřil k sektě sadůceů, kteří, jak jsme dříve
poznamenali, soudili tvrději než všichni jiní Židé. Ananus věřil, když
Festus zemřel a Albinus ještě nenastoupil, že je to příznivá příležitost pro
jeho plán. Svolal tedy soudní dvůr, postavil před něj bratra Pomazaného
Ježíše jménem Jakuba spolu s jinými, které obžaloval z porušení zákona a
nechal je odsoudit ke kamenování. Avšak všichni, kteří platili mezi občany
města za velmi umírněné a horlivě oddanné zákonu, byli tím velmi pohoršeni.
Poslali proto tajně ke králi posly s prosbou, aby nedovolil Ananovi splnit
příkaz. Nic takového prý se před tím nestalo. Někteří z nich šli také
naproti Albinovi, který přicházel z Alexandrie a připomínali mu, že Ananus
neměl bez jeho výslovného povolení svolávat soud. Albinus velmi rozhněván
napsal Ananovi dopis, kde mu hrozil patřičným testem. Král Agrippa jej proto
sesadil z velekněžské hodnosti, kterou zastával 10 měsíců, a přenesl ji na
Ježíše, syna Damnaia."
19. Klement Alexandrijský (+ před r.
215). Možno jej nazvat prvním křesťanským učencem. Nebyl dobře seznámen jen
s Písmem sv. a tehdejší křesťanskou literaturou, nýbrž, jak dokazují citáty,
s více než 300 rozličnými světskými literáty.
20. Hegesippos - snad židovského původu,
znalý syrštiny přišel za papeže Aniceta (asi 154-66) do Říma. Účelem jeho
cesty bylo poznat nefalšovanou tradici apoštolského učení.
26. JAKUBŮV LIST
Toto jsou zprávy o Jakubovi. Od něho má být první z tak zvaných
katolických listů. Je však třeba podotknout, že tento list je považován za
nepravý. Aspoň ne mnoho ze starých spisovatelů se o něm zmiňovalo, stejně
tak jako o tak zvaném listu Judově, který je také jedním z tak zvaných
katolických listů. Přece však víme, že tyto spolu s ostatními listy jsou
předčítány ve většině církví.
27. P0 MARKOVI SE STÁVÁ V ALEXANDRII
PRVNÍM BISKUPEM ANNIANUS
V 8. roce Neronovy vlády převzal po evangelistovi Markovi vedení
alexandrijské církve Annianus, muž bohumilý a v každém ohledu mimořádný
člověk.
28. ZA NERONOVA PRONÁSLEDOVÁNÍ ZEMŘELI V
ŘÍMĚ MUČEDNICKOU SMRTÍ PETR A PAVEL
Když Nero viděl, že si upevnil trůn, začal se dopouštět zločinů. Dokonce
se chystal i proti pravému Bohu. Není v plánu této práce načrtnout úplný
obraz jeho bezbožného jednání. O tom, jak jednal, bylo již hodně podrobně
napsáno. Kdo chce, může z toho poznat ukrutnost a běsnění tohoto muže. Vždyť
když bezdůvodně nespočet lidí usmrtil, šel ve své žízni po krvi tak daleko,
že nejednou neušetřil ani svých nejbližších rodinných příslušníků a přátel.
I svou matku, své bratry, svou manželku s nesčetnými jinými příbuznými dal
rozličným způsobem usmrtit jako nepřátele osobní i státu. K tomu všemu
chybělo jen ještě to, aby jako první z císařů otevřeně vystoupil jako
nepřítel proti božskému náboženství. To připomíná Říman Tertullian.
"Zeptejte se historických knih! Tam shledáte, že poprvé ke všem ukrutný Nero
pronásledoval tuto sektu, která tehdy v Římě se velmi rozmáhala. Chlubíme
se, že takový člověk začal nás pronásledovat. Vždyť každý, kdo jej zná, musí
vědět, že Nero odsoudil i to, co bylo velmi dobré" (Apol. 5). Tento Nero
běsnil i proti apoštolům a stal se prvním z nepřátel Boha. Je totiž sděleno,
že za něho byl v Římě sťat Pavel a Petr ukřižován. Potvrzuje to i nápis se
jmény Petra a Pavla, který je až do dneška zachován na tamním pohřebišti.
Potvrzuje to i neméně hodnověrný muž jménem Gaius, který žil v době římského
biskupa Zefyrina. Ten říká ve svém Dialogu s Proclem, jedním z představených
katafrygické sekty, o místu, kde odpočívají svatá těla uvedených apoštolů:
"Mohu ukázat vítězné znamení apoštolů. Chceš-li jít na Vatikán nebo do
Ostie, najdeš vítězná znamení těch, kteří založili tuto církev." Že oba
zemřeli ve stejné době mučednickou smrtí, dosvědčuje korintský biskup
Dionysios, když ve svém listě Římanům píše toto: "To vám důtklivě připomíná,
že Petrem a Pavlem v Římě a Korintě zaseté semeno je spolu navzájem pevně
spojeno. Oba totiž vstoupili do Korinta, zaseli semeno evangelia a společně
nás učili. Stejně i v Itálii učili na jednom místě a v téže době zemřeli
mučednickou smrtí". Toto jsem uvedl proto, abych pravdivost svého vyprávění
ještě více podepřel.
29. NESPOČETNÉ ÚTRAPY ŽIDŮ A JEJICH
POSLEDNÍ
VÁLKA S ŘÍMANY
Josef (Válka žid. II,14,15) velmi ze široka líčí neštěstí, které postihlo
židovský národ. Mezi mnohým jiným uvádí také, že na Florův rozkaz bylo
bičováno neobyčejně mnoho vážených Židů a že v Jeruzalémě byli ukřižováni.
Tento Florus byl zemským správcem Judeje v době, když začala válka, a sice
ve 12. roce Neronovy vlády. K tomu Josef dodává (Válka žid. II,l8), že Židé
v Syrii se bouřili. Obyvatelé města nemilosrdně hubili Židy jako své
nepřátele. Bylo prý možno vidět plno nepohřbených mrtvol. Starci i děti byli
na sebe naházeni, ležela tam mrtvá ženská těla. Celá provincie že byla
postižena nepopsatelnými pohromami. Nejhorší však, co se vůbec mohlo stát,
byl strach před tím, čím jim bylo hrozeno. Tak o tom mluví Josef. Tak to
tehdy bylo se Židy.
Kniha III.
1. KDE APOŠTOLOVÉ HLÁSALI
KŘESŤANSTVÍ
To tedy stihlo Židy. Svatí apoštolové a učedníci našeho Spasitele se však
rozešli do celého světa. Tomáš, jak vypráví tradice, působil u Parthů,
Ondřej u Skythů, Jan v Asii, kde také po dlouhém pobytu zemřel v Efezu.
Petr, zdá se, kázal v Pontu, Galatii, Bithynii, Kappadocii a Asii
rozptýleným tam žijícím Židům. Nakonec přišel i do Říma a byl tam, jak si
přál, ukřižován hlavou dolů. Co mám říci o Pavlovi, který šířil radostné
poselství Kristovo od Jeruzaléma až po Illyricum1
a nakonec zemřel v Římě za Nerona mučednickou smrtí? O tom vypráví Origenes
ve 3. knize svého komentáře ke Genesi.
1. Illyricum - území zabírající dnešní
Albánii, část Jugoslávie a Rakouska (až k Vídni).
2. PRVNÍ PŘEDSTAVENÝ ŘÍMSKÉ CÍRKVE
Po mučednické smrti Petra a Pavla byl zvolen za biskupa římské církve
nejprve Linus. O něm se zmiňuje Pavel, když píše z Říma Timotheovi, při
pozdravu na konci listu.
3. LISTY APOŠTOLŮ
Petrův list zvaný první všichni uznávají za pravý. I starší církevní
učitelé jej jako pravý používali ve svých vlastních spisech. Co se týče tak
zvaného druhého listu zachovala se nám tradice, že nepatří k novozákonním
knihám. Přesto se však mnohým zdál užitečný a byl proto s ostatními spisy
pilně čten. Avšak spisy, které mají titul Skutky Petrovy, Evangelium
Petrovo, Kázání a zjevení Petra, nejsou, jak víme, vůbec počítány ke
katolickým spisům, ježto žádný církevní spisovatel ani z těch starších ani z
naší doby jich jako svědectví nepoužil. Během svých Dějin budu mít
příležitost se zmínit, až budu mluvit o církevních představených, kteří
církevní spisovatelé tyto pochybné knihy čas od času používali, co to bylo
za knihy, dále co řekli o kanonických spisech všeobecně považovaných za
pravé a také o těch pochybných.
U Petrových spisů, jak jsem dříve uvedl,
jsem shledal jen jeden za pravý a u starých církevních představených
všeobecně uznávaný. Od Pavla je jistě 14 listů. Nutno však spravedlivě
přiznat, že někteří byli proti listu Židům. Odvolávali se totiž na římskou
církev, která neuznávala, že tento list napsal Pavel. Ve vhodné době uvedu
co naši předchůdci řekli o tomto listu. Tak zvané Skutky Pavlovy (Praxeis
Paulu) jsem také nenašel mezi všeobecně uznávanými spisy. Ježto dále apoštol
Pavel mezi pozdravy, které připojuje na konci svého listu Římanům, vedle
jiných se zmiňuje také o Hermovi, od kterého má být spis Pastýř, nutno tu
poznamenat, že tento spis Pastýř někteří neuznávají. Proto nesměl být
počítán mezi všeobecně jako pravé uznávané spisy. Jiní, zvláště ti, kteří
jsou vyučováni počátkům našeho náboženství, považují jej za nepostradatelný.
Proto, jak víme, je v církvích veřejně používán a já jsem shledal, že i
někteří z nejstarších církevních spisovatelů jej používali. Tolik k poučení
o božských knihách všeobecně uznávaných za pravé i o těch neuznávaných.
4. PRVNÍ NÁSTUPCI APOŠTOLŮ
Že Pavel svým kázáním pohanům od Jeruzaléma až po Illyricum položil
základ církevním obcím, vysvítá z jeho vlastních slov a rovněž z toho, co
Lukáš vyprávěl ve Skutcích (13n). V kterých provinciích kázal Petr Krista
lidem z obřízky a učil o nové úmluvě, možno jasně poznat z jeho dříve
uvedených a všeobecně jako pravé uznávaných listů. Vždyť napsal list Židům
rozptýleným v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bithynii (I P 1,1). Kolik
však a kteří byli uznáni jako praví nástupci apoštolů starat se o obce
založené apoštoly, není lehké zjistit krom asi těch, o kterých je možno
dozvědět se z Pavlových slov. Vždyť jeho spolupracovníků či, jak je nazýval,
spolubojovníků bylo velmi mnoho. Většina z nich byla poctěna nesmrtelnou
památkou, poněvadž jim ve svých listech vydal nepomíjivé svědectví. I Lukáš
ve svých Skutcích uvádí jménem jeho žáky (SK 16n). O Timotheovi se vypráví,
že byl prvním biskupem efezské obce, stejně jako Titus křesťanské obce na
Krétě. Lukáš, lékař z Antiochie žil většinou v Pavlově společnosti a stýkal
se i s jinými apoštoly. Jako důkaz, že uzdravoval duše - naučil se to od
Pavla -, zanechal nám dvě knihy, které napsal z Božího podnětu. Jedna kniha
je jeho evangelium. Podle vlastního svědectví zpracoval je tak, jak mu to
předali ústně ti, kteří od počátku byli očitými svědky a služebníky Slova a
které, jak sám říká, od počátku následoval. Druhá kniha jsou Skutky
apoštolů, ve kterých vypsal ne to, co slyšel, nýbrž co sám zažil. Říká se,
že Pavel je obvykle nazýval Lukášovým evangeliem, poněvadž o svých spisech
užil výrazu "podle mého evangelia" (Ř 2,16; 2 Tim 2,8).
Z ostatních
Pavlových žáků byl Krescens, jak Pavel sám dosvědčuje, poslán do Gallie.
Linus o němž se Pavel zmiňuje ve 2. listu Timotheovi, že je u něho v Římě,
byl hned po Petrovi, jak bylo dříve řečeno, zvolen biskupem římské církve.
Také o Klementovi, který byl ustanoven jako třetí biskupem římské církve,
dosvědčuje Pavel že byl jeho spolupracovníkem a spolubojovníkem (Fil 4,3).
Areopagita Dionysios, který podle Skutků Lukášových po Pavlově řeči k
Athéňanům na Areopagu uvěřil (Sk 17 34), se stal prvním athénským biskupem.
Tak to sděluje jiný starý Dionysios, biskup korintské církve. O těch, kteří
během času se stali nástupci apoštolů, se zmíním v Dějinách na patřičném
místě.
Nyní pokračujeme ve svém vyprávění!
5. POSLEDNÍ OBLÉHANÍ ŤIDŮ PO KRISTOVĚ
SMRTI
Po 13 leté Neronově vládě seděli na trůnu Galba a Otho jen jeden rok a
šest měsíců.2
Na to Vespasian, který se vyznamenal v bojích proti Židům, sám se prohlásil
za císaře a tamními legiemi byl povolán za samovládce. Když se vrátil do
Říma, pověřil svého syna Tita vedením války proti Židům.3
Po nanebevstoupení našeho Spasitele se Židé nespokojili s tím, co učinili
Spasiteli, nýbrž zločinně jednali s většinou apoštolů. Nejprve ukamenovali
Štěpána, po něm sťali Zebedova syna a Janova bratra Jakuba. Jakub, který po
nanebevstoupení Pána obdržel tamní biskupský stolec, byl usmrcen způsobem, o
kterém jsme mluvili. Ostatní apoštolové po nesčetných nástrahách proti
jejich životu byli vyhnáni z Judeje. Z příkazu Krista, který jim řekl "Jděte
a učte všechny národy ve jménu mém" (Mt 28,19), vydali se hlásat evangelium
všem národům. Také křesťanská obec v Jeruzalémě dostala pokyn, který byl
oznámen z nebe tamním vynikajícím křesťanům, opustit před válkou město a
usadit se v Pereji4
v městě zvaném Pella. Do tohoto města odešli všichni věřící křesťané z
Jeruzaléma, takže hlavní královské město židovské stejně jako celá Judea
byla zcela opuštěna svatými muži. Nyní stihl spravedlivý Boží trest Židy i
celé toto bezbožné pokolení za tolik zločinů vůči Kristu a jeho apoštolům.
Kolik a jaké pohromy tehdy se všech stran postihly celý národ, jak obyvatelé
trpěli velkým hladem, jak tisíce lidí bez rozdílu věku a pohlaví přišlo o
život mečem, hladem a rozličnou smrtí, kolik židovských měst bylo obleženo,
kolik hrůzy a ještě víc než hrůzy viděli ti, kteří se utekli zachránit se do
Jerusaléma, jednoho z nejzpevněnějších měst, stejně jako o průběhu války a v
ní spáchaných zločinech, konečně o ohavném proroky předpověděném (Dan. 9,27;
Mt 24,15) zpustošení kdysi slavného Božího chrámu, jak byl zcela rozbořen a
úplně zničen ohněm - o tom všem, kdo má chuť, může se dočíst v Josefových
Dějinách války židovské. Stojí zato uvést, že tento historik uvádí množství
těch, kteří z celé Judeje v oněch velikonočních dnech se shromáždili v
Jeruzalémě a, abych užil jeho slov, byli tam uzavřeni jako ve vězení. Udává
jich asi na 3 milióny. Bylo to však i spravedlivé. Boží spravedlností na ně
uvalená zkáza v podobě vězení je stihla právě v den, kdy odsoudil k smrti
dobrodince všech Spasitele, Ježíše Božího Pomazaného. Co se jim jednotlivě
přihodilo ať už mečem či jiným způsobem, to přejdu. Myslím, že se musím
zmínit o utrpení, které jim způsobil hlad, aby čtenáři poznali, jaký trest
stihl Židy za zločin nedávno spáchaný na Božím Pomazaném.
2. Galba vládl od 1 I. 6. 68 do 15. 1.
69. Otho 15. 1. 69 do 16. 4. 69. O Vitteliovi se Eusebius nezmiňuje. Byl
vojáky provolán za císaře, když starý Galba byl pro lakomství na Othův
podnět vojáky zavražděn. Vittelius zvítězil u Cremony nad Othem, který se
sám usmrtil, a vládl jen několik měsíců ( 16. 4. - 20. 12. 69).
3. Válka židovská r. 70. - Vespasian
69-79.
4. Perea - území
dřívějších kmenů na východní straně Jordánu a hlavním městem Gadara.
Obyvatelé byli potomky starých Amonitů nežidovského původu. Za Jana II.
Hyrkana (135-104 př. Kr.) a Alexandra Jannaea (103-76 př. Kr.) byli
požidovštěny.
6. HLAD, KTERÝ POSTIHL ŽIDY
Vezměme opět pátou knihu Josefových Dějin a přečteme si o hrůze
tehdejších událostí. "Bohatým", říká tento historik, "bylo setrvání ve městě
ke zkáze. Vždyť mnohý byl kvůli svému bohatství zabit pod záminkou, že chtěl
přeběhnout k nepříteli. S hladem rostla i zuřivost rebelů a obojí rostlo ze
dne na den. Ve městě nebylo obilí. Vzbouřenci vnikali do domů a všechno
prohledávali. Jestliže tam něco našli, zle nakládali s obyvateli, protože
prý to zatajili. Nenašli-li nic, bili je, protože prý si to dobře schovali.
Jako důkaz, že má či nemá potraviny, sloužilo tělesné vzezření nešťastného.
U těch, kteří měli ještě pevné zdraví, měli za to, že mají zásobu potravin.
Kdo již umírali, ty ponechali svému osudu. Za nerozumné považovali zabíjet
ty, kteří z hladu byli blízko smrti. Mnozí potají dávali celé své jmění za
jednu měřici pšenice, jestliže byli bohatší. Kdo mohli dát jen málo, dostali
za to jen jednu měřici ječmene. Pak se ukryli do tajných koutů svých
příbytků. Jedni jedli z velkého hladu nemleté obilí, jiní si připravovali
chléb tak, jak jim právě bída a strach radil. Stůl nebyl nikde prostřen k
jídlu, nýbrž hned s ohně si brali ještě nevařené pokrmy a tak je jedli.
Politování hodné jídlo. K pláči byl pohled, jak silnější si vzali všechno a
slabší naříkali z hladu. Hlad sice utlumí všechny city, ale přece neničí
tolik jako pocit úcty. Všechno, co je hodno úcty a vážnosti, tím v člověku
zaniká. Ženy rvaly jídlo mužům děti otcům, a co je nejhořší, matky rvaly
svým vlastním dětem jídlo od úst. Ani ty, které své malé děti nosily na
rukou, nedělaly si žádné výčitky vzít dětem i tu kapku mléka, I když si
takto opatřovali jídlo, přece se neukryli. Všude se objevili vzbouřenci, aby
jim to sebrali. Když viděli zavřený dům, bylo to pro ně znamením, že
obyvatelé toho domu mají jídlo. Vylomili dveře, vrhli se dovnitř a rvali jim
jídlo z úst. Starci, kteří si nechtěli dát vzít jídlo z rukou, byli biti.
Ženy, které skrývaly, co měly v rukou, ty byly vláčeny za vlasy. Ani se
šedinami ani s nedospělými nebylo slitování. Dítě které mělo kousek jídla v
ústech, vyzdvihli do výše a pustili na zem. Kdo snědl jídlo, dříve než
vnikli do domu, s tím bylo ještě hůře, jako by jim učinil nějaké bezpráví.
Aby mohli najít potraviny, vymýšleli si hrozné způsoby mučení. Nešťastníkům
ucpali močovou trubici hrachem a ostrými holemi bodali do zadnice. Co
vytrpěl, kdo přiznal, že má kousek chleba nebo skryl tajně hrst ječných
krup, to je hrůza i slyšet. Mučitelé neměli žádný nedostatek - bylo by ještě
hůře, kdyby to dělali z hladu -. Dělali to jen proto, aby zocelili svou
surovost a aby si obstarali jídlo pro příští dny. Jestliže se někteří
vplížili až k římským strážím nasbírat si na poli nějaké byliny, přišli jim
naproti a sebrali jim to, poněvadž si myslili, že chtěli přeběhnout k
nepříteli. Ani prosbami ani zapřísaháním se při svatém Božím jménu, aby jim
ponechali aspoň část toho, co si s nasazením života přinesli, se nedali
oblomit. Ano, mohl mluvit o štěstí, že při tom nepřišel ještě o život."
(Válka žid. V,16,2).
Trochu dále připojuje k tomu ještě toto: "Židům tím
byla odříznuta možnost vyjít z města a každá naděje na záchranu. Hlad, který
byl stále horší, ničil rodiny i domy. Střechy byly plné vyhladovělých žen a
dětí, ulice plny mrtvých starců. Chlapci i dospělí odulí hladem se jako bez
duše potáceli po ulicích, padali, aby dobojovali poslední boj se smrtí.
Nemocní a slabí nemohli své příslušníky ani pohřbít. Ti, kteří byli ještě
při síle, ze strachu o svůj vlastní život se vyhýbali mrtvolám. Vždyť mnoho
jich umíralo vedle těch, které chtěli pohřbít. Mnozí se dopotáceli ke hrobům
dříve než je stihla smrt. Při této bídě nikdo už nemohl ani plakat ani
naříkat. Hlad udusil všechen cit. Pomalu umírající s vyschlýma očima se
dívali na ty, kteří před nimi již došli klidu. Hluboké ticho a smrtí
obtěžkaná noc se rozprostřela nad městem. Přece však hroznější než toto byli
lupiči. Vnikali do domů, které se staly hroby, olupovali mrtvé, strhávali
jim šaty s těla a se smíchem odtud rychle odcházeli. Na mrtvolách zkoušeli
ostří svých mečů, kdo leželi ještě živí, ty probodávali. Kdo je prosili, aby
je probodli, ty nechali na pospas hladu. Každý z umírajících, když jej
vzbouřenci nechali na živu, se upřeně díval ke chrámu. Z počátku vzbouřenci
nechávali mrtvé pohřbívat na veřejné útraty, poněvadž zápach i pro ně byl
nesnesitelný, později však, když už jim na to síly nestačily, házeli je přes
zeď do rokle. Když Titus při objížďce viděl plno mrtvol a plno krve pod
hnijícími těly, zabědoval, zdvihl ruce k nebi a dovolával se Boha za svědka,
že toto není jeho dílem" (Válka žid. V,12,3,4).
O něco dále pokračuje:
"Nebudu schopen vyslovit, co mi přikazuje bolest. Kdyby Římané dále váhali
zakročit proti zločinu, myslím, že by buď země pohltila město, nebo by je
zatopila potopa, nebo že by bylo zničeno ohněm jako Sodoma Gomora. Vždyť
daleko horší bylo toto pokolení než ti, kteří to tehdy zažili. Jejich
šíleným běsněním byl celý národ zničen." (Válka žid. V,13,6.) A v 6. Knize
(kap. 3) píše Josef: "Počet těch, kteří ve městě zahynuli hladem, byl
bezpočet. Nepopsatelné jsou i výstupy které se tam odehrávaly. Vždyť v
každém domě, kde bylo jen trochu jídlo byla válka. Osoby, které byly mezi
sebou spojeny nejněžnějšími pouty, se navzájem bily, aby si pro sebe utrhly
ubohý žvanec jídla. Ano, ani umírajícím se nevěřilo, že nic nemají. Lupiči
prohledávali i takové, kteří měli již smrt na jazyku zda nemají za ňadry
ukryté jídlo a nepředstírají, že jsou mrtví. Lupiči s ústy hladem otevřenými
jako vzteklí psi chodili sem a tam, jako opilí tloukli do dveří a jako beze
smyslu dvakrát i třikrát se vrhali do téhož domu. Bída je nutila jíst
všechno, ano, sbírali a jedli i to, co bylo i těm nejšpinavějším ze všech
zvířat odporné. Dokonce brali řemeny a boty, trhali kůži ze svých štítů a
jedli ji. Některým sloužily za potravu i zbytky starého sena. Sebraná stébla
prodávali za 4 atické drachmy. Než k čemu připomínat ony hrůzy hladu na
bezduchých předmětech? Uvedu případ, hrozný a k neuvěření, o jakém nebylo
slyšet ani u Řeků ani u barbarů. Raději bych o takovém případu pomlčel, aby
si potomci nemyslili, že si vymýšlím, kdybych pro to neměl mezi svými
současníky nesčetně svědků. Ostatně i své vlasti bych prokázal špatnou
službu, kdybych se nezmínil při svém vyprávění o neštěstí, které je stihlo"
(Válka žid. VI,3). "Jedna z obyvatel za Jordánem, urozená a bohatá paní
jménem Maria, dcera Eleazara z vesnice Batbezor (Dům yzopu), utekla se do
Jeruzaléma a musila tam s ostatními prožít obležení. Tyrani jí uloupili
všechen majetek, který si sebou přinesla do města Pereje. Náhončí tyranů
denně se k ní vrhávali a sebrali ji i ten zbytek cenností, který měla, a
měla-li jídlo, i to jí vzali. Ženu to popudilo a častovala lupiče nadávkami
a kletbami. Nikdo však ani z hněvu ani ze soucitu se neodhodlal k tomu, aby
ji zabil. Znechucena obstarávat jídlo pro jiné, hlavně však že nebylo již
nic k jídlu, více z rozhořčení než z hladu vzala si za rádce hněv a bídu a
dopustila se něčeho nepřirozeného. Uchopila své dítě, které ještě sálo
mléko, a povídala: Nešťastné dítě, čím mám ve válce ukojit tvůj hlad a
neklid? Naším údělem u Římanů je otroctví jestliže zůstaneme na živu. Ale
otroctví předchází hlad, a horší než obojí jsou buřiči. Nuže, nyní buď mým
pokrmem, rebelům k výstraze a lidem legendou. To jediné ještě chybí k
neštěstí Židů (Válka žid. VI,3,4). S těmito slovy zabila svého syna. Potom
jej uvařila. Polovinu snědla, druhou polovinu přikryla a schovala. Když se
rebelové objevili a ucítili hrozný zápach, pohrozili jí okamžitou smrtí,
neukáže-li jim připravené jídlo. Žena odpověděla, že jim schovala nejlepší
část, a odkryla zbytky dítěte. Zmocnila se jich hrůza. Zůstali stát, jako by
do nich hrom udeřil. Žena však řekla: "Je to mé dítě, já jsem to udělala.
Jezte, vždyť i já jsem jedla. Nebuďte měkčí než žena, ne soucitnější než
matka! Máte-li svědomí a zhrozili jste se mé oběti, právě jsem polovinu
snědla, tohle zbývá pro mne i pro ostatní (Válka žid. VI,3,4). Po těchto
slovech s hrůzou odešli. Ovšem jen v tomto případě, a nechali neradi jídlo
matce. Pověst o tomto hrozném činu se rychle rozšířila po celém městě. Každý
si živě představil tento hrozný čin a třásl se, jako by to sám učinil.
Hladem soužení toužili nyní jen zemřít a považovali za šťastné, kdo byli
uchráněni takového osudu ještě dříve, než slyšeli o takové bídě". Toto bylo
odměnou za nespravedlnost a bezbožnost, které se dopustili Židé na Pomazaném
Božím.
7. KRISTOVY PŘEDPOVĚDI
Není nevhodné připojit k těmto slovům pravdivé předpovědi našeho
Spasitele, který to ohlásil těmito prorockými slovy: "Běda ženám v
požehnaném stavu i kojícím v oněch dnech! Modlete se, aby váš útěk nenastal
v zimě a v sobotu. Bude totiž
velké soužení, jakého až dosud nebylo od
počátku světa a nikdy nebude" (Mt 24, 19-21). Historik Josef uvádí počet
padlých. Říká, že hladem a mečem zemřelo 1 000 000 lidí. Zbylí vzbouřenci a
lupiči, kteří po dobití města se navzájem udávali, že byli popraveni.
Největší a nejkrásnější jinoši byli uchráněni pro triumfální vjezd vítězův.
Všichni ostatní nad 17 let že byli spoutáni a posláni k nuceným pracím do
Egypta, ještě více však že jich bylo rozděleno do provincií, aby tam nalezli
smrt mečem a od divokých zvířat při veřejných hrách. Co však bylo pod 17
let, bylo zajato, odvedeno a prodáno. Počet těchto obnášel asi 90 000. Toto
se událo ve druhém roce Vespasianovy vlády, právě podle prorockých
předpovědí našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který to ve své božské
moci předpověděl a podle vyprávění svatých evangelistů nad tím zaplakal.
Tito evangelisté uvádějí jeho vlastní slova, kterými se obrátil jednak k
Jeruzalému: "Kdybys bylo poznalo i ty, a to v tento den, co je ti k pokoji.
Ale nyní je to skryto před tvýma očima. Přijdou na tebe dni, kdy tě tvoji
nepřátelé obklíčí náspem a oblehnou tě a se všech stran sevřou, a na zem
povalí tvé děti, které jsou v tobě" (Lk 19,41-44); jednak se obrátil i k
národu: "Bude velké soužení na zemi a soud hněvu nad tímto lidem. Budou
padat pod ostřím meče, budou odváděni do zajetí mezi všechny národy, dokud
se nenaplní čas pohanů" (Lk 21,23,24). A opět: "Až uzříte, že Jeruzalém je
obléhán vojskem, pak vězte, že se už přiblížilo jeho zpustošení" (Lk 21,20).
Srovnáme-li nyní výroky našeho Spasitele s tím, co píše historik o celé
válce, jak se nelze obdivovat a nepřiznat, že náš Spasitel to předem věděl a
pravdivě předpověděl? K vyprávění Josefa o tom, co se stalo celému
židovskému lidu po utrpení našeho Spasitele, a po onom křiku, kdy množství
Židů osvobodilo od smrti lupiče a vrahy, původce života se však chtělo
zbavit, netřeba nic víc dodávat. Přece by bylo možno zmínit se o tom, co by
mohlo sloužit jako důkaz lásky všemohoucí Prozřetelnosti k lidem, že totiž
plných 40 let po zločinu proti Kristu to trvalo, než se ta zkáza splnila.
Během této doby byla většina apoštolů a učedníků i první jeruzalémský biskup
Jakub zvaný bratr Pána ještě na živu. Zdržovali se ve městě Jeruzalémě a
byli velmi silnou ochranou. Boží moc byla až dosud velkodušná a oni mohli
dosáhnout odpuštění a mohli být zachráněni. I při této velké velkodušnosti
mimořádnými znameními jim ukazovala, co by je stihlo, kdyby nečinili pokání.
Ježto uvedený historik považoval za dobré zapsat ona znamení, nebude
nevhodné uvést je čtenářům z tohoto díla.
8. ZNAMENÍ PŘED VÁLKOU
Kdo si vezme do rukou Josefovy Dějiny, může tam číst v 6. knize toto
vyprávění: "Nešťastný národ tehdy uvěřil svůdcům, kteří se vydávali za Boží
vyslance. Nedbali na znamení, která jasně ukazovala na přicházející
zpustošení. Nevěřili tomu. Jako omámeni, jako bez očí a ducha přeslechli
kázání Boha. Nad městem stanula meči podobná hvězda a zůstala na obloze
skoro celý rok. Dále ještě před vypuknutím vzpoury a ještě než se hnulo
vojsko, když se shromáždil lid o svátcích nekvašených chlebů, ozářilo osmého
dne xantica (pozn.: lat. překlad "sexto idus aprilis 8. dubna) kolem třetí
hodiny po půlnoci tak mocné světlo oltář a chrám, jak by byl bílý den.
Trvalo to asi půl hodiny. Nezkušení sice v tom viděli dobré znamení, ale
zákoníci to považovali za předznamenání toho, co se později skutečně stalo.
O témže svátku přivedla na svět kráva, kterou vedl velekněz k oběti,
uprostřed chrámu beránka. Kovová, velmi těžká východní brána vnitřního
nádvoří opatřená velmi hluboko do země zaraženými závorami, kterou jen stěží
mohlo zavřít 20 mužů,
se o půlnoci sama otevřela. Několik dní po
velikonočních svátcích, 21. měsíce artemisia (pozn.: dubna), ukázalo se
obdivuhodné, všechnu víru přesahující zjevení. Co vyprávím, mohlo by se zdát
jako pohádka, kdyby o tom nevyprávěli, kdo to sami viděli a kdyby
následující neštěstí skutečně neodpovídalo těmto znamením. Před západem
slunce bylo vidět v celé krajině ve vzduchu bitevní vozy a ozbrojená vojska
táhnoucí v mracích a obkličující města. Dále, když kněží o letnicích šli
podle zvyku v noci k bohoslužbám do chrámu, uslyšeli podle jejich výpovědí
šumění a hluk a potom hlasité volání: Odejděme odtud! Ještě hrozivější je
následující: Jistý Ježíš, syn Ananiův, nevzdělaný venkovan přišel 4 roky
před válkou, když město žilo ještě v hlubokém míru a dobře se lidem vedlo,
oslavit svátek, o kterém si všichni k Boží poctě stavěli stánky, a začal
náhle křičet: Hlas na počátku, hlas o zániku, hlas od čtyř větrů hlas proti
Jeruzalému a chrámu, hlas proti ženichovi a nevěstě, hlas proti celému
národu. Tato slova ve dne v noci volal po ulicích. Někteří z vážených
obyvatel se pohoršovali nad tímto neštěstí ohlašujícím voláním, chopili se
toho člověka a tloukli jej. On však, aniž by se hájil či řekl něco proti
přítomným, volal stále totéž jako dříve. Poněvadž představení věřili, že to
činí z vyšší moci, jak tomu také skutečně bylo, odvedli jej k římskému
správci. Tam byl bičován až na kosti. Nenaříkal ani neplakal, nýbrž
lítostivě při každém úderu volal: Běda, běda, Jeruzalému". Týž historik
vypráví ještě něco pamětihodnějšího. Prý se našlo, říká, ve svatých Písmech
proroctví, že v té době vyjde z jejich země jeden, který ovládne celý svět.
Josef sice říká, že se to splnilo na Vespasianovi. Ten však neovládl celý
svět, nýbrž jen římskou říši. Větším právem by se toto proroctví mohlo
vztahovat na Krista, jemuž pravil Otec. "Požádej mě a dám ti v majetek
národy, do vlastnictví končiny země" (Ž 2,8). Vždyť právě v té době s
rozletěl hlas i slova svatých apoštolů do celého světa až k jeho hranicím.
9. JOSEF A JEHO SPISY
Po tom všem je spravedlivé blíže poznat také Josefa, jemuž tyto Dějiny
děkují za mnohé příspěvky, jeho rod a původ. On sám nám to sděluje těmito
slovy: "Josef, syn Mattathiův, narozen v Jeruzalémě, rodem Hebrej, z
kněžského rodu. Bojoval jsem zpočátku proti Římanům a byl jsem donucen být
přítomen událostem, které se tehdy staly." (Válka žid. I,1). Josef byl mezi
tehdejšími Židy velmi vážený. A ne pouze u soukmenovců, ale i u Římanů. Tito
jej poctili ve svém hlavním městě postavením sochy, a jeho spisy byly
uloženy ve státní knihovně. Ve 20 knihách popsal celý židovský starověk, Je
to spis Starožitnosti. Ve spisu Válka židovská o 7 knihách popsal dějiny
tehdejší židovské války. Jak sám dosvědčuje, nenapsal jej pouze řecky, ale i
ve své mateřštině. Jistě si zaslouží věřit mu i v ostatním. Od něho jsou i
dva jiné hodné přečtení spisy O starém původu Židů (De Judeorum vestustate).
V nich odpovídá gramatikovi Apionovi, který tehdy napsal spis proti Židům,
Odpovídá i na jiné spisy, které se snažily urážet staré zvyky židovského
národa. V první z těchto knih udává počet kanonických knih Starého Zákona a
říká o těchto knihách, které byly u Hebreů podle staré tradice uznávány za
pravé.
10. JOSEFOVA ZMÍNKA O PÍSMU SVATÉM
"U nás neexistuje velký počet navzájem si odporujících spisů, nýbrž jen
22 knih, které obsahují dějiny minulé doby a právem jsou považovány za
božské. 2 těchto je 5 Mojžíšových knih, které obsahují zákony a dějiny
lidstva až do Mojžíšovy smrti. Tento časový úsek obsahuje skorem 3 000 let.
Od Mojžíšovy smrti až po smrt Artaxerxa, který byl perským králem po králi
Xerxovi, popsali proroci události své doby ve 13 knihách.. Ostatní 4 knihy
obsahují chvalozpěvy na Boha a velmi užitečná přikázání pro život. Od
Artaxerxa až po naši dobu bylo sice všelicos napsáno, avšak ne všechno
požívá téže vážnosti jako dřívější spisy, poněvadž není dokázáno, že patří
mezi prorocké knihy. Nikdo během dlouhé doby se neodvážil tyto knihy měnit,
něco k nim přidávat či vypouštět či, nějak je měnit. Všem Židům od narození
je vštěpováno, že tyto knihy jsou Božím slovem, že si jich musí vážit a za
takové je považovat, ano, v nutném případě i pro ně zemřít" (Contra Apionem
9,8). Tyto poznámky historika nebyly zde zbytečně uvedeny.
Tento muž
napsal také jiný ne bezvýznamný spis O panství rozumu. Někteří mu dali titul
"Makabejští", poněvadž vypráví o bojích těch Hebreů, kteří v makabejských
knihách tak statečně vystoupili na obhajobu božské bytosti. Týž historik
poznamenává ve 20. knize Starožitností, že si umínil napsat 4 knihy o Božím
bytí podle od předků zděděného názoru Židů. Dále Zákony, proč je v nich
jedno dovoleno dělat a jiné zakázáno. Ve svých spisech se zmiňuje ještě o
jiných svých spisech. K ověření pravdivosti toho, co jsme z něho citovali,
možno uvést jeho slova, která připojil na konci svých Starožitností. Když
totiž Justus z Tiberiady současně s ním se rozhodl vypsat dějiny tehdejších
událostí, vytkl mu Josef, že nepravdivě líčí události. Vytkl mu rovněž i
jiné nesprávnosti a doslovně říká toto: Nebál jsem se o sebe kvůli svému
spisu, nýbrž předal jsem své knihy císaři v době, když události měli v živé
paměti. Byl jsem si totiž vědom, že jsem napsal pravdu, a také jsem se
nemýlil že mi dosvědčí pravdu. I mnohým jiným, kteří měli účast na válce,
jsem dal své Dějiny. Mezi nimi i králi Agrippovi a jeho některým příbuzným.
Titus5
si však tolik přál, aby lidé poznali události oné doby, že mé knihy
vlastnoručně podepsal a přikázal je uveřejnit. Král Agrippa napsal 62
dopisů, kde dosvědčuje pravdivost mého vyprávění" (Vita Josephi c. 65). Dva
z těchto dopisů k tomu přikládá. To by snad stačilo. Přejdeme k
následujícímu!
5. Titus 79-81
11. PO JAKUBOVI ŘÍDIL JERUSALÉMSKOU CÍRKEV
SYMEON
Po Jakubově mučednické smrti a brzy na to po dobytí Jeruzaléma se prý
tehdy sešli ještě žijící apoštolové a učedníci Pána spolu s tělesnými
příbuznými Pána i z nich totiž byli tehdy ještě naživu - se všech stran a
radili se, kdo by byl hoden stát se Jakubovým nástupcem. Všichni jednomyslně
uznali Symeona, syna Kleofáše, o kterém se zmiňuje evangelium, že byl
Vykupitelovým příbuzným, za hodna tamního biskupského stolce. Kleofáš má být
podle Hegesippa Josefovým bratrem.
12. VESPASIANŮV ROZKAZ VYPÁTRAT DAVIDOVY
POTOMKY
Mimo to se také vypráví, že Vespasian po dobytí Jerusaléma přikázal
vypátrat všechny, kteří pocházeli z Davidova rodu, aby tak nikdo nezůstal z
židovského královského rodu. Tento rozkaz vyvolal nové velmi kruté
pronásledování Židů.
13. ANACLETUS, DRUHÝ BISKUP ŘÍMSKÉ
CÍRKVE
Po desetileté Vespasianově vládě nastoupil na trům jeho syn Titus. Ve 2.
roce jeho vlády po Linovi, který 12 let řídil jako biskup římskou církev,
nastoupil Anacletus. Po Titově dvouleté vládě a stejně tolik měsíců
nastoupil jeho bratr Domitian.6
6. Domitian 81-96
14. ABILIUS, DRUHÝ BISKUP V
ALEXANDRII
Ve 4. roce Domitianovy vlády zemřel první biskup alexandrijské církve
Annianus. Svůj úřad spravoval 22 let. Po něm jako druhý biskup následoval
Abilius.
15. KLEMENT, TŘETÍ BISKUP ŘÍMSKÝ
Ve 12. roce vlády uvedeného císaře Domitiana se nástupcem Anacleta, který
předsedal římské církvi 12 let, stal Klement. Tohoto Klementa jmenuje
apoštol ve svém listě Filippanům jako svého spolupracovníka, když říká: "S
Klementem a svými ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou zapsána v
knize života" (Fil. 4,3).
16. KLEMENTŮV LIST
Od Klementa máme jeden všeobecně uznávaný jako pravý list obzvlášť
obdivuhodného obsahu. Napsal jej ve jménu římské církve korintské církvi,
poněvadž v Korintě vypukly stranické spory. List je uznáván ve většině
církví a je jak dříve tak až doposud veřejně předčítán. Že v oné době
skutečně byly spory v korintské obci, to dosvědčuje hodnověrný svědek
Hegesippus.
17. PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ ZA
DOMITIANA
Domitian byl krutý. Velký počet šlechetných a vážených Římanů dal usmrtit
bez soudního rozsudku a bezpočet jiných osvícených mužů potrestal
vypovězením ze země a ztrátou majetku. Stal se konečně i Neronovým nástupcem
v boji proti Bohu. Byl druhým, který podnítil pronásledování proti nám, ač
jeho otec Vespasian se k nám nechoval nepřátelsky.
18. APOŠTOL JAN A JEHO ZJEVENÍ
Při tomto pronásledování, jak se vypráví, byl apoštol a evangelista Jan,
který tehdy ještě žil, kvůli svému svědectví Božímu Slovu odsouzen k
nucenému pobytu na ostrově Pathmos. Ireneus říká v 5. knize svého spisu
Proti bludům, kde mluví v tak zvaném tajemném zjevení Janově o čísle
označujícím antikrista, doslovně toto: "Kdyby jméno antikrista bylo v
nynější době veřejně známo, předpověděl by to ten, který měl zjevení. Vždyť
ne před dlouhou dobou, nýbrž téměř v našich dnech, totiž ke konci
Domitianovy vlády stalo se to zjevení." (Adv. Haer. V,30) . V tehdejší době
zářilo učení naší víry takovým leskem, že sami spisovatelé, kteří stáli
blízko našemu náboženství, se nestyděli ve svých historických pracích zmínit
se o našem pronásledování a našem mučednictví. Právě oni udali správnou
dobu. Vyprávějí totiž, že v 15. roce Domitianovy vlády s velmi mnohými byla
i Flavia Domitilla, dcera sestry Flavia Klementa, jednoho z tehdejších
římských konsulů, pro svou pevnou víru v Kristu poslána za trest do
vyhnanství na ostrov Pontia.
19. DOMITIANŮV ROZKAZ USMRTIT DAVIDOVY
POTOMKY
Domitian vydal rozkaz popravit všechny, kdo pocházeli z Davidova rodu.
Podle jednoho starého vyprávění měli být někteří Judovi potomci, podle těla
byl Juda bratrem Ježíše, udáni heretiky, protože pocházeli z Davidova rodu a
honosili se svým příbuzenstvím s Kristem. O tom vypráví Hegesippus toto:
20. PŘÍBUZNÍ NAŠEHO SPASITELE
"V tehdejší době zůstali z příbuzenstva Pána ještě vnuci Judy nazývaného
podle těla bratrem Pána. Tito (heretici) udali, že pochází z Davidova rodu.
Jakýsi Evocatus je proto přivedl k císaři Domitianovi. Tento stejně jako
Herodes měl strach z Krista. Ptal se, zda pocházejí z Davidova rodu a oni to
potvrdili. Pak se jich ptal, jaký mají majetek a jak velké je jejich jmění.
Oba odpověděli, že mají jen 9 000 denárů a z toho každému že patří polovina.
Ale ani to, říkali, neměli v hotových penězích, nýbrž v poli, které obnáší
jen 39 jite.7
Z toho že zaplatili poplatky a sami
že se živí vlastníma
rukama. Na to mu ukázali své ruce ztvrdlé prací a plné mozolů. Když se jich
ptal na Krista a jeho království, jakého že je druhu to království, kdy a
kde se může Kristus zjevit, odpověděli, že to není žádné světské ani
pozemské království, nýbrž nebeské a andělské, které se zjeví na konci času,
potom že Kristus přijde v celé své velebnosti soudit živé i mrtvé a každému
odplatí podle jeho skutků. Za to je Domitian neodsoudil. Pohrdl jimi jako
zcela prostými lidmi. Propustil je a přikázal také zastavit pronásledování
církve. Tito, poněvadž nebyli pouze vyznavači, nýbrž byli z rodu Pána, stali
se po svém osvobození představenými křesťanských obcí a žili, když zase
nastal klid, až do doby Trajana." Tolik Hegesippus. Také Tertullian vypráví
o Domitianovi toto: "I Domitian se jednou pokusil učinit totéž a účastnit se
na Neronově krutosti. Já si myslím, poněvadž nyní mají někteří rozum, že
brzy upustil od toho a odvolal i tresty vyhnanství." (Apologet. V).
Po
15 leté Domitianově vládě převzal správu říše Nerva.9
Jak nás dějepisci oné doby zpravují, rozhodl se římský senát odejmout
Domitianovi čestný titul, propustit všechny jím do vyhnanství odsouzené"
vrátit je do vlasti a znovu dosadit na jejich majetek. Tehdy podle staré
tradice apoštol Jan opustil své místo ve vyhnanství na Pathmu a zase pobýval
v Efezu.
7. Římské jitro asi 1/4 ha - Měli tedy
necelých 10 ha.
9. Nerva
96-98
21.CERDO (KERDON), TŘETÍ BISKUP
ALEXANDRIJSKÉ CÍRKVE
Po přes rok trvající vládě Neronově nastoupil na trůn Trajan.10
V prvním roce jeho vlády po Abiliovi, který vedl 13 let alexandrijskou
církev, nastoupil Cerdo. Ten byl počínaje Annianem třetí biskupem onoho
města. Tehdy stál ještě Klement v čele římské církve. Klement byl třetím,
kteří po Petrovi a Pavlovi seděli na tamnějším biskupském stolci. Prvním byl
totiž Linus a druhým Anacletus.
10. Trajan 98-117
22. IGNATIUS, DRUHÝ BISKUP V
ANTIOCHII
Evodius byl prvním antiošským biskupem. Druhým byl Ignatius a těšil se
velké vážnosti.
23. SYMEON, DRUHÝ BISKUP V
JERUZALÉMĚ
V oné době po bratru našeho Spasitele řídil jeruzalémskou křesťanskou
obec jako druhý biskup Symeon.
24. VYPRÁVĚNÍ O APOŠTOLOVI JANOVI
Tehdy byl naživu v Asii onen učedník, kterého Pán miloval, totiž Jan, a
po návratu ze svého vyhnanství na ostrově po Domitianově smrti řídil tamní
církve. Že Jan byl tehdy skutečně naživu, možno si ověřit slovy dvou svědků.
Mohou být považováni za spolehlivé, ježto byli bojovníky za církevní
pravověrnost. Myslím tím Irenea a Klementa Alexandrijského. První píše ve 2.
knize spisu proti heresím toto: "Všichni velmi staří, kteří se stýkali s
učedníkem Pána Janem, dosvědčují, že to Jan vyprávěl. Vždyť žil mezi nimi až
do Trajanovy doby" (Adv. haer. II,22). Ve stejné knize říká také: "Ale i
církev v Efezu, kterou založil Pavel a ve které Jan pobýval až do doby
Trajana, je pravdivou svědkyní pro apoštolskou tradici" (Adv. haer. III,4).
Klemens ve spise Bude bohatý spasen (Quis dives salvetur) udává stejnou dobu
a připojuje k tomu událost, která byla velmi přitažlivá pro ty, kteří rádi
slyší o něčem užitečném a krásném. Vezmi jeho knihu do ruky a čti o
události, která zní takto:
"Vyslechni pověst, která však není žádnou
pověstí, nýbrž vypráví o skutečné události, která se přihodila apoštolovi
Janovi a která se uchovala v paměti. Když tento Jan se po smrti tyrana
vrátil z ostrova Pathmu do Efezu, šel na prosbu věřících k obyvatelům
sousedních provincií, jednak aby tam ustanovil biskupy, jednak aby tam
zřídil křesťanské obce a jednak aby Duchem Svatým mu označené muže ustanovil
duchovními. Přišel i do jednoho města nedaleko Efezu. Někteří to město
uvádějí jménem (pozn.: Smyrna). Když bratry posílil a potěšil, uviděl
statného jinocha příjemného vzhledu a ohnivé povahy. Pohlédl na biskupa,
kterého vysvětil a řekl mu: Tohoto ti ve vší vážnosti doporučuji a svědkem
budiž obec i Kristus. Když biskup přijal jinocha a přislíbil vše udělat, Jan
znovu opakoval, co nařídil biskupovi. Biskup přijal doporučeného jinocha do
svého domu, vychoval jej, chránil, staral se o něho a nakonec ho pokřtil.
Potom polevil v péči a bdělosti v domnění, že jinocha ochrání nejdokonalejší
ochranný prostředek, totiž pečeť Pána.11
Jinoch příliš brzo puštěn z dohledu dostal se do špatné společnosti
lenivých, zhýralých špatných soukmenovců. Nejprve jej k sobě přilákali
skvostnými hostinami, potom jej vzali sebou účastnit se jejich větších
podniků. Jinoch si na to pomalu zvykal, a čím větší byly jeho přirozené
vlohy, tím více jako splašený silný kůň, který odbočí se správné cesty a
hryže oprati, se řítil do propasti. Nakonec přestal doufat v Boží pomoc.
Nepomýšlel již jen na malá provinění, nýbrž se rozhodl, protože myslel, že
už je ztracen, dopouštět se zločinů a sdílet stejný úděl s ostatními. Vzal
je sebou a založil loupežnou bandu. Stal se jejich vůdcem a všechny překonal
násilností, vražděním a ukrutností. Po nějaké době povinnost volala Jana
opět do toho města. Když vyřídil záležitosti, kvůli kterým přišel, řekl
biskupovi: "Biskupe, vrať nám, co jsme ti svěřili já a Kristus před tváří
celé obce". Ten byl nejprve překvapen, poněvadž si myslel, že snad na něm
neprávem žádá peníze, které nepřijal. Jako nemohl na jedné straně vyhovět,
poněvadž nic neměl, tak na druhé straně nemohl nevěřit Janovi. Jak však Jan
řekl: "Žádám zpět jinocha a duši bratra", zabědoval stařec a se slzami v
očích řekl: Ten zemřel. Kdy a jakou smrtí? zeptal se Jan. Zemřel Bohu, zněla
odpověď, stal se špatným a zkaženým člověkem a nakonec i lupičem. Bydlí se
stejně smýšlejícími společníky, ne v církvi, ale na hoře. Tu roztrhl apoštol
své roucho, v nářku se bil do čela a zvolal: Učinil jsem tě strážcem duše
mého bratra! Obstarej mi koně a dej mi průvodce! Apoštol na to odjel z
křesťanské obce. Když Jan přišel na místo, kde se lupiči zdržovali, chopila
se jej stráž. Nepomýšlel utéci ani neprosil, nýbrž hlasitě řekl: Právě proto
jsem přišel, zaveďte mne k veliteli! Ten mezitím jej čekal ve svém brnění.
Jak však poznal přicházejícího Jana, studem se obrátil na útěk. Apoštol bez
ohledu na své stáří běžel za ním tak rychle, jak jen mohl, a volal: Proč
utíkáš, můj synu přede mnou, před svým otcem, neboj se! Máš ještě naději na
záchranu. Chci Kristu skládat účty za sebe. Bude-li to nutné, dobrovolně
zemřu místo tebe, jako Kristus zemřel za nás. Svůj život dám za tvůj. Klidně
vstaň, věř, Kristus mne poslal. Jak slyšel tato slova, napřed zůstal stát a
pohleděl k zemi, potom odhodil zbraň, třásl se a začal plakat. Objal starce,
prosil, jak jen mohl, se slzami v očích za odpuštění. Tak kleče na kolenou
slzami v očích byl po druhé pokřtěn. Jen pravou ruku skrýval. Apoštol jej
však zapřísahal, že obdržel pro něho odpuštění od Spasitele. Poklekl před
ním vzal jej za pravici jakoby lítostí umytou, políbil ji a vedl jej do
obce. Zde se za něho hodně modlil, dlouhými posty s ním bojoval, mnoha
dojímavými slovy mu dodával odvahu a prý neodešel, dokud jej znovu nevrátil
církvi. Dal tím velký příklad opravdového pokání, viditelný pomník
znovuzrození, vítězné znamení viditelného zmrtvýchvstání".
11. Pečeť Pána (sfragis) - nutno tím
asi rozumět svátost biřmování považovanou za prostředek pevně svou víru
vyznávat a jí zůstat věrný (2 K 1,22; Efez. 1,13; 4,30) .
25. POŘADÍ EVANGELIÍ
Toto Klementovo vyprávění jsem uvedl pro poučení čtenářů. Nyní chceme
uvést i spisy tohoto apoštola, o jejichž pravosti nikdo nepochybuje.
Především musí zde být uvedeno podle něho nazvané evangelium, které je dobře
známé všem křesťanským obcím pod nebem. Že však z dobrého důvodu bylo od
předků uvedeno jako čtvrté po třech jiných evangeliích, to vysvitne z
následujícího. Obdivuhodní a opravdu Bohu milí muži - myslím tím Kristovy
apoštoly - žili neposkvrněným životem a ozdobili svou duši všemi ctnostmi.
Jejich řeč však nebyla vytříbená. Důvěřovali v božskou a zázraky činící sílu
jim od Vykupitele propůjčenou. Nechtěli a ani se to nepokoušeli vykládat
učení svého Mistra vyumělkovanými slovy. Opírajíce se jedině o svědectví
Božího Ducha, který v nich působil, a o sílu Kristovu, která skrze ně
učinila mnoho zázraků, hlásali po celém světě poznání nebeského království.
Nedělali si velkou starost se sepsáním knih, protože byli pověřeni mnohem
důležitějším a lidské síly přesahujícím úkolem. Aspoň Pavel, který svou
schopností vyjadřovat se a plností myšlenek všechny překonal, zanechal nám
jen několik málo listů, ač by mohl nám sdělit tisíce tajemstvích. Vždyť jeho
pohled dosáhl až do třetího nebe a vtržen do božského ráje byl poctěn slyšet
tam tajemná slova. I ostatní učedníci našeho Spasitele, totiž 12 apoštolů,
70 učedníků a kromě těchto ještě nespočet jiných nebyli neobeznámeni s těmi
věcmi. Ze všech učedníků Pána zanechali nám písemnou památku jen Matouš a
Jan. Avšak i tito byli prý přinuceni ke psaní. Matouš, který z počátku
hlásal evangelium Hebreům, když měl odejít k jiným národům, napsal v
mateřštině evangelium po něm nazvané. Snažil se těm, od kterých odešel,
nahradit písmem, co jeho odchodem ztratili. Když potom Marek a Lukáš napsali
evangelia po nich nazvaná, rozhodl se nakonec i Jan, který až dosud učil
ústně, napsat evangelium z tohoto důvodu:
Tři před tím zmíněná evangelia
již všeobecně známá byla přinesena Janovi. Jan prý je schválil a dosvědčil
pravdivost. Jenom prý poznamenal, že chybí písemné vylíčení těch činů, které
Ježíš v první době své učitelské činnosti učinil. A skutečně .je tomu tak.
Vždyť tito tři evangelisté napsali jen to, co Spasitel po uvěznění Jana
Křtitele během jednoho roku učinil, což s~mi na začátku svého vyprávění
jasně řekli. Aspoň Matouš, když vyprávěl 0 40 denním postu a následovném
pokušení Pána, naznačuje dobu svého vyprávění těmito slovy: "Když pak Ježíš
uslyšel, že Jan byl uvězněn, odebral se do Galileje" (Mt 4,12). Stejně i
Marek: ,Když Jan byl uvězněn, přišel Ježíš do Galileje" (Mr 1,14). Ale i
Lukáš, než začal vyprávět o Ježíšových skutcích, říká: "Herodes ještě k
ostatním zlým činům dal ještě k tomu všemu Jana zavřít do žaláře" (Lk 3,20).
Z tohoto důvodu prý prosili apoštola Jana, aby ve svém evangeliu připomenul
dobu, kterou opomenuli ostatní evangelisté a v ní Spasitelovy činy, totiž
dobu před uvězněním Křtitele. Jan sám to naznačuje, když říká: "Tím učinil
Ježíš počátek zázraků" (J 2,11). Také když na jiném místě mezi vyprávěním o
Ježíšových skutcích vzpomíná Křtitele, jak tehdy v Enomu u Salimu křtil
.(J3,23). Obzvlášť jasně to dal poznat ve slovech "Jan tehdy ještě nebyl v
žaláři" (3,24). Jan potom líčí ve svém evangeliu Kristovy činy, když ještě
Křtitel nebyl ve vězení. Ostatní evangelisté se však zmiňují o událostech až
po uvěznění Jana. Kdo pozorně čte evangelia, tomu nebude připadat, že si
evangelia odporují, poněvadž Janovo evangelium vypráví o Kristových činech
již z počátku Kristova působení, kdežto ostatní evangelia o událostech
pozdější doby. Proto přirozeně Jan přešel mlčením rodokmen našeho Spasitele
jako člověka, poněvadž o tom mluvili Matouš a Lukáš. Naproti tomu začal
učením o Kristově božství. Pověřil jej tím Duch Svatý, poněvadž Jan byl
vynikající apoštol. Toto by mohlo stačit o Janovu evangeliu.
Co Marka
přivedlo k napsání evangelia, to jsem uvedl dříve. Lukáš na začátku svého
evangelia uvádí sám důvod, proč se odhodlal je napsat. Říká totiž; že mnozí
jiní se rozhodli vypsat ony události, o kterých dobře ví, avšak nesprávně a
špatně. Aby lidé neuvěřili nesprávným názorům těchto lidí, donutilo jej to
podat ve svém evangeliu zcela spolehlivou zprávu o těch událostech, o
jejichž pravdivosti se ujistil obzvláště svým stykem s Pavlem a svým stykem
s ostatními apoštoly.
Tolik mé vysvětlení. Ve vhodné době pokusím se
uvést sdělení starých spisovatelů, co ti o tom řekli. Z ostatních Janových
spisů je jako pravý uznáván nyní i v dřívějších dobách bez námitek vedle
evangelia i jeho první list. O ostatních dvou listech je pochybnost. O
Zjevení až do dneška se názory většinou různí. I tuto otázku vysvětlím v
příhodné době podle svědectví starých.
26. PRAVÉ A NEPRAVÉ SPISY NOVÉHO
ZÁKONA
Bude na místě zopakovat právě uvedené spisy Nového Zákona. Na prvním
místě nutno uvést svaté čtyřčíslí evangelií. Pak jsou to Skutky apoštolské.
Po nich listy Pavlovy, ke kterým podle pořadí se připojuje tak zvaný první
list Janův a list apoštola Petra. K nim možno připojit, chcete-li, Janovo
Zjevení. O tomto Zjevení na vhodném místě uvedu, co si o něm staří myslí.
Tyto spisy jsou všeobecně uznávány za pravé. K těm však, o kterých se
pochybuje, ale jsou všude známy, patří list Jakubův, Judův, stejně tak i
druhý list Petrův a tak zvaný druhý a třetí list Janův, ať už je napsal
evangelista či jiný téhož jména. Mezi nepravé nutno počítat Skutky Pavlovy
(Acta Pauli), tak zvaného Pastýře, Zjevení Petrovo, kromě těchto list, který
nese jméno Barnabáše a tak zvané Učení apoštolů (Didaché). Jak řečeno, možno
sem zařadit i Janovo Zjevení, chce-li někdo. Jak jsem poznamenal, někteří je
zavrhují, jiní je však počítají mezi pravé spisy. Mezi tyto někteří počítali
Evangelium podle Hebreů (Evangelium secundum Hebreos), které si oblíbili
zvláště ti z Hebreů, kteří přijali křesťanskou víru. Tyto všechny by bylo
možno počítat za pochybné. Také jsem považoval za nutné uvést jejich seznam.
Rovněž rozlišil jsem podle církevní tradice všeobecně jako pravé a
nezfalšované uznané spisy od těch, které sice nepatří do kánonu, poněvadž
jsou o nich určité pochybnosti, většina církevních spisovatelů je však
uznává. Takto možno snadno rozeznat pravé od těch, které pod jménem apoštola
přivedli na svět heretici. Sem patří Evangelium Petrovo,
Tomášovo,
Matěje a ještě některé jiné jako Skutky Ondřejovy, Janovy a ostatních
apoštolů. O těchto spisech se ani jeden pravověrný církevní učitel ve svých
pracích nezmínil. Také myšlenky a zásady se tak vzdalují od pravé katolické
víry, že je jasné, že to jsou výmysly heretiků. Proto nelze je počítat ani
mezi pochybné spisy, nýbrž nutno je zcela zavrhnout jako rozumu odporující a
bezbožné.
Vraťme se nyní zase k našim Dějinám.
27. PODVODNÍK MENANDER
Po Šimonu Magovi následoval Menander, který svým chováním stejně jako
Šimon se projevil jako účinný nástroj ďábelské síly. I Menander byl
Samaritán a své magické umění stejně jako jeho mistr dovedl k nejvyšší
dokonalosti, měl však ještě bohatší zásobu nesmyslných výmyslů. Tvrdil totiž
že je vykupitelem a byl poslán z říše neviditelných eónů vykoupit lidi.
Nikdo, učil dále, nemůže dosáhnout moc nad anděly stvořiteli světa, kdo není
před tím uveden do jím naučeného magického umění a nebude jím pokřtěn. Komu
se dostalo pocty být tímto křtem pokřtěn, ten již v tomto životě dosáhne
nesmrtelnosti a nikdy nezemře, bude vždy mladý a nesmrtelný. Toto učení
možno lehce poznat z Ireneových knih (Adver. haer. I,23,5). I Justin tam,
kde se zmiňuje o Šimonovi a o tomto, říká: Víme, že jistý Menander, také
Samaritán z vesnice Karattaia Šimonův žák na podnět démonů přišel do
Antiochie a mnohé svým uměním svedl. Přemluvil své přívržence, že nezemřou.
Ještě nyní existují jedinci jeho strany, kteří to tvrdí" (Apologia I,26). Ve
skutečnosti lstivý ďábel se snaží prostřednictvím takových podvodníků urážet
magickým uměním velké tajemství víry a vysmívat se křesťanskému učení o
nesmrtelnosti duše a zmrtvýchvstání. Avšak ti, kteří si vyvolili takovéto
spasitele, ztratili veškerou naději na spasení.
28. HEREZE EBIONITŮ
Jiné, které zlý duch nemohl odvést od Božího Pomazaného, podmanil si tím,
že poznal jejich slabou stránku. Staří je nazvali ebionity, protože měli o
Kristu ubohé přízemní představy. Považovali jej totiž za pouhého obyčejného
člověka, který jen pro svou mravní dokonalost se prohlašuje za spravedlivého
a že byl zplozen stykem muže s Marií. Zachovávání Zákona považovali za
naprosto nutné, jako by vírou v Krista a životem podle Krista nemohli
dosáhnout blaženosti. Jiní z nich, kteří se rovněž nazývali ebionité,
vyvarovali se takových nesmyslů a nepopírali, že Kristus se narodil z Panny
a Ducha Svatého. Avšak nechtěli přiznat, že Kristus předtím existoval jako
Bůh, jako Slovo a Moudrost. Tím se dopustili téže bezbožnosti jako ti před
tím uvedení, zvláště když se horlivě snažili konat obřady mojžíšského zákona
týmž způsobem jako Židé. Tvrdili, že je nutno zcela zavrhnout listy apoštola
Pavla. Toho nazývali odpadlíkem. Uznávali pouze Evangelium podle Židů
(Evapgelium secondum Hebreos), ostatní evangelia považovali za bezcenná.
Sabbat a ostatní židovský způsob života zachovávali jako Židé, neděli však
slavili stejným způsobem jako my jako památku zmrtvýchvstání Spasitele. V
důsledku tohoto jejich učení dostali jméno Ebionité, což znamená nepatrné
poznání. "Ebion" znamená "žebrák".
29. HERESIARCHA CERINTHUS
V téže době měl také Cerinthus vystoupit jako zakladatel jiné sekty.
Gaius, o němž jsem se dříve na jiném místě zmínil, píše o něm ve své
Disputatio: "Ale i Cerinthus vypráví nám ve svém Zjevení jakoby psaném
nějakým velikým apoštolem 0 obdivuhodných věcech, které prý mu sdělili
andělé. Tvrdí, že po zmrtvýchvstání přijde na zem Kristovo království a lidé
že v tomto jeruzalémském státě budou znovu holdovat vášním a radovánkám. A
jako nepřítel božských spisů prohlašoval, že svatební veselí bude trvat 1
000 let. Tím lehko svedl neznalé: `
I Dionysius,12
který v naší době byl biskupem alexandrijské církve, ve druhé knize svých
přislíbeních (De promissionibus), kde uvádí něco ze staré tradice o Janově
Zjevení, se takto zmiňuje o tomto muži: "Cerinthus, který založil po něm
nazvanou sektu, prý chtěl dát svým výmyslům zdání hodnověrnosti, tímže svou
knihu uvedl pod jménem Jan. Hlavně učil, že bude na zemi Kristovo
království. Po takovém jako smyslný požívačný člověk toužil. Snil, že to
království bude sestávat v ukájení břicha a zvířecích pudů to je v jídle,
pití, svatebních hostinách. A krásnými slovy vylíčil, že v království budou
jen svátky s obětmi a obětními hostinami". Tolik Dionysius.
Ireneus
uvádí ve své první knize proti herezím (Adv. haer. I,26) ještě několik
jiných od něho pocházejících utajovaných bludných názorů. Ve třetí knize
vypráví zaznamenání hodnou událost, za níž podle své výpovědi děkuje
Polykarpovi. Apoštol Jan přišel totiž do lázní se vykoupat. Když se však
dozvěděl, že je tam Cerinthus, vyskočil a utíkal ven. Nechtěl totiž být s
ním pod jednou střechou. Totéž radil i svému průvodci slovy: "Utečme, lázně
by se mohly zřítit, protože je uvnitř nepřítel pravdy Cerinthus".
12. Dionysius (Velký) pocházel z
velmi vážené pohanské rodiny v Alexandrii. Byl představeným tamní
katechetické školy. V r. 247 se stal alexandrijským biskupem a byl jím až do
r. 264. Velmi horlivě studoval spisy i systémy heretiků, aby toho mohl
použít proti nim. Proti biskupu Nepotovi v provincii Arsenoe hlásajícímu
Cerinthův názor o 1 000 leté Kristově říši na zemi vydal r. 255 2 knihy De
promissionibus. Zachovány jsou jen fragmenty.
30. MIKULÁŠ A PO NĚM NAZVANÁ SEKTA
V této době povstala také tak zvaná sekta nikolaitů, ale jen na krátký
čas. Zmiňuje se o nich i Zjevení Jana (2,6,14,15). Jako zakladatele své
sekty označují s chloubou Mikuláše, jednoho z jáhnů, kteří spolu se Štěpánem
byli od apoštolů ustanoveni pro službu chudým (Sk 6,5). Klemens
Alexandrijský vypráví ve 3. knize svých Stromata doslovně toto: "Tento
Mikuláš prý měl hezkou ženu. Když mu po nanebevstoupení Spasitele vytýkali
žárlivost, přivedl svou ženu do shromáždění a nabídl ji každému, kdo by se s
ní chtěl oženit. Tento způsob jednání prý dokonale souhlasí s jeho výrokem,
že je nutno pohrdat tělem. Jeho přívrženci slepě a neuváženě následovali
jeho slova a ukájeli svou tělesnost ohavným způsobem. O Mikulášovi jsem však
slyšel, že krom své ženy žádnou jinou neměl a že z jeho dětí dcery zastárly
jako panny a jeho syn že se rovněž vyvaroval výstředností. Je-li tomu tak,
předvedení své paní bylo důkazem, že se dovedl ovládat a nebyl vášnivý co se
týče tělesných požitků. To ovětluje i jeho výrok "Pohrdat tělem". Jak věřím,
nechtěl podle přikázání Pána sloužit dvěma pánům, rozkoši a Pánu. I Matěj
měl učit, že nutno s tělem bojovat a pohrdat jím, nedovolit mu žádnou
rozkoš; duši že je nutno bránit vírou a poznáním" (Stromata III,6). Toto by
mohlo stačit o těch, kteří v udaném čase se snažili zfalšovat pravdu,
zmizeli však rychleji než zvuk.
31. APOŠTOLOVÉ, KTEÍŘÍ BYLI ŽENATÍ
Týž Klement, jehož slova jsem právě uvedl, kvůli těm, kteří zavrhovali
manželství, vypočítává ty z apoštolů, kteří žili v manželství (Stromata
III,6). "Či snad", píše tam, "opovrhují apoštoly? Vždyť Petr i Filip měli
děti, ano, Filip své dcery i provdal. Pavel se v jednom ze svých listů
nerozpakuje pozdravovat svou manželku, kterou sebou nevodil, aby se snáze
mohl věnovat své službě." Poněvadž jsme již na to přivedli řeč, nebylo by
neuvážené uvést z Klementa jinou vyprávění hodnou událost. Ten v 7. knize
svých Stromat vypráví toto: "Když blažený Petr viděl svou manželku vést na
popravu, prý se zaradoval, že ji Bůh povolal do své vlasti. Volal ji jménem,
povzbuzoval a těšil ji: Pamatuj, moje drahá, na Pána! Manželství blažených
bylo takové, jaká byla láska vnitřně dokonale spojených." Myslím, že jsem to
právem uvedl.
32. SMRT JANA A FILIPA
U Petra a Pavla jsme již dříve uvedli dobu, způsob i druh jejich smrti,
stejné i místo, kde byly pochovány jejich tělesné pozůstatky. O Janovi jsme
poznamenali jen něco. O jeho hrobu jsme se dozvěděli z dopisu biskupa
efezské obce Polycrata, který poslal římskému biskupu Viktorovi. Zmiňuje se
v něm o Janovi a apoštolu Filipovi, jakož i o dcerách Filipa." "Vždyť i v
Asii", píše v něm," odpočívají velká světla, která vstanou z mrtvých při
posledním dnu při příchodu Pana. V tento den přijde z nebe Pán ve slávě a
vyhledá všechny svaté. Filipa, jednoho ze dvanácti apoštolů, který je
pochován v Hierapoli13
se dvěma svými dcerami, které zestárly jako panny, jakož i s jeho třetí
dcerou, která žila jakýmsi duchovním životem a odpočívá v Efezu. Stejně i
Jana, který spočíval na prsou Pána a jako kněz Pána nosil čelenku (to
petalon) 14
a byl svědkem i učitelem víry. Tento leží pohřben v Efezu". Tolik o jejich
smrti. Také v krátce předtím uvedeném Gaiově Dialogu se Proclus, s nímž je
veden ten rozhovor, vyjadřuje o smrti Filipa a jeho dcer stejně jako dříve
jmenovaný Polycrates." Po tom byly v Hierapolis v Asii 4 prorokyně, Filipovy
dcery. Jejich hrob i hrob jejich otce se tam ještě nachází". Tolik tento.
Lukáš ve svých Skutcích se však zmiňuje o Filipových dcerách, které se
zdržovaly se svým otcem v judejské Caesareji a měly dar prorokování. Píše
doslovně toto: "Přišli jsme do Caesareje a vstoupili jsme do domu
evangelisty Filipa, který byl jedním ze sedmi jáhnů, a zůstali jsme u něho.
On měl čtyři neprovdané dcery, a ty prorokovaly" (Sk. 21,8,9).
Tím jsme
nyní uvedli všechno, co bylo třeba vědět o apoštolech a apoštolské době, o
Písmu svatém, které nám zanechali, o sporných knihách, přesto však ve
většině církví veřejně na shromážděních čtených, jako i o těch, které jsou
zcela podvržené a cizí apoštolské pravověrnosti. Nyní chceme po pořádku
přistoupit k vyprávění dalších událostech.
13. Hierapolis, město ve Frygii na
řece Menandru severně od Laodicei a východně od Koloss v Malé Asii. Prvním
biskupem byl zde Epaphrast.
14. Čelenka (to petalon) byl odznak velekněze (Exod. 29,6). Zvyk se
přenesl na velekněze a biskupa Nového Zákona. Podle Epiphania ji nosil také
Jakub.
33. JERUSALÉMSKÝ BISKUP SYMEON UMÍRÁ
MUČEDNICKOU SMRTÍ
Po Neronovi a Domitianovi za císaře Trajana, o jehož době teď mluvíme,
kvůli vzpourám v jednotlivých městech vypuklo znovu proti nám
pronásledování. Při něm zemřel mučednickou smrtí Kleofášův syn Symeon, o
kterém jsme se zmínili, že byl druhým jeruzalémským biskupem. Dosvědčuje to
týž Hegesippus, jehož slova jsem již dříve při různých příležitostech uvedl.
Když mluví o některých hereticích, poznamenává, že uvedený Symeon byl od
nich v té době obžalován. Po mnoho dní byl pro křesťanskou víru mučen.
Soudce i kolem stojící lidé žasli nad jeho statečností. Nakonec však skončil
svůj život tak jako Pán. Přesto však je nejlépe slyšet slova samotného
historika. Znějí doslovně takto: "Někteří z těchto heretiků obžalovali
Kleofášova syna Symeona, že je Davidovým potomkem a křesťanem. A tak Symeon
ve stáří asi 120 let za císaře Trajana a legáta konsula Attika15
zemřel mučednickou smrtí". Tentýž dějepisec vypráví dále, že se tehdy velmi
horlivě pátralo po potomcích z židovského královského rodu a že udavači
patřili k témuž rodu. Ne bez důvodu bylo by možno i Symeona považovat za
takového, který Pána viděl a slyšel. Za důkaz slouží délka jeho života a
okolnost, že se evangelia zmiňují o Kleofášově manželce Marii, jejímž synem,
jak jsme poznali, byl Symeon. Tento dějepisec říká také, že i jiní potomci
jednoho z bratří pána, Judy, žili až do Trajanovy vlády. Prý vydali před
Domitianem svědectví křesťanské víře. Hegesippos píše: "Vrátili se a byli ve
společenství církve velmi vážení jako svědkové víry a příbuzní Pána. A zatím
co nyní vládl v celé církvi hluboký mír, dočkali se i vlády císaře Trajana.
Před tím zmíněný Symeon, syn Kleofášův byl pak heretiky udán jako potomek
strýce Pána a právě z tohoto důvodu byl předveden před soud legáta Attika.
Po mnoho dní byl, mučen, avšak zůstal pevný ve víře, takže legát i všichni
se divili, jak to 1201etý stařec může vydržet. Nakonec byl dán příkaz jej
ukřižovat". Potom týž historik, když mluví o událostech té doby, dodává, že
církev až do té doby zůstala čistou neposkvrněnou pannou. Tehdy se totiž
heretici skrývali v temném ústraní, pokud ještě existovali, kteří se snažili
zfalšovat čisté učení. Když svatý svazek apoštolů různým způsobem skončil a
zcela vymřelo ono pokolení, které vlastníma ušima slyšelo božskou Moudrost,
teprve tehdy podvodní falešní učitelé začali šířit bezbožný blud. Poněvadž
nyní žádný z apoštolů nebyl již naživu, odvážili se veřejně hlásat tak zvané
falešné poznání, gnozi, odporující skutečné pravdě.
15. Atticus nebyl skutečným konzulem,
nýbrž jako místodržící v syrské provincii měl titul legatus consularis. V
císařské době na rozdíl od tzv. provincií senátorských měli v císařských
provinciích místodržící a vrchní velitelé titul a hodnost konzula. Symeon
měl zemřít v r. 106 po Kr., rok před Ignatiem. Krátce předtím vydal Trajan
přísný zákon proti křesťanům.
34. TRAJANŮV ZÁKAZ VYHLEDÁVAT
KŘESŤANY
Tehdy na mnoha místech zuřilo proti nám kruté pronásledování. Plinius
Druhý16
vzhledem k množství mučedníků byl nucen podat císaři zprávu o množství pro
víru popravených. Současně tam poznamenává, že neshledal, že by se
dopouštěli něčeho špatného nebo protizákonného až na to, že se časně ráno
shromažďují a velebí písněmi Krista jako Boha. Cizoložství, vraždy a jiných
zločinů že se však nedopouštějí a ve všem že žijí podle zákonů. Po této
zprávě vydal Trajan rozkaz, že křesťané se sice nemají vyhledávat, avšak
jestliže by byli obžalováni, mají být potrestáni. Zdálo se, že
pronásledování, které nás velmi ohrožovalo, je poněkud utlumeno. Avšak těm,
kteří nám chtěli způsobit zlé, zůstalo ještě vždy mnoho příležitostí. Jednou
měla něco proti nám lůza, jednou zase sám místodržící provincie,
takže v
jednotlivých provinciích i bez veřejného pronásledování vzplanula
pronásledování a velmi mnoho věřících musilo rozličným způsobem podstoupit
mučednický zápas.
Tato zpráva je z Tertullianova latinského spisu
Apologeticum. V překladu zní takto: "A přece jsme shledali, že vyhledávání
nás je zakázáno. Když totiž Plinius Druhý byl místodržícím, odsoudil některé
křesťany a zbavil je jejich hodností. Nakonec pro množství odsouzených tak
zneklidněl, že nevěděl, co má v budoucnu dělat. Zpravil o tom císaře Trajana
s poznámkou, že na křesťanech nenalezl nic zločinného krom toho, že se
nechtějí klanět obrazům. Dále hlásil i to, že se křesťané v ranních hodinách
shromažďují, zpívají písně Kristu jako Bohu a k uchránění svého mravního
zákona zakazují cizoložství, vraždu, krádež, loupež a jiné špatnosti tohoto
druhu. Na to Trajan odpověděl, že nemá již více pátrat po křesťanech, avšak
ty, kteří by byli postaveni před soud, že má potrestat." Tak tedy tomu bylo.
16. C. Plinius Caecilius Secundus
(Mladší) byl synovcem a adoptivním synem Plinia Staršího, který v r. 79
zahynul při výbuchu Vesuvu. Narodil se r. 65 v Comum Novum (u komského
jezera). V r. 100 se stal konsulem a jako prokonsul spravoval provincii
Bithynii od října r. 103 do léta r. 105. Odtud podal zprávu císaři o
křesťanech.
35. EVARISTUS, ČTVRTÝ BISKUP ŘÍMSKÉ
CÍRKVE
Ve třetím roce vlády předtím uvedeného císaře zemřel římský biskup
Klement. Plných 9 let se staral o šíření Božího Slova a zanechal řízení
křesťanské obce
Evaristovi.
36. JUSTUS, TŘETÍ BISKUP JERUZALÉMSKÉ
OBCE
Když Symeon výše uvedeným způsobem zemřel, převzal biskupský stolec Žid
jménem Justus. Byl jedním z těch pokřtěných, kteří tehdy jako Židé uvěřili.
37. IGNATIUS A JEHO LISTY
V tehdejší době žil v Asii věhlasný žák apoštolů Polykarp. On byl z těch
služebníků Pána, kteří Pána ještě viděli, a obdržel biskupský stolec ve
smyrnenské církvi. I Papias jako biskup křesťanské obce v Hierapolis byl
tehdy známý. Rovněž tak ještě nyní mnoha oslavovaný Ignatius, druhý nástupce
svatého Petra na biskupském stolci v Antiochii. O Ignatiovi se vypráví, že
byl poslán do Říma a tam se stal pokrmem dravých zvířat, aby tam vydal
křesťanské svědectví. Když za doprovodu vojáků procházel Asií, od města k
městu kamkoli přišel, posiloval křesťanské obce a napomínal je. Především je
napomínal, aby se obzvláště chránili před tehdy vznikajícími herezemi a
důrazně jim přikazoval, aby se pevně drželi toho, co jim přenechali
apoštolové. Pro budoucí generace považoval za nutné zanechat jim své
svědectví písemně. Proto napsal ze Smyrny, kde byl Polykarp, list křesťanské
obci v Efezu, v němž připomíná jejich pastýře Onesima. Druhý list napsal
církvi v Magnesii na Menandru, a opět v něm připomíná biskupa Damase. Ve
třetím listě křesťanské obci v Tralles uvádí jako tehdejšího představeného
Polybia. Kromě toho napsal Ignatius ještě jeden list obci v Římě, ve kterém
je prosí, aby se nesnažili osvobodit jej od mučednické smrti a tím aby jej
nezbavili jeho toužebného přání. Na potvrzení řečeného považuji za nutné
něco z tohoto listu uvést. Doslovně píše toto: "Ze Syrie až do Říma bojoval
jsem s divokou zvěří na vodě, na zemi, ve dne v noci, uvázán mezi deseti
leopardy, myslím tím vojenskou ochranu, kteří za dobré jednají ještě hůře.
Jejich urážky jsou pro mne velmi poučné. Tím se však nechci ospravedlňovat.
Kéž bych se směl radovat z divoké zvěře, která je mi připravena, a kéž by to
bylo brzo! Budu jim lichotit, aby mne rychle strávila a nešetřila mne, jak
to u některých učinila. A nebude-li chtít, přinutím ji k tomu. Mějte se mnou
uznání: Vím, co mi prospívá. Nyní začínám být žákem. Kéž bych nedal přednost
tomu, co je vidět, před tím, co není vidět, abych tak mohl dosáhnout Krista.
Ať mne pálí, křižují, ať na mne pošlou smečky zvěře, ať mne trhají,
rozsekají, ať rozmetají mé kosti, rozbijí mé údy, rozdrtí celé tělo, ať si
na mne vymyslí ďábelské tresty, jen když dosáhnu- Krista" (Řím 5). Tato
slova psal ze zmíněného města uvedené obci. Když však byl ze Smyrny pryč,
psal z Troady věřícím ve Filadelfii, smyrnenské obci a biskupu Polykarpovi.
Poněvadž jej poznal v každém ohledu jako opravdu apoštolského muže, kladl mu
na srdce jako pravý a dobrý pastýř, aby se postaral o církev v Antiochii.
Týž Ignatius uvádí ve svém listě Smyrnenským některá Kristova slova, bohužel
nemohu uvést, odkud jsou. "Vím a věřím, že po zmrtvýchvstání se zjevil v
těle. Když přišel k Petrovi a jeho družině, pravil jim: Vezměte, dotkněte se
mne a vizte, že nejsem neviditelný duch. Dotkli se jej a uvěřili" (Smyrn.
3). Také Ireneus věděl o jeho mučednické smrti a rovněž se zmiňuje o jeho
listech. Píše: "Jeden z našich řekl, když byl za své svědectví Bohu odsouzen
k divoké zvěři: Jsem Boží pšenice a budu rozemlet zuby divé zvěře, abych byl
shledán jako čistý chléb" (Adv. haer. 5,28). I Polykarp připomíná tyto listy
v dopise zaslaném Filipanům. "Zapřísahám vás všechny, abyste byli poslušni a
trpěliví, jak jsme to na vlastní oči viděli na blažených mužích Ignatovi,
Rufovi a Zosimovi, ale i u jiných z vašich i u Pavla a ostatních apoštolů.
Věřte, že ti všichni neběželi nadarmo nýbrž pro víru a spravedlnost. Oni
věřili, že jejich místo je u Pána, a pro něho i trpěli. Nezamilovali si
tento svět, nýbrž toho, jenž za nás zemřel a pro nás jej Bůh vzkřísil"
(Filip. 9). A k tomu ještě připojuje: "Vy i Ignatius jste mi napsali, aby
půjde-li někdo do Syrie, vzal sebou mé listy. Učiním tak ve vhodnou dobu já
nebo posel, kterého k vám pošlu. Ignatiovy listy, které nám poslal i
ostatní, které jsme měli u nás, jsme vám na vaši žádost poslali. Jsou
připojeny k tomuto listu. Velice vám prospějí. Mluví o víře, trpělivosti a
základních věcech, týkajících se našeho Pána" (Filip. 13). Tolik o
Ignatiovi. Po Ignatiovi obdržel v Antiochii biskupský stolec Heros.
38. TEHDEJŠÍ VÝZNAČNÍ HLASATELÉ
EVANGELIA
Mezi tehdejšími osvícenými muži byl i Quadratus,17
který jako Filipovy dcery měl dar prorokování. Krom těchto v té době byli
slavní i mnozí jiní, kteří zaujímali přední místo po apoštolech. Jako
důstojní žáci takových mužů dále budovali základy církví, které položili na
rozličných místech apoštolové. Svým kázáním šířili evangelium stále dále a
po celém světě zasévali spásu přinášející semeno nebeského království. Velmi
mnoho z tehdejších učedníků, jejichž srdce Božské Slovo zapálilo žhavou
láskou k moudrosti, nejprve splnili, co jim přikazovala spásu přinášející
přikázání Pána, a rozdělili svůj majetek potřebným. Potom se však vydali na
cesty a jako evangelisté horlivě hlásali Krista a vykláatá evangelia těm,
kteří ještě vůbec
neslyšeli o víře. Ve vzdálených barbarských krajinách
pokládali jen základy víry, pak ustanovovali za pastýře jiné, které
pověřovali starat se o mladičkou rostlinu. Sami však s Boží milostí a její
pomocí spěchali zase k jiným národům a do jiných zemí. Prostřednictvím jich
totiž působila tehdy zázračná síla Ducha Svatého, takže již při prvním
poslechu jejich kázání náhle celé zástupy lidí velmi ochotně přijímali víru
ve Stvořitele. Poněvadž je mi nemožné vypočítat všechny, kteří v prvních
dobách byli hned po apoštolech v křesťanských obcích pastýři či evangelisty,
uvedu aspoň jen jména těch, které tradice křesťanského učení až do dneška
uchovala v písemných památkách.
17. Quadratus, žák apoštolů. V r.
123/24 či 129 poslal císaři Hadrianovi Obranu křesťanů. Zlomek zachován u
Eusebia.
39. KLEMENTŮV LIST A POD KLEMENTOVÝM
JMÉNEM UVEDENÉ SPISY
Tak ku příkladu Ignatius psal listy, které jsme uvedli. I Klement18
napsal jménem římské křesťanské obce list korintské církvi, který je
všeobecně považován za pravý. Klement uvádí v něm mnoho myšlenek z listu
Židům, ano, doslovně si některé výrazy vypůjčuje. Tím dává zcela jasně
najevo, že list Židům, nepochází z pozdější doby. Proto ne bezdůvodně se
mělo za to, že je nutné přičíst jej k ostatním listům apoštola Pavla. Ježto
Pavel psal Židům ve své mateřštině, považují za překladatele listu jedni
evangelistu Lukáše, jiní tohoto Klementa. Tohle poslední by mohlo být
pravděpodobnější částečně proto, že způsob a styl v Klementově listu je
stejný jako v listu Židům, částečně také proto, že i myšlenky v obou listech
se od sebe neliší. Dále je dobré vědět, že je ještě druhý Klementův list.
Víme však, že tento není uznáván tak za pravý jako první. Je nám také známo,
že staří jej nikdy nepoužívali. Krom toho v novější době se vynořily na
světlo ještě rozvláčné a v hojném počtu spisy pod Klementovým jménem, ku
příkladu rozhovor mezi Petrem a Apionem. Starší se o nich vůbec nezmiňují.
Je tedy všeobecně uznáván za pravý první Klementův list. Dostatečně jsme
toho řekli o spisech Ignatiových a Polykarpových.
18. Klement Římský, římský
biskup.
40. PAPIOVY SPISY
Papias napsal 5 knih s titulem "Výklad Kristových výroků" (Logión
Kyriakón Exegéseos). Jediný Ireneus se zmiňuje o těchto knihách." To písemně
dosvědčuje také Papias, Janův posluchač, přítel Polykarpa, starý spisovatel,
ve čtvrté své knize. Napsal totiž 5 knih" (Adv. haer. V,33). Tolik Ireneus.
Papias sám v předmluvě ke svým knihám uvádí, že neviděl ani neslyšel svaté
apoštoly. Tvrdí však, že přijal učení víry od přátel apoštolů. Říká toto:
"Nelituji, že jsem ti vysvětlil a tím i potvrdil pravdu toho, co jsem od
starších (presbyterois) jasně poznal a dobře si zapamatoval. Neposlouchal
jsem jako mnozí ty, co mnoho mluví, ale ty, kteří učili pravdu. Rovněž jsem
se nepřidržoval těch, kteří přinášeli cizí učení, nýbrž těch, kteří od
samého Pána přinášeli pravé učení. Setkal-li jsem se s někým, který se
stýkal se staršími, podrobně jsem se vyptával co říkali apoštolové: Co řekl
Ondřej, co Petr, co Filip, Tomáš či Jakub, Jan nebo Matouš či jiný z
učedníků Pána, co kázali učedníci Pána Aristion a presbyter Jan. Nevěřil
jsem, že mi napsané knihy více pomohou než živý hlas
živých lidí." Zde
je třeba poznamenat, že Papias uvádí jméno Jana dvakrát. Prvního jmenuje v
souvislosti s Petrem, Jakubem, Matoušem a ostatními apoštoly. Tím jasně
označuje evangelistu Jana. Druhého Jana však uvádí mezi těmi, kteří nejsou
apoštoly, uvádí jej až za Aristionem a nazývá jej jasně presbyterem. Tím je
také potvrzeno jako správné vyprávění těch, kteří říkají, že v Asii žili dva
muži stejného jména a že v Efezu jsou dva náhrobky, z nichž o jednom ještě
nyní říkají, že patří Janovi. Na to nelze zapomenout. Vždyť je
pravděpodobné, že pod tímto jménem je ten, který napsal Zjevení. Zmíněný
Papias přiznává, že slova apoštolů převzal od Janových učedníků. Říká, že
sám slyšel Aristiona a presbytera Jana. Mnohé, co od nich slyšel - a uvádí
jejich jména - napsal ve svém Výkladu Kristových výroků. Toto jsem zbytečně
nepoznamenal. Dále stojí za to vedle uvedených Papiových míst uvést jeho
vyprávění o několika zázracích, o kterých slyšel. Že se apoštol Filip
zdržoval se svými dcerami v Hierapolis, je známo z předešlého vyprávění.
Nyní však chceme připojit vyprávění o zázraku, o kterém slyšel Papias od
Filipových dcer. Vypráví totiž, že tehdy jeden vstal z mrtvých. Vypráví
rovněž o jiném zázraku, který se stal Justovi příjmením Barsabas. Tento
vypil smrtelný jed, avšak milostí Pána bylo to bez následku. O tomto Justovi
vyprávějí Skutky apoštolů, že jej spolu s Matějem přivedli svatí apoštolové
po nanebevstoupení Pána a prosili, aby se rozhodlo losem o jednom z nich, a
tak aby počet apoštolů místo zrádce Jidáše byl opět úplný. Slova zní takto:"
I představili dva: Josefa zvaného Barsabáše příjmením Justus a Matěje. Potom
se modlili" (S 1,23). Papias uvádí ještě několik neznámých podobenství, o
kterých slyšel z ústního podání, ale i jiné, co spíše patří mezi pověst. Sem
patří i jeho tvrzení, že po zmrtvýchvstání za tisíc let přijde na zem
Kristovo království. Myslím, že si špatně vyložil, co slyšel od apoštolů.
Špatně rozuměl tomu, co bylo řečeno obrazně. Jak je vidět z jeho slov, nebyl
příliš duchaplný. Velmi mnohým církevním spisovatelům kteří se opírali o
Papiovo stáří, dal podnět k podobnému bludu, jako je tomu u Irenea a
podobným. Papias připojuje ve svém díle také ještě jiná vyprávění a sice
dříve uvedeného Aristiona o výrocích Pána a co slyšel od presbytera Jana.
Považuji za povinnost uvést pro ty, kteří se chtějí poučit, k dříve uvedeným
Papiovým místům ještě, co slyšel o autoru evangelia Markovi. "Také toto řekl
presbyter: Marek byl Petrovým tlumočníkem a pečlivě zapsal všechno, co si
zapamatoval. Přesto se nevázal na pořadí, co kdy Kristus mluvil a činil.
Vždyť on Pána neslyšel ani nebyl v jeho družině. Později však, jak již bylo
řečeno, pobýval s Petrem, který výuku zařizoval podle potřeby svých
posluchačů, ne však v přesném pořadí, jak to Pán řekl. Tím se Marek
nedopustil žádné chyby, napsal-li něco tak, jak si to zapamatoval. Jedině se
staral, aby to co slyšel, neopomenul nebo aby neřekl něco nepravdivého"
(Ireneus, Adv. haer. V, 33).
Toto vypráví Papias o Markovi. O Matoušovi
uvádí toto: "Matouš psal výroky Pána v hebrejštině, a každý, kdo je
překládal, překládal je jak jen mohl nejlépe". Papias používá i svědectví z
prvního Janova listu a rovněž i listu Petrova. Vypráví však také o jakési
ženě, která byla před Pánem obviněna z mnoha hříchů. To je vzato z Evangelia
podle Židů (Evangelium secundum Hebreos). Zdá se, že i toto stojí za
zaznamenání.
Kniha IV.
1. BISKUPOVÉ V ŘÍMĚ A ALEXANDRII ZA
TRAJANOVY VLÁDY
Kolem 12. roku Trajanovy vlády zemřel biskup alexandrijské církve Cerdo
(Kerdón) o kterém jsme krátce před tím mluvili. Jako čtvrtý po apoštolech
vedl tamní církev Primus. V téže době po 8 leté vládě usedl na biskupský
stolec v Římě Alexander jako pátý nástupce Petra a Pavla.
2. UTRPENÍ ŽIDŮ ZA TRAJANA
Učení a církev našeho Pána den ze dne stále více vzkvétaly a rostly. Židy
naproti tomu stíhala pohroma za pohromu. V 18. roce Trajanovy vlády propukly
židovské bouře, ve kterých přišlo mnoho lidí o život. Židé žijící v
Alexandrii a v ostatním Egyptu i Židé žijící v Cyreně podněcováni démonem
vzpoury začali rozdmychávat nenávist proti Řekům, žijícím mezi nimi.
Nenávist stále více sílila, až z toho v následujícím roce vypukla ne
bezvýznamná válka. Tehdy místodržícím nad celým Egyptem byl Lupus. Při první
srážce zvítězili Židé nad Řeky. Tito uprchli nyní do Alexandrie, zajali ve
městě bydlící Židy a pobili je. Když cyrenští Židé nedostali z Alexandrie
žádnou pomoc, začali pod vedením Lucuasovým plenit egyptské prefektury.
Císař poslal proti nim pěší vojsko, jezdce i loďstvo pod vedením Marcia
Turba. Marcius Turbo v dlouhotrvající bitvě pobil mnoho tisíc Židů nejen z
Cyreny, ale i z Egypta, kteří přišli na pomoc svému jakoby králi Lucuasovi.
Poněvadž se císař obával, že Židé v Mezopotamii by mohli přepadnout tamní
obyvatele, přikázal Luciu Quintovi, aby Židy vystěhoval z provincie. Tento
tedy proti nim vytáhl s vojskem a nesmírně mnoho jich pobil. Za tento úspěch
byl císařem jmenován místodržícím v Judeji. O tom vyprávějí i řečtí
spisovatelé, když pojednávali o událostech tehdejší doby.
3. PO TRAJANOVI NASTOUPIL HADRIAN
Trajan panoval bez šesti měsíců 20 let. Po něm nastoupil Aelius
Hadrian1
1. Hadrian 117-138.
4. APOLOGETI ZA HADRIANOVY VLÁDY
Tomuto císaři věnoval a předal Quadratus 2
spis, ve kterém obhajuje naši víru, protože někteří špatní lidé se pokusili
napadat naše lidi. Tento spis mají nyní velmi mnozí bratří stejně jako my.
Je jasným důkazem o smýšlení tohoto muže a jeho apoštolské pravověrnosti. Že
žil hodně dávno, dosvědčují tato jeho slova: "Viděli, co náš Spasitel konal.
Totiž ti, kteří byli uzdraveni či které vzkřísil z mrtvých. Lidé je viděli,
nejen když je uzdravil či vzkřísil z mrtvých, nýbrž i potom. Nežili pouze
tehdy, kdy náš Spasitel pobýval na zemi, nýbrž ještě dlouho po jeho odchodu.
Někteří z nich se dožili naší doby." Tolik o Quadratovi. Rovněž
Aristides,3
věrný stoupenec našeho náboženství zanechal stejně jako Quadratus apologii
víry a tento spis věnoval Hadrianovi. Ještě dnes jej mnozí mají.
2. Quadratus žil za vlády Trajana a
Hadriana v Athénách. Po mučednické smrti biskupa Publia (r. 125) byl
biskupem v Athenách. V té době přišel Hadrian do Athén, aby se zasvětil
eleusinským tajemstvím (Dóllinger, Heidentum u Judenthum). Této příležitosti
využili nepřátelé křesťanů, aby pohnuli císaře k pronásledování křesťanů.
Quadratus při této příležitosti napsal svou Obranu křesťanů. Hadrian
skutečně zastavil pronásledování.
3. Aristides - současník Quadratův, rovněž z Athén. Ve své Apologii
k ospravedlnění křesťanů použil spisy filozofů. Spis je ztracen.
5. BISKUPOVÉ V ŘÍMĚ A ALEXANDRII ZA
HADRIANA
V třetím roce Hadrianovy vlády zemřel římský biskup Alexander. Církev
spravoval 10 let. Jeho nástupcem byl Xystus. Právě v tuto dobu zemřel i
alexandrijský biskup Alexandr, který vedl tamní církev 12 let. Po něm ji
vedl Justus.
6. JERUZALÉMŠTÍ BISKUPOVÉ OD KRISTA AŽ PO
HADRIANA
Jak dlouho každý z jeruzalémských biskupů spravoval církev, jsem nikde
nemohl nalézt. Byli totiž jen krátkou dobu biskupy. Tolik přece jen vím z
písemných památek, že až k potlačení Židů za Hadriana bylo 15 biskupů. Měli
to být rodilí Hebreové, ale učení Pomazaného (Krista) přijali upřímně. Proto
také je muži, kteří o tom rozhodovali, prohlásili za hodné biskupské služby.
Tehdy totiž celá jeruzalémská obec se skládala z věřících Hebreů a to od
doby apoštolů až do tehdejší války,4
kdy Židé opět se vzbouřivší byli od Římanů v těžkých bojích poraženi. Od té
doby přestali být biskupy muži obřezaní. Zde by bylo na místě vypočítat je
od samého začátku. Prvním byl Jakub zvaný bratr Pána. Po něm jako druhý
Symeon, třetí Justus, čtvrtý Zachaeus, pátý Tobias, šestý Benjamin, sedmý
Jan, osmý Mathias, devátý Filip, desátý Seneca, jedenáctý Justus, dvanáctý
Levi, třináctý Efres, čtrnáctý Josef a patnáctý jako poslední Juda. Toto
jsou biskupové města Jeruzaléma od doby apoštolů až do uvedené doby a
všichni byli z obřízky.
4. Trvala od r. 131-133.
7. BISKUPOVÉ ŘÍMŠTÍ A ALEXANDRIJŠTÍ
Když Hadrian vládl právě 12 let, nastoupil po Xystovi, který spravoval
biskupský stolec v Římě 10 let, jako sedmý po apoštolech Telesphorus. O rok
a několik měsíců
později řídil církev v Alexandrii Eumenes, šestý v
pořadí. Jeho předchůdce řídil církev 11 let.
8. POSLEDNÍ POROBENÍ ŽIDŮ ZA
HADRIANA
Vzpoura Židů se stále víc a více rozšiřovala. Toto šílené jednání dalo
místodržícímu v Judeji Rufovi, když obdržel od císaře vojenskou posilu,
příležitost proti nim bez milosti zakročit. Pobil tisíce mužů, žen a dětí a
současně podle válečného práva jim vzal pozemky a majetek. Vůdcem Židů byl
tehdy jistý Barchochebas (Bar Kochba), což znamená "hvězda". Byl to
krvežíznivý a loupeživý člověk a kvůli svému jménu nakládal s nimi jako s
otroky. Namlouval jim, že k nim přišel jako hvězda s nebe aby byl jejich
světlem v neštěstí. Nejhorší válečný plamen vzplanul v 18. roce Hadrianovy
vlády u města Béthéru, jednoho z velmi opevněných měst nepříliš vzdáleného
od Jeruzaléma. Obležení trvalo dlouho. Hlad a žízeň dovršily zkázu
vzbouřenců. Zasloužený trest stihl rovněž původce vzpoury. Hned na to bylo
celému národu zákonnými nařízeními a na Hadrianův rozkaz zakázáno od
nynějška vstoupit do okolí Jeruzaléma. Císař chtěl, aby už ani z dálky
nemohli vidět mateřskou půdu. To vypráví Ariston z Pelly. Tímto způsobem
mělo být město zbaveno Židů, zcela zbaveno původních obyvatel a obydleno
lidmi jiných národností. Také město Jeruzalém bylo nyní pojmenováno k poctě
císaře Aelia Hadriana Aelií.5
5. Po Titově rozboření Jeruzaléma
začali Židé znovu budovat město. Hadrian tam poslal vojsko a na místě chrámu
dal postavit chrám ke cti Jupitera Capitolského. Město nazval Aelia
Capitolina. Židé se kvůli tomu vzbouřili, vyhnali z města Římany a zbořili
pohanský chrám. Hadrian vzpouru potlačil a město obsadil římskými
kolonisty.
9. MARCUS, PRVNÍ JERUSALÉMSKÝ BISKUP PO
BISKUPECH Z OBŘÍZKY
Křesťanská obec tohoto místa se nyní skládala z křesťanů pohanského
původu. První, který po biskupech z obřízky převzal vedení tamních křesťanů,
byl Marcus.
10. PŮVODCI TAK ZVANÉHO FALEŠNÉHO POZNÁNÍ,
GNÓZE, V TEHDEJŠÍ DOBĚ
Zatímco křesťanské obce zářily po celém světě jako jasné hvězdy a víra v
našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista všude kvetla, ďábel, nepřítel pravdy a
neustálý krutý nepřítel lidské spásy obrátil všechno své umění proti církvi.
Zpočátku proti ní bojoval pronásledováním. Nyní však, poněvadž mu byla
uzavřena veškerá cesta, pokusil se o to jinými prostředky. Posloužili mu za
nástroj a za služebníky ke zkáze duší špatní a lstiví lidé. Vymýšlel si
všechno možné, aby pomocí těchto podvodníků pod rouškou vyznání naší víry
jednak věřící strhl do propasti zkázy, jednak ty, kteří neznali naší víru,
odvedl od cesty přinášející spásu.
11. HEREZE SATURNINA A BASILIDA
Menader, o kterém jsme se zmínili jako nástupci Simona Maga, je původcem
jakési stvůry s dvěma jazyky, s dvěma hlavami podobné hadu, Saturnina z
Antiochie a Basilida z Alexandrie. Tito jsou původci dvou sobě odporujících
herezí. Podle Irenea Saturninus v hlavních bodech učí totéž co Menander,
Básilides však pod rouškou hlubšího tajemství svými vymyšlenými bajkami šel
mnohem dále (Adv. haer. I,24). V té době velmi mnoho církevních mužů
bojovalo za pravdu a se vší výmluvností hájilo apoštolské církevní učení.
Někteří se také snažili dát písemnou formou do rukou budoucím věřícím
ochranný prostředek proti právě jmenovaným herezím. Z těchto práce tehdy
velmi váženého spisovatele Agrippy Kastora, jíž odkrývá hrozné Basilidovy
podvody a vyvrací jeho názory, se zachovala až do naší doby. Kastor, když
odhaluje tajné učení Basilidovo, sděluje také, že tento Basilides vydal 24
knih o evangeliu. Prý si také vymyslil ve skutečnosti nikdy neexistující
proroky jako je Barcabba a Barkoph a ještě jiné. Prý jim dal barbarské
jméno, aby vzbudil úžas u těch, kteří jej obdivovali. Dále prý učil, že nic
nemá proti pojídání bohům obětovaných jídel a v době pronásledování že je
dovoleno zřeknout se víry. Podle zvyku pythagorovců ukládal dále svým
přívržencům pětileté mlčení. Uvedený spisovatel uvádí ještě jiné názory
Basilidovy a bludy jmenovaných herezí.
Ireneus píše, že jejich
současníkem byl Karpokrates, otec jedné sekty tak zvaných gnostiků. Tito
chtěli magické umění Šimona Maga vykonávat zcela veřejně a nikoli již
potají. Ano, chlubili se dokonce svým zázračným nápojem, který vyvolává
určité sny a je ochranou proti démonům, a ještě jinými prostředky. Učili, že
kdo chce dokonale vniknout do tajemství jejich učení či vniknout do jejich
hrůzného systému, musí páchat i ty nejhorší ohavnosti. Světských vládců, jak
se vyjadřovali, možno se zbavit jen tím, že místo obvyklých darů budou co
nejoplzleji jednat. Tedy těchto lidí využil zlověstný démon, aby svedené
věřící učinil svými otroky a nástrojem zkázy a nevěřícím aby poskytl hojnou
látku k tupení Božího Slova. Vždyť jimi šířené falešné zprávy měly potupit
všechen křesťanský lid. Právě proto se u tehdejších pohanů rozšířilo
nesmyslné a hříšné mínění, že máme hříšný poměr s matkami a sestrami a jíme
pokrmy, nad nimiž byla vyslovena kletba. A přece se neměl z toho démon
dlouho radovat. Pravda zvítězila a během doby zářila v ještě větším lesku.
Pravdou vyvrácené výmysly odpůrců záhy zmizely. Jedna sekta za druhou i se
svými novotami se rozplynula, rozštěpily se do mnohotvárných podob a brzy
zanikly. Všechny osvěcující pevná ve svých zásadách Církev mající naprostou
pravdu naproti tomu den ze dne rostla. Před celým pokolením Řeků i barbarů
ukázala svou důstojnost, poctivost a vznešenost stejně jako upřímné smýšlení
a čistotu svého božského učení i způsobu života. Časem přestali tupit
křesťanství. Jedině naše učení zvítězilo, poněvadž vítězilo čestností,
rozumným názorem a moudrou božskou naukou. Od té doby až po naši dobu se
nikdo neodvážil urážet naši víru či proti ní vznést podobné pomluvy, jak to
rádi v dřívějších dobách naši protivníci rádi činili.
12. CÍRKEVNÍ SPISOVATELÉ TEHDEJŠÍ DOBY,
MEZI NIMIŽ VYNIKALI
HEGESIPPOS A JUSTIN
Ostatně v té době měla pravda zase dost velký počet svých zastánců, kteří
ne pouze slovy nýbrž i písemnými důkazy bojovali proti bezbožným herezím.
Mezi
těmito obhájci vynikal Hegesippos, jehož slov jsme dříve mnohokrát
použili, když jsme podle jeho zprávy vyprávěli o rozličných událostech z
apoštolské doby.
V 5 knihách, ve kterých zcela nevyumělkovaným způsobem
nefalšovaně předával od apoštolů přejaté učení, popisuje dobu, ve které žil.
Píše totiž o těch, kteří stavěli pohanské sochy, asi toto: Komu stavěli
pomníky a chrámy, může sloužit za příklad ještě nyní Antinoos, otrok císaře
Hadriana. Ten je příkladem, k čí poctě jsou antinoejské hry pořádané v naší
době. Císař dokonce založil i město a nazval je podle Antinoa a toho nařídil
ctít jako proroka.
V této době žil i šlechetný přítel moudrosti
Justin.6
Tehdy však ještě lpěl na řecké vědě. Ve své Apologii určené Antoniovi mluví
o té době. "Nepovažujeme za nevhodné", píše, "zmínit se o Antinoovi, který
žil v naší době a kterého všichni ze strachu horlivě uctívali jako boha, ač
věděli, kdo byl a odkud pocházel" (Apol. I,29). Týž Justin připomíná i
tehdejší židovskou válku těmito slovy: "V před krátkou dobou vypuknuté
židovské válce nechal původce židovské vzpoury Barchochebas (Bar Kochba)
křesťany hrozně ztrestat, kdyby nezapřeli a neopovrhli Ježíšem Kristem"
(Apol. IV,7,8). V témže spise vypráví také, jak z řecké filozofie přešel k
úctě Boha. Ukazuje, že to neučinil neuváženě, nýbrž po zralé úvaze. "Byl
jsem totiž", tak znějí jeho slova, "přívržencem platonského učení. Když jsem
slyšel tupit křesťany a při tom viděl, jak beze strachu šli vstříc smrti a
především že se jí nehrozili, pomyslil jsem si, že je nemožné, aby tito lidé
holdovali neřestem a rozkoším. Vždyť který zhýralec či slaboch, který
považuje tělesnou rozkoš za dobro, by mohl vítat smrt, která by jej oloupila
o jeho radost? Nedal by všechno za to, aby mohl zůstat naživu a zůstat skryt
před úřady místo aby se dobrovolně udal, šel na smrt? (Apol. IV,31 )".
Týž Justin vypráví také, že Hadrian dostal od váženého prokonzula
Serenia Graniana dopis mluvící ve prospěch křesťanů. V dopise píše, že není
spravedlivé křesťany bez obžaloby, pouze na pokřik lidí, bez právoplatného
rozsudku zabíjet. Proto také že prokonzulovi v Asii Minuciu Fundanovi
napsal, aby nikoho neodsuzoval bez obžaloby a bez plně zdůvodněného zločinu.
Justin připojuje opis dopisu latinsky psaného. Úvodem však napsal toto:
"Také na základě přípisu vašeho otce, velkého a osvíceného císaře Hadriana,
mohli bychom od vás žádat rozkaz, aby soudní rozhodnutí proti křesťanům se
konalo, jak to my žádáme. Nežádali jsme to proto, že tak Hadrian nařídil,
ale že naše prosba je nanejvýš oprávněná. Abyste však věděli, že mluvíme
naprostou pravdu, připojujeme opis Hadrianova přípisu. Zní takto!" (Apol.
I,68). Připojuje latinský opis. Přeložili jsme jej co možná nejlépe do
řečtiny. Zní takto:
6. Sv. Justin, filozof a mučedník
zemřel kolem r. 165.
13. HADRIANŮV PŘÍPIS, JÍMŽ ZAKAZUJE
POTRESTAT KŘESŤANY
BEZ SOUDNfHO VÝSLECHU
"Aelius Hadrianus Minuciovi Fundanovi.
Od tvého předchůdce Serenia
Graniana jsem obdržel dopis. Nepovažuji za dobré připustit bez přísného
vyšetření věci, aby tito lidé byli znepokojováni a udavačům byla dávána
možnost jednat špatně. Jestliže tedy obyvatelé provincie by mohli v takové
obžalobě proti křesťanům uvést, co by křesťané i před soudem mohli potvrdit,
suď je podle toho. Neužívej však donucování ani nedávej na pokřik žalobců.
Mnohem důstojnější je prošetřit, zda žaloba je odůvodněná. Jestliže je někdo
obžaluje a dokáže jim, že udělali něco proti zákonu, vynes rozsudek podle
velikosti provinění. Kdyby se však žaloba zakládala na pouhé pomluvě, ať,
při Herkulovi, je potrestán žalobce podle velikosti falešného udání" (Apol.
I,69). Takový je obsah dopisu Hadrianova.
14. ŘÍMŠTÍ A ALEXANDRIJŠTÍ BISKUPOVÉ ZA
ANTONIOVY VLÁDY
Když Hadrian po 21 leté vládě zemřel, správu římské říše převzal Antonius
Pius.7
V prvním roce tohoto císaře zemřel Telesphorus. Římskou církev
řídil 11 let. Po něm nastoupil na biskupský stolec v Římě Hyginus. Ireneus
vypráví, že Telesphorus oslavil konec svého života mučednickou smrtí.
7. Antonius Pius 138-161.
15. ZAKLADATELÉ SEKT V TEHDEJŠÍ
DOBĚ
Ireneus na témže místě uvádí také, že v době jmenovaného římského biskupa
Hygina žil v Římě zakladatel sekty Valentinus a původce marcionistického
bludu Cerdo (Kerdon). Ireneus Říká: "Valentinus přišel do Říma za Hygina,
svou činnost rozvinul za Pia a žil až do Aniceta. Cerdo, předchůdce Marciona
žil právě v době devátého biskupa Hygina. Vstoupil do církve a přiznal své
bludy. I potom to dělal tak, že tajně učil (svým bludům) a hned je zase
odvolal, až konečně usvědčen z bludu sám se odloučil od společenství
bratří." Tuto zprávu nám podává Ireneus ve třetí knize proti Herezím. Ve své
první knize říká o Cerdonovi: "Jistý Cerdo, který se vzdělal ve škole
simonianů a v době biskupa Hygina se zdržoval v Římě, učil, že Zákonem a
Proroky ohlášený Bůh není Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Jednoho prý
známe, druhého však nikoli. Jeden že se jeví jako spravedlivý, druhý jako
dobrý, Cerdonovým následovníkem byl Marcion z Pontu, který své učení šířil
ohavným rouháním" (Adv. haer. I,27). Ireneus poukazuje také na Valentinův
bludný názor na hmotu a odhaluje zakrývanou zlobu tohoto číhajícího hada.
Kromě toho vypráví také o jakémsi Markovi, který se prý vyznal v magických
podvodech. Uvádí také, jak zasvěcují do svých odporných mysterií. "Jedni",
píše Ireneus, "připravují svatební postel a zasvěcení provádějí tím, že nad
zasvěceným vyslovují určitá slova. To, co zde činí, nazývají duchovním
zasvěcením a tvrdí, že takové je manželství v nebi. Jiní zasvěcence vedou k
vodě a zatímco je křtí říkají: Ve jménu neznámého Otce všehomíra, ve jménu,
pravdy, matky všeho a ve jménu toho, který sestoupil na Ježíše. Jiní zase k
tomu vyslovují hebrejská jména, aby zasvěcující se měl při tom větší
posvátnou hrůzu."
(Iren. Adv. haer. I,21,3).
16. BISKUPOVÉ V ŘÍMĚ A ALEXANDRII
Když Hyginus po čtyřleté biskupské službě zemřel, převzal řízení římské
církve Pius. V Alexandrii byl však zvolen za biskupa po Eumenovi, který vedl
tamní církev 13 let, Marcus. Když Marcus po 10 letém řízení zemřel, převzal
řízení alexandrijské
církve Keladion. V Římě zemřel Pius v 15. roce své
biskupské služby a hlavou římské církve byl ustanoven Anicetus. V jeho době
přišel Hegesippus do Říma, jak sám vypráví, a zdržel se tu až do doby, kdy
byl biskupem Eleutherius.
17. JUSTINOVA KNIHA PROTI
MARCIONOVI
V tehdejší době zvlášť vynikal Justin, který oblečen do šatu filozofa
hlásal Boží slovo a svými spisy bojoval za víru. Vydal také spis proti
Marcionovi (Adversus Marcionem) a udává, že tento muž byl ještě na živu,
když psal tuto knihu. Říká totiž: "Známe jistého Marciona, který ještě nyní
žije a učí své přívržence věřit, že existuje jiný větší Bůh než je Stvořitel
světa. Pomocí zlých duchů všude mnoho lidí svedl k tomu, aby vedli rouhavé
řeči, popírali, že Stvořitel světa je Kristovým Otcem, a vyznávali, že
existuje jiný mnohem mocnější Stvořitel. Přesto všichni jeho přívrženci, jak
jsme poznamenali, se nazývají křesťany. I když v jejich učení nepanuje
jednota, říkají si po vzoru řeckých filozofů filozofové" (Apol. I,26). Pak
Justin ještě poznamenává: "Vydal jsem také spis proti všem herezím.
Chcete-li si jej přečíst, mohu vám jej poslat". Tento Justin napsal také
velmi vhodné pojednání proti Řekům. Některé jiné spisy obsahující obhajobu
naší víry věnoval císaři Antoniovi příjmením Zbožný (Pius) a římskému
senátu. Justin byl totiž v Římě. Kdo a odkud pochází, udává sám ve své
Apologii.
18. JUSTINOVA APOLOGIE CÍSAŘI
ANTONIOVI
"Samovládci Titovi Hadrianovi Antoninovi Piovi, císaři Augustovi, jeho
synu filozofu Verissimovi a Luciovi, synu císaře filozofa a adoptivnímu
Piovu synu, který je přítelem vědění, jakož i důstojnému senátu a všemu
římskému lidu věnuji a předávám tento spis já jako jeden z nespravedlivě
nenáviděných a tupených, Justin, syn Prosca syna Bacchia, pocházející z
Neapolské Flavie v palestinské Syrii8"
(Apol. I,1 ).
8. Apologii napsal pravděpodobně před
r. 139, poněvadž Antoniův adoptivní syn Marc Aurelius není ještě uváděn jako
císař. Tím se stal v r. 139. Neapolis je staré město Sichem, severně od
Jeruzaléma. V židovské válce za Vespasiana a Tita bylo zničeno a místo něho
vybudováno nové k poctě císařské rodiny nazváno Flavia Neapolis.
19. PŘÍPIS CÍSAŘE ANTONIA ÚŘADŮM ASIJSKÉ
PROVINCIE O NAŠEM NÁBOŽENSTVÍ
Tohoto císaře prosili i jiní bratří v asijské provincii o ochranu,
poněvadž trpěli všemožná příkoří od tamního obyvatelstva. Proto poslal
asijským úřadům tento rozkaz: "Marcus Aurelius Antoninus, samovládce a
císař, Arméňan, nejvyšší kněz, patnáctkrát tribunem, třikrát konzulem posílá
úřadům svůj pozdrav. Vím, že i bohové se starají o to, aby takoví lidé se
neskrývali. Vždyť bohům daleko více než vám záleží na tom aby byli
potrestáni ti, kteří jim odpírají posvátnou úctu. Když je obviňujete z
bezbožnosti a zastrašujete je, posilujete v nich jejich víru. Jsou-li
obžalováni, možno jim dovolit, aby ukázali, že dávají přednost zemřít pro
.svého Boha než před životem. Proto vycházejí také jako vítězi, když raději
obětují svůj
život, než aby se dali pohnout udělat to, co se od nich
žádá. Co se týče zemětřesení, které u vás bylo a ještě je a proto ztrácíte
hlavu, považuji za užitečné napomenout vás, abyste, kdykoli se něco takového
stane, porovnali své chování s chováním křesťanů. Oni důvěřují ve svého
Boha, vy naproti tomu, jako byste ztratili hlavu. Nestaráte se o bohy ani
nechcete sloužit onomu nesmrtelnému, kterého křesťané uctívají. Místo toho
je pronásledujete až k smrti. Co se týče křesťanů, mnoho provinčních
místodržících napsalo mému vznešenému otci a obdrželo od něho rozhodnutí,
aby je žádným způsobem neobtěžovali, jestliže nepodnikají nic proti římské
moci. I my jsme obdrželi četné zprávy o křesťanech, na které jsem odpověděl
ve stejném smyslu jako otec. Kdyby však přece jen někdo chtěl někoho pohnat
před soud jen proto, že dotyčný je křesťanem, má být obžalovaný
zproštěn obžaloby, i když je zřejmé, že je křesťanem, a žalobce ať je
potrestán. Dáno v Efeu pro úřady v Asii."
20. MELITONOVA APOLOGIE VEROVI
Že se stalo, dosvědčuje biskup sardské křesťanské obce Melito,9
který tehdy žil. Možno to jasně poznat z toho, co říká ve své Apologii
adresované samovládci Verovi, v níž obhajuje naši víru.
9. Melito, významný sardský biskup.
Napsal mnoho spisů. Bohužel jsou ztraceny, známe jen tituly a úryvky u
Eusebia. V r. 1940 byl nalezen na papyru úplný text velikonočního kázání
(uveřejněn v Duchovním pastýři 2/1981).
21. ZPRÁVY O ŽÁKU APOŠTOLŮ
POLYKARPOVI
V tehdejší době, kdy římskou křesťanskou obec spravoval Anicetus, podle
Ireneovy zprávy Polykarp ještě žil. Zdržoval se v Římě a jednal s Anicetem o
sporné otázce slavení velikonoc. Právě tento spisovatel Ireneus ve 3. knize
svých Herezí (Adv. haer. III,3,4) uvádí z Polykarpova života tuto událost,
kterou zde nemohu opomenout. "Polykarp nejen přejal učení od apoštolů a
nejen se stýkal s mnohými, kteří Krista viděli, nýbrž byl také apoštoly
ustanoven biskupem smyrnenské obce v Asii. I my jsme ho jako mladí viděli.
Žil velmi dlouho a zemřel ve vysokém stáří slavnou a vznešenou mučednickou
smrtí. Učil to, čemu se naučil od apoštolů, co také církev učí a co jedině
je pravda. Svědky toho jsou všechny církve v Asii i Polykarpovi nástupci až
po nynější dobu. Je hodnověrnější a spolehlivější svědek pravdy než
Valentin, Marcion a ostatní bludaři. Za Aniceta pobýval v Římě a Boží církvi
vrátil mnohé z předtím zmíněných heretiků, když veřejně prohlásil, že
pravda, které učí církev, je jedinou pravdou, kterou přijal od apoštolů.
Dále žijí ještě někteří, kteří od něho slyšeli, že učedník Pána Jan se šel v
Efezu koupat. Jak však Jan spatřil uvnitř Cerintha, aniž by se vykoupal, prý
rychle opustil lázně se slovy: Utečme, lázně by mohly spadnout, poněvadž je
tam nepřítel pravdy Cerinthus. Polykarp sám jednou potkal i Marciona. Jak mu
Marcion řekl 'Znáš mne?', odpověděl Polykarp 'Znám satanova prvorozeného!'
Takové zdrženlivé chování zachovali apoštolové a jejich učedníci .vůči těm,
kteří zfalšovali pravdu, že se s nimi ani do řeči nechtěli dát. I Pavel
řekl: "Varuj se bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul. Víš, že
takový je zkažený a svým hříšným jednáním sám sebe odsuzuje" (Tit. 3,10).
Velmi poučný je Polykarpův list Filipanům, z něhož, kdo chtějí a myslí na
svou spásu, aby
se mohli poučit o jeho víře a opravdovosti jeho kázání".
Tolik Ireneus. Polykarp ve zmíněném svém listě Filipanům, který je až do
dneška zachován, užívá svědectví z prvního listu Petrova.
22. PO ANTONIOVI NASTOUPIL JEHO SYN VERUS
S BRATREM LUCIEM
Antonius zvaný Zbožný (Pius) vládl plných 22 let. Po něm nastoupil jeho
syn Marcus Aurelius Verus,10
který se také nazývá Antoninus, se svým bratrem Luciem.
10. Marcus Aurelius Verus (Antoninus)
161-180.
23. POLYKARPOVA MUČEDNICKÁ SMRT SPOLU S
JINÝMI ZE SMYRNY
ZA VLÁDY VERA
V této době za krutého pronásledování tehdy v Asii skončil svůj život
mučednickou smrtí i Polykarp. Považuji za nanejvýš nutné ve svých Dějinách
předat příštím generacím zprávu o jeho konci, která se až do dneška písemně
zachovala. Je totiž po
ruce písemná zpráva,11
ve které jménem obce, jíž předsedal Polykarp, líčí křesťanským obcím v Pontu
jeho osud těmito slovy: "Boží církev ve Smyrně boží církvi ve Filomeliu a
všem církvím svaté katolické církve na světě. Nechť se vám dostane všem
hojnost požehnání, pokoje a lásky Boha Otce i Pána našeho Ježíše Krista.
Bratří, píšeme vám o mučednících i o blaženém Polykarpovi. Tento jako by za
pronásledováním přitiskl poslední pečeť." Pak, dříve než mluví o
Polykarpovi, mluví o ostatních mučednících a popisuje, jakou pevnost ukázali
při snášení bolestí. "Biči byli tak rozšleháni, že bylo vidět nejen šlachy a
žíly, ale i vnitřnosti, až diváci v pláči prosili o slitování. Ti, kteří
byli vybráni pro zvěř, podstoupili hrozná muka. Byli pokládáni na střepiny
či jiným způsobem mučeni. Zvláště, vyprávějí, že se vyznamenal šlechetný
Germanicus, když v Boží milostí překonal přirozený strach před smrtí.
Prokonzul se snažil, aby změnil své smýšlení. Mluvil o jeho mládí a naléhal
na něj, aby měl soucit sám nad sebou, že je ještě mladý, v rozkvětu svého
života. Ten se dlouho nerozmýšlel. Přivolal na sebe divoké zvíře, nutil je,
dráždil, aby co nejrychleji odešel z nespravedlivého a zločinného světa. Po
jeho slavné smrti celé to velké množství lidí obdivovalo statečnost tohoto
Boha milujícího mučedníka a vůbec odvahu všech křesťanů. Tu se zdvihl náhle
křik: Pryč s bezbožníky! Vyhledejte Polykarpa! Jistý Quintus, který nedávno
přišel z Frygie při pohledu na divou zvěř a ostatní mu hrozící muka ztratil
odvahu, zaváhal a nakonec vydal v šanc své štěstí. Tento Quintus, vypráví
zmíněný list, byl totiž dost ukvapený a bez patřičné úvahy šel spolu s
ostatními k soudu. Poněvadž se nyní takto zachoval, dal všem výmluvný
příklad, že něco takového si nemá dělat nerozvážně. Tak je to s ním.
Velmi obdivuhodný Polykarp naproti tomu se nezalekl, když obdržel tu
zprávu. Zůstal klidný a chtěl zůstat ve městě. Přece však na úpěnlivé prosby
svého okolí, aby tajně utekl, nechal se přemluvit a šel na statek nepříliš
vzdálený od města. Zde se s několika průvodci zdržoval. Ve dne v noci se
stále modlil k Pánu, aby touto upřímnou modlitbou vyprosil klid církvím na
celém světě. To bylo jeho zvykem. Když se nyní takto modlil viděl 3 dny před
zatčením v noci ve snu, jak jeho polštář hoří a plameny ho pohlcují. Když se
probudil, vykládal přítomným své viděni a předpověděl jim, co jej čeká. Ve
svém nejbližším okolí řekl přímo, že musí pro Krista zemřít upálením.
Protože špehové jej usilovně hledali, odebral se na prosbu bratři na jiný
statek. Záhy na to přišli pronásledovatelé, chopili tam dva služebníky a
nutili jednoho z nich hrubým jednáním, aby jim ukázal, kde se Polykarp
skrývá. Pozdě večer nalezli jej v hořejším poschodí, jak spí. Mohl lehce
utéci do jiného domu. Odmítl to však slovy "Staň se Boží vůle". Zpraven o
jejich přítomnosti, vystoupil, jak je psáno v tom listě, a mluvil s nimi.
Jeho tvář byla při tom tak milá a radostná že oni, kteří jej dříve neznali,
při pohledu na jeho stařeckou tvář, důstojnou a klidnou postavu, si myslili,
že vidí před sebou zázračné vidění a byli překvapeni, proč takový spěch se
zatčením takového starce. Polykarp poručil přichystat stůl, pozval je k
bohaté hostině a vyžádal si hodinu počkání, aby se mohl klidně pomodlit.
Když splnili jeho prosbu, vstal a modlil se pln Boží milosti tak, že
přítomní, kteří jej slyšeli užasli a mnozí z nich litovali, že tak ctihodný
a bohumilý stařec má být popraven. O něm napsaný dopis potom vypráví o
dalším průběhu událostí doslovně toto: "Když se přestal modlit vzpomenuv
všech, i těch, kteří s ním byli, malých, velkých slavných, prostých i celé
katolické církve, posadili jej na osla a vezli do města. Byl velký svátek.
Irenarcha Herodes a jeho otec Niceforos mu vyjeli naproti. Naložili jej na
svou káru, sedli si k němu a neustále jej přemlouvali: Co je na tom zlého
říkat císaři Pane, obětovat bohům a tím se zachránit. Polykarp jim napřed
neodpověděl. Když jej však neustále nutili, řekl: Neudělám, k čemu mi
radíte. Když viděli, že je zbytečné jej přemlouvat, začali mu nadávat a
shodili jej s káry tak prudce, že si při pádu zlomil nohu. Vstal, jako by se
nic nestalo, a statečně šel do amfitheatru. Při jeho příchodu zazněl hlas z
nebe: Polykarpe, vydrž, buď statečný! Byl však tak velký hluk, že to mnozí
neslyšeli. Toho, kdo to říkal, nikdo neviděl, avšak hlas mnozí slyšeli.
Když se lidé dozvěděli, že zatčený Polykarp byl přiveden, dali se do
křiku. Polykarp byl ihned předveden před prokonzula. Ten se ho ptal zda je
tím Polykarpem. Když přiznal, snažil se jej prokonzul pohnout, aby zapřel
Krista. 'Měj soucit se svým stářím', říkal, 'Při císařově štěsteně, změň své
myšlení, řekni: Pryč s bezbožníky!'. Když na něho prokonzul naléhal
"Odpřísáhni a propustím tě, potup Krista!', řekl Polykarp 'Osmdesát šest let
mu sloužím a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit svého Krále, jenž mne
vykoupil?'. Ježto prokonzul stále více na něho naléhal "Přísahej při
štěstěně císařově', odpověděl Polykarp: 'Nutíš-li mne, abych přísahal při
císařově štěstěně, jak říkáš, snaž se poznat, kdo jsem. Slyš otevřeně mé
dobrovolné přiznání: Jsem křesťan. Chceš-li poznat křesťanskou nauku, dopřej
mi jeden den a pak uslyšíš'. Prokonzul řekl: 'Přesvědč lid!'. Polykarp
odpověděl: 'Jsem ochoten s tebou mluvit. Máme přikázáno ctít vrchnosti a
vlády od Boha ustanovené, které neurážejí naše svědomí. Ty druhé nepovažuji
za hodné, abych se před nimi hájil'. Na to odpověděl prokonzul: 'Mám dravou
zvěř. Té tě předhodím, nezměníš-li své mínění'. Zavolej ji, odpověděl
Polykarp. Pro nás není možné obrácení od lepšího k horšímu. Krásné je
obrátit se od špatného k dobrému. A prokonzul: 'Pohrdáš-li zvěří,
nezměníš-li své smýšlení, učiním tě pokrmem ohně'. Polykarp odpověděl:
'Hrozíš ohněm, jenž pálí chvíli a za chvíli shasne. Nevíš však že bezbožným
hrozí oheň budoucího soudu a věčný trest. Proč váháš? Učiň, co chceš!'. Když
toto a ještě více říkal, bylo vidět v jeho tváři tolik odvahy, radosti i
lásky, že se nejen nezalekl toho, čím mu prokonzul hrozil, dokonce tím
překvapil i prokonzula. Tento poslal svého hlasatele ohlásit uprostřed
stadia třikrát: Polykarp doznal, že je křesťanem.
Když to hlasatel
ohlásil, všichni, pohané i Židé bydlící ve Smyrně, v nepředstavitelné
nenávisti začali křičet: To je ten učitel Asie, otec křesťanů, který ničí
naše bohy. Učí neobětovat a neklanět se bohům. Současně žádali asiarchu
Filipa, aby pustil na Polykarpa lva. On však odpověděl, že to již není
dovoleno, poněvadž skončila doba zápasů se zvířaty. Tu si svorně usmyslili,
aby byl Polykarp za živa upálen. Musilo se splnit vidění o polštáři. Viděl
jej hořet, když se modlil. Tehdy se obrátil ke svým věrným, kteří tam s ním
byli, a prorocky řekl: Musím za živa hořet.
Toto bylo vykonáno velmi
rychle, rychleji než to bylo vysloveno. Lid okamžitě snášel dříví a chrastí
z dílen a lázní. Jako obyčejně nejochotněji pomáhali Židé. Když byla
narovnána hranice, Polykarp odložil své šaty i opasek a pokoušel se i zout,
aby některý z věrných, kteří se vždy snažili dotknout se aspoň jeho těla,
nepřiběhl a nezul ho. Pro svůj ctnostný život již před umučením byl velmi
ctěn. Ihned byl tehdy obložen věcmi potřebnými k upálení. Když jej chtěli
přibít, řekl jim: 'Nechte mne takhle. Kdo mi dá sílu, abych snesl oheň, dá
mi i sílu, abych i bez vašich hřebů vydržel na hranici', Nepřibili ho, jen
položili. S rukama svázanýma vzadu jako beran z velkého stáda určený k
oběti, ochoten k celopalu na Boží počest, pohleděl k nebi a řekl: "Otče
milovaného a požehnaného svého Syna Ježíše Krista, skrze něhož jsme tebe
poznali, Bože andělů, mocností a veškerého tvorstva i pokolení
spravedlivých, kteří žijí před tvou tváří. Velebím tě, že jsi mne učinil
hodným tohoto dne a této chvíle a smím mít s učedníky účast v kalichu tvého
Krista skrze Ducha Svatého na věčném životě duše a neporušitelného těla. Kéž
bys mne s nimi přijal jako bohatou a sobě milou oběť, jak jsi to předem
připravil, zjevil a splnil, pravdivý a neklamný Bože. Pro toto a za všechno
tebe chválím, tobě blahořečím, tebe oslavuji skrze věčného nebeského
velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze nějž budiž tobě spolu
s ním a Duchem Svatým sláva nyní i v budoucnu. Amen.' Skončil modlitbu a
sotva vyřkl své Amen, muži zapálili oheň. Jakmile vyšlehl plamen, viděli
jsme zázrak. Bylo nám dopřáno jej spatřit. Pozorně jsme se dívali, abychom
to oznámili ostatním. Oheň jako by vytvořil klenbu a jako větrem vzedmutá
plachta lodi zahalil mučedníkovo tělo. Uprostřed jako by nebylo spalované
tělo, nýbrž jako by se pekl chléb či jako by se v peci tavilo zlato nebo
stříbro. Cítili jsme vůni jako z vonného kadidla či jiné vonné rostliny.
Když tedy bezbožníci konečně viděli, že oheň nemůže strávit jeho tělo,
rozkázali dobíječi, aby Polykarpa probodl dýkou. Když tak učinil, vytrysklo
z levého boku množství krve, až uhasila oheň. Lidé žasli, že je takový
rozdíl mezi nevěřícími a vyvolenými. A jeden z těchto vyvolených, apoštolský
a prorocký učitel, biskup katolické církve ve Smyrně se stal
nejobdivuhodnějším mučedníkem naší doby. Všechno, co vyslovil svými ústy
bylo a bude splněno. Nenávistný a závistivý zloduch, nepřítel spravedlivých
viděl jeho veliké svědectví i jeho bezúhonný život. Viděl, že je již ozdoben
korunou nesmrtelnosti a že již dosáhl odměny. Vynasnažil se proto, abychom
si nevzali sebou Polykarpovo tělo. Mnozí po tom tolik toužili, poněvadž
chtěli být spojeni s jeho svatým tělem. Popudil tedy Miketa, Herodova otce a
jeho bratra Dalka, aby požádal prokonzula nevydávat jeho tělo k pohřbení,
aby prý ti, co se zřekli Ukřižovaného, nezačínali uctívat Polykarpa. Nejvíce
na to naléhali Židé. Ti také hlídali, abychom nemohli vzít jeho tělo z ohně.
Nevěděli, že nemůžeme ani opustit Krista, který nevinně trpěl za spásu
celého světa a za hříšníky, ani nikoho jiného uctívat. Kristu se totiž
klaníme, poněvadž je Boží syn; mučedníky, kteří jsou žáky Pána a snaží se
jej napodobit, milujeme pro jejich nezměrnou lásku k svému králi a učiteli.
Kéž bychom i my si zasloužili být s nimi Kristovými žáky.
Když tedy
setník viděl neústupnost Židů, dal položit Polykarpa doprostřed hranice a
spálit podle římského obyčeje. My pak jsme potom sebrali jeho kosti,
vzácnější než drahokamy a dražší než zlato a důstojně jsme je pohřbili. Tam,
jak jen to bude možné, dopřeje nám Pán v převeliké radosti oslavit
narozeniny jeho mučednictví, jednak na památku těch, kteří závod již
dokončili, jednak na památku těch, kteří jsou ochotni k témuž. Tolik o
blaženém Polykarpovi, který spolu s Filadelfskými jako dvanáctý byl ve
Smyrně umučen. Avšak pouze jeho všichni vzpomínají. I pohané po celém světě
o tom mluví".
Tedy takto slavně skončil obdivuhodný a apoštolský
Polykarp podle zprávy bratří smyrnenské obce, o kterém psali v námi zmíněmém
dopise. Právě tomuto dopisu týkajícímu se Polykarpa, jsou připojena také
ještě jiná martyria, zprávy o mučednické smrti, které se ve Smyrně v tuto
dobu, kdy trpěl Polykarp, udála. Mezi jinými zemřel i Matrodoros, který
platil za kněze marcionistického bludu. Byl upálen. Jeden z tehdy významných
mučedníků byl i jistý Pionius. Kdo chce poznat a znát vyznání tohoto muže,
jeho upřímná slova, jak hájil víru před lidem i vrchností, jeho poučné
přednášky, jeho povzbuzující slova k těm, kteří v době pronásledování
podléhali pokušení zapřít víru, i útěchyplná slova pro bratry, kteří jej
navštívili ve vězení, jaké mučení a jaké bolesti vystál, jak byl přibit na
dřevo, jakou pevnost prokázal na hranici a konečně jak skončil po tomto
mimořádném vystoupení, toho odkazujeme na dopis, který obsahuje podrobnou
zprávu o něm a který jsme přiložili k naší sbírce starých Acta martyrum.
Kromě toho jsou písemné památky po ruce také o jiných, kteří v Pergamu v
Asii zemřeli mučednickou smrtí, totiž o Karpovi a Papylovi a ženě jménem
Agathonika, kteří po velmi četných vyznáních víry slavně skončili.
11. Umučení smyrnenského biskupa
Polykarpa - okružní list křesťanů ve Smyrně napsaný krátce po Polykarpově
smrti.
24. FILOZOF JUSTIN ZEMŘEL MUČEDNICKOU
SMRTÍ
Justin, o kterém jsme se předtím zmínili, v této době poslal uvedeným
vládcům druhý spis obhajující naši víru a krátce na to byl ozdoben
mučednickou korunou. O jeho smrt se postaral svými pletichami filozof
Crescens. Patřil k cynikům a jeho charakter odpovídal tomuto jménu. Justin
jej často v přítomnosti mnoha posluchačů usvědčil z nepravdy a nakonec
obdržel svou mučednickou smrtí vítěznou cenu za pravdu, jejímž byl
hlasatelem. Ve své Apologii předpověděl tento horlivý muž, co se mu v blízké
době stane, těmito slovy: "I já nyní očekávám, že budu od jednoho člověka
pronásledován a vražen na kůl (xyló entinagénai). Snadno od Crescence, který
není přítelem pravdy, ale lži. Nezaslouží si být nazýván filozofem, kdo
křesťany, aniž je poznal, veřejně označuje nevybíravým způsobem za rouhače a
bezbožníky. Vždyť útočí-li proti nám, aniž se snažil poznat Kristovo učení,
je veskrze špatný a stojí mnohem níže než prostí lidé, kteří se varují o
věcech, kterým nerozumí, mluvit a pronášet nespravedlivý soud. Buď poznal
křesťanské učení, ale nepoznal jeho vznešenost, nebo ji poznal, ale jedná
tak, aby neupadl do podezření, že je křesťanem. A toto je daleko horší,
poněvadž ze strachu se sklání před nedůstojným a nerozumným názorem. Mohu
vás ujistit, že jsem mu položil více otázek takovéhoto druhu a přesvědčil
jsem se, že ve skutečnosti nic neví. Abych dokázal pravdu toho, co říkám,
jsem ochoten - nedozvěděli-li jste se o našich rozmluvách - předložit ty
otázky jemu ve vaší přítomnosti. To by jistě císařský majestát neodmítl.
Jsou-li však vám známy mé otázky i odpovědi, je vám tedy jasné, že on
(Crescens) o našem náboženství vůbec nic neví. Nebo ví-li, neodváží se to
říci svým posluchačům. Jak jsem řekl, nemůže se považovat za filozofa,
přítele moudrosti, nýbrž za přítele plytké slávy, kdo si vůbec neváží
krásného Sokratova výroku: Žádnému člověku se nesmí dávat přednost před
pravdou." Tolik Justin. Že Justin, jak sám předpověděl, vinou Crescentových
pletich zemřel, o tom vypráví Tatian.12
Tento muž, který v mládí vyučoval retorice a dosáhl nemalé slávy, zanechal
po sobě mnoho písemných památek. Ve své knize Proti pohanům (Pros Hellenas,
Adversus gentes) říká: "Nejvýš obdivuhodný Justin plným právem prohlásil, že
jsou podobni lupičům". Na to připojuje něco o filozofech pak toto:
"Crescens, který se usadil v hlavním městě, miloval chlapce a byl touto
vášní zcela uchvácen. Smrti, o které mluvil, se však tak bál, že se ji jako
největší neštěstí snažil připravit Justinovi za to, že Justin učil pravdě a
usvědčil filozofy z prostopášnosti a podvodů". Toto tedy byl důvod Justinovy
mučednické smrti.
12. Tatian pocházel z Assyrie. Odešel
do Řecka poznat řecké vědy, avšak to jej neuspokojilo. Seznámil se s
křesťanstvím, v Římě se připojil k sv. Justinovi a stal se
křesťanem. Kolem r. 1 i2 napsal svou Apologii proti pohanům. Později
upadl do gnostických bludů.
25. MUČEDNÍCI,
O
KTERÝCH SE ZMIŇUJE JUSTIN
Ve své první Apologii se Justin zmiňuje o různých lidech, kteří krátce
před ním zemřeli mučednickou smrtí. Uvedu zprávu, která se hodí k úmyslu,
který jsme si předsevzali. Justin píše: "Jedna paní se vdala za zhýralce. I
ona dříve žila prostopášně. Když však poznala Kristovo učení, vedla pořádný
život a stejným způsobem se snaží pohnout svého muže k pořádnému životu.
Vysvětlovala mu zásady víry a vyprávěla mu o budoucím trestu ve věčném ohni,
který stihne ty, kteří vedou nevázaný a nerozumný život. Muž pokračoval ve
svém výstředním životě a svým chováním se odcizoval své manželce. Ta totiž
považovala za hřích s ním manželsky žít, poněvadž se snažil proti zákonu
přírody a proti právu ukojit svou vášeň rozličným způsobem. Chtěl se s ní
proto rozvést. Jeho rodinní příslušníci to neradi viděli. Přesto ji radili
zůstat v naději že se snad muž polepší. Přemohla se tedy a zůstala. Když
dostala zprávu, že její muž, který odcestoval do Alexandrie, se tam dopouští
ještě něčeho horšího, z obavy aby neměla účast na jeho bezbožných hříších,
kdyby s ním nadále zůstala v manželství a sdílela s ním stůl i postel,
rozvedla se s ním a odešla od něho. Její dobrý muž místo aby se radoval, že
jeho paní zanechala svůj dřívější špatný způsob života, kdy se služebnictvem
a nádeníky se oddávala výstřednostem a zamilovala si pití a každou neřest a
nyní se sama snaží od toho odradit, obžaloval ji že proti jeho vůli se s ním
rozvedla a že je křesťankou. Vladaři, ona tě písemně požádala, aby jí bylo
dovoleno napřed dát do pořádku domácí záležitosti a potom teprve, až to
udělá, aby se směla před soudem zodpovídat. A tys jí to dovolil. Poněvadž
její bývalý muž nemohl proti ní předložit žádný důkaz o její vině, obrátil
svůj útok proti jistému Ptolemaiovi, který byl jejím učitelem křesťanského
náboženství a mnoho již vytrpěl kvůli tomu od Urbicia. Přemluvil setníka,
který byl jeho přítelem, aby zatkl Ptolemaia, spoutal jej a položil mu jednu
jedinou otázku: Zda je křesťanem. Ptolemaia, který miloval pravdu a varoval
se každé lži a podvodu, doznal, že je křesťanem. Na to jej setník dal do
vazby a dlouho jej ve vězení trápil. Nakonec jej přivedli k Urbiciovi, který
mu stejným způsobem položil jen otázku, zda je křesťanem. Ptolemaios vědom
si dober, která přijal Kristovým učením, opět vyznal, že vyznává ono božské
učení. Vždyť kdo popírá, že je křesťanem, buď ono náboženství zavrhuje nebo
nechce přiznat, že sám není hoden takového náboženství. Nic takového není u
křesťana. Když jej Urbicius nechal odvést na popravu, řekl jistý Lucius,
který byl rovněž křesťanem, Urbiciovi pro tento nespravedlivý rozsudek: Proč
jsi toho člověka, který není ani cizoložník ani chlípník ani vrah ani zloděj
či lupič ani se nedopustil žádného zločinu, potrestal jen proto, že doznal,
že nese jméno Krista? Urbicie, tvůj rozsudek neodpovídá ani nařízení
panovníka Pia, ani císařova syna filozofa ani posvátného senátu. Urbicius na
to neodpověděl. Jen řekl Luciovi: Zdá se mi, že i ty jsi křesťan. Poněvadž
to Lucius potvrdil, nechal i jeho odvést. Lucius odpověděl, že mu za to
děkuje, vždyť, jak dodal, bude osvobozen od špatných pánů a půjde k jednomu
dobrému Otci a Králi, k Bohu. I dalšímu třetímu se stalo totéž, že byl
odsouzen k témuž trestu. K tomuto vyprávění pak Justin zcela vhodně a
bezprostředně připojuje: "Také já nyní očekávám, že mi někdo z jmenovaných
nastrojí úklady" a tak dále.
26. JUSTINOVY SPISY ZACHOVANÉ AŽ DO NAŠÍ
DOBY
Justin nám zanechal velmi mnoho poučných památek svého vzdělaného a
náboženstvím mnoho se obírajícího ducha. Uvedeme jen tituly jeho spisů,
které se zachovaly až po dnešní dobu. Kdo se chce poučit, toho na ně
odkazujeme. Jeho první spis je řeč, kterou adresoval Antoniovi Piovi, jeho
synům a římskému senátu. Je to obhajoba naší víry. Druhý spis rovněž
obsahuje obranu víry. Je adresován nástupci stejného jména uvedeného
samovládce Antoniovi Verovi, o jehož době právě jednáme. Jinou jeho prací je
spis proti Řekům (Pros Hellenas, Adversus gentiles), v němž se dlouze
rozepisuje o věcech, které jsou předmětem hledání u nás i u řeckých
filozofů, a uvádí svůj názor o povaze zlých duchů. Existuje ještě jiný spis
proti Řekům, který se zachoval až do naší doby. Nadepsal jej Vyvrácení
(Elenchon, Confutatio, Oratio ad Graecos). Mimo to je ještě pojednání o Boží
jednotě (De monarchia Dei), což zdůvodňuje nejen z našich spisů, ale i z děl
Řeků. K tomu přistupuje spis s titulem Žaltář (Psaltes) a O duši. V tomto
spise přednáší rozdílné názory mající vztah k této otázce i názory řeckých
filozofů a slibuje, že je v jiném díle vyvrátí a přednese svůj vlastní
názor. Napsal také Dialog proti Židům. Obsahuje rozhovor, který měl v Efezu
s velmi významným Židem v tehdejší době Tryfonem. V něm vypráví, jakým
způsobem jej přivedla Boží milost k poznání víry, jak se dříve horlivě
zabýval řeckou filozofií a s jakým zápalem se věnoval vypátrání pravdy. V
této rozmluvě se zmiňuje o Židech, že připravili těžké rány Kristovu učení,
když Tryfonovi říká: , Místo abyste činili pokání za své provinění, kterého
jste se dopustili, vyslali jste do celého světa k tomu vybrané lidi z
Jerusaléma, kteří musili tvrdit, že křesťané jsou sekta popírající Boha a
šířit takové pomluvy, jakých jsou schopni jen ti, co nás neznají. Takto
dáváte příležitost k nespravedlnosti nejen sobě, ale i ostatním lidem." Dále
píše Justin, že prorocké dary září v církvi až do dneška. Rovněž se zmiňuje
o Janově Zjevení a výslovně říká, že je to dílo apoštola. Kromě toho uvádí
některá proroctví a dokazuje Tryfonovi, že je Židé vyškrtli z Písma. Velmi
mnoho spisů mají ještě dnes bratří. Spisy tohoto muže považovali předkové za
tak pozoruhodné že Ireneus uvádí z nich některá místa. Ve své 4. knize proti
herezím píše:" A vhodně říká Justin ve svém spise proti Marcionovi. Nevěřil
bych Pánu, kdyby hlásal že vedle něho existuje ještě jiný Bůh" (Adv. haer.
4,6,2). V 5. knize téhož díla říká: "A vhodně řekl Justin, že před příchodem
Pána se ďábel nikdy nerouhal Bohu poněvadž si ještě nebyl vědom svého
zavržení". Toto jsem musil uvést, abych dychtící po poučení přivedl k
horlivé četbě jeho spisů. Tolik o Justinovi.
27. BISKUPOVÉ ŘÍMSKÉ A ALEXANDRIJSKÉ
CÍRKVE ZA VEROVY VLÁDY
V 8. roce zmíněného císaře po Anicetovi který řídil římskou církev 11
let, nastoupil Soter. V alexandrijské obci po Keladionovi, který tam byl
biskupem 14 let, převzal vedení Agrippinus.
28. BISKUPOVÉ ANTIOCHIJSKÉ CÍRKVE
Šestým biskupem antiochijské křesťanské obce od doby apoštolů byl
Theophilus. Nástupce Heronův byl čtvrtý a po něm jako pátý obdržel biskupský
stolec Eros.
29. CÍRKEVNÍ SPISOVATELÉ TEHDEJŠÍ
DOBY
V tehdejší době byli slavní Hegesippus, kterého jsme poznali z předešlého
vyprávění, dále korintský biskup Dionysius a biskup Pinytus na Krétě. Kromě
nich Filip, Apollinaris,13
Melito, Musanus, Medestus a konečně Ireneus. Spisy mnohých se zachovaly až
po naši dobu. Obsahují pravověrné učení, jak je apoštolové předali.
13. Apollinaris - biskup v
Fdierapolis. Jeho spisy jsou ztraceny.
30. HEGESIPPOS, HERETICI JEHO DOBY A
APOKRYFNÍ SPISY
Hegesippos nám zanechal v 5 knihách, které ještě máme, velmi bohaté
svědectví své víry (Hypomnémata Commentarii). Vypráví v nich, že na své
cestě do Říma se setkal s velmi mnoha biskupy a že u všech shledal stejné
učení. Přece však možno od něho slyšet co po několika poznámkách ke
Klementovu listu říká. "Korintská obec setrvávala v pravé víře až do Prima,
biskupa v tomto městě. S tímto jsem se přátelsky stýkal, když jsem se plavil
do Říma. I s Korintskými jsem se stýkal po mnoho dní a radovali jsme se že
zachováváme pravou víru. Když jsem přišel do Říma setrval jsem tam až do
doby Aniceta, jehož jáhnem byl Eleutherus. Po smrti Aniceta pak nastoupil
Soter a po něm Eleutherus. Při ustanovování nástupce biskupa v každém městě
se postupuje tak jak to nařizují Zákon, Proroci a Pán". Týž spisovatel se
také zmiňuje o původcích herezí své doby takto: Když Jakub Spravedlivý z
téže příčiny jako Pán zemřel mučednickou smrtí, byl biskupem ustanoven opět
Symeon syn svého strýce Kleofáše. Tomuto jako druhému biskupovi dali všichni
přednost, poněvadž byl příbuzným Pána. Až dosud se křesťanská obec nazývala
panenskou, poněvadž nebyla dosud poskvrněna falešným učením. Poznenáhlu ji
začal kazit Theobuthis, který těžce nesl, že nebyl zvolen biskupem. Patřil k
jedné ze sedmi sekt, které vznikly v židovském národě. Zakladatelé sekt byli
Šimon, podle kterého se nazývají simoniani, Eleubios, podle něhož eleubiani,
Dositheos, podle něhož se nazývají dositheani, Gortheos, podle něhož
gorthenští, Masbotheos, podle něhož masobothejští. Od těchto pocházejí
menandrité, marcionité, karpokrati, valentiniani, basilidové a saturniani.
Ti mají své vlastní navzájem se různící učení. Z těchto vyšli falešní
Kristové, falešní proroci a falešní apoštolové, kteří roztrhli jednotu
církve nesprávnou naukou o Bohu a jeho Pomazaném: ` Týž spisovatel uvádí
mimo to také staré židovské sekty. "Byly však rozdílné názory", říká, "na
obřízku mezi izraelskými syny, stejně tak i na Judovo pokolení a na Krista.
Patřili k nim essejci, galilejští, hemorabaptisti, masbotheové, samaritáni,
saduceové a farizeové". Napsal ještě mnohé jiné, o čem jsme se částečně
zmínili, když jsme mluvili o jeho době. Rovněž cituje něco z Evangelia Židů
v syrštině a hebrejštině a tím dává jasně najevo, že byl věřícím ze
židovství. Pak se zmiňuje ještě o něčem, co čerpal z židovského ústního
podání. Nejen on, ale i Ireneus a celá řada starých nazývali Šalamounova
Přísloví učebnicí všech ctností pro jejich moudrost. Co se týče apokryfních
knih, píše, že některé z nich napsali někteří heretici teprve v jeho době.
Přejděme však k něčemu jinému!
31. DIONYSIUS, KORINTSKÝ BISKUP, A JEHO
SPISY
Nejprve musím něco říci o Dionysiovi. Přijal biskupský stolec korintské
církve a neomezil svou bohumilou činnost jen na své podřízené, nýbrž v
bohaté míře se na ní účastnili i obyvatelé jiných míst. Obzvláště všem
pomohl svými katolickými listy, které posílal různým obcím. Jedním z nich je
list Lakedaimonským, který obsahuje výklad pravověrného učení a výzvu k
pokoji a jednotě. V listě Athéňanům povzbuzuje k víře a životu podle
předpisů evangelia. V něm jim vytýká, že o to nedbají, ano, že skorem
odpadli od víry, když jejich biskup Publius při tehdejším pronásledování
nalezl mučednickou smrt. Zmiňuje se též o Quadratovi, který po Publiově
mučednické smrti se stal jejich biskupem. Dosvědčuje totiž, že Publiovým
úsilím se církev opět dala dohromady a znovu je horlivá ve víře. Mimoto
vypráví, že Dionysius Areopagita, který podle zprávy Skutků apoštolských a
apoštola Pavla se stal křesťanem, byl prvním biskupem athénské křesťanské
obce. Jiný dopis - a máme jej po ruce - je adresován Nikomedským. Potírá v
něm Marcionovu herezi a drží se pevně směrnic víry. Dále napsal obci v
Gortyně a ostatním obcím na Krétě list, v němž chválí jejich biskupa Filipa,
poněvadž dává své obci svědectví velké zbožnosti a pevné víry, a napomíná je
před svody heretiků. Také napsal církvi v Amastris a současně ostatním
křesťanským obcím v Pontu. V tomto listu se zmiňuje o Bacchilidovi a
Elpistovi, kteří dali podnět k napsání tohoto listu, a připojuje komentář k
místům ze svatého Písma. Jejich biskupa uvádí jménem Palmas. Dává jim mnohá
napomenutí o manželství a panictví a vyzývá je, aby laskavě znovu přijali
ty, kteří se po nějakém pádu vracejí zpět či se něčím provinili nebo se
dopustili nějakého heretického omylu. V této sbírce je i list
Knosským,14
kde napomíná biskupa této obce Pinyta, aby co se týče
zdrženlivosti, neukládal bratřím násilím velké břemeno, nýbrž aby měl ohled
na slabost mnohých. Pinytus ve své odpovědi na tento dopis s obdivem
schvaluje jeho radu. Přesto však žádá Dionysia, aby poskytl hutnější
potravu, aby jemu svěřené obci poskytl v dopise s hutným obsahem potravu,
aby obec živena jen stále mlékem nepozorovatelně nezestárla při dětské
stravě. V tomto dopise je vidět jako v přesně namalovaném obraze Pinytovu
pravověrnost, starost o blaho svých podřízených, jeho výmluvnost a jeho
pohled na božské věci.
Dále je ještě jeden Dionysiův list adresován
Římanům. Napsal jej tamnímu biskupu Soterovi. Nebude nevhodné uvést z něho
několik slov, kterými se s chválou
zmiňuje o dobrém zvyku Itímanů za
pronásledování, který je zachováván až do našich dnů. "Vždyť od počátku jste
si zvykli", píše "prokazovat všem bratřím dobrodiní rozličného druhu. Četným
obcím v rozličných městech jste posílali pomoc a takto jste ulehčovali v
chudobě potřebným, bratřím v dolech jste obstarávali nutnou potravu. Těmito
dary, které jste od počátku posílali, zůstáváte jako Římané věrni od otců
zděděnému římskému zvyku. Tento zvyk i váš důstojný biskup nejen zachoval
ale i dokonce rozšířil, když nejen dary určené pro věřící bohatě rozdává,
nýbrž jako laskavý otec i zdaleka přicházející bratry těší bohumilými
slovy". V tomto dopise se Dionysius zmiňuje také o listu Klementa Korinťanům
a poznamenává, že list byl odjakživa podle starého zvyku v církví předčítán.
"Dnes jsme slavili svatý den Páně", říká "a četli jsme váš list. Ten spolu s
Klementovým dříve napsaným listem nepřestaneme číst, poněvadž nám přinášejí
posilu". Dionysius ještě poznamenává, že jeho dopisy byly zfalšovány. Říká:
"Na prosby bratří napsal jsem listy. Avšak apoštolové ďábla naplnili je
plevelem, když něco vynechali a něco přidali. Jim platí ono Běda. Není tedy
divu, že někteří zfalšovali posvátné spisy Pána. Dokonce se pokusili
nahradit je takovými, které se jim nevyrovnají". Kromě těchto listů je ještě
jeden Dionysiův list adresovaný horlivé věřící sestře Chrysofoře, ve kterém
jí vhodným způsobem podává duchovní potravu. Tolik o Dionysioví.
14. Knossos - město - na
Krétě.
32. THEOPHILUS, BISKUP V ANTIOCHII
Od Theophila,15
kterého jsme uvedli jako antiochijského biskupa, máme 3 knihy Ad Autolycum,
které obsahují zák1ady víry, a jiný spis s titulem Proti Hermogenově16
herezi, v němž použil svědectví z Janova Zjevení. Od něho se také ještě
najdou jiné spisy s katechetickým obsahem. Poněvadž heretici tehdy jako
plevel kazili čistou setbu apoštolského učení, snažili se pastýři církve na
celém světě je odehnat od Kristova stáda jako divou zvěř jednak tím, že
bratry před nimi varovali, jednak tím, že proti nim statečně vystupovali i
písemně svými pádnými důkazy. Že spolu s jinými proti nim vystoupil i
Theophilus, vysvítá z jeho knihy, kterou napsal proti Marcionovi a která
stejně jako výše jmenované spisy se dochovala až do dneška. Jeho nástupcem v
antiochijské křesťanské obci byl Maximinus, sedmý od apoštolů.
15. Theophilzss z Antiochie, nar. v
blízkosti Eufratu, helenisticky vzdělaný. Teprve ve stáří se stal Křesťanem,
pak biskupem v Antiochii. Spis Ad Autolycum napsal krátce po r. 180. Spis
proti Marcionovi ztracen
16.
Hermogtsnes - Afričan, zastával 2 principy: Boha jako tvůrčí sílu a materii
(hmotu) jako přijímající sílu, kterou vytváří Bůh. Popíral stvoření z
ničeho.
33. FILIP A MODESTUS
Rovněž i Filip, kterého jsme již z dopisu Dionysia poznali jako biskupa
gortinské obce, napsal výborný spis proti Marcionovi. Právě tak i Ireneus a
Modestus. Modestus více než ostatní veřejně odhalil bludné učení Marcionovo.
Proti Marcionovi psali i jiní, jejichž práce jsou u většiny bratří uchovány
až do dneška.
34. MELITO A TI, O KTERÝCH SE
ZMIŇUJE
V té době byli velmi věhlasní biskup sardské obce Melito a biskup
hierapolské obce Apollinaris. Každý z nich napsali tehdejšímu vládnoucímu
císaři obhajobu naší víry. Jejich spisy, které jsme poznali, jsou tyto: Od
Melitona 2 knihy o velikonocích (De pascha), o správném způsobu života (De
recta vivendi ratione), o prorocích, o církvi, o neděli, o víře člověka, o
stvoření člověka, o podřízení se smyslů víře (De oboedientia sensuum fidei),
o duši, těle a duchu. Dále je to kniha o křtu, o pravdě, o víře a narození
Krista, kniha o proroctví, o pohostinnosti. Jiný je nadepsán O klíčích (De
clavis), knihy o ďáblu a tajemném Janově zjevení, o vtělení Boha a konečně
malý spis adresovaný Antoniovi. Ve své práci O velikonocích udává Melito
dobu napsání. Začíná totiž těmito slovy: "Když Servilius Paulus byl
prokonzulem v Asii, v době, kdy Sagaris18
zemřel mučednickou smrtí, vznikl v Laodicei velký spor kvůli slavení
velikonoc,19
které padly právě na ony dny. Tehdy také bylo toto napsáno". Tuto knihu
připomíná Klemens Alexandrijský ve svém pojednání o velikonoční slavnosti
(De Pascha), které, jak sám říká, napsal kvůli Melitonovu spisu.
Ve svém
spise císaři líčí Melito, co nás za jeho vlády postihlo. Říká: "Co se nikdy
před tím nestalo, vidíme nyní. Zbožný lid je nyní v Asii pronásledován
různými nařízeními. Nestoudní udavači a ti co touží po cizím majetku pod
záminkou císařských nařízení loupí a drancují ve dne v noci nevinné lidi". A
něco dále říká: "Děje-li se to na tvůj rozkaz, budiž. Spravedlivý vladař
nebude nařizovat nic nespravedlivého, a my rádi přijmeme za takovou smrt
vítěznou odměnu. Jen o jedno tě prosíme: aby ses sám první dozvěděl o takové
tvrdohlavosti obviněných lidí a pak podle své spravedlnosti rozhodl, zda si
zaslouží mučení a smrt či žít v jistotě a klidu. Kdyby však ony směrnice a
neslýchaná nařízení - což by nebylo dovoleno ani vůči barbarským nepřátelům
- měly vyjít od tebe, prosíme tě co nejúpěnlivěji, abys nás nenechával na
pospas veřejné loupeživosti". K tomu připojuje toto: "Tato naše filozofie
rozkvetla sice u cizího národa. Když však potom za mocné vlády tvého
předchůdce Augusta začala kvést v provinciích tvé říše, přinesla tvé říši
obzvláštním způsobem bohaté požehnání. Vždyť od té doby římská říše se
rozrostla do velikosti a lesku. Tys jejím panovníkem a bude jím i tvůj syn,
pokud budeš chránit naši filozofii, která zmohutněla současně s říší za
Augusta a kterou tvoji předchůdci měli v úctě jako jiná náboženství. A jako
velmi pádný důkaz, že naše náboženství přineslo požehnání, poslouží i ta
okolnost, že od vlády Augusta nepostihlo říši žádné neštěstí, ale naopak k
všeobecnému přání vše jen zmnožilo její lesk a slávu. Někteří císaři svedeni
zlomyslnými lidmi se snažili naše náboženství pošpinit jako Nero a Domitian.
Od té doby se rozšiřovala mezi lidmi pomlouvačná lež o křesťanech, aniž si
kdo ověřil, co je na tom pravdy. Proto tvoji zbožní předkové znovu udělali
dobře, když často ve svých přípisech kárali ty, kteří něco podnikali proti
křesťanům. Tak psal, jak je známo, tvůj děd Hadrian prokonzulovi v Asii
Fundanovi a mnoha jiným, tak psal i tvůj otec, když jsi spolu s ním vedl
státní záležitosti, rozličným městům, aby se nedopouštěli žádných násilností
vůči nám, jmenovitě vůči Larisským, Soluňanům, Athéňanům a vůči všem Řekům.
O tobě však, který stejně smýšlíš o křesťanech, ano, ještě přátelštěji a
rozumněji se chováš, jsme daleko spíše přesvědčeni, že všechny naše prosby
splníš". Toto je v předtím uvedeném Melitonově spise. Ve svých napsaných
výtazích uvádí Melito v úvodu seznam kanonických knih Starého Zákona.
Považuji za nutné připojit zde tento seznam. Melito píše: "Melito svému
bratru Onesimovi posílá pozdrav. Poněvadž sis z velké úcty k Božímu slovu
přál výtahy ze Zákona a Proroků týkající se našeho Vykupitele a celé naší
víry a snažil ses přesně znát počet a pořadí starozákonních knih, snažil
jsem se to udělat. Vždyť vím, že jsi horlivý ve víře, že se chceš poučit a
že myslíš na svou spásu. Vím také, že dáváš přednost Bohu přede vším jiným.
Cestoval jsem na Východě a přišel jsem až k místu, kde toto všechno bylo
hlásáno a kde se to splnilo. Tady jsem poznal přesný počet knih Starého
Zákona a posílám ti jejich seznam. Ty knihy se jmenují: Pět knih
Mojžíšových, totiž Genese, Exodus, Numeri, Leviticus, Deuteromomium; pak je
to Josue, Soudci, Ruth, 4 knihy Králů, 2 knihy Paralipomenon a Chronikon,
Davidovy žalmy, Šalamounova Přísloví čili kniha Moudrosti, Kazatel,
Velepíseň, Job, proroci Izaiáš a Jeremiáš, 12 proroků v jedné knize: Daniel,
Ezechiel, Esdra. Z těchto jsem udělal výtahy a rozdělil do 6 knih." Tolik o
Melitonovi.
18. Sagarisk, biskup v Laodicei ve
Frygii. Byl popraven.
19.
Melito hájil orientální praxi slavení velikonoc. Orientální církve slavily
jako Židé velikonoce - paschu vždy 14. nisanu a 3 dny na to zmrtvýchvstání
Pána. Západní církve naproti tomu slavily smrt Pána následující pátek po
jarní rovnodennosti jako dies paschae a zmrtvýchvstání Pána následující
neděli. Klemens .Alexandrijský hájil západní praxi.
35. SPISY HIERAPOLSKÉHO BISKUPA
APOLLINARIA
Mnoho spisů Apollinaria mají mnozí u sebe. Ty, které jsou mi známy, jsou
tyto: Spisy dříve uvedenému císaři, 5 knih proti Řekům, 2 knihy o pravdě a 2
knihy proti Židům. Později napsal knihu proti sektě Frygů. Tato sekta potom
vzbudila velký rozruch, tehdy však teprve začala se rozmáhat, když Montanus
svými vymyšlenými proroctvími pokládal základy svému bludu. Toto jsme
pokládali za nutné říci o Apollinarovi.
36. MUSANUS A JEHO SPISY
Od Musana, o němž jsme se dříve zmínili, pochází velmi poučná kniha,
kterou napsal proti některým bratřím, kteří se přiklonili k herezi tak
zvaných enkratitů. Tato sekta tehdy právě začala klíčit a přivedla k životu
zcela nové a škodlivé učení. Původcem této sekty, jak dosvědčují, byl
Tatianus.
37. TATIANOVA HEREZE
O tomto Tatianovi20 jsme se zmínili jen letmo krátce předtím při
vyprávění o obdivuhodném Justinovi. Tatian vypráví, že byl žákem tohoto
mučedníka. Zmiňuje se o tom ve své první knize Proti herezím Ireneus, kde o
Tatianovi a jeho herezi píše toto: "Tak zvaní enkratité vzešli od Saturnina
a Marciona a učili, že se nemá uzavírat manželství. Zavrhli původní zřízení
Boží a Boha tak mlčky obvinili, že stvořil muže a ženu k plození potomků.
Také zaváděli zdržování se živočišných jídel a tím ukázali svou nevděčnost
vůči Bohu, který všechno stvořil. Dále popírali spasení prvního člověka.
Tyto názory se u nich vynořily teprve nedávno. Prvním původcem tohoto
rouhavého učení je jistý Tatian, který byl Justinovým posluchačem. Pokud se
Tatian stýkal s Justinem, nevyjadřoval se tak. Po Justinově mučednické smrti
však odpadl od církve. Pyšný na své vzdělání jako by vynikal nad všechny
ostatní lidi, považoval se za učitele a vybudoval svou vlastní nauku. Svým
přívržencům mluvil o jistém neviditelném eonu. Jako Marcion a Saturninus
neuznával manželství a považoval je za smilstvo. Mimoto vymyslil si i důkazy
proti spasení Adama." Tak tehdy psal Ireneus. Brzy na to však dal jistý
Severus novou vzpruhu zmíněné sektě a dal podnět k založení sekty tak
zvaných severianů. Tito sice uznávali Zákon. Proroky a Evangelia, ale jejich
smysl si vysvětlovali po svém, apoštola Pavla však uráželi a jeho listy
zavrhovali. Ostatně jejich první zakladatel Tatian vydal jakýsi druh
evangelijní harmonie a nevím proč ji nazval Diatessaron. Toto mají někteří
dodnes. Někteří tvrdí, že se odvážil apoštolova slova nahradit lepšími, jako
by chtěl tím vylepšit znění výrazu. Tatian zanechal mnoho spisů. Mezi nimi
zvlášť uvádějí mnozí velmi známý spis proti Řekům. Tatian v něm vychází od
počátku dějin lidstva a ukazuje, že Mojžíš a hebrejští proroci jsou starší
než všichni slavní řečtí lidé. Tato kniha je asi nejkrásnější a
nejužitečnější ze všech jeho knih které napsal. Tolik o něm.
38. SYŘAN BARDESANES A JEHO AŽ DOSUD
ZACHOVANÉ SPISY
Když za vlády téhož císaře (Marka Aurelia) povstaly v Mezopotamii četné
hereze napsal Bardesanes ovládající velmi dobře syrštinu ve své mateřštině
vedle četných menších prací i spis proti Marcionovi. Jeho žáci - měl jich
mnoho a přitáhl je k sobě svou výmluvností - překládali to ze syrštiny do
řečtiny. Sem patří i jeho velmi poučný dialog adresovaný Antoninovi pod
názvem O osudu. Měl napsat ještě jiné spisy, ke kterým dalo podnět tehdejší
pronásledování. Dříve se přimknul ke škole Valentina, později však prohlédl
jeho názory, většinu z nich vyvrátil a věřil, že se dostal k čisté pravdě.
Přece však nesetřásl se sebe zcela špínu starého bludného učení. V této době
zemřel i biskup římské církve Soter.
Kniha V.
1. ELEUTHERUS, BISKUP ŘÍMSKÉ CÍRKVE
Biskup římské církve Soter zemřel po 8leté vládě. Po něm nastoupil
Eleutherus jako dvanáctý od apoštolů. V 17. roce vlády Antonina Vera1
pod záminkou povstání ve městech vypuklo v různých částech země obzvlášť
kruté pronásledování. Nespočet věřících se na celém světě vyznamenalo svým
mučednictvím. Možno to poznat z počtu těch, kteří byli mučeni v jedné
provincii. Nesmrtelná památka na ně byla pro příští generace zaznamenána
písemně. Obsáhlá zpráva o nich není pouze historickým nýbrž i poučným
vyprávěním a včlenil jsem ji do své sbírky Acta martyrum. Co však přece by
mohlo být pro náš účel vhodné, to z ní vyberu a nyní uvedu. Jiní historici
by vylíčili jen válečná vítězství, kolik bylo ukořistěno válečných trofejí,
vylíčili by hrdinské činy velitelů a vojáků, kteří v boji za vlast, děti a
jiná dobra poskvrnili se krví a nespočetným vražděním. Mé Dějiny Božího
státu obsahují nanejvýš mírové boje za pokoj v duši. Mluví o těch, kteří v
těchto bojích si statečně vedli spíše za pravdu než za vlast, spíše za víru
než za své nejbližší. Chci napsat k jejich nepomíjející památce o
statečnosti bojovníků za víru, o jejich v boji se zlými duchy, o získaných
trofejích, o jejich vítězstvích nad neviditelným nepřítelem a konečně o
jejich vítězné koruně.
1. R. 177
2. MUČEDNÍCI V GALLII ZA VLÁDY VERA A
ZPŮSOB JEJICH SMRTI
Bojištěm uvedených událostí byla Gallie. Slavnými městy, která se
vyznamenala více než jiná jsou Lugdunum (Lyon) a Vienna (Vienne). Oběma
protéká řeka Rhodanus (Rhone), protékající celou krajinou mohutným proudem.
Tamní velmi slavné církve poslaly frygijským křesťanským obcím v Asii
písemnou zprávu2
o mučednících, ve které vyprávějí, co se u nich stalo. Uvedu zde jejich
vlastní slova. "Kristovi služebníci ve Vienne a v Lugdunum přejí bratřím v
Asii a Frygii, kteří mají tutéž víru a tutéž naději na vykoupení, pokoj,
milost a slávu od Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista". Když ještě něco
úvodem předeslali, začínají se zprávou takto: "Velikost utrpení, zběsilost
pohanů vůči svatým a veliké utrpení mučedníků nejsme ani schopni přesně
vylíčit, jestli vůbec je možné to popsat. Vždyť odpůrce zaútočil na nás
veškerou svou mocí, a byla to jen předehra příštího jeho strašného řádění.
Žádný prostředek nenechal nevyzkoušený. Na služebnících Božích se cvičil i
se svými služebníky. Nesměli jsme do chrámů, na náměstí, do lázní. Nikdo z
nás se nesměl ukázat na veřejnosti. Boží milost však bojovala za nás proti
nim, zachraňovala slabé a proti protivníkovi postavili jako pevné sloupy
muže, kteří svou statečností dovedli na sebe upoutat všechnu jeho sílu.
Utkali se s ním a málo dbajíce na nadávky a tresty chvátali ke Kristu.
Ukazovali činem, že utrpení tohoto času není nic proti slávě, která se na
nás zjeví. Nejprve je napadla lůza, která křičela, bila je, vláčela sem a
tam, drancovala, kamenovala, zkrátka všechno, co dělá běsnící dav vůči
veřejným i osobním nepřátelům. Pak byli válečnými tribuny a městskými úřady
přivedeni na náměstí, v přítomnosti davu vyslýcháni a když se přihlásili ke
Kristu byli až do příchodu místodržícího uvrženi do vězení. A když pak byli
přivedeni k místodržícímu, dovoloval si na nich kdejakou surovost. Jeden z
bratří byl Bettius Epagathus. Nesmírně miloval Boha a vedl tak přísný život
že bez ohledu na jeho mládí jej přirovnávali starému Zachariáši. Zachovával
všechna přikázání a příkazy Pána, neúnavně pomáhal kterémukoli bližnímu, byl
plný Boha a Božího ducha. Tento nyní při své povaze nemohl snést tak
nespravedlivé jednání soudu a pln rozhořčení žádal aby vyslechli jeho
obhajobu bratří u nichž nelze shledat, že by se rouhali či jednali bezbožně.
Lidé stojící kolem soudního stolce zdvihli proti němu hlasitý křik - byl to
totiž velmi vážený člověk. Místodržící však nebral žádný ohled na jeho
oprávněnou žádost nýbrž zeptal se jej, zda je také křesťanem. Když to
Epagathus hlasitě potvrdil, byl jako zastánce křesťanů přijat mezi vyvolený
zástup mučedníků. On měl při sobě pravého zastánce (Ducha Svatého) v mnohem
větší míře než Zachariáš. Dal to najevo plností své lásky, když za hájení
bratří byl ochoten sám dát život. Byl a je pravý učedník Krista, který
následuje Beránka kamkoliv.
Nyní začalo mezi ostatními tříbení duchů.
Kdo byli rozhodní a připravení ti byli prvními mučedníky. Také oni se vší
radostí skládali vyznání mučedníků. Avšak byli tu i nerozhodní, nepřipravení
a ještě slabí, a ti nemohli snést tíži velkého boje. Z těchto rychle odpadlo
asi 10. Připravili nám velký zármutek i nezměrnou bolest a ochromili odvahu
ostatních, kteří ještě nebyli zatčeni a kteří bez ohledu na všechny obtíže,
které by měli vytrpět stáli u svědků víry a neodloučili se od nich. Všichni
jsme měli velký strach, že nevyznají víru. Ne strach z hrozících muk, nýbrž
strach aby někdo neodpadl. Dennodenně byli zatýkání, kdo byli hodni doplnit
počet mučedníků, takže nakonec z obou církví všichni výborní lidé, jejichž
úsilím církev zde mohutněla, byli společně zatčeni. Byli však zatýkáni i
někteří pohanští otroci, kteří byli u našich, protože místodržící veřejně
přikázal nás všechny vyhledat. Tito na satanův podnět ze strachu před
mučením, když to viděli u mučedníků a na pokyn vojáků rozšiřovali proti nám
lži o thyetických hostinách, oidipovských ohavných souložích a ještě o
jiných ohavnostech,3
které nesmíme ani vyslovit ani na ně pomyslit, ani nemůžeme věřit, že by se
něco takového stalo. Když se tedy nyní o tom rozšířila pověst, začali
všichni proti nám zvířecky zuřit, takže i ti, kteří kvůli příbuzenským
vztahům projevovali umírněnost, se nyní hrozně rozhněvali a skřípali zuby
proti nám. Splnilo se nyní slovo našeho Pána, že přijde čas kdy každý, kdo
vás zabije, bude věřit, že tím prokázal Bohu službu. Proto nyní vytrpěli
svatí mučedníci muka, která nemohou vyjádřit žádná slova. Satan nabízel
všechno, aby něco špatného proti nám řekli.
Obzvláště však zuřivost
lidu, místodržícího i vojáků byla namířena proti diakonu Sanctovi z Vienny a
proti Maturovi, který sice před nedávnem přijal svatý křest, avšak ukázal se
být statečným bojovníkem, proti Attalovi z Pergamu původem, který byl vždy
sloupem a oporou naší církve. Zuřivost byla namířena i proti Blandině, na
které Kristus ukázal, že i to, co je před světem nepatrné a pohrdání hodné,
je u Boha ve velké úctě, jestliže je to taková láska k Bohu, která nezáří
pomíjejícím světlem, ale ukazuje svou sílu. Vždyť zatím co jsme se všichni o
ní báli i její paní, která také sama jako bojovnice byla mezi svědky víry,
měli jsme velkou starost,
že by Blandina tělesně slabá nebyla schopna
upřímně vyznat svou viru, byla Blandina tak silná, že ti, kteří ji od rána
do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál.
Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali.
Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána,
doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit,
by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání
víry. Její posilou a úlevou v jejich bolestech a utišujícím prostředkem
proti všemu, co trpěla, byla slova: Jsem křesťanka a nám se nemůže nic stát.
I Sanctus snášel mimořádně a nadlidským způsobem všechna mučení, jaká
lidé mohli vymyslet. Bezbožní totiž doufali, že velikým utrpením na něm
vynutí pro něho nepříznivé vyznání. On však jim odolával s takovou
houževnatostí, že neřekl ani své jméno, ani jméno národa a města, odkud
pocházel, ani zda je otrok či svobodný, nýbrž na každou otázku v latině
odpovídal jen Jsem křesťan. Toto vyznal místo svého jména, místo své vlasti,
místo svého původu a místo každé jiné odpovědi. Nic jiného od něho pohané
neslyšeli. Místodržící a mučitelé byli na něho proto tak rozzlobeni, že
nakonec, když už nevěděli, co mu ještě udělat, pokládali mu rozžhavené
kovové destičky na nejcitlivější části těla. Pálilo jej to, ale on zůstal
nezlomen, nezakolísal. Pevně trval na svém vyznání posilován nebeským
pramenem živé vody, který proudí z Kristova srdce. Jeho tělo bylo svědkem,
co mu udělali. Byl jedna rána, jedna podlitina. Ztratil všechnu vnější
lidskou podobu. V něm trpící Kristus učinil veliký zázrak. Oslavil jeho
jméno, zničil odpůrce a dal jej za příklad ostatním, že není nic strašné,
kde je láska Otce, nic bolestivé, kde je vznešenost Kristova. Vždyť když
bezbožní po několika dnech mučení začali jej znovu mučit v domnění, že jej
přemohou, budou-li jej znovu mučit, poněvadž nebylo možno se ani dotknout
jeho oteklých a zanícených ran. Nic takového se nestalo. Proti všemu
lidskému očekávání bylo jeho tělo při opakovaném mučení stále vzpřímené.
Dostal znovu svou dřívější podebu a mohl pohybovat údy, takže toto druhé
mučení Kristovou milostí nebylo pro něho mučením, ale uzdravením.
Jistá
Biblias byla mezi těmi, kteří zapřeli víru. Ďábel věřil, že právě teď ji
dostane. Chtěl však, aby svými pomlouvačnými výpověďmi uspíšila své
zavržení. Nechal ji proto mučit, aby ji jako slabou a neodvážnou osobu
přinutil potvrdit nám přisuzované zločiny. Na mučení si to rozvážila. Jako
by se probudila ze spánku, vzpomněla si při časném trestu na věčná muka v
pekle a odpověděla těm, kteří ji uráželi:
Jak mohou takoví lidé jíst
děti. když nesmějí ani požít krev nerozumných zvířat?" Pak se přiznala, že
je křesťankou a připojila se tak k vyvoleným zástupům.
Když nyní všechna
tyranská mučení statečností mučedníků učinil Kristus neúčinnými, vymyslil si
ďábel něco jiného. Totiž zavření do tmavé odporné komory, natahování nohou
na dřevo až do pátého otvoru a všechna jiná mučení, která rozzlobení a
ďáblem posedlí katovi pomocníci zatčeným působili. Většina jich se udusila
ve vězení. Tolik jich chtěl tímto způsobem Pán odvolat ze života a na nich
zjevit svou slávu. Ti totiž, kteří přežili tak hrozná muka, že by nad nimi
člověk zaplakal, a nepřežili by, i kdyby se jim dostalo sebe větší péče,
zůstali ve vězení. Tito zbavení sice lidské pomoci, avšak posilováni Pánem
na těle i na duchu povzbuzovali a těšili ostatní. Jiní, kteří před krátkou
dobou byli zatčeni, i bez mučení nemohli snést vězeňské útrapy a umírali ve
vězení.
Tehdy byl v Lugdunum biskupem blažený Photinus. Bylo mu přes 90
let a byl tělesně velmi slabý takže nemohl ani dýchat. Veliká touha po
mučednictví dodávala mu nový život. Tohoto zlomeného sice na těle stářím a
nemocí, avšak ještě silného na duchu vlekli před soud, aby skrze něj mohl
Kristus triumfovat. Vojáci jej vedli v doprovodu městských úředníků za
pokřiku všeho lidu, jako by to byl sám Kristus, k soudu, kde vydal krásné
svědectví. Na otázku místodržícího, kdo je Bohem
křesťanů, odpověděl:
"Jsi-li toho hoden, poznáš jej". Na to byl nemilosrdně sem a tam vtáčen a
nespočetně bit. Kolem stojící do něho kopali bez ohledu na jeho stáří. Ti co
stáli dále, házeli po něm, co měli po ruce. Všichni si mysleli, že by bylo
hříšným proviněním neúčastnit se této zloby. Věřili, že se takto bohové
mstí. Skorem bez dechu byl Photinus uvržen do vězení, kde po dvou dnech
zemřel.
Právě nyní zasáhlo zvláštní Boží řízení a ukázalo se nesmírné
milosrdenství Ježíše, jak se zřídka kdy stává v církvi, avšak přece odpovídá
moudrému Kristovu řízení. Někteří totiž, kteří při prvním zatčením zapřeli
víru, byli rovněž uvězněni a musili s ostatními snášet všechny obtíže.
Jejich zapření jim tehdy nepomohlo. Zatím co ti, kteří vyznali, kdo jsou,
byli uvězněni jako křesťané a nebylo jim vytýkáno nějaké jiné provinění, ti
co zapřeli víru, byli drženi ve vězení jako vrazi a zločinci a tím v
porovnání s ostatními byli dvojnásob trestáni. Ty co nezapřeli víru,
posilovala radost ze svého vyznání, naděje na slíbená dobra, láska ke Kristu
a Duchu Otce, tyto však trápilo špatné svědomí tak, že to bylo vidět i na
jejich tvářích. Ti co nezapřeli šli do vězení s radostnou tváří, důstojnost
a krása snoubily se v jejich tvářích a pouta přijímali jako nádherný šperk.
Podobali se nevěstě ozdobené zlatem vyšívaným šatem. K tomu vydechovali
Kristovu vůni, takže někteří si myslili, že jsou pomazáni nějakou vonnou
mastí. Ti druzí šli s pohledem upřeným k zemi, až k nepoznání pokořeni,
pokryti hanbou. Navíc byli od pohanů tupeni jako zbabělci, kteří se
provinili jako vrazi, když se zřekli důstojného, slavného a životadárného
jména. Pohled na ně utvrdil ostatní ve víře, takže všichni, kteří byli
zatčeni, bez rozmýšlení přiznali, že jsou křesťany, a ani v myšlenkách
nedali místo ďáblovu našeptávání."
K tomu ještě něco připojují a ihned
pokračují: "Jejich mučednická smrt měla různou tvář. Z různobarevných květin
upletli věnec a přinesli jej Otci. Proto také jako šlechetným bojovníkům,
kteří obstáli v různých bojích a odnesli si nádherné vítězství, jim připadla
koruna nesmrtelnosti. Maturus, Sanctus, Blandina, Attalus byli přivedeni do
amfiteátru, aby byla veřejně vidět nelidskost pohanského lidu. Jeden den
totiž dávali zápasy zvěře s nimi. Maturus a Sanctus musili opět prodělat v
amfiteátru všechny druhy mučení, jako kdyby předtím netrpěli, či spíše jako
bojovníci, kteří v četných srážkách s protivníkem překonali protivníka a
nyní bojovali o korunu vítězství. Opět tu bylo obvyklé bičování, trhání
divokou zvěří a vše, co běsnící dav se všech stran křičící žádal. Konečně
byla připravena železná stolice, na které byla těla smažena. Všechno bylo
naplněno zápachem tuku. To mučitelům ještě nestačilo. Ještě více zuřili,
poněvadž chtěli zlomit jejich pevnost. Nebylo však nic jiného slyšet než
Sanctovo vyznání, které říkal hned od začátku.
Když mučedníci po celý
ten velký boj stále zůstávali ještě naživu, nakonec jim prořízli hrdlo. Po
celý den bez oddechu, jako je tomu při zápasech, sloužili světu za
podívanou.
Blandina byla pověšena na kůl a vydána bez milosti dravým
zvířatům za pokrm. Její vzhled - byla totiž pověšena v podobě kříže - a její
vroucí modlitba velmi povzbudily bojující, poněvadž v osobě sestry viděli
Ukřižovaného. Kdo věřili v Krista se tak přesvědčili, že každý, kdo trpí pro
Kristovu čest, má věčné společenství s živým Bohem. Když se žádná z divokých
šelem nepohnula, sňali ji z kůlu a opět uvrhli do vězení pro další nový boj.
Jako vítězka v četných zkouškách ukázala nevyhnutelný rozsudek nad lstivým
hadem a bratry povzbudila, protože ona malá, slabá a opovrhovaná mocí
velkého a nepřekonatelného bojovníka Krista překonala mnohokrát protivníka a
bojem získala korunu nesmrtelnosti.
I Attalus, kterého si mnohokrát lid
žádal potrestat - byl to šlechetný muž vědom si čistého svědomí šel jako
bojovník připravený k boji. Byl pevný v křesťanských zásadách a byl pro nás
vždy svědkem pravdy. Byl v amfiteátru veden dokola a nesl před sebou tabulku
s latinským nápisem: Toto je křesťan Attalus. Zatímco dav
proti němu
běsnil, dozvěděl se místodržící, že je římským občanem. Nechal jej s
ostatními zatčenými odvést zpět do vězení, poslal císaři zprávu a čekal na
rozhodnutí. Toto mezidobí nebylo pro uvězněné neužitečné a neplodné, nýbrž
jevilo se jako nezměrné Kristovo milosrdenství. Prostřednictvím živých údů
byly totiž mrtvé údy znovu přivedeny k životu. Mučedníci byli laskaví vůči
těm, kteří nebyli mučedníky a panenská matka (církev) měla velkou radost z
těch, kteří jako mrtvé dítě byli vyloučeni a nyní jako živí znovu přijati.
Vždyť většina těch, kteří zapřeli svou víru, byli znovu přijati do jejího
náruče. Oživeni duchovním ohněm učili se vyznávat víru a již živí posíleni
sladkou pomocí Boha, který nechce smrt hříšníka, nýbrž raduje se z jeho
obrácení, předstupovali před soudnou stolici, aby je místodržící znovu
vyšetřoval. Císař totiž vydal nařízení zabít ty, kteří vyznají svou víru, a
ty kteří zapřou, pustit na svobodu. Proto místodržící na začátku zdejšího
velkého svátku,4
na který přichází velké množství lidí všech národností, dal blažené předvést
jako při divadelním průvodu a postavit je před svou soudní stolici. Zde bylo
opět velké vyšetřování. Kdo byl římským občanem, byl sťat, ostatní
předhozeni divé zvěři.
Velmi Pána oslavili ti, kteří předtím zapřeli a
nyní proti očekávání pohanů vyznali svou víru. Tito byli totiž vyslýcháni
zvlášť, poněvadž měli být propuštěni. Vyznali a byli také s vyvolenými
přidruženi k zástupu mučedníků. Vyloučeni z toho však byli ti, u nichž
nebyla ani stopa víry, ani nemysleli na roucho Ženicha, ani nepomyslili na
strach před Bohem, nýbrž již svým způsobem života zapírali víru, to je, byli
dětmi hříchu. Ostatní se stali údy církve.
Během jejich výslechu stál
vedle soudní stolice jistý Alexander z Frygie. Byl lékařem a dlouhá léta žil
v Gallii a pro svou lásku k Bohu a svou výřečnost - měl totiž apoštolský dar
- jej téměř všichni znali. Pokyvováním dodával vyslýchaným odvahu, takže
stojícím kolem soudní stolice připadal, jako by měl porodní bolesti. Protože
ti, kteří dříve zapřeli víru a nyní ji znovu vyznali, dav začal křičet na
Alexandra, že on to zavinil. Proto místodržící jej postavil před soud a ptal
se jej, kdo je. Když Alexandr odpověděl, že křesťan, rozzlobil se a odsoudil
ke dravé zvěři. Následujícího dne spolu s Attalem zemřel. I Attala vydal
místodržící na pospas zvěři. Když nyní oba v amfiteátru vyzkoušeli na sobě
všechny mučící nástroje a přece obstáli v boji, prořízli jim nakonec hrdlo.
Alexander nezasténal, nebylo jej vůbec slyšet, v duchu žil již s Bohem.
Attalus naproti tomu, když seděl na rozžhavené železné stolici a dým stoupal
z jeho těla, říkal lidu latinsky: 'Pohleďte, co děláte, jak ničíte člověka.
My nejíme lidi, ani nečiníme nic špatného'. Na otázku, jak se jmenuje ten
jeho Bůh, odpověděl: Bůh nemá žádné jméno jako je tomu u člověka.
Po
těchto všech posledního dne her byla konečně Blandina znovu přivedena na
jeviště s 15letým chlapcem. Skoro každý den byli přiváděni dívat se na
mučení ostatních. Takto ji chtěli přinutit přísahat při bozích. Ona i
chlapec zůstali pevní a opovrhovali mučením. Dav se proto tak rozzuřil, že
neměl soucit ani s chlapcem ani ohled na ženu Blandinu. Musili oba všechno
špatné vytrpět, vydržet jedno mučení za druhým, aby je znovu a znovu nutili
přísahat. Nebyli však schopni toho dosáhnout.
Ponticus povzbuzován
sestrou, takže i pohané viděli, kdo jej povzbuzoval a utvrzoval ve víře, po
všech těch mužně snášených mukách zemřel. Blažená Blandina poslední ze všech
byla předhozena zvěři. Jako šlechetná matka, která své děti povzbuzuje, a je
jako vítěze posílá ke králi, když s nimi prodělala všechny boje, raduje se
nad , jejich odchodem, šla Blandina, jako by byla pozvána na svatební
hostinu a ne jako l za potravu divé zvěři. Když protrpěla bičování, zuřivost
divé zvěře a utrpení na roštu,
byla v síti předhozena býku. Zvíře ji
často vyhodilo do výšky, ale ona nic necítila, poněvadž pevně doufala ve
slíbená dobra a že bude s Kristem. Nakonec i ona byla , usmrcena.
Sami
pohané musili přiznat, že nikdy u nich žena nevytrpěla tolik a tak
strašného. Tím však nebyla ukojena jejich zuřivost vůči svatým. Jako divoké
a surové kmeny vydrážděni divokým zvířetem dali se těžko uklidnit. Jejich
hrubé veselí se začalo jiným způsobem vybíjet na mrtvých. Každý lidský cit a
ohled byl pryč. Nezastyděli se, že byli poraženi. Jejich hněv se podobal
rozzuřenému divokému zvířeti. Místodržící i lid nás stejnou mírou
nenáviděli. Tak se splnila slova Písma, že "nespravedlivý bude ještě
nespravedlivější a spravedlivý ještě spravedlivější (Zjev. 22,11). Mrtvoly
ve vězení udušených házeli psům a ve dne v noci hlídali, abychom nikoho z
nich nepohřbili. Potom i částí těl, které už nechala divá zvěř
a které
oheň zcela nespálil a byla jen zuhelnatělá jako hlavu a jiné části těla
nechali nepohřbené několik dní hlídat vojáky na odiv lidí. Jedni při tom
zuřivostí skřípali zuby a žádali, aby se mrtvolám ještě více pomstili. Jiní
se smáli a chválili bohy, jimž připisovali potrestání mučedníků. Od těch,
kteří byli spravedlivější a v jistém smyslu se i dálo, že mají soucit bylo
slyšet často rouhání: Kde je jejich Bůh a co jim pomohlo, že mu sloužili a
za kterého obětovali svůj život? Tak rozdílně se pohané vyjadřovali. My
naproti tomu jsme byli velmi smutní, že jsme nemohli pohřbít jejich mrtvoly.
Neměli jsme možnost ani v noci je pohřbít, ani jsme nemohli hlídače
podplatit ani uprosit. Ti velmi pozorně hlídali. Jako by dostali hodně peněz
za to, že odepřeli pohřbít mrtvoly."
O něco dále pokračují. "Když
všemožně zneuctěné mrtvoly po 6 dní ležely pod širým nebem, byly pak pohany
spáleny a popel vysypán do blízko tekoucího Rhodanu aby tak nic z ostatků
nezůstalo na zemi. A toto dělali, jako by byli mocnější než Bůh a jako by
mohli zamezit znovuoživení. Neměli mít, jak se vyjadřovali, mrtví žádnou
naději na zmrtvýchvstání, ve které křesťané věřili a které zavedlo podle
nich nové a neznámé náboženství. Křesťané nedbajíce jakýchkoli utrpení však
ochotni a rádi šli na smrt. Nyní pohleďme, zda vstanou z mrtvých a zda
jejich Bůh jim pomůže je zachránit z našich rukou, říkali pohané."
2. Autorem tohoto dopisu je
pravděpodobně Ireneus, který v té době byl knězem Lyonské církve. Jako žák
sv. Polykarpa přišel do Gallie. Tím se dá vysvětlit zpráva psaná v
řečtině.
3. Thyestes, bratr
mykenského krále Atrea, svedl jeho ženu a musil proto uprchnout. Aby se
pomstil, poslal Atreova syna Pleisthena, kterého vychoval jako vlastního
syna, do Mykén zabít Atrea. Atreus, aniž věděl, že je to jeho syn, jej
zabil. Na oko smířen s Thyestem volá Thyesta do Mykén a zde jej pohostil
masem Thyestových synů. - Oidipus zabil svého otce a oženil se nevědomky se
svou matkou.
- Narážka na slavení večeře Pána,
která patřila mezi to, co křesťané tajili před pohany (disciplina arcani).
Pohané si myslili, že křesťané při nočních shromážděních zabíjejí děti,
které upečené a posypané moukou jedli s chlebem pokropeným krví z těchto
dětí.
4. Lugdunum (Lyon) jako
římská kolonie se nazývala Copia Claudia Augusta. K císařově poctě I. srpna
jako den zasvěcení Augustova oltáře v císařském paláci se konala velká
slavnos;. V slavnostním průvodu byly neseny sochy bohů, pak šli zástupci
úřadů, senátoři, šlechta a pohanští kněží až do amfiteátru, kde potom začaly
hry, štvanice na zvířata, gladiátorské zápasy. Martyrium těchto mučedníků
bylo tedy v srpnu.
3. MUČEDNÍCI POMÁHALI TĚM, KTEŘÍ PŘI
PRONÁSLEDOVÁNf SELHALI
Toto se stalo za vlády dříve uvedeného císaře v Kristových církvích. Z
toho možno lehce vyvodit, co se stalo i v ostatních provinciích. Stojí za to
uvést z téhož dopisu ještě jiná místa, ve kterých se obráží odhodlanost a
láska k lidem uvedených mučedníků. "Bylo také mnoho následovníků a
napodobitelů Krista, který jako Bůh nepokládal za loupež to, že je roven
Otci (Fil 2,6). Dostalo se jim velké slávy, ježto ne jednou, dvakrát, ale
častokrát vydali svědectví Kristu, byli předhazováni zvěři a znovu uvrženi
do vězení, měli na těle stopy po pálení, byli do krve bičováni a jejich tělo
byla jedna rána. Přesto se nevydávali sami za svědky víry, ani my jsme je
tak nenazývali. Každého z nás jsme přísně kárali, když je v dopise či během
řeči nazýval mučedníky. Toto pojmenování "mučedník" jsme rádi přenechávali
Kristu, věrnému a pravému svědku (martys), prvorozenému z mrtvých, původci
života a toho, co je z Boha (Zjev. 1,5; Ef 4,18). Jako mučedníky nám
připomínali ty, kteří již zemřeli. Oni jsou mučedníci, říkali, poněvadž
Krista uctili svým vyznáním a své svědectví zpečetili smrtí, my však jsme
jen prostí nepatrní vyznavači. Se slzami v očích oplakávali bratry a vroucí
modlitbou vyprošovali jim milost splnění jejich přání. Ve skutečnosti
dokazovali odvahu k mučednictví, s jakou mluvili k pohanům, šlechetnost,
kterou dokazovali svou pevnost a nebojácnost. Z úcty k Bohu si však
zakazovali, aby je někdo nazýval mučedníky."
Krátce na to pokračují."
Podrobovali se mocné ruce, která je nyní tak pokořovala. Všem odpouštěli,
nikoho neobviňovali a jako pravý mučedník Štěpán se modlili za ty, kteří jim
připravovali velké utrpení. "Pane nepřičítej jim to za hřích". Jestliže
Štěpán se modlil za ty, kteří ho kamenovali, čím spíše za své bratry?". A
opět dále říkají: "Byl to jejich velký boj proti ďáblu vytrysklý z opravdové
lásky, když zlý had byl přinucen je znovu pustit, ač si myslil, že je již
pohltí. Nechovali se opovržlivě k těm, kteří zapřeli víru. S mateřskou
láskou dělili se s potřebnými o vše, co měli, a mnoho slz prolili před
nebeským Otcem za ty, kteří selhali. Prosili o život a Bůh jim jej dal a i o
ten se dělili se svými bližními. Všude odcházeli k Bohu jako vítězi. Vždy
milovali pokoj, vždy k pokoji napomínali, v pokoji putovali k Bohu.
Nepůsobili bolest matce církvi. Nehledali rozpory a rozepře s bratřími,
nýbrž snažili se dělat radost, žít v pokoji, svornosti a lásce." Toto místo
o lásce blažených vůči pokleslým bratřím jsem uvedl proto, aby si na to
vzpomněli, až nelidsky budou se později chovat ke Kristovým údům.
4. VIDĚNÍ MUČEDNIKA ATTALA
Tento dopis o předtím uvedených mučednících obsahuje také jiné vyprávění
hodné zaznamenání. Nic nepřekáží tomu, abychom jej uvedli čtenářům. Zní
takto: "Jeden z nich jménem Alkibiades vedl přísný život. Živil se jedině
chlebem a vodou. Poněvadž i ve vězení takto žil, bylo zjeveno Attalovi po
jeho prvním zápase v amfiteátru, že Alkibiades nejedná správně, protože se
zdržuje toho, co Bůh stvořil, a tím dává jiným špatný příklad. Alkibiades
poslechl. Od té chvíle jedl všechno bez rozdílu a děkoval za to Bohu. Boží
milost je neopustila a Duch Svatý byl jejich rádcem". Tolik o nich.
5. DOPISY MUČEDNÍKŮ V ZÁLEŽITOSTI
MONTANISTŮ
Montanus a s ním Alkibiades a Theodotus začali právě tehdy být oslavováni
jako proroci. Tehdy v rozličných církvích se Boží milostí dělo mnoho zázraků
a velmi mnoho lidí věřilo, že skutečně prorokují. Poněvadž o těchto mužích
se rozcházelo mínění, bratří v Gallii připojili k dopisu také svůj názor,
který odpovídá jejich svědomitosti i jejich pravověrnosti. K tomu také
připojili dopisy mučedníků, které ještě ve vězení napsali bratřím v Asii a
Frygii, jakož i tehdejšímu římskému biskupu Eleutherovi,5
aby zjednal klid v církvích.
5. Eleutherus (Eleutherius)
175-189.
6. SVĚDECTVÍ MUČEDNÍKŮ O IRENEOVI
Tito mučedníci doporučovali zmíněnému římskému biskupu i Irenea, který
byl tehdy knězem křesťanské obce v Lugdunum. Jak krásné svědectví mu dali,
to dokazují tato slova: "Přejeme ti, otče Eleuthere, aby se to ve všem a
vždy v Bohu dobře dařilo. Pověřili jsme předáním tohoto dopisu našeho bratra
kněze Irenea a prosíme tě abys jej přijal jako velmi horlivého pro Kristovo
učení. Kdybychom věděli, že potřebuješ někoho, kdo má charakter správného
muže, především tohoto bychom ti doporučovali jako kněze církve. On totiž je
knězem."
Není nutné uvádět zde v dopise zachovaný seznam mučedníků,
kteří buď byli popraveni nebo předhozeni za potravu divé zvěři či zemřeli ve
vězení, ani počet tehdy ještě žijících vyznavačů. Kdo chce, může si lehce
zjednat úplné poznání o tom, vezme-li si do rukou zprávu, kterou, jak jsem
už řekl, jsem připojil ke svému spisu o mučednících (Acta martyrum). To se
stalo za vlády Antonina.
7. BŮH NA PROSBU KŘESŤANŮ SESÍLÁ CÍSAŘI
DÉŠŤ
O jeho bratru i Císaři Marku Aureliovi se vypráví, že se ocitl ve velké
tísni, když měl bojovat s Germány a Sarmaty, poněvadž vojsko trpělo žízní.
Vojáci tak zvané maltské legie když se chystali k boji, podle své víry
poklekli a modlili se k Bohu. Tak činíme i my, když se modlíme. Nepříteli to
připadalo zvláštní. Brzy na to se však událo něco ještě zvláštního, jak se
vypráví. Strhla se totiž bouře, blesky šlehaly. Nepřítel se dal na záhubný
útěk. Déšť žízní úplně zničené vojáky znovu osvěžil, právě když se modlili.
O této události píší i nekřesťanští historici, když psali o tehdejších
událostech. I naši to zaznamenali. Pohanští spisovatelé cizí našemu
náboženství psali sice o zázraku, ale nepřiznávali, že to Bůh učinil na
prosby našich. Naši dějepisci naproti tomu z radosti nad pravdou nás o tom
zpravili sice prostým, ale čestným způsobem. K nim patří i Apollinaris.
Říká, že od té doby nazval císař legii, na jejíž modlitby se ten zázrak
udál, příhodným jménem "blesková - fulminea".
Jako hodnověrného svědka
bych mohl uvést Tertulliana, který ve své latinsky psané dříve námi zmíněné
Apologii adresované římskému senátu to jasně dokazuje. Píše v ní, že ještě v
jeho době existovaly listy osvícenského císaře Marka, ve kterých dosvědčuje,
že jeho vojsko v Germanii pro nedostatek vody bylo na okraji záhuby a že
bylo zachráněno modlitbou křesťanů. Tertullian vypráví, že tento císař
pohrozil každému smrtí, kdo by se pokoušet nás obviňovat. K tomu připojuje
zmíněný Tertullian ještě toto: , Co je to za zákony, které proti nám
vydávají bezbožní, nespravedliví a krutí lidé, které Trajan částečně zrušil,
když zakázal vyhledávat křesťany, které ani Vespasianus, ač porazil Židy,
ani Pius ani Verus ani Hadrian, ač o všem podrobně věděl, je nepotvrdily?"
To nechť každý posoudí sám. My však chceme pokračovat ve vyprávění.
8. SEZNAM ŘÍMSKÝCH BISKUPŮ PODLE
IRENEA
Když tedy zemřel mučednickou smrtí ve věku 90 let spolu s ostatními
svědky I víry biskup Pothinus, nastoupil po něm v lugdumské církvi
Ireneus.6
Ireneus, jak jsme
slyšeli, byl ve svém mládí Polykarpovým posluchačem. V
3. knize proti herezím uvádí pořadí římských bikupů až do Eleuthera, o jehož
době nyní pojednáváme a za něhož vydal svůj spis. Píše: "Když blažení
apoštolové založili a vybudovali církev, předali správu apoštolského stolce
Linovi. O tomto Linovi se zmiňuje Pavel ve svém listu Timotheovi. Jeho
nástupcem byl Anakletus. Po něm jako třetí od apoštolů měl biskupskou
hodnost Klement. Tento viděl ještě blažené apoštoly a stýkal se s nimi. Jemu
ještě zněla v uších kázání apoštolů a v živé paměti měl, co apoštolové
předávali ústně. A nejen on, protože tehdy ještě žilo mnoho těch, které
apoštolové učili. V době tohoto Klementa vznikla mezi korintskými bratřími
nemalá roztržka. Římská obec proto napsala Korinťanům dopis. Prosila a
napomínala je k pokoji, snažila se znovu obnovit víru, kterou nedávno
přijali od apoštolů." O něco dále říká: "Po tomto Klementovi následoval
Evarestus a po Evarestovi Alexander. Jako šestý od apoštolů byl ustanoven
Xystus, po něm Telesforus, který rovněž zemřel vznešenou mučednickou smrtí,
pak Hyginus a po něm Anicetus. Po Anicetovi následoval Soter a nyní na
dvanáctém místě od apoštolů stal se biskupem Eleutherus. V takovém pořadí se
tradice apoštolů a hlásání pravdy v církvi dostala až k nám".
6. Ireneus v době Marc Aurelia byl
knězem v Lyonu. Po smrti lyonského biskupa Photina ( 177/ 178) se stal jeho
nástupcem.
9. DAR KONAT ZÁZRAKY MĚLI VĚŘÍCÍ JEŠTĚ V
TÉTO DOBĚ
O tom nás zpravuje Ireneus v oněch 5 knihách, jejichž titul je "Vyvrácení
a zánik tak zvané falešné vědy". To dokonale souhlasí s tím, co jsme dříve
vyprávěli. Ve 2. knize tohoto spisu dosvědčuje Ireneus, že ještě až do jeho
doby se uchovaly v některých církvích příklady zbožné obdivuhodné síly. Říká
totiž: "Toliko neby6i s to vzkřísit modlitbami mrtvého, jak to činili Pán a
apoštolové. Přece se však stávalo mezi bratřími, když celá místní církev z
nějaké nutné příčiny o to vroucně prosila, že se duše zemřelého vrátila do
těla a modlitbami svatých byl vrácen člověku život." O trochu dále říká:
"Kdyby řekli, že si to vymyslili, zavedli bychom je k výrokům proroků a
dokázali bychom jim, že Pán je Boží Syn a že vše se skutečně stalo tak, jak
to o něm ohlašovali. To učinili i jeho praví učedníci, kteří od něho
obdrželi milost pomáhat v jeho jménu ostatním podle toho, kdo který k tomu
dostal dar. Vždyť někteří vyhánějí skutečně a opravdu ďábla, takže dokonce
často ti, kteří byli zbaveni zlých duchů, uvěřili a jsou nyní údy církve.
Jiní mají dar předvídání budoucnosti mají zjevení a prorokují. Jiní opět
uzdravují nemocné vzkládáním rukou. Ano, jak jsem se zmínil dříve, dokonce
vzkřísili mrtvé, kteří ještě po mnoho let žili mezi námi. Není možno
vyjmenovat počet zázračných darů, které církev po celém světě přijala od
Boha a ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného za Pontia Piláta vykonává k dobru
pohanů. Nechce tím nikoho klamat nebo si tím opatřovat peníze. Jako je od
Boha zdarma přijala, zdarma také je uděluje." A na jiném místě říká tento
Ireneus: "Slyšíme, že mnozí bratří v církvi mají dar prorokování, odhalují
ku prospěchu člověka věci skryté, skrze Ducha mluví rozličnými jazyky a
vykládají Boží tajemství". Tolik o rozličných darech, které se uchovaly až
po naše časy u těch, kteří toho byli hodni.
10. IRENEOVA ZPRÁVA O SVATÝCH
KNIHÁCH
Na počátku své práce jsme slíbili uvést ve vhodné době místa starých
kněží a církevních spisovatelů, ve kterých pojednávali na základě tradice o
kanonických knihách. Poněvadž k nim patří také Ireneus, chceme zde z něho
uvést především ta místa, která mají vztah k evangelium. Znějí takto:
"Matouš vydal u Hebreia v jejich mateřštině evangelium, když Petr a Pavel
hlásali evangelium v Římě a zakládali církve. Po jejich smrti žák a
tlumočník Petrův Marek sepsal to, co Petr kázal. I Lukáš, průvodce Pavlův
napsal nám v jedné knize Pavlem hlásané evangelium. Konečně učedník Pána
Jan, který ležel na hrudi Pána, napsal své evangelium v době, když byl v
Efezu v Asii". Toto vypráví Ireneus ve třetí předtím zmíněné knize uvedeného
díla. V 5. knize mluví o Zjevení Jana a číslu naznačujícím antikrista. "Toto
číslo je tajemné a nachází se ve všech starých přesně opsaných opisech. O
tom svědčí i ti, kteří osobně viděli Jana. Rozum nás poučuje o tom, že číslo
vyjádřeno podle řeckého způsobu počítání a písmenami je jméno zvířete". Brzy
na to říká Ireneus o Janovi: ,Z opatrnosti se nyní neodvažujeme uvádět jméno
antikrista. Kdyby tomuto věku mělo být zjeveno jméno antikrista, řekl by to
ten, který měl zjevení Vždyť zjevení neměl někdy dávno, nýbrž téměř v naší
době, totiž na konci Domitianovy vlády.
Toto vypráví Ireneus o Zjevení.
Zmiňuje se však také o prvním Janově listu a uvádí z něho velmi mnoho
svědectvích. Připomíná i první Petrův list. Spis Pastýř7
nejen zná, nýbrž jej také chválí těmito slovy: "Zcela právem spis říká:
Především věř, že je jeden jediný Bůh, který všechno stvořil a řídí a tak
dále". Ireneus také používá některých výroků z Šalomounovy Moudrosti, když
říká asi toto: "Vidění Boha plodí nesmrtelnost, nesmrtelnost pak působí, že
člověk je blízko Bohu" (Moudr. 6,19,20). Dále uvádí pamětihodná slova
apoštolského presbytera, jehož jméno přechází mlčením, a komentář k místům z
Písma svatého. Mimo to se zmiňuje o mučedníkovi Justinovi a Ignatiovi a opět
používá svědectví z jejich spisů. Dále slibuje, že ve vlastním pojednání
vyvrátí Marciona z jeho vlastních spisů.
Slyš také, co doslovně píše o
překladu svatých Písem sedmdesáti překladatelů. Bůh se tedy stal člověkem a
Pán sám nás vykoupil, když nám dal znamení panny. Ne však tak, jak někteří z
těch, kteří se odhodlali přeložit Písmo, říkají "Hle, dívka počne a porodí
syna". Tak to překládali židovští proselyté Theodotion z Efezu a Aquilas z
Pontu. Je následují ebionité, kteří říkají, že Ježíše zplodil Josef". K tomu
krátce na to připojil toto: "Dříve než římské panství dosáhlo své plné síly
a Makedoňané ovládali Asii, přál si Ptolemaeus syn Lagusův vybavit jím
založenou knihovnu cennými knihami všech národů. Vyslovil jerusalémským
přání dostat jejich spisy přeložené do řečtiny. Ti - tehdy byli totiž ještě
pod makedonským panstvím poslali Ptolemaeovi 70 starších, znalých obou řečí
aby mu splnili přání. Ptolemaeus si chtěl každého z nich vyzkoušet ze
strachu, že by mohli pravdu obsaženou v Písmech po vzájemné dohodě překladem
zatajit. Oddělil je od sebe a všem přikázal překládat jedno a totéž Písmo.
Tak to dělal při všech knihách. Když se pak u Ptolemaea setkali a porovnali
mezi sebou své překlady, byl Bůh oslaven a spisy skutečně uznány za božské.
Všichni se totiž od začátku až do konce shodovali ve výrazech i slovech,
takže i přítomní pohané poznali, že knihy byly překládány pod božským
vnuknutím. Takové Boží působení není nic zvláštního. Vždyť když za zajetí
národa Nabuchodonozorem se ztratily posvátné spisy a když se Židé teprve po
70 letech znovu vrátili do své země, uložil Bůh v době perského krále
Artaxerxa knězi Esdrovi z pokolení Leviho všechny spisy dřívějších proroků
znovu sestavit a dát lidu znovu Mojžíšův Zákon". Tolik Ireneus.
7. Hermův Pastýř.
11. BISKUPOVÉ ZA COMMODOVY VLÁDY
Po 19leté Antoninově vládě nastoupil Commodus.8
V jeho prvním roce se stal v Alexandrii biskupem Julianus. Před ním byl tam
biskupem po 12 let Agrippinus.
8. Commodus 180-192.
12. FILOZOF PANTAENUS
V tehdejší době byl představeným tamní školy pro věřící pro svou učenost
velmi vynikající muž jménem Pantaenus. Již od dávné doby totiž tam byla
škola, kde se vyučovalo posvátným vědám a byla vedena znamenitými výmluvnými
teology. Jak víme, zachovala se až po naši dobu. Mezi ně v tehdejší době
obzvlášť patřil Pantaenus. Napřed se vzdělával ve filozofické škole tak
zvaných stoiků. Také prý velmi horlil pro Boží slovo a jako hlasatel
Kristova evangelia prý navštívil dokonce národy na Východě a přišel až do
Indie. Tehdy totiž existovalo ještě mnoho evangelistů, hlasatelů Božího
slova, kteří svou horlivostí napodobovali apoštoly a snažili se přispět k
rozmnožení a růstu Božího slova. K nim prý patřil i Pantaenus a prý přišel
až do Indie. Prý našel u několika obyvatel, kteří poznali Krista, Matoušovo
evangelium, které se tam dostalo před jeho příchodem. Těmto obyvatelům měl
kázat evangelium Bartoloměj, jeden z apoštolů, a měl jim tam zanechat
Matoušovo evangelium v hebrejštině, které se tam udrželo až do zmíněné doby.
Tento Pantaenus byl nyní po své vznešené činnosti nakonec představeným školy
v Alexandrii a vysvětloval ústně i písemně poklady božského učení.
13. KLEMENT ALEXANDRIJSKÝ
V té době v Alexandrii jako Pantaenus zabýval se studiem posvátných knih
i Klement,9
stejného jména jako starý římský biskup a žák apoštolů, a stal se velmi
známým. Tento Klement vzpomíná ve svých Hypotyposeis jmenovitě Pantaena jako
svého učitele. Zdá se mi, že v první knize svých Stromata, kde mluví o
vynikajících nástupcích apoštolů, jen tak matně naznačuje, že se s nimi
stýkal. "Toto dílo" říká, "není spisem vyumělkovaným krásnými slovy, nýbrž
obsahuje poznámky, které by mi pomáhaly při mé zapomětlivosti ve stáří. Je
to prostý obraz, jakési načrtnutí jasného a bohatého učení a oněch blažených
a opravdu úctyhodných mužů, které jsem byl uznán za hodna poslouchat. Jeden
z nich, Ionicus byl v Řecku, jiný ve Velkém Řecku, jeden pocházel z
Coelesyrie, druhý z Egypta, jiní žili na Východě a sice jeden byl Assyřan,
druhý původem Hebrejec z Palestiny. Posledního - podle svých vědomostí však
prvního - jsem zastihl v Egyptě, kde se skrýval. Tito muži uchovali věrnou
tradici apoštolského učení, které jako děti od otce přijali přímo od svatých
apoštolů Petra a Jakuba Jana a Pavla. Jsou podobni spíše otcům než dětem - a
s Boží pomocí až po naši dobu se snažili zasévat ono apoštolské semeno do
našich srdcí.
9. Klemens Alexandrijský zemřel
před r. 215.
14. JERUZALÉMŠTÍ BISKUPOVÉ
Slavným současníkem těchto mužů byl a ještě nyní je mnohými oslavován
biskup jeruzalémské křesťanské obce Narcissus. Byl 15. nástupcem tamních
biskupů od židovské války za Hadriana. Že od této doby tamní obec tvořili
ponejprv pohané po těch co byli z obřízky a že jako první biskup pohanského
původu ji řídil Marcus, o tom jsme se již zmínili. Jeho nástupcem v
biskupské službě uvádějí záznamym v archivu tamní církve Cassiana, po něm
Publia, Maxima, Juliana, Gaja, Symmacna a jiného Gaja, potom zase jiného
Juliana, pak Kapita, Valense, Dolichiana a konečně Narcissa, který byl v
pořadí třicátým od apoštolů.
15. RHODON A ROZŠTĚPENÍ MARCIONITŮ
V této době vydal různé knihy i Rhodon z Asie. Jak sám říká, učil se v
Římě u dříve uvedeného Tatiana a s ostatními bojoval také i proti Marcionově
sektě. Vypráví, že se sekta v jeho době rozštěpila do různých směrů. Zmiňuje
se o těch kteří přivodili rozštěpení a podrobně vyvrací falešné učení
jednoho každého. Slyš jeho slova! "Neshodují se ve svých názorech, protože
každý pevně stojí za svým neudržitelným názorem. K nim patří Apelles,10
který vyniká nad ostatní světějším způsobem života a svým stářím.
Ten uznává jen jeden princip a tvrdí, že dar prorokování pochází z jednoho
zlého ducha. Při tom se řídí výroky jakési ďáblem posedlé panny jménem
Philumene. Jiní, jako námořník Marcion, uznávali dva principy. K nim patří
Politus a Basilicus. Tito šli za oním vlkem z Pontu a poněvadž právě tak
jako on nemohli nalézt důvod, proč jsou věci rozdílné, ulehčili si námahu a
uznali beze všeho dva principy. Jiní se zase dostali na ještě horší scestí a
přijali ne dva, ale dokonce tři principy bytí. Původcem a vůdčí osobou
tohoto učení, jak sami jeho přívrženci říkají, je Syneros". Rhodon píše
dále, že měl rozmluvu i s Apellem. Toto jsou jeho slova: "Starý Apelles s
námi hovořil a byl usvědčen, že v mnoha případech nemá pravdu. Na to řekl,
že není třeba články víry tak přesně zachovávat, ale že každý má zůstat při
víře, kterou jednou přijal. Tvrdil, že by všichni, kdo doufali v
Ukřižovaného, mohli dosáhnout blaženosti, kdyby dobře jednali. Za
nejnejasnější předmět považoval, jak jsme předtím řekli, nauku o Bohu. Jako
my uznával totiž jednu prapříčinu, princip". Když Rhodon vyložil celý jeho
systém, dodává: .,Když jsem mu však řekl: Kde máš důkaz či jak můžeš
dokázat, že existuje jedna prapříčina? Řekni nám to? Odpověděl: Výroky
proroků se samy vyvracejí, poněvadž neobsahují nic pravdivého; prý se
neshodují a navzájem si odporují. Proč ale je jen jedna prapříčina, řekl, že
to neví, ale že tomu musí věřit. Když jsem jej zapřísahal, aby řekl pravdu,
přísahal, že mluví pravdu. Že neví, jaký je jeden nezplozený Bůh, ale že
tomu věří. Vysmál jsem se mu. Vytkl jsem mu také, že se vydává za učitele,
ale že nemohu se od něho dozvědět nic učeného: V témže spisu, který věnoval
Calistionovi, říká Rhodon, že byl v Římě Tatianovým žákem. Sděluje také, že
Tatian napsal komentář k biblickému šestidenní, ve kterém sliboval vysvětlit
temná, nejasná místa v Písmu svatém. Rhodon nyní sám říká, že ve vlastní
knize chce vyřešit Tatianův úkol. Naproti tomu Apelles se nesčetněkrát
prohřešil proti Mojžíšovu Zákonu, četnými spisy napadl Boží slovo a nemálo
se snažil je vyvrátit a zcela zavrhnout. Aspoň tak si to myslil. Tolik o
tomto.
10. Apelles žit a učil v polovině 2.
stol. delší dobu v Římě jako Marcionův přívrženec.
16. FRYŽŠTÍ FALEŠNÍ PROROCI
Nepřítel Boží církve, který tolik nenávidí všechno dobré a miluje špatné
a nikdy nevynechá příležitost činit lidem úklady, způsobil, že znovu
rozbujely hereze. Přívrženci jedné hereze se plazili jako hadi po Asii a
Frygii. Prohlašovali, že MonTanus11
je Utěšitel (Paraklét) a jeho dvě průvodkyně Proscilla a Maximilla že jsou
Montanovy prorokyně.
11. Montanus a jeho přívrženci
hlásali kolem r. 170 blízký konec světa a žádali bezprostřední přípravu na
Kristův příchod. Pokládal se za jednoho ze zvlášť osvícených Duchem Svatým a
za nejmocnější nástroj Parakléta - ne však, jak říká Eusebius, za samého
Parakléta.
17. SCHISMA V ŘÍMĚ ZPOSOBENÉ
BLASTEM
Jiní zvedli svou hlavu v Římě. V jejich čele byl Florinus, který byl od
církve zbaven kněžského úřadu, a Blastus, který zastával podobný blud jako
Florinus. Tito mnohé odvedli od církve a přetáhli je na svou stranu. Oba dva
se však snažili zavést každý své vlastní nové učení.
18. MONTANUS A JEHO FALEŠNÍ PROROCI
Proti tak zvané fryžské sektě postavila za pravdu bojující Boží moc
pevnou a nepřemožitelnou obranu: Apollinaria z Hierapolis, o němž již dříve
byla řeč, a ještě mnoho jiných učených mužů tehdejší doby kteří nám také
zanechali velmi bohatou látku pro naše vyprávění. Jeden z nich12
hlásí hned na začátku svého spisu, že proti nim vystoupil se svými důkazy
nejprve ústně. Ve svém spise Proti Fryžským uvádí toto: "Ač, milý Avercie
Marcelle, ses na mne před dlouhou dobou obrátil, abych napsal spis proti
sektě nazvané podle Miltiada, až do nynějška jsem tak nečinil. Ne že bych
nemohl vyvrátit lži a vydat svědectví pravdě, jako spíše ze strachu a
starosti, že by si někteří mohli o mně myslit, že chci k učení evangelia
Nového Zákona něco přidat nebo ubrat. Vždyť každý kdo se rozhodl zařídit
svůj život podle evangelia, nesmí k evangeliu nic přidávat ani z něho
ubírat. Byl jsem nedávno v Ankyře v Galatii. Tamní obec byla zcela omámena
novými proroctvími. Nejsou to však, jak oni říkají, nová proroctví, ale
spíše lživá proroctví. S pomocí Pána jsem o tom i o jiném, co mi říkali po
mnoho dní mluvil v obci. Obec z toho měla velkou radost a byla posílena v
pravdě, názory opačné strany odraženy a odpůrce zesmutněl. Tamní kněží v
přítomnosti mého spolu kněze Zotika Ostrema mne prosili, abych jim napsal o
tom, co jsem řekl proti protivníkům pravdy. Neudělal jsem to, ale slíbil
jim, že s pomocí Pána takový spis napíšu a ihned jim jej pošlu."
Když
toto vedle jiného v úvodu své knihy uvedl říká pak o původci zmíněné hereze
toto: Váš odpor proti církvi a vaše schismatické kacířství má svůj původ v
obci Arbada v Mysii, která sousedí s Frygií. Tam prý žil v době, kdy byl
asijským prokonsulem Gratus, jistý Montanus, který se před nedávném stal
věřícím. V bezmezné touze učinit něco velkého připravil tak nepříteli cestu.
Na popud démona dostal se do jakéhosi vytržení a začal říkat nové neslýchané
věci. Hlásal názory, které byly proti zvyku a tradici církve. Jedni z těch
kteří slyšeli jeho zvrácené řeči, považovali jej za ďáblem posedlého a
pomatence, který svými výmysly mate lid, a zakázali mu mluvit. Byli si
vědomi toho že Pán mluvil o tříbení duchů a že varoval před falešnými
proroky. Druzí jako by povzbuzeni Duchem Svatým a darem prorokování
zapomněli na napomenutí Pána a žádali pomateného svůdce, aby se nenechal
umlčet. Tedy lstí či spíše takovýmto druhem podvodu se snažil ďábel o záhubu
těch, kteří se neřídili oním slovem Pána. Uspal jejich víru v pravdu, takže
potom věřili Montanovi. Mimo to si démon přivolal na pomoc dvě ženy, naplnil
je falešným duchem, takže ony jako Montanus vedly nesmyslné a nevhodné řeči.
Zloduch chválil ty, kteří se chlubili jejich přátelstvím, současně je
takovým způsobem pokáral, že to budilo zdání, že dovede i kárat. Počet
Frygů, kteří se nechali oklamat, byl však malý. Zloduch vybízel urážet celou
církev, protože si neváží falešných proroků a falešný prorok nemá k ní
přístup. Když totiž věřící v Asii se na rozličných místech sešli, aby si
prověřili nové učení, shledali, že je špatné a proto jako heretické je
zavrhli. Vyloučili proto přívržence Montana z církve i ze svého
společenství."
Toto vypráví na začátku svého díla a celou knihu věnuje
vyvracení jejich bludu. Ve druhé knize říká o konci uvedených osob toto:
"Poněvadž jsme nepřijali jejich žvanivé proroky, začali nás nazývat vrahy
proroků. Tvrdí totiž o sobě, že jsou proroci, které Pán přislíbil poslat
lidu. Mohli by nám odpovědět na otázku: Pronásledovali Židé někoho z těch,
kteří se dali nachytat na žvanění Montana a těch žen? Či byl zabit
bezbožnými? Nikdo. Také nikdo z nich nebyl zatčen ani ukřižován pro Kristovo
jméno. Ne, nebyl. Rovněž ani jedna žena nebyla v synagoze bičována nebo
kamenována. Nikdy a nikde. Naopak Montanus a Maximilla měli zemřít zcela
jinou smrtí. Tito dva, jak se povídá, povzbuzováni nečistým duchem se sami
oběsili sice ne současně, nýbrž každý jindy. Zemřeli a ukončili svůj život
jako zrádce Jidáš. Stejně i obdivovaný Theodotus, který jako první se staral
o rozšíření jejich proroctví, se pomátl na rozumu. Pak jako by se vznesl k
nebi. Ďábel prý jej vyhodil do výše a tak bídně zahynul. Toto se tedy mělo
stát. Nevěříme tomu ani nemůžeme o tom říci nic určitého, poněvadž jsme to
neviděli. Snad Montanus, Theodotus a uvedené ženy takto skončili. Ne snad,
ale jistě".
Dále říká v téže knize, že tehdejší svatí biskupové se
pokusili vyhnat z Maximilly zlého ducha, ale zabránili jim v tom ti, kteří
zřejmě se zlým duchem spolupracovali. Toto jsou jeho slova: "Ať neříká duch
Maximillin slova z knihy Asteria Urbana: 'Budu odehnán jako vlk od ovcí;
nejsem žádný vlk; jsem slovo, duch a moc'. Ať ukáže a dokáže svou moc a
přinutí skrze ducha přiznat, že Zoticus z krajiny kumánské a Julianus z
Apameny, kteří se snažili přesvědčit se o žvanění onoho (zlého) ducha, byli
osvědčenými muži obdařeni biskupskou hodností. Přívrženci Themisona je
umlčeli a nedovolili jim usvědčit, že ten duch lže a svádí lid". Když na to
mnoha důkazy vyvrátil falešné proroctví Maximilly, naznačuje dobu, kdy to
psal. Zmiňuje se také o jejích předpovědích, ve kterých předpovídal války a
vzpoury. Jejich nepravdivost odhaluje těmito slovy: "Nebyla to lež? Vždyť
více než 30 let uplynulo od smrti oné ženy a dosud ani malá válka nevypukla
ve světě. Dokonce z Božího slitování i křesťanům dali pokoj". Tolik z druhé
knihy.
Ze třetí knihy chci uvést také několik slov. Zde k vychloubání
montanistů, že i oni mají mnoho mučedníků, říká: "Když jsou v koncích se
svým tvrzením, pokoušejí se nalézt útočiště u mučedníků. Tvrdí, že měli
mnoho mučedníků a to že je neklamným znamením síly tak zvaného prorockého
ducha, kterého oni mají. Podle mého názoru je to stejně málo. Vždyť i
některé jiné hereze se mohou prokázat velkým počtem mučedníků a přece s nimi
nebudeme souhlasit, že mají pravdu. Tak mluví především přívrženci
Marcionovy hereze zdaní marcionisté. Tvrdí, že mají mnoho mučedníků, kteří
zemřeli pro Krista, současně však se ke Kristu nehlásí." A krátce na to k
tomu dodává: "Proto členové církve, kteří byli povoláni k mučednictví za
pravou víru, když se setkali s některými tak zvanými svědky víry z frygyjské
sekty, nepovažovali je za sobě rovné a vyhýbali se společenství s nimi.
Raději umírají mučednickou smrtí, než aby souhlasili s Montanem a jeho
ženami. A že je to pravda, vysvítá z toho, co se stalo za našich dnů v
Apemeji na Menandru s Gaiem a Alexandrem pocházejícími z Eumeneie, kteří
zemřeli mučednickou smrtí: "
12. Jméno neznámo. Jedni jím myslí
Apollinaria, jiní Apollonia nebo Rhodona.
19. MILTIADES A JEHO SPISY
V témže díle se zmiňuje o spisovateli Miltiadovi.13
Říká o něm, že rovněž napsal spis proti předtím uvedené herezi. Po úvodních
slovech připojuje: "V jedné z jejich knih namířené proti našemu bratru
Miltiadovi se uvádí, že Miltiades poukazoval na to že prorok nemá mluvit v
extazi." O něco dále v témže díle vypočítává ty, kteří v Novém Zákoně
prorokovali. Mezi ně počítá jakousi Ammiu a Quadrata. "Falešný prorok", říká
"na jehož straně je nestoudnost a drzost, aniž si to zpočátku uvědomuje,
přechází do nepříčetného duševního stavu. Falešní proroci nejsou schopni
uvést ani jednoho proroka Starého ani Nového Zákona, který by jednal jako
oni. Nemohou se odvolávat ani na Agaba ani na Judu, Silu, ani na Filipovy
dcery ani na Ammii z Filadelfie či na Quadrata nebo některého jiného, který
nemá s nimi nic společného." A krátce na to říká: "Jestliže podle jejich
tvrzení přijaly ženy z montanovy družiny dar prorokování jako Quadratus a
Ammia z Filadelfie, pak by měli ukázat ty kteří tento dar přijali od Montana
a oněch žen. Vždyť dar prorokování, jak učí apoštol, musí zůstat v církvi až
do druhého Kristova příchodu. Nikdo nikoho neukázal, ač od smrti Maximilly
uplynulo již 14 let." Tolik tento.
Miltiades, o němž se zmiňuje,
zanechal nám ještě jiné památky na svou mimořádnou píli při studiu svatých
Písem. Napsal knihy jak proti Řekům tak proti Židům. Ve dvou knihách
odpověděl na jejich názory. Kromě toho napsal také světským vládcům obranný
spis křesťanské filozofie, ke které se hlásil.
13. Rétor Miltiades z Malé Asie za
Marc Aurelia (160-180).
20. APOLLONIUS A JEHO VYVRÁCENf NÁZORÚ
FRYGIJSKÉ SEKTY
Proti tak zvané frygijské sektě, která tehdy kvetla ve Frygii, vystoupil
také církevní spisovatel Apollonius.14 Proti ní napsal práci, ve
které slovo za slovem vyvrátil její údajné předpovědi a ukázal na život a
mravy těch, kteří byli původci této hereze. Slyš, co doslovně říká o
Montanovi! "Kdo je tento nový učitel, zatím to dokazují jeho činy a jeho
učení. On učil, že manželství lze rozvést. Předepsal zákon o postu. Malá
města Pepuzu a Tymion ve Frygii nazval Jeruzalémem, aby sem přicházeli lidé
ze všech stran. Ustanovil výběrčí peněz. Přijaté dary zakryl chytře rouškou
oběti. Hlasatelům svého učení platí a hodováním upevňuje své učení. To
napsal o Montanovi. O jeho prorokyních se potom vyjadřuje takto: "Nyní
dokážeme, že tyto první prorokyně opustily své muže právě v době, kdy podle
nich na ně sestoupil Duch Svatý. Jaká to lež, když montanovci nazývali
Priscu pannou!" Pak pokračuje: "Nezdá se ti, že celé Písmo zakazuje
prorokovi přijímat peníze a dary? Vidím-li nyní, jak prorokyně přijala
zlato, stříbro a skvostné šaty, jak je nemám zavrhovat?" O něco dále říká o
jednom z jejich vyznavačů: "Kromě toho Themison zastíral svou lakotu
skromností. Nesnášel vězeňské okovy. Za velkou částku peněz se dal osvobodit
z vězení. Místo pokory odvážil se chlubit, že je mučedníkem. Po příkladu
apoštola napsal katolický list, ve kterém se odvážil poučovat ty, kteří byli
lepšími věřícími než on, hájit své nicotné a ubohé učení a urážet Pána,
apoštoly i svatou církev."
Píše také o jednom z těch, které ctili jako
mučedníky." Abych však nemluvil o mnohých", píše, "nechť nám něco řekne
prorokyně o Alexandrovi, který se vydával za mučedníka, která s ním žila a
kterému se dokonce mnozí z nich klaněli. O jeho loupežích a ostatních
zločinech, kvůli kterým byl trestán, není třeba mluvit. To je
uloženo v
archívu. Kdo odpouští druhému hříchy? Odpouští prorok mučedníkovi jeho
loupeže? Či učedník prorokovi jeho lakotu? Ač Pán řekl "Nemějte zlato ani
stříbro ani dva kabáty", právě tito jednali zcela naopak. Ukážeme, že ti,
kteří u nich byli nazýváni proroky a mučedníky, brali peníze nejen od
bohatých, nýbrž i od chudých, sirotků a vdov. Mají-li přece v tomto ohledu
čisté svědomí, ať přijdou a s námi o tom diskutují. Budou-li usvědčeni, snad
příště už přestanou hřešit. Podle ovoce se pozná strom, proto je nutné vidět
plody prorokovy činnosti. Kdo si přejí podrobněji poznat Alexandra,
poznamenávám, že jej prokonsul Aemilius Frontinus v Efezu pohnal k
zodpovědnosti. Ne kvůli víře, nýbrž kvůli krádeži. To tehdy již odpadl od
víry. Poněvadž lhal, že trpí pro Kristovo jméno, oklamal tím tamní věřící.
Byl však propuštěn. Jeho vlastní místní církev jej nepřijala, poněvadž se
dopustil loupeže. Kdo si přece jen přeje dozvědět se podrobně o jeho životě,
může nahlédnout do veřejného archívu v Asii. A přece jejich prorok se tváří,
jako by jej nikdy neviděl, ač s ním žil po mnoho let. Když však odhalujeme
charakter Alexandra, odhalujeme tím také pravý charakter proroka. To můžeme
dokázat i ostatním, Mají-li odvahu, mohou se podrobit zkoušce."
Na jiném
místě téhož díla říká o prorocích, jimiž se honosí: "Popírají-li, že jejich
proroci brali dary, musí přece přiznat, že nejsou žádnými proroky, když je
jim dokázáno, že přijímali dary. Máme k tomu tisíce důkazů. Je třeba poznat
všechny plody proroka? Řekni mi, barví si prorok vlasy? Maluje se černým
líčidlem? Miluje prorok parádu? Hraje v kostky? Půjčuje na úroky? Měli by
vysvětlit, zda je to dovoleno či nikoli. Ukážu však, že u nich se to děje."
Tento Apollonius vypráví dále, že v době vydání svého díla bylo to právě
40 let, kdy Montanus začal svými údajnými proroctvími. Dále vypráví, že
Zoticus, o němž se předtím uvedený spisovatel zmiňoval, nařídil vyhnat zlého
ducha z Maximilly, která se tehdy právě vydávala za prorokyni. Její
společníci mu v tom však zabránili. Zmiňuje se také mezi jinými tamními
mučedníky o jistém Thraseovi. Krom toho uvádí, že podle tradice nakázal
Spasitel svým apoštolům nevzdalovat se po dobu 12 let z Jeruzaléma. Používá
svědectví z Janova Zjevení a vypráví také, že tento Jan z Boží moci vzkřísil
v Efezu jednoho mrtvého. Napsal ještě mnohé jiné, jímž naprosto vyvrátil
blud dříve uvedené sekty. Tolik Apollonius.
14. Apollonius (r. 196/7 psal proti
montanistům.
21. SERAPIONŮV NÁZOR NA FRYGIJSKOU
HEREZI
O Apollinariových spisech proti uvedené sektě se zmiňuje Serapion.15
Měl být tehdy biskupem v Antiochii po Maximinovi. Vzpomíná jej ve svém listě
Caricovi a Pontikovi, kde vyvrací tyto hereze, a říká: "Abyste věděli, že
celé bratrstvo po celé zemi se s odporem odvrací od této prolhané školy
nazývající se Nové proroctví, posílám vám také spisy nejvýš blaženého
Claudia Apollinaria, který byl biskupem v asijské Hierapolis". V tomto
Serapiově dopisu jsou také podpisy různých biskupů. Jeden z nich se podepsal
takto: "Já Aurelius Cyrenicus, mučedník, přeji, aby se vám dobře vedlo" Jiný
takto: "Aelius Publicus Julius, biskup v Debeltu v thrácké kolonii: Jak je
Bůh na nebi, blažený Sotas z Anchialu chtěl vyhnat z Proscilly démona, ale
pokrytci to nedovolili," Také od mnoha jiných stejně smýšlejících biskupů se
ve zmíněném dopise nacházejí jejich vlastnoruční podpisy. Tolik, co se týče
oněch heretiků.
15. Serapion z Antiochie (asi
190-212).
22. IRENEUS PROTI SCHISMATIKŮM V
ŘÍMĚ
Proti porušovatelům neporušeného církevního řádu v Římě napsal Ireneus
rozličné listy. Jeden napsal Blastovi s titulem O schismatu. Jiný Florinovi
pod titulem O samovládě či Bůh není původcem zla (De monarchia seu Quod Deus
non sit conditor malorum). Zdá se že tímto posledním hájí Floriana. Kvůli
tomuto muži, který později upadl do Valentinova bludu, vydal ještě jeden
spis O osmi číslí (De octonario). V tomto spise dává najevo, že stál blízko
prvním nástupcům apoštolů. Na konci spisu jsme našli velmi dobrou poznámku,
kterou myslíme si, musíme uvést. Zní takto: "Zapřísahám tě, kdo chceš tuto
knihu opsat, při našem Pánu Ježíši a při jeho slavném příchodu, až přijde
soudit živé i mrtvé, abys to, co jsi opsal, pečlivě porovnal a opravil podle
původního spisu, ze kterého jsi to opsal. Stejně zapřísahej ty, kdo si to
budou chtít opsat". Tuto užitečnou poznámku Ireneovu uvádíme proto, abychom
ony staré a opravdu svaté muže měli stále před očima jako velmi krásný
příklad nanejvýš úzkostlivé starostlivosti.
Ve zmíněném dopise Florinovi
vzpomíná Ireneus opět na svůj styk s Polykarpem. Tato učení, Florine, abych
se velmi šetrně vyjádřil, nevznikla z nějakého zdravého smýšlení. Jsou v
rozporu s církví a z těch, kteří s tím souhlasí, se stávají velcí
bezbožníci. Takové názory se neodvážili obhajovat ani mimo církev stojící
heretici. Takovou nauku nepředali ani kněží před námi, kteří se stýkali s
apoštoly. Viděl jsem tě, když ještě jako chlapec jsem byl v dolní Asii u
Polykarpa, jak jsi v plném lesku vystupoval na císařském dvoře a snažil ses
získat císařovu náklonnost. Pamatuji se na to lépe než na to, co se událo
nedávno. Vždyť co člověk v mládí pozná, roste to s jeho duší a nakonec s ní
to splyne. Proto jsem se snažil udat také ještě místo, kde blažený Polykarp
seděl a mluvil, popsat jeho způsob života, jeho postavu, přednášky, které
měl k lidu, jeho styk s Janem a s ostatními, kteří viděli Pána, co vyprávěl,
co říkali oni a co od nich slyšel o Pánu. Polykarp mluvil o zázracích a
učení Pána tak, jak to slyšel o těch kteří Slovo života viděli na vlastní
oči. Vše se shoduje s Písmem svatým. To jsem tehdy od něho slyšel. Kéž bych
to, na co si živě vzpomínám napsal velmi podrobně ne na papír, nýbrž do
srdcí. Před tváří Boha mohu nyní dosvědčit, že onen blažený apoštolský kněz
kdyby něco takového slyšel, že by si zacpal uši a podle svého zvyku by
zvolal: Dobrý Bože, pro jaké časy jsi mne uchoval, že musím tohle slyšet.
Utekl by z místa, kde by slyšel ať vsedě či stoje takové řeči. To možno
dokázat i z jeho listů, které poslal sousedním obcím, aby je povzbudil, i
některým bratřím, aby je napomenul i povzbudil." Tolik Ireneus.
23. APOLLONIUS ZEMŘEL V ŘÍMĚ MUČEDNICKOU
SMRTÍ
V této době za vlády Commoda16
byly naše poměry klidnější. Nad křesťanskými obcemi po celém světě se s Boží
milostí rozprostřel mír. Spásu přinášející Slovo zatím přivádělo neobyčejně
mnoho duší ke zbožné úctě Boha, který vládne nad celým světem. Ano, mnozí z
těch, kteří v Římě vynikali bohatstvím i původem s celými svými rodinami i
příslušníky svých domů nastoupili cestu spásy. Toto však nemohl snést vše
nenávidějící a závidějící ďábel. Připravoval se proto znovu k boji a
vymýšlel si rozmanité způsoby, jak proti nám udeřit. Tak přivedl před soud v
Římě Apollonia, který pro svou učenost a moudrost požíval velké vážnosti
mezi tamními věřícími.
Našel si člověka, který se mu zdál být k tomu
vhodným nástrojem, aby vystupoval proti Apolloniovi jako žalobce. Ubožák,
podal žalobu v nevhodnou dobu. Poněvadž podle císařského výnosu byl pro
žalobce křesťanů stanoven trest smrti, byly mu podle rozsudku, který proti
němu vynesl soudce Perenis, zpřelámány nohy. Bohumilého mučeníka však dlouho
zapřísahal a žádal, aby se zodpovídal ze své víry před senátem. Zde
Apollonius přede všemi duchaplnou řečí obhajoval svou víru. Nakonec byl z
rozhodnutí senátu sťat. Existoval totiž u nich starý zákon, že křesťané,
kteří jednou byli postaveni před soud, nesmějí být osvobozeni, když
nezměnili svůj názor. Kdo chce znát, co řekl Apollonius před soudcem, jak
odpověděl na Perennovi otázky jakož o jeho obhajovací řeči před senátem,
může se to dozvědět z mé sbírky starých mučednických aktů (Acta martyrum).
16. Commodus 180-192.
24. VYNIKAJÍCÍ BISKUPOVÉ TEHDEJŠÍ
DOBY
V desátém roce Commodovy vlády se stal nástupcem Eleuthera Viktor, který
spravoval biskupský stolec 13 let. V témže roce převzal po Julianovi, který
byl 10 let biskupem, řízení alexandrijské obce Demetrius. V této době byl
slavný také ještě dříve uvedený osmý biskup antiochijské obce od apoštolů
Serapion. Křesťanské obci v Palestinské Caesarei předsedal Theophilus.
Narcissus, o němž jsem se zmínil v Církevních dějinách, byl tehdy biskupem v
Jeruzalémě. Biskupem v řeckém Korintu byl v téže době Bacchylus, v efezské
obci Polykrates. Avšak i mimo tyto, jak se samo sebou rozumí, bylo ještě
nespočet jiných slavných biskupů. Přesto jsme uvedli jménem jen ty, kteří
nám ve svých spisech zanechali nezkreslenou víru.
25. TEHDEJŠÍ SPOR O SLAVENÍ
VELIKONOC
V tehdejší době vznikl ne bezvýznamný spor. Křesťanské obce celé Asie
totiž věřily, jak vyplývá ze staré tradice, že slavnost velikonočního
vykoupení se musí slavit čtrnáctého dne v měsíci, ve kterém bylo Židům
přikázáno zabít beránka. Proto i v tento den, který je vždy dnem všedním, že
mají skončit s postem. Naproti tomu u obcí po celém ostatním světě nebylo
zvykem toto zachovávat, nýbrž podle apoštolské tradice zachovávali i nyní
vládnoucí zvyk, že půst nesmí skončit v žádném jiném dni než v den
zmrtvýchvstání našeho Spasitele. Kvůli této záležitosti se konaly synody a
porady biskupů. Všichni však jednomyslně prohlásili dopisem za církevní
pravidlo pro věřící na všech místech, že ne jiný den, ale v neděli má být
slaveno tajemství zmrtvýchvstání Pána a jen v tento den že má skončit u nás
velikonoční půst. Ještě nyní je po ruce dopis tehdy v Palestině
shromážděných biskupů, kterým předsedal biskup obce v Caesarei Theophilus a
jeruzalémský biskup Narcissus jakož i jiný dopis římské synody, která se
rovněž zabývala tímto sporem, a nese jméno biskupa Viktora. Podobně i dopis
biskupů v Pontu, mezi nimiž jako nejstarší předsedal Palmas, dopis od obcí v
Gallii, jejichž biskupem byl Ireneus, jakož ještě od obcí v Osroene a
tamních měst. Kromě toho je po ruce i soukromý dopis od biskupa korintské
obce Bachyka a ještě od velmi mnohých. Tito všichni zastávali týž názor a
všichni se vyslovují stejným způsobem. Jak jsem řekl, rozhodli jednoznačně.
26. ODPOR OBCÍ V ASII
V čele asijských biskupů, kteří tvrdili, že zvyk odedávna jim předaný
musí být zachován, byl Polykrates. On sám v dopise Viktorovi a římské obci
vyložil až do dneška zděděnou tradici těmito slovy: "My nyní slavíme den
nezfalšovaně, bez jakéhokoli přídavku a bez zkracování. Vždyť i v Asii
odpočívají světla, která vstanou v den příchodu Pána, až přijde z nebe a
vzkřísí všechny svaté. Totiž jeden ze dvanácti apoštolů Filip, který
odpočívá v Hierapoli, i dvě jeho dcery, které zestárly jako panny, a další
jeho dcera, která vedla život v Duchu Svatém a leží pohřbena v Efezu; pak i
Jan, který spočíval na hrudi Pána, který byl knězem se zlatou čelenkou,
svědkem víry a učitelem. Ten spí v Efezu. Dále biskup a mučedník ve Smyrně
Polykarp a Thraseas, rovněž biskup a mučedník z Eumeneie, který odpočívá ve
Smyrně. Mám dále uvádět biskupa a mučedníka Sagarise, který spí v Laodicei,
stejně tak blaženého Papiriuse, eunucha Melitona, který v celém svém chování
byl pln Ducha Svatého a v Sardech očekává navštívení nebe, kdy vstane z
mrtvých? Tito všichni slavili velikonoce (Paschu) vždy čtrnáctého dne podle
předpisu evangelia. Neodchýlili se od toho a vždy se řídili pravidly víry.
Ale i já, Polykrates, nejmenší mezi vámi, budu to zachovávat podle tradice
mých příbuzných, jež některé jsem i já následoval, Vždyť 7 mých příbuzných
bylo biskupy, já jsem osmý, a vždy moji příbuzní slavili den, kdy lid
odstranil kvašený chléb. Já, bratr, starý 65 let, který se stýkal s bratry z
celého světa a pozorně přečetl celé Písmo svaté, se nezaleknu žádných
hrozeh. Vždyť muži, kteří jsou důležitější než já, řekli, že Boha sluší více
poslouchat než člověka. Pak píše o biskupech, kteří jsou s ním zajedno a
měli stejný názor: "Mohl bych se dále zmínit o biskupech se mnou přítomných,
které jsem na jejich přání svolal. Kdybych uváděl jejich jména, byl by to
velký počet. Tito ač mne znali jako malého nepatrného člověka, dali přece
mému dopisu svůj souhlas s vědomím, že své šediny nenosím zbytečně, nýbrž že
vždy jsem jednal podle Pána Ježíše".
Na to se pokusil římský biskup
Viktor ihned obce celé Asie spolu se sousedními obcemi jako bludaře vyloučit
z církevního společenství. Svým dopisem prohlásil všechny tamní bratry jako
zcela stojící mimo církevní jednotu. Všem biskupům se toto jednání nelíbilo.
Vyzvali jej, aby myslil na jednotu, pokoj a lásku k bližnímu. Ještě nyní
jsou jejich dopisy po ruce, kde dost ostře kárají Viktora. Mezi jinými
jménem bratří poslal dopis i Ireneus, který předsedal obcím v Gallii. V něm
se sice vyslovuje pro to, aby tajemství zmrtvýchvstání Pána se slavilo v
neděli, připomíná však Viktorovi, aby se mírnil a že by neměl všechny Boží
církve vyloučit ze společenství jen proto, že zachovávají od otců zděděný
zvyk. Mezi mnohým jiným připojuje toto: "Vždyť spor se netýká pouze dne,
nýbrž i postu, Jedni si totiž myslí, že se mají postit jen jeden den, druzí
že dva, jiní že více, jiní že se postí 40 hodin ve dne i v noci. A tento
velký rozdíl v zachovávání postu nevznikl až v naší době. Již dávno předtím
to zdědili od našich předků, kteří pravděpodobně svou svrchovanou moc
nevykonávali s patřičnou důsledností. Ve své prostotě a z neznalosti jak
tento zvyk vznikl, to tak převzali. Přesto všichni tito žili v míru a v míru
žijeme i my. Rozdílnost v postu dokazuje jednotu víry".
K tomu Ireneus
dodává ještě toto: "Kněží, kteří před Soterem stáli v čele církve, kterou
řídíš, myslím tím Aniceta, Pia, Hygina, Telesfora a Xysta, sami tak
neslavili velikonoce, ani to svým podřízeným nedovolili. I když neslavili
stejně velikonoce, o nic méně žili v míru s těmi, kteří k nim přišli z obcí,
ve kterých to bylo jinak slaveno. Nikdy kvůli tomu nebyli někteří vyloučení.
Kněží před tebou, ač to tak nezachovávali, posílali posvěcený chléb
(eucharistii) těm z obcí, které to tak nezachovali. A když se blažený
Polykarp, za Aniceta zdržoval v Římě, a oba vedli o některých jiných
záležitostech nepatrný spor, rychle se však sjednotili. O slavení velikonoc
(Pascha) se však nechtěli mezi sebou přít. Ani Anicetus nemohl pohnout
Polykarpa, aby už nezachovával tento zvyk, protože s učedníkem Pána Janem i
s ostatními apoštoly, se kterými se stýkal, to vždy zachovával. Ani Polykarp
nepřemluvil Aniceta tak to zachovávat, když Anicetus řekl, že se musí držet
zvyku svých předchůdců. Bez ohledu na to sdíleli společenství mezi sebou, a
Anicetus jako vyznamenání pro Polykarpa slavil v obci eucharistii. Z toho
vysvítá, že se rozešli v pokoji. I ti, co to zachovávali, i ti, co to
nezachovávali, žili v míru s celou církví". Takováto slova a napomenutí psal
Ireneus, který byl hoden svého jména. Svým jednáním byl skutečným
mírotvorcem k prospěchu pokoje mezi obcemi. Podobně si o sporu dopisoval
netoliko s Viktorem, ale i s velmi mnohými církevními představenými.
27. VŠEOBECNÝ SOUHLAS V ZÁLEŽITOSTI
SLAVENÍ VELIKONOC
Biskupové v Palestině, o kterých jsme se předtím zmínili, totiž
Narcissus, Theophilus a s nimi biskup obce v Tyru Cassius, biskup v
Ptolemais Klarus a ostatní, kteří se s tímto sešli, projednávali zevrubně od
apoštolů až k nim došlou tradici týkající se slavení velikonoc a uvádějí ke
konci svého dopisu doslovně toto: "Postarejte se, aby opisy našeho listu
byly zaslány do každé obce, aby nám nic nenamítali, kdo se snadno mohou
dostat do omylu. Sdělujeme vám, že i v Alexandrii slaví velikonoce téhož dne
jako my. Jsme ve vzájemném písemném styku, takže stejně a současně slavíme
svátek".
28. IRENEOVY SPISY ZACHOVANÉ AŽ DO NAŠÍ
DOBY
Mimo právě uvedené spisy a dopisy Ireneovy je od něho ještě velmi krátký,
ale nanejvýš poučný spis proti Řekům s titulem De scientia, O vědění. Dále
jiný, který věnoval jednomu bratru jménem Marcianus. Obsahuje důkaz
apoštolského kerygmatu. Konečně je tu kniha s rozličným pojednáním. Zmiňuje
se tu o listu Židům a o tak zvané Moudrosti Šalamounově, ze které uvádí
některá místa. Tolik o Ireneových spisech, které jsme poznali.
Commodus
vládl 13 let. Po jeho smrti vládl necelých 6 měsíců Pertinax.17
Po něm se stal císařem Severus.18
17. Pertinax r. 193.
18. Septimius Severus 193 - 211.
29. SPISY OSTATNÍCH V TEHDEJŠÍ DOBĚ
SLAVNÝCH MUŽŮ
Ještě nyní mají mnozí velmi mnoho památek na píli starých církevních
spisovatelům tehdejší doby. Sami jsme poznali tyto: Heraklitův komentář k
Pavlovým listům, Maximův spis o často vyslovované otázce heretiků: Odkud je
zlo a jak vznikla hmota, dále Candidův a Apionův komentář k Šestidenní,
Sextův spis o zmrtvýchvstání a jeden spis Arabianův. Vedle nich je ještě
nespočet jiných spisů, o nichž nemohou říci nic určitého a proto je také
nemohou uvést. Až po naši dobu se uchovaly ještě spisy mnohých jiných, ale
jejich jména nemohou uvést. Byli to pravověrní církevní muži, jak dokazuje
jejich výklad Písma svatého, nezmáme je však, poněvadž nevíme, kdo je
napsal.
30. PRVNÍ PŘÍVRŽENCI ARTEMONOVY HEREZE A
JEJICH ZFALŠOVÁNÍ PÍSMA SVATÉHO
Jeden z nich napsal spis proti herezi Artemona, kterou se v naší době
pokusil obnovit Pavel ze Samosaty. V tomto spise je také vyprávění, které se
hodí pro naše Církevní dějiny. Spis dokazuje že zmíněná hereze tvrdící, že
Vykupitel je pouhým člověkem vznikla teprve před krátkou dobou, i když její
vedoucí ji vychvalovali jako starou. Když totiž vyvrátil jejich rouhavé lži,
vypráví doslovně toto: "Tvrdí, že všichni dávní křesťané i sami apoštolové
přijali a učili to, co učí oni (heretici) nyní, a že pravé učení se udrželo
až do doby Viktora, který byl 13. biskupem po Petrovi v Římě. Od jeho
nástupce Zephyrina že však byla pravda zfalšována. Toto tvrzení by se snad
mohlo zdát trochu pravděpodobné, kdyby proti nim se nepostavilo především
Písmo svaté. Dosud však jsou po ruce ještě spisy několika bratří, kteří
psali ještě před Viktorem a obhajovali pravdu proti pohanům i proti
tehdejším herezím, totiž Justin, Miltiades, Tatianus, Klement a mnozí jiní,
a tito všichni potvrzují Kristovo božství. A kdo nezná spisy Irenea,
Melitona a ostatních, ve kterých mluví o Kristu jako o Bohu a člověku? Dále
mnohé žalmy a písně, které hned na počátku napsali věřící bratří, opěvují
Krista jako Boží Slovo a připisují mu božství? Jak je možné když nyní po
tolika let je hlásáno církevní učení, že až do Viktora se mělo učit tak,
jako oni tvrdí? Nestydíte se uvádět takové lži proti Viktorovi, když velmi
dobře víte, že Viktor vyloučil z církevního společenství původce a otce této
hereze koželuha Theodota19
proto, že považoval Krista za pouhého člověka? Vždyť kdyby Viktor podle
jejich výpovědi smýšlel tak, jak učí jejich rouhání, jak by mohl vyloučit z
církve původce této hereze Theodota?" Tolik k Viktorovi. Viktor spravoval
biskupský stolec 10 let. Asi v desátém roce Severovy vlády byl jeho
nástupcem ustanoven Zephyrinus.
Autor uvedené knihy o zakladateli
jmenované hereze vypráví ještě o jiné události, která se stala v Zephyrinově
době. "Připomenu mnohým bratřím událost z naší doby," píše, "která, kdyby se
udála v Sodomě, podle mého mínění by snad přivedla tamní obyvatele na cestu
pokání. Ne dávno, ale v naší době žil jistý vyznavač jménem Natalis. Jednou
jej svedli Ásklepiodotos a směnárník Theodotos. Oba byli žáky koželuha
Theodota, kterého tehdejší biskup Viktor vyloučil z církevního společenství
kvůli jeho názoru a kvůli nějaké ještě hlouposti. Natalis se od nich nechal
přemluvit, aby se za měsíční odměnu 170 denárů nechal udělat biskupem této
sekty. Pán jej často ve snu varoval. Milosrdný Bůh a Pán Ježíš Kristus
nechtěl, aby svědek jeho vlastního utrpení zahynul mimo církev. Natalis
nedbal nočních vidění. Tak byl oslepen takovou poctou i špinavou zištností,
která tolik lidí uvrhla do zkázy. Nakonec bičován po celou noc svatými
anděly brzy ráno vstal, oblékl si šat kajícníka, posypal hlavu popelem a se
slzami v očích šel rychle k Zephyrinovi a vrhl se mu k nohám. Ano, nejen
kleriky, ale i laiky na kolenou prosil o odpuštění. Svými slzami obměkčil
slitující se církev velmi milosrdného Krista. Prosil a ukazoval rány po
bičování, až byl konečně přijat do společenství církve."
K tomuto
vyprávění chceme připojit několik jiných slov o těchto hereticích. Beze
studu zfalšovali Písma svatá, zavrhli směrnice staré víry a zneuznali
Krista. Neptali se, co říkají svatá Písma, nýbrž přemýšleli, čím by z nich
dokázali svou bezbožnost. A jestliže jim někdo předloží místo z Písma
svatého, pátrají, zda by se mohlo něco najít pro jejich záměry. Místo aby
studovali svatá Boží Písma, věnují se geometrii. Mluví jako lidé pozemsky
žijící a toho který přichází z nebes, neznají. Někteří z nich si vysoce cení
Euklida a jeho geometrii. Obdivují Aristotela a Theophrasta. Někteří snad
uctívají Galena20
jako boha. Že však lidé, kteří vědy nevěřících zneužívají k důkazu svého
bludného názoru a s úlisností popíračů Boha falšují prostou víru Písma
svatého, jsou daleko od víry, to není třeba připomínat. Proto beze studu
berou do rukou svatá Písma pod záminkou, že by je vylepšili. A to o nich
tvrdíme právem o tom se, kdo chce může každý přesvědčit. Vždyť kdo srovnával
jejich opisy, shledal by, že v mnoha částech se od sebe odchylují. Aspoň
Asklepiadovy rukopisy nesouhlasí s opisy Theodotovými. Našlo by se toho
mnohem více. Jejich žáci velmi pilně opsali, co, jak říkají, oni vylepšili,
ve skutečnosti co zfalšovali. Ani rukopisy Hermophilovy nesouhlasí s jejich
opisy. Dokonce ani spisy Apollonidovy mezi sebou nesouhlasí. Vždyť jestliže
se porovnají jím dříve napsané rukopisy a později jím změněnými shledá se,
že se od sebe velmi liší. Jejich drzost je až neuvěření. Buď nevěří, že
Písma svatá jsou diktována Duchem Svatým - a v tom případě jsou nevěřící
nebo sebe považují za moudřejší než je Duch Svatý - co jsou v tomto případě
jiného než pomatenci? Nemohou své drzé jednání vůbec popřít, poněvadž opisy
jsou napsány jejich vlastní rukou. Spisy takového druhu jako jsou jejich
nepřijali od učitelů křesťanského náboženství, ani nemohou předložit opisy,
ze kterých to opsali. Někteří z nich se ani nenamáhali zfalšovat Písma, ale
prostě zavrhli Zákon a Proroky. Tímto nedovoleným a bezbožným učením pod
rouškou milosti se zřítili do nejhlubší propasti zkázy." Tolik o tom.
19. Theodotus z Byzame (kolem 192)
při pronásledování zapřel Krista. K svému ospravedlnění říkal, že nezapřel
Boha, nýbrž člověka Krista. Jinak uznával, že Kristus je slíbený Mesiáš
obdivuhodně narozený z Panny Marie.
20. Eukleides (300 př. Kr.) matematik v Alexandrii. - Aristoteles
učitel Alexandra. Vel. - Theofrastus, žák Platona a Aristotela.
Galenus nar. r. 131 po Kr. v Pergamu. Studoval filozofii,
zvláště Aristotelovu a Theofrastovu. Zvlášť vynikl jako lékař a proto jej
císař Marc Aurelius povolal do Říma, kde po r. 200 zemřel.
Kniha VI.
1. PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA SEVERA
Také Severus vyvolal pronásledování proti křesťanům. V tomto
pronásledování vydali bojovníci za pravou Boží úctu na všech místech
vznešené svědectví svou mučednickou smrtí. Obzvlášť početní byli v
Alexandrii. Z celého Egypta a Théb1
byli posláni na velké bojiště bojovat pro Boha ti nejlepší bojovníci. Svou
velkou statečností při rozličných mučeních a při rozličných způsobech smrti
získali u Boha vítěznou kor unu. Mezi nimi hyl i Origenův otec Leonides. Byl
sťat a zanechal mladičkého syna. Jakou lásku měl tento syn pro Boží slovo,
to by se zde mělo krátce uvést. Tím spíše, poněvadž všichni o něm mluví.
1. Thebais je horní část Egypta s
hlavním městem Théby.
2. ORIGENOVA HORLIVOST V JEHO MLÁDÍ
Kdyby chtěl někdo podrobně vypsat život tohoto muže, měl by k tomu
bohatou látku. Vylíčení jeho života by si vyžádalo celou knihu. My zatím
nyní chceme stručně, pokud možno málo slovy se o něm zmínit z toho, co známe
z několika dopisů a ze zpráv od jeho dosud žijících žáků.
Myslím, že
bude dobré vylíčit Origenův2
život, abych tak řekl, od samé kolébky. Bylo to desátého roku Severovy vlády
a za místodržícího v Alexandrii a nad ostatním Egyptem Lata a za Demetria
jako nástupce Luliana, který právě dostal biskupský stolec nad tamními
křesťanskými obcemi, když vyšlehl mocný plamen pronásledování a tisíce
mučedníků obdrželo mučednickou korunu. Duše ještě velmi mladého Origena tak
toužila po mučednictví, že byl ochoten jít vstříc nebezpečí a dobrovolně se
vrhnout do boje. Konec jeho života by nebyl býval tak daleko, kdyby Boží
prozřetelnost prostřednictvím jeho matky se k dobru mnohých nepostavila
proti jeho úmyslu. Matka jej totiž napřed prosila, aby šetřil její mateřskou
lásku. Když však po zprávě, že jeho otec byl zatčen a je ve vězení, viděla,
že to jej ještě více utvrdilo v jeho předsevztí být mučedníkem, schovala
všechny jeho šaty a nutila jej zůstat doma. Při jeho touze po mučednictví
přes své mládí neměl klidu. Napsal svému otci, poněvadž mu nic jiného
nezbývalo, dopis, v němž jej povzbuzuje k mučednictví. Doslovně jej vybízel
těmito slovy: "Chraň se kvůli mně změnit své smýšlení".
To by mohlo být
první zkouškou rozumu a pravého náboženského Origenova smýšlení v jeho
dětství. Vždyť se učil znát Písmo svaté, a to byl dobrý základ jeho víry.
Tomu Origenes věnoval nemalé úsilí, poněvadž jeho otec vedle výuky obvyklým
školním předmětům právě na znalost Písma kladl velký důraz. Otec jej
povzbuzoval, aby především před řeckou vědou se věnoval výuce náboženství.
Origenes se musil každý den naučit několika místům z Písma svatého a je
nazpaměť odříkat. Pro chlapce to nebylo nic obtížného a s radostí tak činil.
Nespokojil se prostě s povrchním čtením svatých Písem, ale chtěl ještě víc.
Hledal v nich hlubší smysl, takže dokonce svého otce častoval otázkami, co
tím chce Bohem dané Písmo říci. Otec mu to naoko sice vytkl a napomenul jej,
aby nepátral po tom, co je nad jeho věk, sám se v tichosti radoval a velmi
za to děkoval Bohu původci všeho dobrého, že mu dal milost stát se otcem
takového dítěte. Ano, vypráví se, že se často přiblížil k spícímu chlapci a
s úctou políbil jeho odhalená prsa jako chrám, v němž si Duch Svatý
připravuje svůj příbytek. Byl šťastný, že má takové dítě.
Toto a jiné se
vypráví o Origenovi, když byl ještě chlapcem. Když však nyní jeho otec
zemřel jako mučedník, zůstal ještě ani ne sedmnáctiletý se svou matkou a
šesti mladšími sestrami. Jmění jeho otce připadlo císařské pokladně a on se
svými nejbližšími se ocitl v bídě. Bůh se však postaral. Origenes byl
přátelsky přijat bohatou a zároveň vznešenou paní a u ní nalezl obživu. Tatu
paní se také starala o velmi známého muže patřícího tehdy v Alexandrii k
heretikům. Ten pocházel z Antiochie. Uvedená paní jej považovala jako za
svého syna a věnovala mu obzvláštní péči. Origenes byl přinucen s ním žít.
To byla doba, kdy podal nejpádnější důkaz své pravověrnosti. U Pavla - tak
se jmenoval ten muž -, který slul svou učeností, se scházelo velmi mnoho
nejen heretiků, ale i našich. Origenes se však nikdy nedal pohnout k tomu,
aby se s ním společně modlil. Již od mládí totiž dbal na předpisy církve, a
jak jednou sám říká, ošklivil si heretické učení. Poněvadž od svého otce byl
již uveden do řecké vědy3
a po otcově smrti se jí horlivě věnoval, získal ne nevýznamnou znalost v
oborech gramatiků. Tím si pak také nedlouho po otcově smrti vzhledem k svému
věku získal velmi bohaté živobytí.
2. Origenes nar. kolem r. 185
pravděpodobně v Alexandrii. Zemřel r. 253/54.
3. Gramatika, rétorika a matematika. Později
se rozlišovalo: trivium (gramatika, dialektika, rétorika) a quadrivium
(aritmetika, geometrie, musica a astronomie).
3. ORIGENES JIŽ OD MLÁDÍ UČIL BOŽÍMU
SLOVU
Při tomto zaměstnání přicházeli k Origenovi, jak sám jednou ve svých
spisech řekl, někteří pohané, aby slyšeli Boží slovo. V Alexandrii tehdy
nebylo nikoho, kdo by vyučoval křesťanským pravdám, poněvadž všichni uprchli
před hrozícím pronásledováním. Plutarchos4
byl první, kdo po příkladném životě byl ozdoben vznešeným mučednictvím.
Druhý Heraklas, Plutarchův bratr dával rovněž zářivý příklad života a
přísnosti hodný filozofa. Po Demetriově smrti se mu proto dostalo cti
usednout na biskupský stolec v Alexandrii. Origenovi bylo 18 let, když se
stal představeným katechetické školy. V době pronásledování za
alexandrijského místodržícího Aquily sklízel v tomto úřadě velké úspěchy.
Svou ochotou pomáhat všem svatým mučedníkům známým i neznámým si získal u
všech věřících velké jmého. Stýkal se totiž se svatými mučedníky nejen když
byli ve vězení a dosud nebyl nad nimi vynesen ortel smrti, nýbrž i když byli
vedeni na smrt. Za velkou svou odvahu hrozilo mu velké nebezpečí. Vždyť,
poněvadž odvážně přicházel k odsouzeným a beze strachu líbal mučedníky, by
byl nejednou ukamenován rozhněvaným kolem stojícím pohanským davem, kdyby
jej nechránila Boží moc a pod jejíž ochranou zázračně neunikl. Tato božská
nebeská milost jej však mnohokrát chránila jednou zde, jindy v mnoha
nástrahách, které mu tehdy pro jeho neobyčejnou horlivost a statečné hlásání
Kristovy nauky byly nastraženy. Vskutku nevěřící byli proti němu tak
rozzlobeni, že se srotili s vojáky před domem, kde se zdržoval, protože tam
vyučoval velké množství lidí základům svaté víry. Ano, ponenáhlu začali jej
tak pronásledovat, že celé město nebylo pro něj dost velké. Musil prchat z
jednoho domu do druhého a odevšad byl vyhnán kvůli velkému počtu těch, kteří
jeho prostřednictvím přijali božské učení a zvláště proto, že jeho mravní
chování přinášelo nejkrásnější plody té nejstarší filozofie. Jeho život, jak
se říká, odpovídal totiž tomu, čemu učil. Spolupůsobením Boží moci přiváděl
nespočet lidí, aby jej napodobovali.
Poněvadž nyní Origenes viděl, že mu
stále přibývá žáků a pouze jemu že biskup křesťanské obce svěřil
katechetickou školu, považoval vyučování gramatických oborů za neslučitelné
s vyučováním božských věd. Bez rozmyšlení se vzdal vyučování v gramatických
oborech, které nyní považoval za neužitečné, a věnoval se posvátným vědám.
Aby nepotřeboval podporu od jiných po zralé úvaze prodal všechny spisy
starých spisovatelů a spokojil se denně se 4 oboly, které mu musil kupující
zaplatit (za knihu). Takto se zřekl filozofie, kterou se po mnoha let
zaměstnával, a všeho co jej v mládí vábilo. Celý den pilně vyučoval a větší
část noci, jak jen to bylo možné při jeho přísném způsobu života, se trvale
věnoval studiu svatých Písem. Postil se a dobu spánku ne v posteli, ale na
holé zemi omezil na nejmenší míru. Především však dbal oněch evangelijních
rad Spasitelových nemít ani dva kabáty ani obuv a nenechat se znepokojovat
starostmi o budoucnost. Více než se dalo čekat od jeho věku ochotně snášel
neoblečen zimu. Dostal se až na vrchol evangelické chudoby. Jeho nejbližší
okolí žaslo nad takovým jednáním. Velmi mnozí, kteří by mu něco ze svého
rádi dali za to, že se tak obětuje pro vyučování náboženství, byli z toho
velmi smutní. On však nepolevil ve svém umrtvování. Ano, po mnoho let, aniž
by jednou použil obuv, chodil bos. Stejně tak po dlouhou řadu let se nenapil
vína. Zdržoval se i jiných věcí ne nutných k životu, takže nakonec bylo
nebezpečí, že si oslabí či zcela zničí žaludek.
Origenes svým velkolepým
příkladem moudrého života přirozeně sváděl mnohé ze svých žáků, aby jej
napodobovali. Ano, sami pohané, a to muži vzdělaní a filozofové se účastnili
jeho vyučování. Prostřednictvím něho uvěřili upřímně v Boží Slovo a v době
tehdejšího pronásledování se tak vyznamenali, že někteří z nich byli zatčeni
a zemřeli mučednickou smrtí.
4. Plutarchus. Není to ovšem ten
významný řecký spisovatel Plutarch, který byl učitelem císaře Hadriana a
prokurátorem v Řecku a který zemřel kolem r. 120 po Kr.
4. ORIGENOVI ŽÁCI, KTEŘÍ ZEMŘELI
MUČEDNICKOU SMRTÍ
Prvním z nich byl krátce předtím uvedený Plutarchus. Když byl veden na
smrt, jen málo chybělo, že by Origena, který zůstal u Plutarcha až do
poslední chvíle, zabili jeho spoluobčané, protože se domnívali, že zavinil
Plutarchovu smrt. Boží prozřetelnost jej také tehdy zachránila. Po
Plutarchovi druhým mučedníkem z Origenových žáků se stal Serenus. Tento
osvědčil svou víru ohněm. Z této školy třetím mučedníkem se stal Heraklides
a čtvrtým Heron. Heraklides byl ještě katechumenem, Herom před nedávnem byl
pokřtěn. Oba byli sťati. Krom těchto z téže školy jako pátý bojovník za víru
je ještě jiný Serenus. Velmi statečně snášel mučení a měl být sťat. Z žen
Herais jako ještě katechumenka se rozloučila se životem, jak někde Origenes
říká, křtem ohněm.
5. POTAMIAENA
K těmto možno jako sedmého připočítat Basilida, který vedl na smrt
proslavenou Potamiaenu. O ní ještě nyní lidé v této krajině si vyprávějí.
Nejen mimořádně hodně bojovala o svou tělesnou neposkvrněnost a za své
panenství proti těm, kteří ji milovali - měla nejen krásnou duši, ale byla
také tělesně krásná -, nýbrž také velmi mnoho vytrpělo pro víru v Krista.
Nakonec po strašném, těžko vyslovitelném mučení skončila se svou matkou
Marcellou svůj život v ohni. Vypráví se, že soudce jmenoval se Aquilas - ji
strašně mučil a nakonec ji pohrozil, že ji předá gladiátorům, aby ji
zneuctili. Prý se trochu zamyslila a pak na otázku, k čemu se rozhodla, dala
mu takovou odpověď, že i pohanům se to zdálo bezbožné. Sotva to řekla, byl
vynesen nad ní konečný ortel. Basilides, jeden se soudních úředníků, kterému
byla předána, ji vedl na smrt. Když lidé kolem jí nadávali a posmívali se
jí, Basilides je odehnal. Měl s ní velký soucit. Potamiaena to s radostí
přijala, ale současně jej napomenula, aby se nesnažil ji těšit, poněvadž po
odchodu z tohoto světa ona bude za něho Pána prosit, aby mu odplatil za to,
co jí prokázal. Pak podstoupila statečně mučednickou smrt. Její tělo bylo
pomalu od paty až po temeno hlavy spouštěno do vařící smůly. Tedy takový boj
bojovala oslavovaná dívka.
Po krátké době vyzvali z nějakého důvodu
Basilida vojáci, kteří s ním byli, zřeknout se přísahou víry. On však je
ujišťoval, že mu není dovoleno jako křesťanovi přísahat a že se k tomu zcela
otevřeně přiznává. Z počátku to nějakou chvíli brali jako žert, když však na
své výpovědi pevně trval, předvedli jej před soudce. Před soudcem znovu
vyznal, že je křesťanem, a byl na to uvržen do vězení. Když někteří bratří v
Pánu k němu přišli a ptali se jej, proč se tak náhle rozhodl, měl jim
odpovědět, že se mu Potamiaena tři dny po své smrti v noci zjevila, posadila
mu na hlavu korunu a řekla, že za něho prosila Pána a on ji vyslyšel a že
zanedlouho si jej vezme k sobě. Na to udělili mu bratří pečeť Pána, křest, a
následujícího dne byl po slavném vyznání Pána sťat. I mnozí jiní z obyvatel
Alexandrie se měli tehdy náhle obrátit na Kristovu víru, protože Potamiaena
se jim ve spánku zjevila a vyzvala je k přijetí Božího Slova. Dost již o
tom.
6. KLEMENS ALEXANDRIJSKÝ
Až do této doby vedl katechetickou školu v Alexandrii nástupce Pantaena
Klement.5
Mezi jeho žáky byl i Origenes. Klemens v první knize svého spisu Stromata
píše o Commodově smrti, z čehož jasně vysvítá, že napsal toto dílo za
Severa, jehož dobu nyní líčíme.
5. Klement Alexandrijský - narozen
pravděpodobně v Athénách. Jako křesťan
cestoval po
Itálii, Syrii, Palestině a v Alexandrii působil jako křesťanský učitel.
Zemřel před r. 215.
7. SPISOVATEL JUDAS
V této době napsal jiný spisovatel jménem Judas o 70 týdnech u Daniela a
vypočetl dobu až do desátého roku Severovy vlády. Věřil, že mnoho
diskutované zjevení Antikristovo je již blízko. Proto velmi znepokojilo
většinu lidí tehdy proti nám vyhlášené pronásledování.
8. SMĚLÝ ORIGENÚV ČIN
Když Origenes tehdy řídil v Alexandrii katechetickou školu, učinil něco,
co velmi svědčí o jeho ještě nezralém jinošském rozumu, stejně však také o
jeho víře a zdrženlivosti. Vzal doslovně slova "Jsou obřezaní, kteří se sami
obřezali pro nebeské království" (Mt 19,12), příliš mladý to přehnal a výrok
Spasitelův na sobě uskutečnil. Věřil, že takto jednak splní slovo Pána,
jednak nebudou mít nevěřící žádný důvod k pomluvě. V tak mladém věku
vyučoval totiž náboženství nejen muže, ale i ženy. Myslel si, že se o jeho
činu většina jemu svěřených žáků nedozví. Čin, jak si to přál, nebylo možno
utajit. Biskup tamní křesťanské obce Demetrius se o tom dozvěděl. Obdivoval
Origena pro jeho smělý čin, chválil jeho horlivost a skutečnou víru.
Povzbuzoval jej, aby byl dobré mysli, a vyzval jej, aby ještě horlivěji
učil. Tak tehdy mínil Demetrius. Nedlouho potom však, když viděl, že
Origenes má dobré výsledky a všichni si jej velmi váží, udělal něco, co by
neměl udělat. Snažil se totiž v jednom dopise biskupům celého světa vylíčit
Origenův čin jako nejvýš převrácený. Podnět k tomu dali vynikající a vážení
palestinští biskupové z Caesareje a Jeruzaléma, kteří ho uznali za hodného
nejvyšších poct a vysvětili jej na kněze. Když nyní Origenes požíval velké
vážnosti, všichni lidé to o něm věděli a vážili si jej pro jeho ctnosti a
moudrost, Demetrius, když nic jiného mu nemohl vytknout, vytkl mu, co dávno
ve svém mládí učinil, a odvážil se obvinit i ty, kteří Origena povýšili na
kněžství. Toto se stalo až později. Tehdy však Origenes v Alexandrii učil ve
dne v noci nerušeně všechny, kdo k němu přicházeli a nerušeně se také po
celou tu dobu věnoval studiu náboženství a svým žákům. Po 18leté Severově
vládě nastoupil jeho syn Antoninus.6
V této době byl jeruzalémským biskupem zmíněný Alexander. Byl jedním z těch,
kteří se statečně chovali při pronásledování a Boží prozřetelností zůstali
naživu a pro své vznešené vyznání Krista byl: považováni za hodny
biskupského stolce. Byl nástupcem Narcisovým na biskupském stolci.
6. Marcus Aurelius Antoninus Bassianus
Caracalla 211-217. Přezdívku Caracalla dostal proto, že nosil dlouhý gallský
plášt' sešitý z mnoha kusů rozličné barvy.
9. NARCISSOVY ZÁZRAKY
O tomto Narcissovi si vyprávějí věřicí úžasné věci. Mezi jiným ve vypráví
o tomto jeho zázraku: Jednou za velké noční slavnosti velikonočního svátku
chyběl diakonům olej. Když byl lid kvůli tomu velmi smutný, přikázal prý
Narcissus těm, kteří se starali o světlo, načerpat vodu ze sousední studně a
přinést mu ji. To bez prodlení udělali. Narcissus se prý nad vodou modli! a
pak v pevné víře a důvěře v Pána přikázal nalít ji do lamp. Když tak
učinili, proti očekávání zázračnou božskou mocí se prý voda proměnila v
olej. Až po naši dobu má velmi mnoho bratří uschováno trochu toho oleje na
důkaz tehdejšího zázraku. Také velmi mnoho jiného pamětihodného vyprávějí ze
života tohoto muže. Sem patří ku příkladu toto: Někteří zlí človíčkové
nemohli snášet jeho rozhodné jednání. Ze strachu že by byli přistiženi a
potrestáni za své mnohé špatnosti, kterých si byli vědomi, snažili se tomu
předejít. Šířili proti němu strašné pomluvy. Aby jim věřili, kdo to slyšeli,
zapřísahali se. Jeden přísahal, že by chtěl projít ohněm. Jiný ať prý je
stižen nevyléčitelnou nemocí, jiný že ať přijde o oči. Nikdo z věřících však
nevěřil jejich zapřísahání, poněvadž každý velmi dobře znal zdrženlivost a
ctnostný život Narcissův. Narcissus nemohl snést jejich drzé pomluvy.
Poněvadž již po dlouhou dobu si oblíbil moudrý život filozofa, odešel z obce
a mnoho let žil kdesi na poušti a v krajině, kam lidé nechodili. Mezitím
velké oko spravedlnosti nehledělo lhostejně k jejich jednání. Velmi
rychle potrestalo bezbožníky podle jejich přání, jak se k tomu přísahou
zavázali. První shořel i se svou rodinou v noci, když bez jakékoli příčiny
zcela neočekávaně něco zapálilo jeho dům, ve kterém bydlel, a ten zcela
shořel. Jiný zase náhle onemocněl od hlavy až patě jakousi nemocí, což si
přičítal za trest. Třetí, když viděl osud těch dvou, bál se, že neunikne
trestu vševidoucího Boha. Přede všemi se přiznal ze své špatnosti, litoval
toho, bědoval však tolik a nepřestal plakat, až ztratil zrak. Takto byli
potrestáni za svou lež.
10. JERUZALÉMŠTÍ BISKUPOVÉ
Narcissus odešel a nikdo nevěděl kam. Proto představení sousedních církví
považovali za dobré vysvětit místo něho jiného biskupa. Ten se jmenoval
Diu.s. Nebyl však dlouho představeným obce. Po něm následoval Germanion a
pak Gordius. Za posledního, jak by vstal z mrtvých, se najednou objevil
Narcissus. Bratří jej požádali, aby převzal biskupský úřad. Vždyť nyní si
všichni vážili ho ještě více jak proto, že na čas odešel a pro jeho přísný
život tak také obzvláště proto, že sám Bůh jej obhájil.
11. ALEXANDER
Když však Narcisssus pro svůj pokročilý věk nemohl zastávat biskupskou
službu, a božská prozřetelnost povolala zmíněného Alexandra za biskupa jiné
křesťanské obce, bylo Alexandrovi v noci zjeveno, aby společně s Narcissem
spravoval biskupství. Jako na Boží pokyn odcestoval z Kapadocie, kde byl
biskupem, do Jerusaléma, aby se tam pomodlil a navštívil posvátná místa.
Tamní bratři jej přátelsky přijali a nedovolili mu vrátit se zpět. I oni
totiž měli zjevení a nejzbožnější z nich zcela zřetelně slyšeli hlas, který
jim přikázal vyjít před bránu a přijmout Bohem jim vyhlédnutého biskupa. To
učinili a dokonce přinutili Alexandra za plného souhlasu biskupů sousedních
církví, aby u nich zůstal.
Alexander sám se zmiňuje ve svých listech
antinoitům o své společné správě biskupství s Narcissem. Na konci svého
dopisu doslovně píše: "Zdraví vás Narcissus, který byl přede mnou biskupem
této církve a nyní mi pomáhá svými modlitbami. Je mu 116 let. Napomíná vás
spolu se mnou, abyste byli stejného smýšlení.". Tak tomu bylo.
Když
biskup antiochijské obce Serapion zemřel, následoval jej v biskupské
hodnosti Asclepiades, který se v době pronásledování rovněž vyznamenal svým
vyznáním. Jeho ustanovení biskupem připomíná i Alexander, když píše
Antiochijským: "Alexander, služebník a zajatec Ježíše Krista blažené obci v
Antiochii přeje štěstí a požehnání v Pánu. V době mého zatčení mi Pán učinil
okovy snesitelnými a lehkými, poněvadž jsem zakusil, že Boží prozřetelností
a zásluhou jeho víry převzal biskupský stolec ve vaší antiochijské obci
Asclepiades, který se k takové službě velmi dobře hodí". K tomu poznamenává,
že poslal tento dopis prostřednictvím Klementa. Na konci dopisu píše: "Tento
dopis vám posílám, moji páni bratří, po blaženém Klementovi, ctnostném a
osvědčeném muži, kterého znáte a ještě blíže poznáte. Řízením a z vůle Pána
byl zde a Kristovu obec posiloval a rozšiřoval".
12. SERAPION A JEHO SPISY
Na spisovatelskou činnost Serapiona zůstaly pravděpodobně u některých
ještě jiné památky. Já jsem však poznal pouze tyto: List jakémusi Domninovi,
který v době pronásledování odpadl od křesťanské víry k židovské
pověrčivosti; dále poselství dvěma pravověrným mužům Pontiovi a Carícovi a
ještě mnoho dopisů jiným. Ještě dnes existuje spis tak zvané Petrovo
evangelium (Evangelium Petri). Vyvrátil falešná vyprávění v něm, poněvadž
někteří členové křesťanské obce na Rhodu vlivem uvedené knihy přijali bludné
učení. Považuji za účelné uvést z tohoto dopisu několik slov, kterými
vykládá svůj názor na tuto knihu. "Moji bratři", píše, "uznáváme Petra a
ostatní apoštoly tak dobře jako Krista. Co však obsahuje falešného v jejich
jménu, to odmítáme, poněvadž dobře víme, že nic takového od Krista
nepřevzali. Když jsem byl totiž u vás, myslil jsem, že všichni mají pravou
víru. Proto říkám, aniž bych vámi mně předložený spis Petrovo evangelium
pročetl: Jestliže u vás působí jen rozladění, ať je čteno. Když jsem se však
dozvěděl z toho, co mi bylo řečeno, že spis obsahuje jistou herezi, pospíším
si k vám znovu přijít. Proto, bratří, čekejte mne brzy. Vím, bratří, jak
Marcianus hereticky smýšlel a jak sám sobě si odporoval poněvadž nevěděl, co
mluvil. Poznáte to z toho, co jsem vám napsal. Toto evangelium jsem si
vypůjčil od těch, kteří je používali, totiž od nástupců zakladatelů oné
hereze, které nazýváme dokety. Část názorů Petrova evangelia je totiž z
jejich školy. Pročetl jsem to podrobně. Většinou to souhlasí s pravým učením
Spasitele. Co jsem však shledal, že neodpovídá pravdě, jsem zde kvůli vám
připojil". Tolik o spisech Serapiona.
13. KLEMENTOVY SPISY
Od Klementa máme ještě spis o osmi knihách, kterým dal titul "Stromata
Tita Flavia Klementa, vědecké výklady o pravé filozofii". Napsal ještě spis
Hypostaseis, Poučení. Zmiňuje se tu zvláště o Pantaenovi jako o svém
učiteli, uvádí jeho výklady Písma i tradici, kterou převzal. Od něho máme
také list obsahující napomenutí Řekům jakož i 3 knihy pod názvem
Paedagogus-Vychovatel a knihu s nadpisem "Který boháč bude blažený". Dále
spis o velikonoční slavnosti, pomluvě, Rozmluvy o postu, napomenutí k
pevnosti či právě pokřtěným. Konečně tak zvaný Církevní zákon (Ecclesiastica
regula) a spis proti těm, kteří zachovávají židovské omyly. Tuto knihu
věnoval výše uvedenému biskupu Alexandrovi.
Ve Stromatech nejsou pouze
uvedena rozličná místa z Písma svatého, nýbrž Klement uvádí také vhodné
výroky ze spisů Řeků a vysvětluje všeobecně rozšířené názory Řeků i barbarů.
Navíc vyvrací bludná učení zakladatelů sekt a při tom uvádí rozličné dějinné
události, čímž nám poskytuje hojnou látku pro rozšíření našeho vědění. Mimo
to uvádí názory filozofů, což plně odpovídá dílu, jemuž dal titul Stromata -
Různé. V této knize si vypomáhá i svědectvími ne všeobecně uznávaných knih,
totiž z tak zvané Moudrosti Šalamounovy, z knihy Sirachova syna Josue, z
listu Židům, i z listu Barnabášova, Klementova a Judova. Dále se zmiňuje o
Tatianově spisu proti Řekům, o kronikáři Kassianovi, o židovských
spisovatelích Philonovi Aristobulovi, Josefovi, Demetriovi a Eupolemovi,
kteří všichni Mojžíše a rod Židů považují za daleko starší než jsou Řekové.
Klementovy spisy obsahují také ještě jiné pamětihodnosti. Předně mluví o
sobě, že stál ještě zcela velmi blízko prvním
nástupcům apoštolů. Rovněž
slibuje. že chce napsat výklad Genese. Ve svém spise o velikonocích (De
Pascha) však přiznává, že jej přátelé přinutili napsat pro příští pokolení o
tradici, kterou ústně přijal od starších. V témže spise se dále zmiňuje o
Melitonovi, Ireneovi a o několika jiných a uvádí jejich vyprávění.
14. KLEMENTEM UVÁDĚNÉ KNIHY PÍSMA
SVATÉHO
Ve svých Hypotyposeis-Poučeních udává Klement stručně řečeno seznam knih
celého Písma svatého obou Zákonů bez těch knih, které nejsou všeobecně
uznávány myslím tím Judův list, zbývající katolické listy, list Barnabášův a
tak zvané Zjevení Petrovo. U listu Židům uvádí sice za autora Pavla, tvrdí
však, že list byl napsán v hebrejštině a Lukáš že jej velmi pečlivě přeložil
do řečtiny a dal jej Řekům. V tomto listě a ve Skutcích že prý se najdou
podobné výrazy. Že v listu nebyla přidána slova "Pavel apoštol", to prý má
svůj důvod. Když totiž Pavel psal Židům, kteří měli plno předsudků proti
němu, proto nanejvýš moudře prý nechtěl hned na počátku uvádět své jméno.
Trochu dále pak Klement dodává toto: "Poněvadž, jak říkával blažený kněz,
Pán byl poslán k Židům jako apoštol (Vyslanec) mocného Boha, z úcty k Pánu
rozhodně se nechtěl Pavel nazývat apoštolem Hebreů a dále že on učitel a
apoštol pohanů nechtěl psát Hebreům bez božského povolení".
V témže díle
uvádí Klement pořadí evangelií, jak to slyšel od nejstarších presbyterů. "Ta
evangelia, která obsahují rodokmen, byla napsána napřed. Markovo evangelium
bylo napsáno z tohoto důvodu: Když Petr veřejně hlásal.v Římě Boží slovo a
pod vlivem Ducha Svatého kázal evangelium, četní přítomní prosili Marka,
poněvadž byl dlouholetým Petrovým průvodcem a pamatoval si, co Petr řekl,
aby sepsal to, co Petr řekl. Marek tedy napsal evangelium a dal jej těm,
kteří jej o to prosili. Jak se to Petr dozvěděl, ani Marka neodradil, ani k
tomu nepobízel. Jan, poslední ze všech, když viděl, že vše, co se týče
Krista jako člověka, je již v evangeliích podrobně napsáno, proto na
naléhavou prosbu svých přátel napsal pod vanutím Ducha Svatého své
evangelium". Tolik Klement.
I dříve zmíněný Alexander v kterémsi svém
dopise vzpomíná Klementa i Pantaena jako své přátele a říká: "Vždyť jak víš,
je to Boží vůle, že naše přátelství, které začalo již u našich předků,
nepřestalo. Ano, je vřelejší a pevnější. Ony blažené muže, opravdu blaženého
Panteana a svatého Klementa, kteří nás předešli a u kterých zakrátko zase
budeme, považujeme za své otce. Klement jako učitel mi velmi pomohl a patří
ještě k těm mužům, prostřednictvím jich jsem tě poznal, můj velmi vznešený
pane a bratře". Tak je tomu.
Adamantius - tak se jmenoval Origenes - byl
v Římě, když tam římskou církev řídil biskup Zephyrinus. Jak někde sám říká,
přál si vidět prastarou římskou církev. Po nedlouhém pobytu se vrátil zase
do Alexandrie. Zde se znovu se vší horlivostí ujal svého katechetického
poslání, poněvadž tamní biskup Demetrius jej tehdy ještě k tomu pobízel,
ano, skorem prosil, aby tu neúnavně pracoval ku prospěchu bratří.
15. HERACLAS
Origenes viděl, že jeho síly nestačí k důkladnému studiu teologie, k
probádání a vyložení svatých Písem a k tomu ještě ke katechetickému
vyučování těch, kteří k němu přicházeli a nenechali jej ani chvilku si
odpočinout. Vždyť jeden za druhým od rána do večera navštěvovali jeho školu.
Proto si je rozdělil a z kruhu svých přátel si vybral za pomocníka Herakla,
který dobře znal teologii, byl vzdělaný a znal filozofii. Jemu přenechal
první poučení těch, kteří byli ještě vyučováni základům víry, sám si
ponechal výuku pokročilejších.
16. ORIGENOVA HORLIVOST PRO PÍSMO
SVATÉ
Origenes se věnoval studiu svatých Písem velmi horlivě a svědomitě.
Naučil se i hebrejsky, takže s židovskými původními texty zacházel jako s
vlastními. Mimo texty, které se nacházely u Židů a mimo texty sedmdesáti
mužů, kteří přeložili svatá Písma (Septuaginta), pátral i po jiných
vydáních. A skutečně našel některé jako překlady všeobecné známého Aquily,
Symmacha a Thehodotiona. Vypátral je na několika neznámých místech, kde byly
již dlouho ukryty, a přinesl je na denní světlo. Poněvadž neznal jejich
původce, poznamenal jen to, že je nalezl v Nikopolis vedle Aktia, jiné zase
na jiném místě. Ano, k hexaplám žalmů mimo čtyři známá vydání přijal nejen
pátý a šestý, nýbrž i sedmý překlad. U jednoho z nich znovu poznamenává, že
jej našel v Jerichu v nějakém sudu v době Severova syna Antonina
(Caracally). Toto všechno dal do jednoho svazku, rozdělil na verše, položil
vedle sebe současně překlad s hebrejským textem a zanechal nám tím rukopisy
tak zvané hexaply. Také ještě uspořádal texty Aquily, Symmacha a Theodotiona
a překlad Septuaginty do tak zvané tetraply.
17. PŘEKLADATEL SYMMACHUS
O překladateli Symmachovi nutno poznamenat že byl ebionita. K této sektě
tak zvaných ebionitů patří, jak víme z našeho dřívějšího vyprávění, ti,
kteří považují Krista za syna Josefa a Marie a proto za pouhého člověka;
dále žádají, aby Zákon byl přísně dodržován podle židovského způsobu. Ještě
i nyní jsou po ruce písemné poznámky od tohoto Symmacha, ve kterých
vystupuje proti Matoušovu evangelíu a snaží se tak upevnit zmíněnou sekru.
Origenes vypráví, že tyto Symmachovy spisy ještě s jinými výklady svatých
Písem obdržel od jisté Juliany, která prý tyto knihy zdědila po Symmachovi.
18. AMBROSIUS
V této době silou pravdy hlásané Origenem se obrátil a ve svém nitru jako
by osvícen světlem přestoupil k pravověrnému učení církve i Ambrosius,
přívrženec valentinské hereze. I velmi mnoho jiných učených mužů přitahovala
všude rozšířená pověst Origenova. Přicházeli k němu, aby se přesvědčili o
jeho velké znalosti ve svatých vědách. Stejným způsobem přidružilo se k němu
nespočet heretiků a nemálo významných filozofů a nechali se od něho vyučovat
krom teologie i v oboru pohanské filozofie. U kterých zpozoroval opravdové
nadání, ty zavedl i do filozofických věd, přednášel jim geometrii,
aritmetiku a jiné pomocné vědy, obeznámil je s rozličnými filozofickými
systémy, vysvětloval jejich spisy, vydával komentáře o tom a snažil se
nalézt ve všem hlubší smysl, takže i u Řeků si získal pověst velikého
filozoFa. Avšak i mnohé méně nadané pohnul, aby se učili i obyčejným školním
předmětům, když jim připomínal, že jim to nemálo prospěje k porozumění a
výkladu božských Písem. Proto také považoval studium světských a
filozofických věd za naprosto nutné.
19. SVÉDECTVÍ POHANÚ O ORIGENOVI
O vynikající Origenově znalosti v těchto vědách svědčí i ti řečtí
filozofové, kteří v té době žili. V jejich spisech často shledáváme zmínku o
tomto muži. Jednou věnují mu svá vlastní díla, jindy zase mu posílají jako
svému učiteli k posouzení své vlastní práce. Proč bych měl o tom mluvit,
když i Porphyrius,7
který žil na Sicilii ještě v naší době, mu dává takové svědectví? Porphyrius
vydal spisy proti nám a snaží se v nich potupit svatá Písma. Při tom uvádí
ty, kteří vykládali Písmo. A poněvadž proti věroučným článkům nebyl schopen
přinést žádné obvinění, z nedostatku důkazů utíká se k nadávání a urážkám
vykladačů, mezi nimi zvláště napadá Origena, o kterém říká že ho poznal v
mládí. I když se snaží jej pomlouvat, vlastně jej doporučuje. Jednou když
nic jiného o něm nemohl říci, řekne aspoň pravdu. Jindy zase, kde si myslí,
že zůstane neodhalen, pomáhá si lží. Jindy zase jej obviňuje, že je
křesťanem, jindy zase líčí jeho horlivost pro filozofické vědy. Slyš jeho
vlastní slova! "Někteří místo aby se zřekli ubohých židovských spisů, snaží
se vykládat Písma tak, aby obhajovala onu cizí sektu a navíc ještě aby
schvalovala a chválila její učení. Vždyť i jasná slova Mojžíšova chlubně
vydávají za obraz a zbožňují je jako Boží výroky plné skrytých tajemstvích a
takovými výklady podlamují soudnost duše".
O něco dále pak říká
Porphyrius: "Druh této nesmyslnosti možno vidět na muži, se kterým jsem se
setkal v nejrannějším mládí. Tehdy si získal velkou slávu, stejně tak i nyní
svými spisy, které zanechal, je ve velké vážnosti. Myslím tím Origena, jehož
věhlas při vyučování sahá velmi daleko. Tento Origenes byl totiž žákem
Ammonia, největšího filozofa naší doby. Origenes ve vědeckém poznání měl z
vyučování svého učitele velký užitek, co se týče správné životní cesty šel
však opačným směrem než Ammonius. Ammonius vychován křesťanskými rodiči,
jakmile však začal pěstovat filozofii, záhy jako křesťan začal žít životem
odpovídajícím státním zákonům. Origenes naopak vychován pohanskými rodiči
jako pohan zabloudil do barbarské tvrdošíjnosti. Tím zneuctil sebe i své
dosažené poznatky. Vždyť jeho život byl životem křesťana a tím i
protizákonný. Co se týče jeho názorů na věci a božství, podřídil představy
Řeků cizím mýtům. Jeho stálým společníkem byl Plato. Spisy Numenia, Kronia,
Apollophana, Longina, Moderata, Nikomacha a nejvýznačnějších mužů mezi
pythagorovci měl denně v rukou. Také používal spisy stoika Chairona a
Cornuta. Od těchto se učil alegorickému výkladu řeckých tajemstev a přenášel
je pak na židovské spisy."
Toto říká Porphyrius ve 3. knize svého spisu
proti křesťanům. Co v tomto spisu říká o píli a učennosti Origena, je plně
oprávněné. Nemá však pravdu, říká-li, že Origenes přešel od pohanů ke
křesťanům a Ammonius8
od pravé úcty k pohanům. Jak jinak to mohl tvrdit, když psal proti
křesťanům? Origenes přece, jak jsme dříve uvedli,
zůstal věrný
křesťanskému učení, které zdělil od svých předků a Ammonius si nauku božské
filozofie uchoval věrně a nezfalšovaně až do konce svého života. To dokazují
ještě dnes jeho spisy, kterých si většina velmi váží, jako ku příkladu spis
O shodě mezi Mojžíšem a Ježíšem (De consensu Mosi et Jesu) jakož i jiné
spisy, které dosud mají přátelé dobra a krásna. Toto budiž zde uvedeno jako
důkaz pomluv onoho lháře i jako důkaz bohatých Origenových znalostí, dokonce
i jeho znalostí v řeckých vědách. Origenes sám se v jednom dopise hájí proti
těm, kteří mu předhazovali jeho horlení pro vědu. ,Když jsem se zcela oddal
Božímu slovu poněvadž pověst o mých znalostech se daleko roznesla,
přicházeli ke mně jednak heretikové, jednak takoví, kteří studovali řecké
vědy, zvláště filozofové. Proto jsem se rozhodl prošetřit si učení heretiků
i názory filozofů na pravdu. Činil jsem tak po vzoru Pantaena, který přede
mnou byl nemálo zběhlý v oněch vědách, jednak po vzoru Heracla, který je
nyní knězem alexandrijské církve. S tímto jsem se setkal u učitele
filozofie, u něhož se učil o pět let dříve než já. Ten odložil svůj dřívější
šat a oblékl si plášť filozofů a ten si podržel až do dneška! Do dneška
rovněž nepřestal horlivě studovat řecké knihy." To říká Origenes aby se
ospravedlnil, že studuje řecké vědy.
V tu dobu, kdy Origenes dlel v
Alexandrii, přinesl jakýsi voják biskupu tamní křesťanské obce Demetriovi a
tehdejšímu místodržícímu v Egyptě listy od místodržícího v Arabii, aby mu co
možno nejdříve poslali Origena, aby mu vysvětlil své učení. Origenes přišel
do Arabie. V krátké době splnil tam účel svého poslání a vrátil se zase do
Alexandrie. Brzy na to vypukly v Alexandrii ne bezvýznamné vojenské
šarvátky. Uprchl tedy tajně z Alexandrie, poněvadž se mu pobyt zde nezdál
dost bezpečný, a odešel do Palestiny, a sice do Caesareje. Tady jej prosili
biskupové této krajiny, aby křesťanským obcím přednášel a vykládal svatá
Písma, ačkoli ještě nebyl knězem.
To vysvítá i z toho, co jerusalémský
biskup Alexander a caesarejský biskup I Theoktistos napsali biskupu
Demetriovi, kde hájili Origena. "Ve svém dopise píšeš", říkají "že nikdy
nebylo slyšet a ještě dnes se nestalo, že by laik přednášel v přítomnosti
~biskupů. Nevím, jak můžeš říci takovou nepravdu. Vždyť kde jsou lidé, kteří
jsou schopni být svým bratřím užiteční jsou také od svatých biskupů vyzváni
přednášet lidu, jako v Lanarde Euelpis z N,eonu v Ikoniu Paulinus z Celsu a
v Synadě Theodorus z Attiky. Tito přednášeli našim blaženým bratřím. Je
pravděpodobné, že se tak stalo i na jiných místech, ale to my nevíme".
Takové vážnosti požíval zmíněný Origenes nejen u domácích, ale i vzdálených
biskupů. Poněvadž Demetrius jej písemně povolal znovu zpět a prostřednictví
diakona výslovně trval na jeho návratu do Alexandrie, vrátil se a ujal se
svého obvyklého úřadu.
7. Porphyrius se narodil v Tyru ve
Fénicii r. 233 po Kr. Ve 30 letech odešel
do Říma
do školy neoplatonika Plotina. Delší dobu se zdržoval také na Sicilii,
vrátil se však zpět a zemřel ve vysokém stáří.
8. Ammonius byl Origenovým žákem.
20. DOCHOVANÉ SPISY Z TÉTO DOBY
V tehdejší době žilo mnoho učených církevních spisovatelů. Jejich listy,
které si navzájem posílali, existují ještě dnes a možno je snadno si
opatřit. Až do naší doby byly uchovány v knihovně v Aelii,10
kterou tamní biskup křesťanské obce založil a z níž jsme mohli čerpat
bohatou látku k naší práci. Tak ku příkladu Beryllus, který byl biskupem v
arabské Bostře zanechal krom dopisů i jiné rozličné památky svého
šlechetného ducha. Stejně i Hyppolytus, který byl představeným nějaké jiné
obce. Dále se zachovala až do naší doby rozmluva velmi výmluvného muže
jménem Gaius, kterou měl v Římě za Zephyrina s obhájcem frygijské sekty
Proclem. Vytýká svým protivníkům, že drze a s velkou dávkou pošetilosti
zhotovují nová Písma. Při tom se
zmiňuje jen o 13 listech božského
Apoštola. List Židům neřadí k ostatním listům
Pavlovým. Tento list není
totiž ještě do dneška považován některými Římany za
apoštolův list.
10. V Jeruzalému.
21. SLAVNÍ BISKUPOVÉ TEHDEJŠÍ DOBY
Po Antoninovi, který vládl 7 roků a 6 měsíců, nastoupil Macrinus. Tento
vládl jen rok a po něm převzal vládu nad římskou říší druhý
Antoninus.11
V prvním roce tohoto císaře zemřel římský biskup Zephyrinus, který vykonával
biskupskou službu plných 18 let. Po něm převzal biskupskou důstojnost
Callistus. Žil 5 let a pak zanechal obec Urbanovi. Císařem římské říše po
jeho čtyřleté Antoninově vládě se stal Alexander.12
V této době se nástupcem Asclepiadovým v Antiochii stal Philetus. Mezitím se
pověst o Origenovi všude tak rozšířila, že se dostala až k sluchu císařovy
matky Mamaei, jedné z velmi zbožných a bohabojných žen. Tato si velmi přála
spatřit tohoto muže a vyzkoušet si jeho obdivuhodné znalosti božských věcí.
Když byla v Antiochii, dala si jej přivést v doprovodu vojenské tělesné
stráže.13
Origenes u ní pobyl nějaký čas a k oslavě Pána poskytl jí důkazy o síle
božského učení. Potom se vrátil zpět k svému obvyklému zaměstnání.
11. M. Aurelius Antoninus Bassianus Heliogabalus
(218-222). Měl být Caracallovým synem, provolán vojáky za císaře. Macrinus
byl se svým synem popraven.
12. Alexander Severus
222-235
13. Jednak aby mu vzdala úctu, jednak aby
jej chránila před arabskými nomády.
22. ZACHOVANÉ HIPPOLYTOVY SPISY
Tehdy napsal také Hippolytus14
vedle mnohých jiných spisů knihu o velikonocích. Uvádí v ní chronologii,
kterou uzavírá prvním rokem císaře Alexandra a navrhuje jakýsi kánon
šestnácti ročního velikonočního cyklu. Z jeho ostatních spisů se dochovaly:
O šestidenní, O tom, co následuje po šestidenní, Proti Marcionovi, O
velepísni, O jednotlivých kapitolách z Ezechiela, O velikonoční slavnosti,
Proti herezím. Krom těchto bylo by možno nalézt ještě mnoho jiných spisů,
které jsou po různých místech uchovávány.
14.Hippolytus nar. před r. 170. Měl
být Ireneovým žákem a za papeže Viktora (asi 189-98) římským knězem. V r.
212 byl posluchačem jeho homilií Origenes.
23. ORIGENOVA HORLIVOST ŽÁDÁ KNĚŽSKÉ
SVÉCENÍ
V této době začal Origenes psát také své komentáře ke svatým Písmům, k
čemuž jej všemi možnými námitkami velmi horlivě vybízel Ambrosius. Ambrosius
se neomezil jen na slova a prosby, ale také mu pomáhal i finančně. Vždyť
Origenes diktoval více než sedmi stenografům, kteří se po určité době
střídali. Nemenší počet byl i těch, kteří to předpisovali na čisto, krom
několika dívek cvičících se v krasopise. V tom všem mu velmi bohatě finančně
pomáhal. Ano, dokonce sám s nepopsatelnou horlivostí se účastnil na této
namáhavé práci na svatých Písmech a tím Origena obzvlášť nutil k napsání
komentáře.
Mezitím po Urbanovi, který 8 let spravoval biskupství v
římské církvi, nastoupil Pontianus. V Antiochii pak Fileta vystřídal
Zebenus. V jejich době přijal Origenes, když kvůli nutným církevním
záležitostem se odebral do Řecka, na své cestě Palestinou kněžské svěcení v
Caesarei od okolních biskupů. Vylíčit pobouření,15
které kvůli tomu nastalo, a rozhodnutí, která představení církví při tom
vydali, jakož i všechno ostatní, co Origenes ve svém mládí pro božské slovo
udělal, to by si vyžadovalo vlastní knihu. V druhé knize své Apologie,
kterou jsem napsal kvůli němu, jsem to dostatečně vyložil.
15. Biskup Demetrios z Alexandrie
svolal synodu biskupů proti Origenovi. Origena zbavil duchovní hodnosti a
exkomunikoval jej. Na druhé synodě oznámil toto rozhodnutí. Všichni
biskupové až na biskupa z Achaje, Fenicie, Palestiny a Arabie uznali toto
rozhodnutí.
24. EXEGETICKÉ ORIGENOVY KNIHY, KTERÉ
NAPSAL V ALEXANDRII
K předchozímu nutno dodat, že Origenes, jak poznamenává v 6. knize svých
komentářů k Janovu evangeliu, pět prvních knih napsal za svého pobytu v
Alexandrii. Z jeho celého díla o tomto evangeliu se zachovalo jen 22 knih. V
9. knize svých komentářů ke Genesi - vcelku je jich 12 - uvádí dále, že v
Alexandrii vypracoval nejen prvních 8 knih, nýbrž i komentář k prvním 25
žalmům a komentář k Nářkům (Jeremiášovým), z něhož se nám zachovalo 5 částí.
Zmiňuje se tu také o svých knihách o zmrtvýchvstání. Jsou dvě. Mezitím
napsal před svou cestou z Alexandrie též 4 knihy o Základech (De principiis)
a za vlády Alexandra v témže městě 10 knih s titulem Stromata. Toto dokazují
jeho vlastnoruční poznámky, které připsal na začátku svého díla.
25. ORIGENŮV SEZNAM KANONICKÝCH
KNIH
Při svém výkladu prvního žalmu uvádí Origenes seznam svatých knih Starého
Zákona. Doslovně tam píše: "Je třeba poznamenat, že podle tradice Hebreů je
22 knih Starého zákona. Tolik, kolik je písmen." Pak o trochu dále
pokračuje: Těch 22 knih podle Hebreů jsou: Kniha uváděná u nás pod titulem
Genesis má u Hebreů název podle začátku knihy 'Berešiď - 'Na začátku'.
Exodus, u Hebreů Vellesmoth, to znamená Jména. Leviticus, u Hebreů Vaicra,
to znamená A volal mne. Numeri, u Hebreů Hammisfacodim. Deuteronomium, u
Hebreů Ellehabdabarim, což znamená Toto jsou slova. Josua, syn Nauma,
hebrejsky Jehošua ben Nun. Soudci a Ruth dohromady v jedné knize pod názvem
Sofetim. První a druhá kniha Králů tvoří u nich jeden svazek pod názvem
Samuel - Bohem povolaný. Třetí a čtvrtá kniha Králů rovněž v jednom svazku
pod názvem Vammelech David - Král David. První a druhá kniha Paralipomenon,
u Hebreů v jednom svazku pod názvem Dibre Haiiamim - Deníky. První a druhá
kniha Esdráše v jednom svazku pod názvem Esra - Pomocník. Kniha Žalmů,
hebrejsky Séfer Thillim, Přísloví Šalamounova, hebrejsky Misloth. Kazatel,
hebrejsky Kohelet. Velepíseň hebrejsky Sirhasirim, Izaiáš, hebrejsky Jesaia.
Jeremiáš a Nářky s listem v jedné knize, hebrejsky Irmia. Daniel, hebrejsky
Daniel. Ezechiel, hebrejsky Ieezkel. Job, hebrejsky Job. Ester, hebrejsky
Ester. Mimo tyto uvádí ještě knihy Makabejské pod názvem Sarbet Sarbaneel.
Tyto uvádí v dříve uvedeném spise.
V první knize svých komentářů k
Matoušovu evangeliu dosvědčuje svou věrnost církevnímu kánonu. Zná jen 4
evangelia. Jeho slova zní: "Podle tradice v Boží církvi pod nebem byly
přijaty bez odporu jedině čtyři evangelia. Dozvěděl jsem se, že Matoušovo
evangelium, dřívějšího celníka a potom apoštola Ježíše Krista bylo napsáno
první a že je napsal pro věřící ze židovství v hebrejském jazyce. Druhé je
evangelium Marka, který je napsal podle Petrových kázání. Proto také jej
Petr ve svém katolickém listu nazývá svým synem. "Pozdravuje vás spolu
vyvolená církev v Babylonu a Marek, můj syn", píše v tom listu. Třetím
evangeliem je evangelium podle Lukáše, bylo potvrzeno Pavlem a napsal je pro
věřící z pohanství. Posledním je Janovo evangelium. V 5. knize Výkladů
Janova evangelia říká o listech apoštolů toto: "Bůh uznal Pavla za
služebníka Nové úmluvy ne pouze slovy, ale svým Duchem. Pavel šířil
evangelium od Jeruzaléma až do Illyrika. Nepsal však všem církvím, ve
kterých učil. Dokonce i těm, kterým psal, poslal jen několik málo řádků.
Petr však, na kterém je zbudována Kristova církev a kterou nepřemohou
pekelné brány, zanechal jen jeden uznávaný list. Má být však od něho i druhý
list. Je totiž o tom pochybnost. Co mám říci o Janovi, který spočíval na
hrudi Pána? Tento nám zanechal jedno evangelium, přiznává však, že by toho
mohl napsat více, že by to však svět nemohl obsáhnout (J 21,25). Mimo to
napsal o tajemném zjevení s příkazem mlčet a nepsat o hlasech sedmi hromů.
Také zanechal jeden list o několika málo řádcích. Možná že napsal i druhý a
třetí list. Vždyť ne všichni je považují za pravé. Oba nemají ani 100
řádků." Konečně se Origenes ve svých homiliích vyjadřuje o listu Židům
takto: "Způsob osaní listu Židům postrádá oné vyjadřovací prostoty vlastní
apoštolovi. Sám říká, že není zběhlý v řeči (2 K 11,6), to znamená, ve
vyjadřování. List Židům je však psán krásnou řečtinou. To by mohl dosvědčit
každý, kdo dovede posoudit rozdíl ve vyjadřování. Kromě toho obsahuje
obdivuhodné myšlenky, které nejsou nijak horší než u všeobecně uznávaných
spisů apoštolů. S tím musí souhlasit každý, kdo pozorně čte spisy apoštolů".
K tomu krátce na to připojuje: Abych vyslovil svůj názor, myslím, že
myšlenky jsou apoštola, vyjadřování a celá skladba že patří někomu jinému,
který si zapamatoval, co učitel řekl, zapsal a blíže to osvětlil. Jestliže
obec považuje tento list za Pavlův, možno s tím souhlasit. Vždyť ne bez
důvodů považovali předkové tento list za Pavlovo dílo. Kdo však list napsal,
to ví jen Bůh. Spisovatelé, jejichž spisy se nám zachovaly, jedni jej
připisují římskému biskupu Klementovi, druzí autoru evangelia a Skutků
apoštolů Lukášovi." Tolik o tom.
26. HERACLAS BISKUPEM V ALEXANDRII
V desátém roce zmíněné vlády (císaře Alexandra Severa) odešel Origenes z
Alexandrie do Caesareje a tamní katechetickou školu přenechal Heraclovi.
Brzy na to zemřel po 43letém spravování alexandrijské církve biskup
Demetrios. Po něm nastoupil Heraclas. V kappadocké Caesareji se tehdy těšil
velké vážnosti biskup Firmilianus.
27. BISKUPOVÉ SI VÁŽÍ ORIGENA
Firmilianus byl Origenovi tak nakloněn, že nejen jej povolal ku prospěchu
církví do své provincie, nýbrž také sám k němu cestoval do Judeje a strávil
u něho nějaký čas, aby se zdokonalil v božských vědách. Rovněž jeruzalémský
biskup Alexander a caesarejský biskup Theoktistos považovali jej takřka
celou dobu za svého jediného učitele a dovolili mu, aby vykládal Písmo svaté
a učil i ostatním církevním vědám.
28. PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA MAXIMINA
Po 13leté vládě římského císaře Alexandra nastoupil jako císař
Maximinus.16
Tento z nenávisti k Alexandrovu domu skládajícího se snad z křesťanů
rozpoutal pronásledování. Rozkázal však zabíjet jen představené křesťanských
obcí, poněvadž je považoval za původce evangelijního učení. Tehdy vydal
Origenes svůj spis o mučednictví a věnoval jej Ambrosiovi a knězi
caesarejské obce Protokletovi. Oba se totiž při pronásledování ocitli v
nemalém nebezpečí, avšak prý se vyznamenali svým vyznáním Krista. Maximinus
však nevládl déle než 3 roky. Origenes tuto dobu pronásledování připomíná v
22. knize svých komentářů k Janovi jakož i v různých dopisech.
16. Maximinus Thrax 235-238. Po
celou dobu jeho vlády bylo pronásledování křest'anů. Podnět k pronásledování
zavdalo zemětřesení, které svalovali na křest'any.
29. FABIANUS OBDIVUHODNÝM ZPŮSOBEM URČEN
ZA ŘÍMSKÉHO BISKUPA
Když Gordianus17
převzal po Maximinovi vládu nad římskou říši, nastoupil po Pontianovi, který
byl 6 let biskupem římské církve, Anteros. Ten řídil církev jen jeden měsíc.
Po něm se stal biskupem Fabianus. Tento Fabianus po Anterově smrti měl
současně s jinými přijít do Říma a za svého pobytu zde zázračným způsobem
božskou milostí a nebe dosáhl biskupské hodnosti. Jak se totiž ostatní
bratří shromáždili k volbě budoucího biskupa, míhali se jim před očima velmi
vážení a slavní muži, avšak na Fabiana, který tam také byl, nikdo
nepomyslil. Tu slétla najednou, jak se vypráví, s výše holubice a posadila
se na jeho hlavu, jako tomu bylo při seslání Ducha Svatého u Spasitele. Na
to prohlásil všechen lid jako by veden Duchem Svatým nadšeně jednohlasně, že
Fabianus je hoden biskupské důstojnosti, uchopil jej a bez váhání jej
posadil na biskupský stolec.
V této době zemřel také antiochijský biskup
Zebinos a Babylas se stal jeho nástupcem. V Alexandrii převzal po Demetriovi
biskupskou hodnost Heraclas. Tamní katechetická škola byla svěřena
Dionysiovi,18
který byl rovněž jedním z Origenových žáků.
17. Gordianus 238-244.
18. Dionysius (Veliký) se stal v r. 247/48 alexandrijským
biskupem. Pro svůj pevný charakter je nazýván Veliký. Za Deciova
pronásledování se zachránil útěkem, za Valeriana poslán do vyhnanství v
Libyi. Z jeho spisů se zachovalo jen několik málo zbytků. Zemřel 264/65.
30. ORIGENOVI ŽÁCI
V době, kdy se Origenes v Caesarei věnoval obvyklému zaměstnání,
přicházelo k němu nejen mnoho obyvatel té krajiny, nýbrž i bezpočet žáků z
daleka, kteří opustili svou vlast. Mezi nimi víme o velmi znamenitém
Theodorovi, o daleko proslaveném biskupovi naší doby Gregoriovi19
a jeho bratru Athenodorovi. Oba se s mimořádnou pílí věnovali řeckým a
římským vědám. Origenes jim vléval lásku k filozofii a pohnul je zaměnit své
dřívější zaměstnání za studium teologie. Po l5letém styku s ním tak
pokročili v teologii, že oba, ač velmi mladí, byli ustanoveni biskupy obcí v
Pontu.
19. Gregorius Thaumaturgos, narozen v
Neocaesarei v Pontu. Se svým bratrem Athenodorem byl v Caesarei Origenovým
žákem. Zde byli oba bratří získáni pro křest'anství. Brzy po svém návratu do
vlasti (r. 238) se stal neocaesarijským biskupem. V Caesarei také kolem r.
270 zemřel.
31. AFRICANUS
V této době byl slavným také Africanus,20
který napsal spis s názvem "Různé Kestoi ". Existuje také jeho dopis
Origenovi, ve kterém zpochybnil jako nepravou a vybásněnou událost se
Suzanou u Daniela. Origenes mu na to podrobně odpověděl. Od Africana je
ještě Chronografia v pěti knihách, kterou velmi podrobně vypracoval, a
zachovala se až do naší doby. V ní říká, že odcestoval do Alexandrie, aby se
tu setkal s velmi slavným Heraclem, o němž jsme řekli, že se vyznamenal
obzvláště ve filozofii a ostatních řeckých vědách a že obdržel biskupský
stolec tamní křesťanské obce. Dále je zachován ještě jiný jeho dopis
Aristidovi o rozdílnosti rodokmenu Kristu u Matouše a Lukáše. V něm velmi
jasně ukazuje na shodu evangelistů podle zprávy, která se nám zachovala a o
které jsem již dříve mluvil na patřičném místě v první knize této práce.
20. Sextus Julius Africanus (+ po r.
240), narozen v Jeruzalémě. V Alexandrii poslouchal Herakla, byl Origenovým
přítelem. Měl rovněž styky s císařem Alexandrem Severem, v jehož službách
zřídil v Římě v Pantheonu veřejnou knihovnu.
32. ORIGENOVY KOMENTÁŘE NAPSANÉ V
PALESTINSKÉ CAESAREI
V této době vydal Origenes své komentáře k Izaiášovi a Ezechielovi. Z
komentáře k Izaiášovi se zachovalo 30 svazků z třetiny Izaišáe až po podoby
čtvernožců na poušti. Z Ezechiela 25 svazků. Krom tohoto nenapsal již žádný
komentář k celému proroku. Když se zdržoval v Athénách, dokončil svůj
komentář k Ezechielovi a začal komentář k Velepísni. Ten dovedl až k 5.
knize. Když se vrátil do Caesareie dokončil toto dílo, které obsahuje 10
knih.
Mám ještě uvádět zde přesný seznam spisů tohoto muže? To by
vyžadovalo celou knihu, a já jsem takový seznam uvedl v životopisu našeho
současníka svatého mučedníka Pamphila. Když jsme totiž tam ukazovali na
Pamphilovu velkou horlivost pro teologii, uvedli jsme také seznam všech
Origenových knih a seznam knih jiných církevních spisovatelů. Kdo chce, může
z toho podrobně poznat spisy Origenovy, které se zachovaly až do naší doby.
Nyní však musím pokračovat ve vyprávění.
33. BERYLLŮV BLUD
Krátce předtím zmíněný Beryllus, biskup v arabské Bosře, se pokusil
zavést církevním pravidlům víry odporující názory. Odvážil se totiž tvrdit,
že náš Spasitel a Pán neexistoval před svým příchodem mezi lidi, ani že nemá
vlastní božství, nýbrž že v něm přebývá božství Otce. Velmi mnoho biskupů
nařídilo proti němu vyšetřování. Mezi jinými byl povolán také Origenes.
Origenes si nejprve s ním pohovořil, aby poznal jeho názor. Jakmile však
poznal jeho učení, jasně mu vysvětlil jeho blud, přesvědčivě odůvodnil každý
článek víry a tím jej přivedl k dřívější pravověrnosti.
Písemná jednání
s Beryllem a jednání synody kvůli tomu svolané jsou po ruce. V nich se
nacházejí současně také Origenovy otázky na Berylla, pohovory konané v jeho
obci a jiné, co tehdy tomu předcházelo. Kromě toho nejstarší občané naší
doby vyprávějí ještě stovky jiných věcí o Origenovi. Myslím si však, že to
nepatří k tomu, co jsme si předsevzali. Co však je nutné vědět, to možno
poznat i z mé obhajoby Origena (Apologia) a svatého mučedníka Pamphila,
kterou jsme velmi pečlivě vypracovali kvůli zlomyslným žalobcům.
34. CÍSAŘ PHILIPPUS21
Po Gordianovi, který spravoval římskou říši plných 6 let, nastoupil
Philippus současně se svým synem Philippem. O tomto císaři se povídá, že byl
křesťanem a že o poslední velikonoční vigilii se chtěl účastnit s lidmi
modliteb v obci. Nebyl mu však tamním biskupem dovolen přístup dříve, dokud
se nevyzná ze svých hříchů a nepřipojí se k hříšníkům nacházejícím se v
místě, určeném pro kajícníky. Vždyť kvůli mnohým zločinům, kterých se
dopustil, kdyby tak neučinil, nikdy by nebyl připuštěn. Císař prý bez
odmlouvání to splnil a tím prokázal upřímnost svého bohabojného smýšlení.
21. Filipus Arab 244-49. Dal zabít
mladšího Gordiana.
35. DIONYSIUS NÁSTUPCEM BISKUPA
HERACLA
Ve třetím roce Philippovy vlády zemřel Heraclas. Byl představeným
alexandrijské církve 16 let. Biskupskou hodnost po něm převzal Dionysius.
36. DALŠÍ ORIGENOVY SPISY
Tehdy se pochopitelně stále víc šířila víra a křesťanské učení se těšilo
velké svobodě. Více než šedesátiletý Origenes, který dlouhým cvikem získal
velkou výmluvnost, musil konečně připustit, aby stenografové psali jeho
řeči, které měl před křesťankou obcí. Dříve to nikdy nepřipustil. V této
době napsal také 8 knih proti spisu epikurejce Celsa,22
napsaného proti nám podtitulem "Pravdivé učení". Dále napsal 25 homilií na
Matoušovo evangelium a homilie na 12 proroků, z nichž jsme našli jen 25
homilií. Od něho je také list císaři Philippovi, druhý manželce císaře
Seveře a mimo to mnoho jiným rozličným osobám. Ty se zachovaly. Mnohé z nich
jsme nalezli roztroušeně uchované u různých lidí. Jejich počet je přes sto.
Svázali jsme je do jedné knihy, aby byly uchovány před dalším rozptýlením.
Konečně Origenes napsal také římskému biskupu Fabianovi a velmi mnoha jiným
církevním představeným o své pravověrnosti. Důkazy o tom bys našel v 6.
knize námi napsané Obhajoby Origena.
22. Celsus, filozof z epikurejské
školy žil v pol. 2. stol. Napsal pravděpodobně za Marc Aurelia spis "Logos
alethés - Pravdivé Slovo". Sto let zůstal tento spis nepovšimnut, až konečně
Origenes na podnět svého přítele Ambrosia vyvrátil všechny jeho námitky
proti křest'anství se strany Židů i pohanů.
37. ROZKOL MEZI ARABY
V této době vystoupili v Arabii23
zase jiní s učením naprosto odlišným od pravdy. Tvrdili, že lidská duše
umírá v tomto světě současně s tělem v okamžiku smrti a současně s tělem že
se rozpadá, při zmrtvýchvstání že však spolu s tělem oživne. Tehdy byla také
svolána významná synoda a Origenes byl na ni znovu pozván. Před celým
shromážděním mluvil tak přesvědčivě, že ti co zastávali tento blud, změnili
svůj názor.
23. Arabie - tehdejší území říše na
Sinajském poloostrově.
38. HEREZE HELCESAITŮ
Tehdy vznikl i jiný blud, tak zvaná hereze helcesaitů,24
který však hned po svém vzniku zase zanikl. Origenes se o něm
zmiňuje v homilii na 82 žalm, kterou měl před křesťanskou obcí, takto: "V
přítomné době kdosi přišel a chlubil se, že může obhájit bezbožný a
bohaprázdný názor helcesaitů, kteří teprve před nedávnem povstali v obcích.
Chci však vám ukázat, kolik zlého tato sekta tvrdí, aby se nedali strhnout.
Z každé části svatého Písma něco vytrhne, něco zase uznává, a to z Písma
Starého Zákona i z evangelia. Apoštola (Pavla) však zcela zavrhuje. Hereze
říká, že nezáleží na tom, zda křesťan zapře Krista či nikoli; rozumný člověk
že v době soužení Krista zapírá ústy, ne však srdcem. Také mají knihu, která
podle jejich tvrzení spadla s nebe. Kdo se podle ní řídí a jí věří, dosáhne
odpuštění, ale jiné než dává Kristus". Tolik o tom.
24. Sekta helcesaitů s rozličnými
teosofickými názory vytvořila se z ebionitů. Od této sekty pravděpodobně
pocházejí asi z konce 2. st. tak zvané Klementiny.
39. PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA DECIA A ORIGENOVO
UTRPENÍ V NĚM
Po 17leté Philippově vládě nastoupil Decius.25
Tento z nenávisti k Philippovi začal pronásledovat křesťanské obce. Za něho
zemřel v Í2ímě mučednickou smrtí Fabianus a Cornelius se stal jeho nástupce
v biskupském úřadě. V Palestině biskup jerusalémské obce Alexander byl kvůli
Kristu postaven před soud místodržícího. Složil však znovu vynikající
vyznání a jako velmi vážený stařec, jehož skráně zdobily ctihodné šediny,
byl potom uvržen do vězení. Zde po tomto svém krásném a vznešeném vyznání
víry před soudem místodržícího zemřel a jeho nástupcem v biskupské
důstojnosti v Jeruzalémě byl určen Mazabanes. Stejným způsobem jako
Alexander zemřel v Antiochii ve vězení Bybylas, když před tím vyznal svou
víru. Po něm.se stal biskupem tamní církve Fabius. Co a kolik nyní však
Origenes při tomto pronásledování vytrpěl a jaké bylo z toho východisko,
když zlý duch bojoval proti němu všemi prostředky, mocí, lstí a násilím?
Obzvláště na něho se vrhl zloduch. Kolik utrpení protrpěl tento muž kvůli
Kristovu učení. Jaká to byla muka, když byl připoután za krk v koutu vězení
a jeho nohy po několik dní byly v kládě napjaty až do čtvrtého otvoru.
Hrozili mu upálením.26
Vše, co mohl proti němu nepřítel vymyslit, to statečně snášel. Soudce přes
všechno toto dbal o to, aby jej nezabil. A přece zanechal Origenes pro ty,
kteří potřebují útěchu, velmi užitečné spisy. Toto všechno pravdivě a
podrobně obsahu,jí velmi četné dopisy tohoto muže.
25. Decius 250-53.
26. Origenes toto trpěl v Caesarei v r. 250
jako 65letý. O 4 roky později zemřel v Tyru pravděpodobně na následky
mučení.
40. DIONYSŮV OSUD
To, co se stalo s Dionysiem, uvedu z jeho vlastního dopisu
Germanovi.27
Vypráví v něm o sobě toto: "Říkám to před Bohem, a On ví, že nelžu. Ani
jednou jsem sám od sebe bez Božího pokynu neutíkal. Ihned, když vešel ve
známost za Decia výnos o pronásledování, Sabinus poslal obchodníka s obilím,
aby mne vyhledal. Zůstal jsem 4 dny ve svém domě a čekal na příchod
obchodníka. Tento však prohledával všechno kolem, kde si myslel, že jsem se
schoval či kudy bych mohl odejít. Prohledával cesty, řeky i pole. Opravdu
jako by byl slepý, že neprohledával můj dům. Nevěřil totiž, že bych mohl
zůstat doma. Když však mně po čtyřech dnech Bůh přikázal prchnout a
obdivuhodným způsobem mi připravil cestu, rozhodl jsem se s těžkým srdcem
odejít se svými dětmi a mnoha bratřími. Že však to bylo dílo Boží
prozřetelnosti, ukázalo se až potom, když jsme se snad mnohým stali
užitečnými!" O něco dále vypráví Dionysius co jej potkalo po svém útěku z
Alexandrie. ,Při západu slunce jsem já i moji průvodci upadli do rukou
vojáků. Ti mne vedli do Taposiris.28
Timotheus však Božím řízením nebyl doma a proto nebyl zatčen. Když o něco
později přišel, našel dům prázdný hlídaný soudními služebníky. My byli
odvlečeni do vězení." Krátce na to říká Dionysius: "Jak obdivuhodné to bylo
řízení Boží! Řeknu celou pravdu. Timotheus ze strachu utekl. Když jej potkal
venkovan a ptal se, proč tak chvátá, Timotheus mu sdělil vše, co se stalo.
Venkovan šel právě na svatbu. Lidé této krajiny obyčejně probdí na svatbě
celou noc. Když jej nyní vyslechl, vešel dovnitř k hostům a všechno jim
vyprávěl. Ti se najednou jako na dané znamení zvedli, vyřítili se ven a za
křiku se hnali k nám. Na to vojáci, kteří nás hlídali, se rychle dali na
útěk. Hosté nás vzali sebou, a jak jsme byli oblečeni, uložili nás do
postele. Z počátku jsem si myslel -Bůh to ví - že jsou to lupiči, kteří
přišli plenit a loupit. Zůstal jsem v posteli oblečen do lněných šatů.
Ostatní části oděvu, které ležely vedle mne, jsem jim podal. Rozkázali mi
vstát a co možná nejrychleji odejít. Prosil jsem je, aby odešli a nás tu
nechali. Chtějí-li však pro mne něco udělat, ať tedy dovolí vejít těm, kteří
mne odvedli, aby mi srazili hlavu. Zatím-co jsem toto říkal, rozkázali mi,
jak mi mohou dosvědčit, kdo se mnou sdíleli útrapy, abych vstal. Padl jsem
na zem. Oni mne však uchopili za ruce a nohy a vlekli mne ven. Gaius,
Faustus, Petr a Pavel, kteří toho všeho byli svědky, mne vzali a na lehátku
mne nesli z města ven. Pak mne posadili na neosedlaného osla a odváděli
pryč". To vypráví o sobě Dionysius.
27. Germanus, biskup v Egyptě, který Dionysia
pomlouval. Dionysius napsal dopis v době svého exilu (259) za císaře
Valeriana.
28. Taposiris - místo poblíž
Alexandrie.
41. ALEXANDRIJŠTÍ MUČEDNÍCI
Týž Dionysius vypráví ve svém dopise biskupu Fabiovi z Antiochie o zápase
těch, kteří se za Decia stali mučedníky. "Pronásledování nezačalo teprve
císařským výnosem, nýbrž již rok předtím. Jakýsi nešťastný básník - byl-li
ovšem básníkem popudil v tomto městě proti nám pohany tím, že se snažil v
nich udržet tamní domácí pověru. Tito lidé jím povzbuzeni a považujíce každý
zločin za dovolený, rozpoutali proti nám vražednou návist kvůli našemu
náboženství a naší zbožnosti. Nejprve uchopili starce jménem Metras a
přikázali mu vyslovovat bezbožná slova. Když se zdráhal, začali jej
pohlavkovat, bodat jej ostrými hroty do tváře a do očí. Pak jej vyvlekli na
předměstí a kamenovali jej. Na to přivedli věřící paní - jmenovala se Quinta
- k pohanskému chrámu a chtěli ji přinutit, aby se tam klaněla. Když
nechtěla, svázali jí nohy, vlekli ji přes celé město po ostrých kamenech,
házeli po ní kameny, bičovali ji a pak ji odvedli na ono předměstí, kde ji
ukamenovali. Pak se všichni vřítili do křesťanských domů, každý rychle k těm
křesťanům, které znal ze sousedství, a plenil a loupil. Cennější klenoty si
ponechávali. Bezcenné věci a vše co bylo ze dřeva rozlámali a rozházeli na
ulicích, takže Alexandrie se podobala městu dobytému nepřáteli. Bratří však
unikli a jako ti, o kterých Pavel vydal svědectví (Žid 10,34) s radostí
oželeli svůj majetek. Pokud vím, že do nynějška nikdo nezapřel Pána, leda
snad jedinec, který jim padl do rukou". "Tehdy tam žila velmi vážená starší
panna Apollonia", vypráví dále. "Také tu zatkli a vyrazili jí všechny zuby.
Pak udělali před městem hranici a hrozili jí, že ji za živa upálí,
nevysloví-li s nimi bezbožná slova. Na její prosbu, aby ji nechali, skočila
rychle do ohně a uhořela. Dále zatkli Serapiona v jeho vlastním domě.
Hrozným způsobem jej mučili, zlámali mu údy a pak jej shodili s nejhořejšího
poschodí jeho domu. Nemohli jsme vyjít na cestu, silnici ani na ulici ani ve
dne ani v noci. Všude stále křičeli, že kdo hlasitě nevysloví ošklivá slova,
bude okamžitě odvlečen a upálen. A to trvalo hodně dlouho. Pak však mezi
nimi vypukla občanská válka a nešťastníci obrátili svou zuřivost proti sobě.
Jejich běsnění proti nám ustalo, a my jsme si zase trochu oddechli. Brzy
jsme obdrželi zprávu, že nám nakloněná vláda byla nucena odstoupit, a strach
z hrozící hrozby vzrostl. Skutečně se objevil panovníkův výnos o našem
pronásledování, který se skorem rovnal tomu, co Pán předpověděl: že totiž,
bude-li to možné, odpadnou i vyvolení. Všechny přepadl strach a mnozí vážení
křesťané ze strachu odešli. Jiní byli zbaveni míst, které na veřejnosti
zastávali, a odcházeli rovněž. Jiní zase byli přivedeni svými známými i
příslušníky svých rodin. Vyvoláni jménem přistupovali k nečistému a
nesvatému obětování. Někteří zbledli a třásli se strachem, jako kdyby sami
sloužili bohům za obětní zvířata. Početný stojící lid se jim vysmíval jako
zbabělcům, kteří nechtějí umírat ani obětovat. Jiní šli ochotně k oltářům s
jistou drzostí, protože dříve nebyli žádnými křesťany. Na nich se nejhorším
způsobem splnila Kristova předpověď, že takoví lidé jen těžko budou spaseni.
Z ostatních jedni je následovali, jiní utekli, jiní byli na útěku chyceni. Z
těchto posledních se někteří nechali spoutat a vsadit do vězení. Někteří
byli ve vězení více dnů, pak však dříve než byli předvedeni před soud,
zřekli se víry. Jiní zase vydrželi až do jistého stupně mučednictví, ale pak
ztratili odvahu. Naproti tomu pevné a blažené sloupy Pána posilováni Pánem a
vyzbrojeni jejich víře odpovídající sílou a pevností stali se obdivuhodnými
svědky Kristova království.
Prvním z nich byl Julianus, muž trpící dnou,
který nemohl ani stát ani chodit. Přinesli jej dva lidé k soudu. Jeden z
nich ihned zapřel. Druhý - jmenoval se Kronion přijmením Eunus - a starý
Julianus vyznali Pána. Na to musili za stálého bičování projet na
velbloudech celým velkým městem. Nakonec byli před kolem shromážděným lidem
na hranici upáleni. Na jejich cestě k smrti byl jim přidělen voják. Chránil
je před těmi, kteří si chtěli na nich vylít svou hrubost. Za to byl
předveden také před soud. Tento statečný voják Kristův jménem Besas, který
si statečně vedl v tomto boji za víru, byl sťat. Jiný, původem Libyjec,
podle jména i skutečně Makarios -Blažený. Soudce se jej snažil rozličným
způsobem přimět, aby zapřel (Krista). Když to k ničemu nevedlo, byl za živa
upálen. I Epimachus a Alexander byli dlouhý čas ve vězení a vytrpěli
nespočetná muka. Bičovali je, železnými drápy jim drásali kůži a nakonec je
spálili v nehašeném vápnu. Současně s nimi zemřely čtyři ženy. Svatou pannu
Ammonarion soudce dlouho zuřivě mučil, poněvadž prohlásila, že nic neřekne z
toho, co by jí přikázal. Zůstala věrna svým slovům a byla odsouzena k smrti.
Ostatní, totiž stará ctihodná Mercuria a Dionysia, která měla hodně dětí,
které však nemilovala více než Pána, a jiná Ammonarion zemřely mečem, aniž
byly mučeny. Místodržící se totiž styděl je dále mučit a cítil se tak být
ženami poražený.
Uvedená bojovnice Ammonarion trpěla za všechny. Pak
byli předvedeni k soudci Egypťané Heron, Ater, Isidorus se sotva
patnáctiletým chlapcem Dioscorem. Soudce se nejprve pokoušel laskavými slovy
je svést než nutit je mučením. Dioscoros se však nenechal ani přemluvit ani
přinutit. Ostatní statečně snášeli hrozné rány a nakonec je soudce stejně
předal ohni. Dioscora, který si tak krásně vedl před zraky všech a na otázky
dával tak moudré odpovědi, udivený soudce dal propustit. Jen mu připomenul,
že mu kvůli jeho mládí dává čas na polepšení. A tento opravdu důstojný
Dioscorus žije s námi připraven pro ještě větší boj, za který čeká trvalá
vítězná cena. Jistý Nemesion rovněž Egypťan byl falešně obviněn, že patří k
lupičům. Když se však před velitelem očistil z tohoto jemu vzdáleného
obvinění, byl udán, že je křesťanem, a předveden v poutech před
místodržícího. Tento nejvýš nespravedlivý soudce jej potrestal dvojnásob
větším mučením a bičováním, než musili vytrpět lupiči, a pak jej dal upálit
s lupiči. Dostalo se mu takové cti jako Kristu. Dále před soudcem stali
vojáci, Ammon, Zenon, Ptolemeus, Ingenuus a s nimi starý Theophilus. Když
byl nyní někdo vyslýchán jako křesťan a již již chtěl zapřít, tito kolem
stojící vojáci skřípali zuby, kývali na něho, zdvíhali ruce a pohybem celého
těla mu naznačovali, aby vydržel. Tím na sebe upozornila celá křesťanská
obec. Dříve než je chytili, spěchali sami k lavici obžalovaných a
prohlašovali, že jsou křesťany. Místodržící a jeho přísedící dostali z toho
strach. Zatímco na těch, kteří měli být souzeni, bylo vidět odvahu k
nastávajícímu utrpení, soudci odvahu ztráceli. Křesťané odcházeli ze
soudního dvora jako v slavnostním průvodu. Měli radost, že vydali svědectví
Kristu. Bůh prostřednictvím jich slavil své vítězství.
42. DIONYSIUS POKRAČOVÁNÍ
V rozličných městech a vesnicích zabili pohané ještě mnoho jiných. Chci
uvést jen jednoho. Ischyrion byl placeným správcem u jakéhosi úředníka. Jeho
zaměstnavatel mu přikázal obětovat. Když Ischyrion neuposlechl, nadával mu,
a když setrval na svém odmítavém stanovisku, hrubě s ním zacházel. Ischyrion
to všechno trpělivě snášel. Tu onen uchopil velkou tyč a probodl mu břicho a
tak jej zabil. Co mám říci o množství těch, kteří o hladu a žízni bloudili v
pustinách a horách, kteří zemřeli zimou a nemocemi nebo je usmrtili lupiči
či dravá zvěř? Svědky jejich vyvolení a vítězství jsou ti, kteří zůstali.
Přece jen chci uvést jeden případ, že je tomu tak. Velmi osvědčený stařec
Cairémon byl biskupem v městě Nilu. Uprchl se svou manželkou do arabských
hor a nevrátil se. Bratří všechno prohledali, ale nemohli nalézt ani je ani
jejich mrtvoly. Mnozí v těchto arabských horách se stali otroky hrubých
Saracenů.29
Někteří se sice s námahou mohli za velké výkupné vykoupit, u jiných však i
ještě dnes to nebylo možné. Toto, můj bratře, jsem nevyprávěl bezdůvodně.
Chci, abys věděl kolik a jak velké byly naše útrapy. Přece však nejlépe
budou o tom vědět ti, kteří byli nejvíce postiženi".
Krátce na to
připojuje Dionysius ještě toto: "Tito naši Bohu milí bratří, kteří jsou teď
u Krista v jeho království a budou spolu s ním soudit na jeho soudu, ujali
se některých bratří, kteří nevydrželi, ale přece jen litovali, že obětovali.
Viděli totiž, že se v lítosti obrátili, a domnívali se, že takové pokání je
milé Tomu, který nechce smrt hříšníka, nýbrž jeho obrácení. Zavolali je k
sobě, jednali s nimi přátelsky a dovolili jim účastnit se modliteb a hostiny
(agapé). Co nám, bratří, radíte? Co máme dělat? Máme sdílet jejich názor?
Máme souhlasit s jejich rozhodnutím a jednat laskavě s těmi, nad nimiž se
oni slitovali? Či máme jejich rozhodnutí prohlásit za nespravedlivé a sami
se stát jejich soudci, jejich mírnost trpět či neuznat jejich rozhodnutí?"
Toto připojil Dionysius ne bezdůvodně při zmínce o těch, kteří v době
pronásledování projevili svou slabost.
29. Saracény (Východ'áci) označuje
již Plinius arabské nomády.
43. NOVATUS - JEHO CHARAKTER A JEHO
HEREZE
Kněz římské církve Novatus30
povýšenecky vystoupil s názorem, že hříšníci nemají žádnou naději na
spasení, i kdyby učinili všechno, co je třeba k opravdovému obrácení. Tím se
stal původcem nové sekty. Ve své nadutosti se nazývali "Čistí". Kvůli tomu
se v Římě sešlo na synodě 60 biskupů a ještě více kněží a diakonú. Rovněž v
ostatních provinciích se tamní biskupové radili, co dělat. Konečně padlo
rozhodnutí vyloučit z církve Novata spolu s těmi, kteří s ním souhlasili,
jakož i všechny, kteří se dobrovolně připojili k jeho bratry nenávidějícímu
a lidem nepřátelskému názoru. Naproti tomu rozhodli do takového neštěstí
kleslé bratry lékem pokání léčit a starat se o ně. Ještě dnes existují
dopisy římského biskupa Cornelia31
biskupu antiochijské církve Fabiovi, které obsahují zprávu o římské synodě
rozhodnutí všech provincií v Itálii, Africe a v ostatních krajinách. Máme
také ještě jiné dopisy od Cypriana a biskupů v Africe psané latinsky. Z toho
vysvítá, že i oni souhlasili s tím, že těm, kteří upadli do takového
pokušení, se musí pomocí a že původce této hereze spolu se svými přívrženci
má být plným právem vyloučen z katolické církve.
K těmto dopisům byl
připojen ještě jiný Corneliův dopis o rozhodnutí synody a další o Novatově
jednání. Aby se čtenář blíže seznámil s charakterem Novata, nebude nevhodné
uvést některá místa z dopisu. Cornelius v něm poučuje Fabia o charakteru
Novata těmito slovy: "Věz, že tento podivín již dlouho tajně toužil po
biskupském stolci. Toto ošklivé přání však skrýval a své bláznivé názory
využíval k tomu, aby získal co nejvíce vyznavačů. Kněz naší církve Maximus a
Urbanus - oba sklidili za své vyznání velkou slávu - pak Sidonius a
Celerinus, který Božím milosrdenstvím přestál všechna muka silou své víry,
jež byla propůjčena jeho slabému tělu a tak zvítězil nad odpůrcem - tito
muži jej prohlédli. Odhalili Novatovu potměšilost, vychytralost, lež, jeho
křivopřísežnictví, nepřátelské chování vůči druhým a vlčí chování a vrátili
se zpět do svaté církve. Velmi litovali, že se nechali svést tímto lstivým
podvodníkem a dočasně se odloučili od církve. V přítomnosti velkého počtu
biskupů, kněží a velmi mnoha laiků vypověděli o všech jeho špatnostem, které
dlouhý čas vědomě skrýval". A brzy na tom říká Cornelius: "Milovaný bratře,
viděli jsme neuvěřitelnou změnu, která se v něm v krátkém čase udála. Vždyť
dotyčný muž, který strašnou přísahou ujišťoval, že naprosto netouží stát se
biskupem, náhle jako by vymrštěn strojem vystoupil jako biskup. Tento, který
se vydával za učitele a obhájce církevního učení se pokusil na sebe strhnout
a tajně uloupit biskupskou hodnost, která mu nebyla dána shůry. Vybral si
dva společníky, kteří se zřekli svého spasení, a poslal je do malé
nevýznamné části Itálie, aby tam tři naprosto nevzdělané biskupy podvodným
způsobem přiměli odejít co nejrychleji do Říma. Měli prý spolu s ostatnírni
biskupy odstranit roztržku jakoukoli a kdekoli. Když tito přišli, nechal je
jako, jak již bylo řečeno, nepříliš nadané a nezkušené v takových podvodných
jednáních sobě podobnými najatými lidmi zavřít. Pak je nutil až do desáté
hodiny ( Pozn.: 4. hodina odpoledne) pít. Když už byli opilí, přinutil je,
aby mu vzkládáním rukou udělili biskupskou hodnost. Ač ji neobdržel, snaží
se ji podvodným způsobem hájit. Jeden z těchto se nedlouho potom vrátil do
církve a v slzách vyznal své pochybení. Na prosbu hromážděného lidu jsme jej
jako laika přijali do církevního společenství. Ostatním biskupům jsme
vysvětili nástupce a poslali je na jejich místa. Onen obhájce evangelia tedy
nepochopil, že má být v katolické církevní obci jen jeden biskup a že milost
a dobrota Pána v ní živí 46 kněží, 7 diakonů, 7 podjáhnů, 42 akolytů, 52
exorcistů, lektorů, ostiářů a přes 1 500 vdov a potřebných. Toto jistě
věděl. Jak by to nevěděl? Avšak ani takové množství zámožných a pro církev
tak potřebných lidí jej nemohlo odradit od jeho zoufalého a nesmyslného
počínání a vrátit církvi". Trochu dále k tomu Cornelius dodává: "Nuže,
vyprávějme dále, na co spoléhal, když toužil po biskupské hodnosti. Snad na
to, že byl od mládí v církvi, že pro ni podstoupil četné boje, či že kvůli
víře podstoupil mnohá nebezpečí? Nikoli. Podnět k víře mu dal satan, který
do něho vstoupil a nějakou dobu v něm přebýval. Pomohli mu exorcisté. Pak
těžce onemocněl. Když si myslil, že zemře, přijal v posteli křest politím,
možno-li tu vůbec mluvit o křtu. Když se uzdravil, nepřijal, co měl podle
předpisu církve přijmout. Nepřijal od biskupa svátost biřmování. Poněvadž
nebyl biřmován, jak mohl dostat Ducha Svatého?" A brzy na to říká Cornelius:
"V době pro následování ze zbabělosti a lásky k životu zapřel, že je knězem.
Tehdy jej totiž diakoni velmi prosili, aby opustil pokoj, ve kterém se
uzavřel, a pomohl - jak je to povinností kněze - bratřím ocitnuvším se v
nebezpečí. Místo aby uposlechl výzvy diakonú, rozčílen odešel a nechal je
stát se slovy, že nechce být dále knězem, poněvadž zastává jinou filozofii."
Po několika málo větách pokračuje Cornelius: "Tento vznešený muž opustil
Boží církev, ve které, když mu biskup při udělování svátosti kněžství vložil
na hlavu ruce, se mu dostalo cti sloužit jako kněz. Všichni, kněží i mnoho
laiků, se snažili biskupa od toho odradit. Vždyť nebylo dovoleno, aby někdo,
kdo byl kvůli nemoci pokřtěn v posteli, vstoupil do řadu kléru. Biskup je
však žádal, aby jen tohoto směl vysvětit na kněze".
Pak Cornelius uvádí
ještě něco, co je nejhorší na jednání tohoto muže. "Když přinesené dary
rozděluje a každému dává část, místo aby ubohým lidem požehnal, nutí
přísahat. Při tom oběma rukama pevně drží ruce příjemce a nepustí je dříve
dokud nevysloví přísahu - a tu použiji jeho vlastních slov - 'Přísahám při
těle a krvi našeho Pána Ježíše Krista že tě nikdy neopustím a nevrátím se ke
Corneliovi'. A tak ubožák neokusil večeře Pána, dokud neodpřísahal. A místo
'Amen' při přijímání chleba musí říci: 'Nechci patřit ke Corneliovi'. "Dále
Cornelius říká: "Věz, že jej opustili a je sám. Denně jej bratří opouštějí a
vrací se do církve. Také blažený mučedník Moses, který teprve nedávno vydal
krásné a obdivuhodné svědectví. Dokud ještě žil, prohlédl Novatovu drzost a
přerušil spolu s 5 kněžími, kteří se spolu s ním odloučili od církve,
veškero společenství s Novatem" Na konci dopisu uvádí Cornelius seznam
biskupů, kteří byli v Římě a odsoudili Novatovo bláznovství. Uvádí v něm
jejich jména a místo, kde byli představenými. Rovněž uvádí jména těch, kteří
nebyli v Římě, avšak písemně se připojili k rozhodnutí dříve uvedených, a
jméno města, z kterého každý psal. Toto písemně hlásil Cornelius antiošskému
biskupu Fabiovi.
30. Novatus. Jeho správné jméno je
Novatianus. Záměnu možno vysvětlit tak, že africký kněz a odpůrce sv.
Cypriana v Kartágu Novatus odešel do Říma a připojil se k tamnímu
vzdoropapeži Novatianovi. Novatus-Novatianus byl kolem r. 250 váženým knězem
v římské církvi, ale příliš žádostivý moci a slávy.
31. Papež Kornelius 251-53.
44. DIONYSIOVO VYPRÁVĚNÍ O
SERAPIONOVI
Tomuto Fabiovi, který se poněkud přikláněl ke schismatu, psal také
alexandrijský biskup Dionysius. V tomto dopise uvádí různé druhy pokání a
popisuje zápas těch, kteří právě tehdy v Alexandrii jako mučedníci ob.stáli.
Mezi jiným uvádí také velmi obdivuhodný případ, který nemohu opomenout
připojit ke svým Dějinám. Jeho slova znějí takto: "Chci ti uvést případ,
který se stal u nás. Byl u nás věřící stařec jménem Serapion. Po celou dobu
žil bezúhonně, ale pak upadl do pokušení. Často prosil o odpuštění, ale
poněvadž obětoval, nikdo na to nedal. Tu onemocněl a plné tři dny přestal
mluvit a ztratil cit. Čtvrtého dne se však trochu zotavil. Zavolal k sobě
dceru a syna a pravil: Mé děti, jak dlouho mne ještě budete držet? Prosím,
zavolej rychle kněze, aby mi dal rozhřešení! Po těchto slovech přestal zase
mluvit. Chlapec spěchal ke knězi. Byla však noc a kněz byl nemocný. Nemohl
proto přijít. Poněvadž jsem však přikázal udělit rozhřešení umírajícím, když
by o to prosili a zvlášť když o to předem prosili, aby se v dobré naději
mohli rozloučit se životem, dal kněz chlapci malou částečku Eucharistie a
poručil ponořit ji do vody a vlít do starcových úst. Chlapec se vrátil domů.
Ještě než vstoupil, Serapion se znovu vzpamatoval. Jdeš, mé dítě?, zeptal
se. A kněz nemohl přijít? Udělej nyní rychle, co ti nakázal, a osvoboď mne.
Chlapec navlhčil Eucharistii a vložil mu ji do úst. Sotva ji stařec polkl,
zemřel. Není z toho jasné, že byl udržován při životě tak dlouho, dokud
nepřijal rozhřešení, aby pak po odpuštění hříchů mohl být za své dobré
skutky uznán za hodna Krista?". To vypráví Dionysius.
45. DIONYSIŮV DOPIS NOVATOVI
Pohleďme nyní, co tento Dionysius napsal také Novatovi, který tehdy v
římské církvi způsobil takový rozruch. Novatus svaloval vinu za odpad a
rozkol na některé bratry, jako by byl od nich k tomu donucen. Proto mu
Dionysius napsal: "Dionysius odmítá bratru Novatovi pozdrav. Jestliže, jak
říkáš, jsi se oddělil od církve, dokaž to tím, že se dobrovolně vrátíš,
vždyť dříve bys učinil všechno, aby Boží církev nebyla roztržena. O nic
vznešenější by bylo mučednictví, jímž bys chtěl zabránit rozkolu v církvi,
než mučednictví při neobětování bohům. Ano, podle mého názoru, bylo by to
ještě více. Vždyť v jednom případě byl bys mučedníkem jen za svou vlastní
osobu, v druhém však bys byl mučedníkem pro celou církev. Kdybys ještě nyní
přesvědčivými slovy přiměl bratry ke svornosti, bude tvá zásluha větší než
tvá vina. Vina by ti potom nebyla přičítána a za to, že bys volal ke
svornosti, bys byl veleben. Kdyby ti to pro neposlušnost bratří nebylo
možné, pak zachraň, zachraň svou vlastní duši. Přeji ti dobro a pokoj v
Pánu." Toto psal Dionysius Novatovi.
46. OSTATNÍ SPISY DIONYSIOVY
Dionysius napsal také bratřím v Egyptě dopis o pokání, ve kterém vykládá
svůj názor na ty, kteří nevydrželi, a rozlišuje stupeň zavinění. Také je od
něho ještě zvláštní dopis o pokání adresovaný biskupu hierapolské obce
Cononovi a dopis, v němž důtklivě napomíná své věřící v Alexandrii. Od něho
je také spis o mučednictví věnovaný Origenovi a list bratřím v Laodiceji,
kde byl biskupem Merusanes. Mimo to psal i římskému biskupu Corneliovi po
obdržení jeho dopisu o Novatovi. V tomto dopise sděluje Corneliovi, že je od
biskupa v Tarzu v Kilikii Helena a od ostatních biskupů oné krajiny, jakož i
od kappadockého biskupa Firmiliana a palestinského biskupa Theoktista pozván
na synodu v Antiochii, poněvadž se tam někteří snaží upevnit Novatův rozkol.
Současně oznamoval, že dostal zprávu o úmrtí Fabia
a jeho nástupcem že
se stal v Antiochii Demetrianus. Dále píše o jeruzalémském biskupu doslovně
toto: "Znamenitý Alexander blaženě zemřel ve vězení". Dalším je list o
povinnostech diakona poslaný bratřím v Římě prostřednictvím Hippolyta.
Dionysius napsal dále list o pokoji a o pokání, jiný tamním vyznavačům,
kteří se ještě drželi Novatova názoru. Když se vrátili, napsal jim dva
dopisy. Stejným způsobem byl Dionysius v písemnému styku i s mnoha jinými, a
proto se stal velmi užitečným pro ty, kteří se horlivě zabývají jeho spisy.
Kniha VII.
PŘEDMLUVA
Pro sedmou knihu Církevních dějin nám opět pomůže velký alexandrijský
biskup Dionysius svými vlastními slovy. Porůznu se totiž zmiňuje ve svých
dopisech o všech událostech. Jím začnu své vyprávění.
1. ŠPATNOST DECIA A GALLA
Decius po necelé l2leté vládě byl se svými syny zavražděn. Jeho nástupcem
se stal Gallus.1
V této době zemřel ve vělu 70 let Origenes. V jednom dopise Hermammovi říká
Dionysius o Gallovi toto: "Gallus nepoznal vinu Deciovu ani nevěděl, co
vedlo k Deciově záhubě. Narazil na týž kámen. Za své zdánlivě šťastné vlády,
kdy vše šlo podle jeho přání, poslal do vyhnanství svaté muže, kteří se
modlili k Bohu za mír a jeho zdraví. Tím spolu s nimi vyhnal i modlitby za
jeho osobu." Tolik Dionysius o Gallovi.
1 Gallus (s Volusianem) 251—53.
2. TEHDEJŠÍ ŘÍMŠTÍ BISKUPOVÉ
Cornelius byl asi 3 roky biskupem v Římě. Po něm byl biskupem Lucius.
Tento spravoval biskupský úřad necelých 8 měsíců. Když zemřel, stal se
biskupem Štěpán. Štěpánovi poslal Dionysius svůj první list o křtu. Tehdy
totiž vznikl nemalý spor o tom, zda ti, kteří se vrátili z nějaké hereze,
mají být křtem očištěni. Odedávna bylo totiž zvykem spokojit se u takových
osob jen modlitbou a vzkládáním rukou.
3. CYPRIAN BYL PRO NOVÝ KŘEST VRACEJÍCÍCH
SE Z HEREZE
V čele tehdejších biskupů Cyprian,2
který v té době řídil kartaginskou církev, měl za to, že je možno přijmout,
až když budou od svého bludu očištěny křtem. Štěpán3
však byl toho názoru, že proti starému tradičnímu zvyku se nemá dovolit
žádná novota, a proto to velmi těžko nesl.
2. Sv. Cyprian nar. 200/210
pravděpodobně v Kartágu. Napřed byl rétorem a kolem r. 246 zásluhou kněze
Caeciliana se stal křesťanem, r. 248/9 se stal biskupem v Kartágu. Za
Valerianova pronásledování byl 14. 9. 258 poblíž Kartága sťat.
3. Papež Štěpán I. 254—57.
4. DIONYSIOVY DOPISY O TÉTO OTÁZCE
Dionysius měl o této věci se Štěpánem velmi rozsáhlý písemný styk.
Nakonec oznámil Štěpánovi, že po skončení pronásledování se církve všude
odvrátily od Novatovy novoty a že znovu mezi nimi zavládl mír.
5. JEDNOTA OBCÍ PO PRONÁSLEDOVÁNÍ
"Věz, bratře," píše Dionysius, Štěpánovi, "že všechny dříve odloučené
křesťanské obce na východě a ještě vzdálenější se znovu vrátily k jednotě.
Všude jsou biskupové jednotní a proti očekávání žijí v míru. Totiž
Demetrianus v Antiochii, Theoktistos v Caesareji, nástupce Alexandra v Aelii
Mazabanes, Marinus v Tyru, nástupce zemřelého Thelymidra v Laodiceji
Heliodoros, Helenus v Tarzu a všechny církve v Kilikii, Firmilianus a celá
Kappadocie, Abych neprodlužoval dopis a nezatěžoval vás jmény, uvedl jsem
jménem jen ty nejznámější biskupy. Stejně je tomu v celé Syrii a Arabii.
Tyto církve stále podporujete a před nedávnem jste jim psali. Stejně je tomu
tak u církví v Mezopotamii, Pontu a Bithynii. Zkrátka všichni se radují a
velebí Boha za tuto svornost a bratrskou lásku". Tolik Dionysius.
Po
Štěpánově dvouletém řízení církve se stal jeho nástupcem Xystus. Jemu napsal
Dionysius druhý dopis v záležitosti křtu, kde současně uvádí názor a
rozhodnutí Štěpána a ostatních biskupů. Štěpán již dříve napsal Helenovi,
Firmilianovi a všem biskupům v Kilikii, Kappadokii, Galatii jakož i všem
vzdálenějším pohraničním provinciím, že nebude s nimi sdílet společenství,
protože znovu křtí heretiky. O Štěpánovi píše Dionysius toto: "Uvaž, jak je
to vážná záležitost. Vždyť, jak slyším, bylo ve vážených shromážděních
biskupů rozhodnuto, že ti, kteří přišli z hereze, mají být napřed zařaděni
mezi katechumeny a pak křtem zbaveni starého nečistého kvasu. O tom jsem mu
napsal a prosil jej." Trochu dále píše: "Také našim milovaným bratřím kněžím
Dionysiovi a Philemonovi, kteří dříve sdíleli Štěpánův názor a psali mi o
tom, jsem po krátkém dopisu nyní napsal ještě dlouhý dopis". Tolik o
zmíněném sporu.
6. SABELLIŮV BLUD
V témže dopise podává Dionysius Xystovi tuto zprávu o sabellianských
hereticích, kteří se v jeho době vynořili: "Nedávno u Pentapolské Ptolemaidy
se vynořilo nové učení. Velmi se rouhá všemohoucímu Bohu a Otci našeho Pána
Ježíše Krista. Neodpovídá víře v jeho jednorozeného Syna, prvorozence z
všeho stvoření, v Slovo, které se stalo člověkem. Konečně je plné pošetilých
názorů na Ducha Svatého. Podle svých sil za Boží pomoci jsem o tom pro
poučení napsal několik obšírných dopisů, poněvadž jsem dostal dopisy z obou
stran a také bratří ke mně přišli, aby si o tom se mnou pohovořili. Opisy
dopisů ti posílám".
7. DIONYSIUS DOSTÁVÁ OD BOHA ZJEVENÍ
ZDĚDENÁ CÍRKEVNÍ PRAVIDLA
O křtu se Dionysius zmiňuje ve svém třetím dopise, který napsal římskému
knězi Filemonovi. "Četl jsem", píše v něm, "spisy heretiků a poslouchal, co
mi řekli. Má duše byla sice odpornými názory na nějaký čas poskvrněna, avšak
přece jen z toho měla užitek, protože jsem mohl jejich názory vyvrátit, a
nyní jsou mi ještě odpornější. Jeden kněžský bratr mne chtěl od toho odradit
z obavy, abych se tou jejich špinavou špatností nepošpinil. Měl pravdu. I já
jsem cítil, že se tím duše poskvrnila. Tu mi Bůh seslal zjevení, které mne
posílilo. Slyšel jsem hlas, který mi jasně přikázal: Jen čti všechno, co ti
přijde do ruky; tys schopný vše posoudit a podle toho se rozhodnout; to byl
také začátek tvé víry. Uvěřil jsem zjevení, poněvadž to bylo ve shodě s tím,
co žádal apoštol na mocných: Buďte obratnými penězoměnci!
Po zmínce o
herezích Dionysius pokračuje: "Od našeho zemřelého Otce Heracla jsem převzal
toto pravidlo a směrnici: Kdo přicházeli z hereze, ať už odpadli od církve
či navíc sami neodpadli, nýbrž je z církve vyloučil, poněvadž o nich věděl,
že sice na oko sdíleli společenství s bratřími, avšak navštěvovali bludařské
učitele, ty na jejich prosbu přijal, až když všechno, co u odpůrců slyšeli,
veřejně doznali. Potom je přijal do společenství, aniž považoval za nutné po
druhé je pokřtít. Vždyť předtím je již pokřtil". Dionysius ještě dále mluvil
o této sporné otázce a pak pokračuje: "Dozvěděl jsem se i to, že Afričané
nezavedli tento zvyk teprve nyní, nýbrž že dávno před tím zastávali tento
názor dřívější biskupové církví s početnými věřícími i bratří na synodách v
Ikoniu a Synnadě a mnozí jiní. Zvrátit jejich rozhodnutí a tím vyvolat spor
a svár, to bych nesnesl. "Neposuneš mezník svého bližního, který tvoji
otcové zasadili", říká Písmo (Deut. 19,14). Čtvrtý jeho dopis o křtu je
adresován do Říma Dionysovi, který tehdy byl ještě knězem, krátce na to však
se stal biskupem v Římě. Z dopisu možno poznat, jaký to podle svědectví
alexandrijského Dionysia byl učený a znamenitý muž. Mezi jiným se v tomto
dopise zmiňuje o Novatovi takto:
8. NOVATOVA HEREZE
"Novatiana právem nenávidíme, poněvadž rozdělil církev, některé bratry
svedl k bezbožnosti a rouhání, zavedl nejvýš hříšné učení o Bohu a našeho
dobrotivého Pána Ježíše považoval za nemilosrdného. Poněvadž zavrhuje svatý
křest, nežádal víru a vyznání, které předcházejí křest. Ze svých přívrženců
odhání Ducha Svatého, domnívá-li se, že jej mají nebo že se k nim vrátil."
9. HŘÍŠNÝ KŘEST HERETIKŮ
Pátý Dionysiův dopis je psán římskému biskupu Xystovi. Mluví v něm hodně
o hereticích a pak vypráví následující případ, který se udál v jeho době.
"Bratře potřebuji tvou radu a prosím tě o tvé mínění k mé přednesené otázce,
abych neučinil chybný krok. Nedávno jsem křtil. Při křtu byl také muž, který
je považován ve společenství bratří za věřícího. Již před mým svěcením, ano,
myslím, že již za blaženého Heracla se účastnil našich shromážděních. Když
slyšel otázky kladené při křtu a odpovědi na ně, přišel s pláčem ke mně,
padl mi k nohám a ujišťoval mne, že křest, který přijal od heretiků, není
jako tento a že s tímto křtem nemá jeho křest nic společného. Jeho křest že
je hříšný a je to vlastně rouhání. Dále říkal, že jej nyní hryže svědomí a
že nemůže ani oči pozdvihnout k Bohu kvůli těm hříšným slovům a obřadům za
kterých byl pokřtěn. Proto prosil o udělení tohoto opravdového očištění.
Neodvážil jsem se to učinit, jen jsem mu odpověděl, že jeho mnohaleté
společenství s církví je pro něho dostačující. Vždyť když tak často slyšel
slova díků činění, s ostatními vyslovoval Amen a tak dlouho měl účast na
těle a krvi našeho Pána Ježíše, neodvážil bych se jej znovu pokřtít. Vybídl
jsem jej, aby byl dobré mysli, zachoval si pevnou víru a v dobré naději aby
přistoupil k svatým svátostem. Nepřestal být smutný a bál se přistoupit ke
stolu. Ani prosbami se nedal pohnout účastnit se veřejných modliteb".
Mimo uvedený dopis je od něho ještě jiný dopis o křtu. Je jeho jménem i
celé obce napsán Xystovi a římské církvi. Žádá v něm podrobné prošetření
této otázky. Kromě toho existuje od něho ještě jiný dopis adresovaný
římskému Dionysiovi o Lucianovi." Tolik o tom.
10. VALERIANUS A PRONÁSLEDOVÁNÍ ZA
NĚHO
Gallus spolu s druhým císařem (pozn. Volusianem) vládli necelé dva roky.
Po nich vládl Valerianus5
spolu se svým synem Gallienem. Co si o nich myslí Dionysius, možno poznat z
jeho dopisu Hermammonovi. Vypráví v něm toto: "Janovi to bylo zjeveno.
Šelmě, praví Jan, byla dána tlama, která zpupně a rouhavě mluvila, a byla jí
dána moc tak činit po 24 měsíců (Zjev. 13,5). Obojí se úžasným způsobem
splnilo na Valerianovi. Zde nutno vzít v úvahu i jeho dřívější jednání.
Tehdy byl dobrotivý a vlídný vůči Božím služebníkům. Vždyť žádný z
dřívějších císařů nebyl k těm, kteří se veřejně hlásili ke křesťanství, tak
laskavý a tak nakloněn jako Valerian. Na počátku své vlády choval se k nim
veřejně velmi přátelsky. Na jeho dvoře bylo plno bohabojných mužů. Byla to
Boží obec. Avšak učitel a představený egyptských mágů, jej přemluvil, aby
pronásledoval a zabíjel nevinné svaté muže, protože prý jsou proti jeho
hříšným zaklínáním a brání mu v tom. Vždyť mezi nimi byli a jsou takoví,
kteří pouhou svou přítomností a svým pohledem a slovem mohou zničit šalbu
zlých duchů. Poradil císaři zavést nečistá zasvěcení, odporná kouzla a Bohu
nemilé oběti, zabíjet nešťastné děti, obětovat děti ubohých rodičů, zkoumat
budoucnost z vnitřností novorozeňat a roztrhat svaté obrazy, jako by tím měl
dosáhnout nejvyšší štěstí."
O trochu dále pokračuje Dionysius: "Krásně
se odvděčil Makrianus za slíbené království. Byl dříve vrchním císařským
účetním. S chladnou vypočítavostí nemyslil na všeobecné dobro. Propadl oné
prorokově kletbě "Prorokují z vlastního srdce a nehledí na obecné dobro"
(Ezech 13,3). Nepochopil Boží prozřetelnost, která všechno řídí, ani
nepomyslil na soud toho, který je přede vším, ve všem a nade vším. Stal se
nepřítelem jeho obecné církve, odcizil se, odvrátil od sebe Boží
milosrdenství a co nejdále se vzdálil od své spásy. I jeho jméno to
naznačovalo (pozn.: makrándaleko)." A brzy na to opět Dionysius říká:
"Valerianus se nechal takovým člověkem přemluvit k takovému jednání. Podle
výroku u Izaiáše "Zvolili si svou cestu ohavnosti, která chtěla jejich duše;
ihned vyvolím si jejich směšné počínání a odplatím jim za jejich hříchy" (Iz
66,3,4) vydal se na pospas hanbě. Tento Macrianus toužil po moci, ač si ji
nezasloužil. Poněvadž kvůli svému zmrzačelému tělu si sám nemohl obléci
purpur, chtěl to aspoň pro své syny, kteří tím vzali na sebe také hříchy
svého otce. Očividně se na nich splnila předpověď Boha: "Budu stíhat hříchy
otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mne nenávidí" (Ex
20,5). Když totiž nemohl svou touhu splnit na sobě, složil ji na hlavu svých
synů a tím svou špatnost a nenávist vůči Bohu přenesl na ně". Toto píše
Dionysius o Valerianovi.
5 Valerianus 253—260.
11. OSUD DIONYSIA A KŘESŤANŮ V EGYPTĚ V
TEHDEJŠÍ DOBĚ
Co všechno vytrpěl Dionysius pro Boha za Valeriovy vlády při velmi krutém
pronásledování, to nechť nám prozradí jeho vlastní slova, která adresovala
jednomu z tehdejších biskupů Germanovi, který se pokoušel jej pošpinit.
Odpovídá mu takto: "Ve skutečnosti se ocitám v nebezpečí, že mi neporozumí a
že budu považován za pošetilce, když vidím, že jsem přinucen podrobně
vyložit, jak se obdivuhodně Bůh o nás staral. Písmo však praví: "Chránit
tajemství krále je dobré, skutky Boží však oznamovat je čestné" (Tob 12,7).
Proto se chci postavit proti Germanovým útokům. Nepřišel jsem k Aemilianovi
sám, nýbrž provázeli mne můj bratr kněz Maximus, diakoni Faustus, Eusebius a
Chaeremon. Také byl s námi jeden z přítomných bratří z Říma. Aemilanus mi
však neřekl: Nesvolávej žádné shromáždění. Považoval je asi za zbytečné jako
bylo to poslední. Nemluvil o tom, abychom se neshromažďovali, ale jen o tom,
abychom nebyli křesťany. Potom nám přikázal vzdálit se. Myslel si, kdybych
změnil své smýšlení, že i jiní mne budou následovat. Já jsem mu však
rozhodně odpověděl a ne příliš odlišně od Petra, že se více sluší poslouchat
Boha než člověka. Otevřeně jsem mu řekl, že ctím jen pravého Boha a žádného
jiného a že svůj názor nezměním a nikdy nepřestanu být křesťanem. Na to nám
přikázal odejít do vsi blízko pouště jménem Kaphro. Vyslechněte si slova
obou stran ze zápisu o jednání: Když Dionysius, Faustus Maximus, Marcellus,
a Chaeremon byli předvedeni, řekl místodržící Aemilianus: Nejen písemně, ale
i ústně jsem vám sdělil, že náš panovník je k vám laskavý. Ve vaší moci je,
aby se vám nic nestalo, pokud se ovšem obrátíte a budete se klanět bohům a
zřeknete se toho, co neodpovídá povaze bohů. Co na to říkáte? Doufám, že
nebudete nevděční dobrým bohům za to, že se snaží přivést vás na lepší
cestu. Dionysius odpověděl: Ne všichni lidé uctívají vaše bohy, nýbrž jen
ti, kteří v ně věří. My uctíváme a modlíme se k jedinému Bohu Stvořiteli
celého světa, který také milovanému císaři Valeriovi a Gallienovi6
dal moc vládnout. Tohoto Boha neustále prosíme, aby panovníkova vláda
zůstala neotřesena. Na to odpověděl místodržící Aemilianus:7
Kdo vám brání uctívat i tohoto Boha pokud je Bohem, uctívat spolu s bohy!
Jen vám bylo přikázáno uctívat bohy, a sice bohy, které všichni znají.
Dionysius odpověděl: My neuctíváme žádného jiného boha. Místodržící na to
odpověděl: Vidím, že jste současně nevděční vůči dobrotě našeho císaře.
Proto nezůstanete déle v tomto městě. Budete poslání do Kephro v Libyi. Toto
místo jsem zvolil na císařův rozkaz. Za žádných podmínek nesmíte se
shromažďovat či chodit na tak zvané hřbitovy. Ukáže-li se, že jste nešli do
vám přikázaného místa nebo budete-li přistiženi, že se shromažďujete, bude
to pro vás nebezpečné. Nebude chybět patřičný dohled nad vámi. Jděte tedy,
kam jste vykázáni!
Ač jsem byl churavý, nutil mne ihned odcestovat, aniž
mi poskytl jen jediný den odkladu. Jak jsem tedy nyní mohl svolávat
shromáždění?".
Trochu dále říká Dionysius: "A přece jsme neopomenuli s
Boží pomocí veřejně
konat shromáždění. Velmi rychle jsem ve městě
shromáždil lid, i když jsem nemohl být přítomen. Byl jsem však s nimi v
duchu. Ale i v Kaphro bylo mnoho věřících. Jedni bratří šli s námi již z
města, druzí přišli z Egypta. I zde Bůh otevřel dveře k hlásání Božího
slova. Z počátku jsme sice byli pronásledováni a pohané po nás házeli
kamením. Později však nemálo pohanů opustilo své modly a obrátili se k Bohu.
Prostřednictvím nás bylo tehdy poprvé zaseto do nich Boží slovo. A jako nás
Bůh proto k nim přivedl, odvedl nás zase od nich, jakmile jsme splnili svůj
úkol. Aemilianus se totiž rozhodl přesídlit nás do krajin, jak věřil, mnohem
drsnějších než jsou v Libyi. Přikázal, aby všichni odešli do prefektury
Mareotis8
a každému bylo určeno jiné místo v této krajině. Nás usadil blíže k zemské
silnici, aby nás mohli ihned chytnout. Zařídil to zřejmě tak aby nás měl
ihned po ruce, kdyby nás chtěl zatknout. Já jsem dostal příkaz odejít do
Kephro, až jsem ani to místo neznal ani jsem neslyšel to jméno. Přesto jsem
se s veselou myslí a klidně vydal na cestu. Když mi však bylo sděleno, že
musím do kraje u Kolluthia, všichni přítomní vědí, jak mi bylo. Tady musím
sám sebe vinit. Z počátku jsem to těžce nesl, byl jsem mrzutý. I když
krajina byla nám známější a příjemnější, byla to přece krajina, jak se říká,
úplně bez bratří a čestných lidí vydána na pospas pocestným a lupičům.
Přesto znovu jsem se utěšoval, když mne bratří upozornili že je to blízko
města. Když i v Kaphro byl čilý styk s bratřími z Egypta, že tu bude větší
možnost konat bohoslužebná shromáždění a v blízkosti města že by přátelé
mohli častěji nás vidět. Mohli by sem přicházet, pobýt tady a jako v trochu
vzdálenějších předměstích by tu mohli konat svá shromáždění. A to se také
stalo". Brzy na to píše Dionysius o tom, co se mu přihodilo. "Germanus se
chlubil svými četnými vyznamenáními. Dovede hodně vyprávět o tom, co zkusil.
Co může uvést, to mohu i já. Odsouzení, zbavení majetku, uloupení majetku,
ztrátu hodnosti, ponižování, ztrátu občanských práv, hrozby se strany
nepřátel, nadávky, nebezpečí, pronásledování, útěk, všemožné obtíže a bídu?
To všechno jsme zažili za Decia a Sabina a nyní za Aemiliana. V čem vynikal
Germanus? Proč o tom mluvil? Přesto dopouštím se velké hlouposti, když o tom
mluvím, ale donutil mne k tomu Germanus. Proto líčení podrobností
přenechávám bratřím, kterým je všechno známo.
Týž Dionysius se ve svém
dopise Domitianovi a Didymovi také obšírnějěji zmiňuje o tom, co souvisí s
pronásledováním. "Bylo by zbytečné", píše v tom dopise, "uvádět jména
našich. Je jich mnoho a navíc je neznáte. Jen byste měli vědět, že muži i
ženy, mladí i staří, děvčata i starší ženy, vojáci i občané, každé pohlaví a
každý věk bičováním ohněm i mečem skončili boj a přijali korunu vítězství. U
některých ani dlouhá doba nestačila k tomu, aby byli uznáni hodnými, aby je
Pán přijal. Tak je tomu do dneška i u mne. Pán mne totiž uchoval pro jinou
vhodnější dobu. "V příhodný čas tě vyslyším, v den spásy ti pomohu", říká (2
K 6,2). Ptáte-li se na naše poměry a přejete si vysvětlení, jistě jste
slyšeli, že jako zatčené odváděli velitel, uředníci, jejich vojáci a soudní
zřízenci mne, Gaia, Fausta, Pavla a Petra. Někteří Mareotští, kteří u toho
byli, nás vysvobodili z jejich moci a proti naší vůli nás odvlekli Nyní jsme
já, Gaius a Petr odloučeni od svých bratří zavřeni na pustém špinavém místě
vzdáleném 3 dny cesty od Paraetonia"9.
A krátce na to říká: "Ve městě se však ukrývali kněz Maximus, Dioscoros,
Demetrios a Lucius, aby mohli bratry tajně navštěvovat. Faustinus a Aquilas,
kteří byli známi pohanům, bloudí po Egyptě. Diakoni Faustus, Eusebius a
Chaeremon jediní zůstali naživu, poněvadž ostatní zemřeli na mor. Eusebius,
kterého Bůh posiloval, od samého začátku beze strachu pomáhal ve vězení se
nacházejícím vyznavačům a ne bez nebezpečí se staral o pohřeb blažených
mučedníků. Až do dneška místodržící hrozným způsobem zabijí, na skřipec
natahuje a ve vězení v okovech nechává umírat křesťany, kteří byli před něho
předvedeni. Rovněž zakazuje uvězněné navštěvovat a velmi pozorně sleduje,
zda k nim někdo nejde. Bůh však postižené posiluje odvahou a pevností
bratří."
Toto sal Dion sius v tom dopise. Je také dobré vědět, že
Eusebius, kterého nazývá diakonem, se brzy na to stal biskupem v syrské
Laodicei Maximus. kterého tehdy nazýval knězem řídil po samotném Dionysovi
alexandrijskou církev. Faustus, který jako Dionysius byl tehdy vyznavačem,
žil až do pronásledování v naší době a zemřel velmi stár mučednickou smrtí.
Byl sťat. Tolik o událostech v Dionysiově době.
6 Gallienus 260—68.
7 Aemilianus byl později v Egyptě provolán
za vzdorocísaře. Byl však velitelem Gallienova vojska Theodotem poražen,
přiveden do Říma a ve vězení uškrcen.
8 Mareotis — podle jezera v Dolním Egyptě poblíž Alexandrie.
9 Pareatonium město v sev. Africe v
kraji Marmarica.
12. MUČEDNÍCI V PALESTINSKÉ
CAESAREJI
Při uvedeném Valeriově pronásledování byli v palestinské Caesareji
korunováni vznešeným mučednictvím za krásné vyznání Krista tři muži. Byli
předhozeni za pokrm divoké zvěři. Jeden z nich se jmenoval Priscus druhý
Malchus a třetí Alexander. Bydleli prý na venkově. Nejprve si dělali výčitky
že váhali. Vždyť zatímco ti, kteří toužili po nebi, za tehdejších poměrů je
dosáhli oni otáleli a mučednickou korunu nedostali. Pak však po společné
poradě šli do Caesareje k soudci a skončili uvedeným způsobem. Kromě toho se
vypráví že mimo ně za pronásledování v těmže městě probojovala týž boj také
jedna paní. Měla být přívrženkyní Marcionovy sekty.
13. KLID ZA GALLIENA
Nedouho potom upadl Valerianus do rukou barbarů a jeho syn Gallienus se
stal samovládcem. Tento za své vlády se choval umírněně. Ihned zrušil výnos
o našem pronásledování a vydal reskript že naši učitelé náboženství mohou
naprosto svobodně vykonávat své poslání. Reskript zní takto: "Samovládce a
císař Publius Licinius Gallienus, zbožný, šťastný, osvícený Dionysiovi,
Pinnovi, Demetriovi a ostatním biskupům. Aby požehnané působení mé milosti
se rozšířilo po celé řiši, rozkázal jsem, aby všechna místa určená pro
náboženské účely byla uvolněna. Tímto mým písemným rozkazem, aby vás nikdo v
budoucnosti neznepokojoval se můžete prokázat. Co smíte pod1e našeho svolení
vykonávat, to jsem před krátkou dobou nařídil. Rovněž i hlavní účetní
Aurelius Cyrenius dostane můj reskript". Abyste tomu lépe rozuměli, přeložil
jsem to z latiny a připojil k mým Dějinám. Ještě jiné císařovo nařízení
určené jiným biskupům je poruce. Dovoluje jim znovu získat tak zvaná místa
odpočinku hřbitovy do svého majetku.
14. VÝZNAMNÍ BISKUPOVÉ TEHDEJŠÍ
DOBY
V této době stál v čele římské církve ještě Xystus,10
antiochijské po Fabiovi Demetrianus. Biskupem v kappadocké Caesareji byl
Firmilianus, v Pontu Gregorius a jeho bratr Athenodorus oba Origenovi žáci.
Po smrti biskupa v palestinské Caesareji Theoktista stal se biskupem Domnus.
Tento za krátkou dobu zemřel a jeho nástupcem se stal Theoteknus který žil
až do naší doby. I tento byl z Origenovy školy. V Jeruzalémě obdržel
,biskupský stolec po Mazabanově smrti Hymenaeus. Ještě v naší době žil a byl
ve velké vážnosti.
10 V tomto časovém údobí nejsou
Eusebiovy údaje o jednotlivých papežích dost přesné. Xystus
15. MUČENÍ MARINA V CAESEREJ
V této době, ač církve na všech místech žily v klidu, byl v Caesareji
kappadocké sťat Marinus za své přiznání se ke Kristu. Byt urozeného původu,
bohatý, vyznamenaný vojenskými řády. Podnět k jeho stětí by1 tento: Vinná
réva je u Římanů jistým vyznamenáním, a kdo ji obdrží, jak se říká, stává se
centurionem. Když nyní bylo toto místo uvolněno, měl Marinus díky svému
dosud zastávanému zařadění je přednostně dostat. Když měl přijmout toto
místo, vystoupil před soud jiný s námitkou, že Marinus podle starých zákonů
nemůže dostat žádnou římskou hodnost, poněvadž je křesťan a neobětuje
císaři, a že proto toto místo patří jemu. Na to se soudce jménem Achaeus
nejprve ptal Marina, jaký zastává náboženský názor. Když poznal, že Marinus
trvale přiznává, že je křesťanem, dal mu 3 hodiny na rozmyšlenou. Když
Marinus vyšel ze soudního dvora, přistoupil k němu tamní biskup Theoteknus,
vzal jej za ruku a vedl jej do kostela. Zde jej postavil před oltář, odhrnul
mu plášť a ukázal mu na meč, kterým byl opásán, a na knihu evangelií, kterou
položil naproti, a pokynu! mu, aby si zvolil jedno z obou. Marinus bez
rozmýšlení položil ruku na svaté Písmo.'Tu mu řekl Theoteknus: "Nyní se
pevně drž Boha. Drž se ho pevně a jím posilován dosáhneš toho, co sis
zvolil. Jdi v pokoji!". Když se vrátil z kostela, volal jej hlasatel před
soud, poněvadž právě uplynula daná lhůta. Marinus před soudem vyznal s ještě
větší odvahou svou víru a byl ihned, tak jak byl oblečen, odsouzen, k trestu
smrti a trest byl vykonán.
16. VYPRÁVĚNÍ O ASTYRIOVI
Při této události se proslavil Astyrius svým vyznáním víry. Pocházel z
římského senátorského stavu, císař si jej velmi vážil a pro svůj vznešený
původ i majetek byl všemožně vážen. Tento Astyrius byl při mučedníkově
popravě. Oblečen do drahocenného bílého šatu vzal jeho tělesné pozůstatky na
svá ramena, odnesl je, oblékl je co nejskvostněji a nechal je důstojně
pohřbít. O tomto muži vyprávějí jeho dosud žijící přátelé ještě mnoho
jiného.
17. ZÁZRAČNÉ ZNAMENÍ NAŠEHO VYKUPITELE U
PANEAS
Sem patří i tento zázrak U Caesareje Philippi, kterou Féničané nazývají
Paneas na úbočí Panionu je jezero, z kterého vytéká Jordán. Jak se vypráví,
bylo tam při jistém svátku hozeno obětní zvíře, které působením ďábla
obdivuhodným způsobem zmizelo. To přítomným se jevilo jako velký zázrak.
Jednou při této slavnosti byl přítomen také Astyrius. Když viděl, jak dav
žasne nad tímto jevem, bylo mu jich líto. Pozdvihl oči k nebi a prosil skrze
Krista všemohoucího Boha, aby ukázal lid svádějícího ďábla v celé jeho
nahotě a učinil konec jeho podvodu. Po této prosbě se obětní zvíře ihned
vynořilo na hladinu jezera. Tím se ztratil i zázrak a už více se žádný
neudál.
18. ŽENA TRPÍCÍ KRVOTOKEM DALA POSTAVIT
SOCHY
Když jsem se zmínil o městě Paneas, považuji za dobré uvést jedno
vyprávění, které by mohlo mít cenu pro naše potomky. Tam odtud pocházela
žena trpící krvotokem, jak ji známe z evangelií, a byla zbavena naším
Spasitelem toho trápení. Ještě nyní ukazují její dům ve městě. Rovněž
existují obdivuhodné památky na to, co jí dobrotivý Spasitel prokázal. Na
vysokém kameni u dveří jejího domu stojí totiž kovová podoba ženy, která
klečíc na kolenou jako prosebnice vztahuje ruce kupředu. Naproti této soše
však stojí z téhož kovu vzpřímená postava muže, který oblečen v plášti
vztahuje ruku k ženě. U jeho nohou roste cizokrajná rostlina, která se pne
až k lemu kovového pláště a je prostředkem proti rozličným nemocem. Tato
mužská postava má představovat Ježíše. Zachovala se až po naše časy a já ji
viděl na vlastní oči, když jsem navštívil toto město. Není divu, že tito
pohané, kterým se dostalo od Spasitele tolika dobrodiní, nechali něco
podobného udělat. Já jsem tam viděl i obrazy apoštolů Petra a Pavla, ano též
obraz Krista. Dá se to lehko vysvětlit tím, že podle pohanského zvyku takto
ctili dávné muže.
19. JAKUBŮV BISKUPSKÝ STOLEC
Rovněž biskupský stolec Jakuba, který byl prvním od Krista a apoštolů
jeruzalémským biskupem a který podle svatého Písma se nazýval bratrem Pána,
je až do dnešního dne uchováván a tamní bratří jej mají až do dneška ve
velké úctě. Tímto způsobem ukazují všem jasně, jakou úctu odedávna
prokazovali a ještě prokazují svatým mužům pro jejich zbožnost. Tolik o tom.
20. DIONYSIOVY VELIKONOČNÍ PROMLUVY A V
NICH OBSAŽENÝ VELIKONOČNÍ KÁNON
Kromě již zmíněných dopisů napsal tehdy Dionysius dosud existující
slavnostní promluvy na velikonoční slavnost v podobě dopisů. Jeden je určen
Flaviovi, druhý Domitiovi a Didymovi. V tomto druhém obsahujícím osmiletý
velikonoční kánon dokazuje, že velikonoční slavnost nemá být slavena jindy
než po jarní rovnodennosti. Kromě toho napsal ještě dopis knězi v Alexandrii
a dopisy různým osobám. Napsal je ještě za pronásledování.
21. UDÁLOSTI V ALEXANDRII
Dionysius se brzy po znovunastolení míru vrátil do Alexandrie. Tam znovu
vypukla vzpoura a válka, takže jeho biskup se nemohl osobně stýkat s bratry
ve městě. Obrátil se proto na ně písemně, jako byli v nějaké cizí zemi. O
tomto povstání alexandrijských se zmiňuje v dopise, který později napsal
egyptskému biskupu Hieraxovi. "Je to divné", píše, "že se mohu jen těžko a
jen písemně stýkat s lidmi, kteří žijí mimo město. Ano, dokonce je pro mne
obtížné hovořit sám se sebou a radit se se svou vlastní duší. Vždyť i s
členy své rodiny, s bratřími, kteří bydlí se mnou pod jednou střechou a
smýšlejí jako já, i s členy obce se musím stýkat písemnou cestou a sotva
nalézám způsob, jak jim poslat dopisy. Snáze se dá cestovat nejen mimo
provincii, ale i do nejzazších krajin východu než se dostat do Alexandrie.
Ještě pustější a neschůdnější než ona velká neschůdná poušť, kterou Izrael
po dvě pokolení putoval, je náměstí v Alexandrii. Tiché, klidné přístavy
skýtají obraz onoho moře, které rozděleno a jako zdmi zadržováno nabízelo
Izraelitům přechod, Egypťany však na jejich cestě utopilo. Vždyť pro vraždy
tam spáchané podobají se Rudému moři. Řeka protékající městem je vyprahlejší
než bezvodá poušť a ještě vyprahlejší než ona poušť, na které byl Izrael tak
soužen žízní, že reptal proti Mojžíšovi tak dlouho, až zázrakem dal
vytrysknout vodě z pusté skály. Někdy zase řeka vystoupila tak, že celé
okolí, pole, cesty byly pod vodou. Jako by znovu hrozila potopa za Noema.
Stále však je ušpiněná krví zavražděných a v ní utopených lidí, jako se to
stalo kvůli Mojžíšovi faraonovi, když se země proměnila v krev a zápach.
Jaká vlna by mohla očistit vodu, která vše očisťuje? Mohl by nezměrný oceán
odplavit toto hořké moře? Mohl by mocný proud vytékající z Edenu, i kdyby se
jeho čtyři ramena spojila v jedinou řeku Gehon, smýt krev těchto vražd? Kdy
bude vzduch, který je se všech stran zamořen zápachem, znovu čistý a jasný?
Vždyť ze země stoupá zápach, zapáchají i větry od moře, zapáchá řeka a nad
přístavem zapáchá i mlha a rosa není nic jiného než hnis se všech stran
zapáchajících mrtvol. Diví se, odkud je mor, těžké nemoci, odkud nakažlivé
nemoci, proč tolik lidí umírá na rozličné nemoci. Diví se proč naše velké
město nemá tolik obyvatel včetně nemluvňat a starců vysokého věku co dříve,
když předtím vyživovalo pouze tak zvané polostaré? Tehdy lidí od 14 do 70
let bylo mnohem více, než kdyby všechny osoby od 14 let až do 80 let byly
zapsány v seznamu pro veřejné rozdělování obilí. Ti věkem ještě mladí se
podobali starcům. Ač vidí, že lidí je stále méně a stále umírají a den ze
dne jich stále více umírá, jimi to neotřese."
22. TEHDEJŠÍ NEMOC
Po válce nastal mor.11
Před blížícími se velikonocemi se proto Dionysius opět písemně obrátil na
své bratry. V tomto dopise líčí velkou bídu takto: "Jiným lidem by se snad
přítomné události nemohly zdát vhodnou dobou pro slavení velikonoc.
Nepovažovali by za vhodnou ani tuto ani jinou, ať už je to nynější smutná
doba či taková, kterou by bylo možno považovat za obzvlášť radostnou. Nyní
je všude plno bídy. Všichni naříkají. Celé město se ozývá nářkem nad
množstvím mrtvých a těch, kteří denně umírají. Jako v případě egyptských
novorozeňat tak i nyní se zvedl mocný nářek. Není domu, kde by nebyl mrtvý.
A kdyby bylo jen to. Již před tím jsme velmi strašně trpěli. Napřed nás
vyhnali z města. Jen my jsme byli ode všech pronásledováni na smrt. Avšak i
tehdy jsme přece slavili svátky. Každé místo, pole, poušť, loď, hostinec,
vězení, se nám při našem utrpení stalo shromaždištěm. Avšak ze všech
nejradostnější slavnost začínají zemřelí mučedníci, kteří se účastní nebeské
hostiny. Pak přišla válka a hlad. To jsme snášeli spolu s pohany. Snášeli
jsme nadávky, kterými nás častovali, avšak spolu s nimi jsme trpěli. Potom
jsme se opět těšili z Kristova pokoje, který nám daroval. Přece jen velmi
krátký oddech nastal nám i jim. Vypukla nynější nemoc. Pro ně to byla
nejstrašnější a nejhorší událost, která, jak jejich spisovatel řekl,
předčila všechno očekávání. Pro nás tím nebyla, nýbrž jako dřívější utrpení
byla lékem a zkouškou. Vždyť nemoc nešetřila ani nás, třebaže více zuřila
mezi pohany". Něco dále pokračuje Dionysius: "Většina našich bratří z
převeliké lásky k lidem nešetřila své vlastní osoby. Všichni drželi pevně
pohromadě. Beze strachu navštěvovali nemocné, pečlivě se o ně starali. Kvůli
Kristu je ošetřovali a radostně s nimi i umírali. Nakazili se. Onemocněli
stykem se svými bližními a ochotně s nimi sdíleli bolesti. Ano, mnoho jich
umíralo, když jiným svou péčí vrátili zdraví a současně na sebe vštěpili
jejich smrt. Onen všeobecně užívaný výraz "nejoddanější služebník", který
byl jen zdvořilostní formulí, doslovně splnili, když se loučili se životem.
Takto umírali nejšlechetnější z našich bratří, kněží, diakoni a velmi vážení
laici. Tento způsob smrti je však ovocem velké zbožnosti a silné víry a v
žádném případě nelze jej řadit až po mučednické smrti. Mrtvoly svatých brali
na svá ramena a do náruče, zatlačovali jim oči, zavírali jim ústa, ukládali
je, tiskli je, objímali, myli a oblékali je. V krátké době je stihl týž
osud. Šli v šlépějích těch, kteří je předešli. U pohanů tomu bylo naopak.
Nemocné vyhazovali, utr7cali od svých nejdražších, polomrtvé vyhazovali na
ulici a mrtvé nechávali ležet nepohřbené. Tímto způsobem se snažili vyhnout
se nákaze a smrti. Přesto nemohli se vyhnout smrti."
Když se poměry v
Alexandrii uklidnily, napsal Dionysius po tomto dopisu bratřím v Egyptě
ještě velikonoční list. Krom tohoto napsal jich ještě více. Ještě dnes jsou
poruce list o sabbatu a list o duchovních cvičeních. V dalším dopise
Hermammnnovi a bratřím v Egypté vypráví mnoho o špatnosti Decia a jeho
nástupce, pak se zmiňuje o klidu za Galliena.
11 Mor řádil od r. 250—265 porůznu v
rozličných provinciích římského impéria. Zvláště úporně řádil v Egyptě a v
Alexandrii a za Galliena v Římě, kde v některých dnech mělo zemřít až 5 000
lidí.
23. GALLIENOVA VLÁDA
Nejlépe je užít jeho vlastních slov. "Ten",12
říká, "který jednoho ze svých císařů před tím zradil, druhého ve válce
porazil, byl záhy s celou svou rodinou zabit. Gallienus byl jednomyslně
provolán a uznán za císaře. Byl nyní staronovým císařem, neboť vládl před
nimi i po nich'`. Pohleď, co bylo na začátku, přišlo a novým je, co nyní
vyjde" (Iz 43,19) mohla by se na něho vztahovat tato Izaiášova slova. Vždyť
jako mrak plující pod slunečními paprsky slunce na krátký čas zakryje a
ukáže se místo slunce, potom však, když mrak přejde nebo se rozpadne,
zapadlé slunce znovu začne svítit - tak i Makrinus, který se sám prohlásil
za císaře a vztáhl ruku po Gallienově koruně, není již tím, čím byl dříve,
Gallienus však zůstává takovým, jakým byl předtím. Říše jako by odložila
svou starobu a zbavila se dřívější špatnosti nyní v nové síle rozkvétá, je
stále větší a všude je slyšet její hlas."
Dionysius pak udává dobu, kdy
to psal. "Musím se znovu zahledět na léta vlády našeho císaře. Vidím, jak
bezbožní, kteří se proslavili, stali se v krátké době bezejmennými. Náš
velmi zbožný a milovaný císař překročil sedmileté období a v roce, kdy
chceme slavit svátek, vládne již 9 let."
12 Macrianus zradil Valeriana
Peršanům. Když se sám r. 260 provolal spolu s dvěma syny za císaře Východu a
Egypta, vypověděl válku Gallienovi a jeho synům.
24. NEPOS A JÍM ZPŮSOBENÝ ROZKOL
Kromě toho napsal Dionysius také 2 knihy O zaslíbeních (De
promissionibus). Podnět k tomu dal egyptský biskup Nepos, který zaslíbení
daná v božských Písmech vysvětlovat židovským způsobem. Tvrdil, že na zemi
bude tisíc let plných smyslných radostí. Tvrdil také, že svůj názor může
dokázat z Janova Zjevení. Dílu, které o tom napsal, dal název "Vyvrácení
alegoristů (Confutatio allegoristarum). Proti němu se postavil Dionysius
dvěma uvedenými knihami. V první knize předkládá svůj vlastní názor na tuto
spornou otázku, ve druhé knize jedná o Janově Zjevení a hned na začátku se
zmiňuje o Nepotovi těmito slovy: "Ukazují Nepotovu knihu a tvrdí, že je v ní
neodvolatelně dokázáno, že Kristovo království bude zde na zemi. V mnoha
jiných věcech chválím a cením si Nepota. Oceňuji jeho víru, pracovitost,
horlivost ve svatých Písmech i jeho četné duchovní písně, které ještě dnes
se mnoha bratřím líbí. Velmi si vážím toho člověka, který právě zemřel.
Musím proto na jedné straně bez závisti schvalovat a chválit, co odpovídá
pravdě, na druhé straně musím prošetřit a opravit co jeho spis obsahuje
nesprávného. Kdyby Nepos byl osobně přítomen a kdyby svůj názor přednesl jen
ústně, postačila by asi jen ústní rozmluva, poněvadž otázky a odpovědi na ně
by odpůrce přesvědčily a znovu by byl nastolen pokoj. Když však je tu od
něho spis, který se zdá mnohým být přesvědčivý, a někteří učitelé neuznávají
Zákon a Proroky, nechtějí se řídit evangeliemi, neváží si listů apoštolů,
naproti tomu však učení v této knize přednesené považují za opravdu něco
velkého a za jakési skryté tajemství a nedovolují prostým bratřím věřit, že
vznešený božský náš Pán se opravdu zjevil, že vstaneme z mrtvých a že budeme
pak s Kristem, a naopak je přemlouvají, aby věřili, že v Božím království
dostanou malicherné a bezcenné věci tohoto světa, považuji za nutné
vystoupit proti našemu bratru Nepotovi tak, jako by tu byl přítomen." O
trochu dále Dionysius pokračuje: "Jak víš, v kraji Arsinoe se tento názor
již od delší doby rozšířil tak, že dokonce celé obce odpadly. Proto jsem se
tam odebral, shromáždil kněze a učitele, kteří v jednotlivých vsích učili,
abych veřejně prošetřil toto učení. Drželi přede mnou tuto knihu jako nějaký
štít a nepřekonatelnou překážku. Od rána do večera po tři dny jsem s nimi
proseděl a snažil se vyvrátit obsah knihy. Při tom jsem musil obdivovat
přísnost, pravdymilovnost, učenost a zdravý názor bratří. Klidně, jeden po
druhém se mne ptali i vyslovovali své námitky, ale také souhlasili.
Úzkostlivě jsme se varovali tvrdošíjně hájit svůj názor, když se ukázalo, že
je nesprávný. Nevyhýbali jsme se jejich námitkám, nýbrž snažili jsme se
pokud možno na jejich otázky přesně odpovídat a dojít k jistému závěru.
Nestyděli jsme se změnit svůj názor, jestliže nás přesvědčili pádnými
důvody, a souhlasit s nimi. S čistým svědomím, bez přetvářky a se srdcem
obráceným k Bohu jsme uznali, co bylo bezpečně dokázáno z Písma svatého.
Nakonec přední bojovník a šiřitel tohoto učení jménem Koration vyznal před
všemi bratřími, že jej naše důvody dokonale přesvědčily a že již více nebude
lpět na svých ani se hádat, ani již nebude o tom učení mluvit ani jemu učit.
Přítomní bratří měli z toho radost i že zase zavládl mír a jednota."
25. JANOVO ZJEVENÍ
Brzy na to mluví Dionysius o Janově Zjevení. "Někteří z našich předchůdců
prohlásili tuto knihu za nepravou a zcela ji zavrhli. Vyvraceli kapitolu za
kapitolou
a ukazovali, že kniha je nesrozumitelná bez jakéhokoli
vnitřního spojení. Také nadpis knihy prohlašují za nesprávný. Říkali, že to
není žádné Janovo dílo a také vůbec ne zjevení, poněvadž vše je zahaleno
hustým závojem nesrozumitelnosti. Žádný apoštol, ano, ani žádný svatý
pravověrný muž že nenapsal tuto knihu, nýbrž Cerinthus, který založil po něm
nazvanou sektu. Cerinthus prý chtěl tím jen dát svým myšlenkám hodnověrné
jméno. Vždyť jeho názor spočíval v tom, že Kristovo království bude mít
pozemský ráz a v něm že bude mít to, po čem smyslný a pozemský smýšlející
člověk touží, tedy ukojení břicha a zvířecích pudů. To znamená že toužil po
jídle, pití, svatebních radovánkách, slavnostech, obětních hostinách a
myslel si, že to okrášlí tímto způsobem. Já sám nechci však knihu zavrhovat,
poněvadž mnoho bratří na ní velmi lpí. Můj názor je, že je nad naše chápání,
a domnívám se, že uvedené události mají skrytý a zcela obdivuhodný smysl. I
kdybych ji nepochopil, cítím, že slova mají hlubší smysl. Měřím a posuzuji
je ne podle své vlastní schopnosti. Spíše jim věřím. Považuji je za mnohem
vznešenější, než abych to mohl pochopit. Nezavrhuji, co nemohu pochopit.
Spíše obdivuji, i když jsem to nepochopil."
Když pak Dionysius celou
knihu podrobně probral a dokázal, že není možné doslovně chápat slova,
pokračuje: "Na konci celého tak zvaného proroctví velebí prorok jak ty,
kteří podle tohoto proroctví jednají, tak i sebe. "Blahoslavený, kdo plní
prorocká slova této knihy, a já Jan jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8). Že
se tedy jmenuje Jan a že spis je od nějakého Jana, to nepopírám. Docházím k
tomu, že je to dílo svatého Bohem omilostněného muže. Nerad bych přiznal, že
tento muž je apoštolem, Zebedovým synem, Jakubovým bratrem, který napsal
evangelium zvané Janovo evangelium a katolický list. Ze způsobu vyjadřování
jakož i z celého uspořádání uzavírám, že autorem není jeden a týž člověk.
Vždyť evangelista nikde neuvádí své jméno a nemluví o sobě ani v evangeliu
ani v listě."
Brzy na to Dionysius dodává: "Jan nikdy neoznačuje ani sám
sebe ani někoho jiného za autora. Kdo napsal Zjevení, ten však hned na
začátku uvádí své jméno. "Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby
sdělil svým služebníkům, co se má vbrzku stát. A dal to naznačit svým
andělem, kterého poslal k svému služebníkovi Janovi. Ten dosvědčuje, co Bůh
mluvil a Ježíš svědčil, všechno, co viděl" (Zj 1,1,2). Pak také píše: "Jan
sedmi křesťanským obcím v Asii: Milost vám a pokoj" (Zj 1,4). Evangelista
však ani jednou neuvádí své jméno v katolickém listu, nýbrž zcela prostě
začal s tajemstvím božského zjevení: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli,
co jsme na vlastní oči viděli" (J 1,1). Kvůli tomuto zjevení totiž Pán
velebil i Petra. "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, neboť tělo a krev ti
to nezjevily, nýbrž můj Otec, jenž je v nebesích" (Mt 16,17). Avšak ani v
tak zvaném druhém a třetím Janově listě, ač jsou velmi krátké, není uvedeno
Janovo jméno, nýbrž bez uvedení jména je tam napsáno "presbyter". Jan ze
Zjevení naproti tomu nepovažuje dokonce za dostačující uvést své jméno
jednou a pak pokračovat ve svém vyprávění, nýbrž opětovně říká: "Já Jan, váš
bratr a spoluúčastník v soužení, v království a v trpělivosti Ježíšově, byl
jsem na ostrově jménem Pathmos pro slovo Boží a pro svědectví o Ježíšovi"
(Zj 1,9). Také na konci svého Zjevení ještě říká: "Blahoslavený, který plní
prorocká slova této knihy. A já, Jan, jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8).
Že autorem Zjevení je nějaký Jan, tu se musí věřit jeho slovu. Co však
je to za Jana, to je nejisté. Vždyť ani neříká o sobě jako často v
evangeliu, že je to ten učedník, kterého Pán miloval či který ležel na hrudi
Pána, ani že je bratrem Jakuba či že viděl a slyšel Krista. Jeden z těchto
výrazů by však přece jen použil, kdyby chtěl jasněji označit sebe. O tom ale
ani slovo. Jen sebe jmenuje jako našeho bratra a spoluúčastníka a jako
Kristova svědka a považuje se za blaženého, poněvadž viděl a slyšel zjevení.
Podle mého názoru mělo mnoho lidí stejné jméno jako apoštol Jan. Vždyť z
lásky, z obdivu, z horlivé touhy jej následovat a být stejně milováni
přijali mnozí toto jméno, stejně tak mnozí přijali jméno Petra a Pavla. Ve
Skutcích je uváděn také jiný Jan příjmením Marek, kterého Barnabáš a Pavel
vzali sebou jako průvodce. O něm se říká: ,Jako přisluhovatele měli sebou i
Jana" (Sk 13,5). Zda tento napsal Zjevení, nemohu říci. Vždyť není sděleno,
že by s nimi šel do Asie, nýbrž se říká "Když odpluli do Pafu, přišli Pavel
a jeho průvodci do Perge v Pamfylii; Jan se však od nich odloučil a vrátil
se do Jeruzaléma" (Sk 11,13). Já považuji za autora spíše jiného Jana, totiž
jednoho z těch, kteří byli v Asii. Vždyť v Efezu se mají nacházet dva
náhrobky s jménem Jan.
Také z myšlenek, výrazů a jejich spojení možno
lehko usoudit, že tento Jan byl jiný než Jan (evangelista). Evangelium a
list se navzájem doplňují a stejně začínají. Evangelium: "Na počátku bylo
Slovo", list: "Co bylo na počátku". V evangeliu se říká: "A Slovo se stalo
tělem a přebývalo mezi námi. A viděli jsme jeho slávu, slávu jako
jednorozeného od Otce". V listě se říká s malou obměnou: "Co jsme slyšeli,
co jsme na vlastní oči viděli, co jsme prohlédli a čeho se naše ruce dotkly,
totiž o slově života -a život se zjevil" (I J 1,1,2). Toto předesílá,
poněvadž, jak ukazuje v následujícím vystupuje proti těm, kteří popírali
vtělení Ježíše Krista. Proto z opatrnosti přidává: "Co jsme viděli,
zvěstujeme vám, život věčný, jenž byl u Otce a zjevil se nám; co jsme viděli
a slyšeli, zvěstujeme vám" (1 J 1,2,3). Jan zůstává sobě věrný a neodchyluje
se od svého předsevzetí, nýbrž vše uvádí týmiž slovy. V krátkosti chceme
některé uvést. Kdo jej pozorně čte, nalezne v obou spisech často slova:
život, světlo, varování před tmou, pravda, milost, radost, tělo a krev Pána,
soud, odpuštění hříchů láska Boží, příkaz vzájemné lásky, zachovávat všechna
přikázání, přemáhání světa, ďábla, antikrist, přislíbení Ducha Svatého, Boží
synovství, Bůh, který ve všem od náš žádá víru a všude Otec a Syn. Zkrátka
když bereme v úvahu všechny zvláštnosti, je jasně vidět v evangeliu a v
listě jednoho a téhož spisovatele. Zjevení naproti tomu je velmi odlišné.
Nemá s žádným z těchto spisů spojitost ani příbuznost. Ano, nejednou, abych
se tak vyjádřil, ani hlásku s nimi společnou. V listech - o evangeliu ani
nemluvím - není zmínka či náznak Zjevení. Ani ve Zjevení není zmínka o
listu, zatímco Pavel ve svých listech přece uvádí mnohé náznaky o svém
zjevení, ač je nesepsal jako knihu. Kromě toho ze způsobu psaní se dá
poznat, že evangelium i listy jsou odlišné od Zjevení. Evangelium i listy
jsou psány pěknou řečtinou a výrazově i skladbou jsou si blízké. Sotva se v
nich najde barbarismus či výrazy lidové řečtiny. Jak se zdá, měl oba dary,
které mu Pán propůjčil, totiž dar poznání a dar vyjadřování. Nepopírám však,
že měl vidění a že dostal dar vyššího poznání a prorocký dar. Poznávám však,
že jeho řeč i výrazy nejsou čistě řecké, nýbrž že užil barbarských výrazů a
tu a tam i lidové řeči. Uvést je nepovažuji za nutné. Ať nikdo nemá však
dojem, že bych se posmíval. Mým úmyslem bylo ukázat na rozdílnost těchto
spisů".
26. DIONYSIOVY DOPISY
Kromě toho existuje ještě mnoho jiných Dionysiových dopisů. Ku příkladu
dopis adresovaný biskupu v Berenaice proti Sabelliovi, dopis Telesphorovi,
Eufranorovi, Ammonovi a Eusporovi. O Sabelliovi napsal ještě 4 různá
pojednání, která adresoval římskému biskupu Dionysiovi.13
Kromě toho máme ještě jiné jeho dopisy a několik větších pojednání ve formě
dopisů jako ku příkladu O přirozenosti (lidské) věnované svému synu
Timotheovi a kniha o pokušení, kterou věnoval rovněž Euphranorovi. V dopise
Basilidovi, biskupu v Pentapolis píše, že vydal komentář k začátku
Ecclesiastes. Tomuto Basilidovi napsal ještě jiné dopisy. To jsou tedy
Dionysiovy dopisy.
Nyní po této zprávě chceme potomkům připomenout také
události naši doby.
13 Při vyvracení názoru Sabellia aby
zdůraznil vnitřní věčný rozdíl mezi osobami Otce, Syna a Ducha Svatého, se
Dionysius vyjádřil dost neurčitě. Jako by uznával nerovnost bytí Otce a Syna
a Syna jako by řadil mezi tvory. Někteří biskupové si proto na něho
stěžovali u papeže Dionysia, který jej volal k zodpovědnosti. Aby se
ospravedlnil, poslal papeži 4 dopisy.
27. PAVEL ZE SAMOSATY A JÍM V ANTIOCHII
ZALOŽENÁ HEREZE
Xystus předsedal římské církvi 11 let. Po něm následoval Dionysius,
stejného jména jak alexandrijský biskup. V této době zemřel také v Antiochii
Demetrianus a Pavel ze Samosaty14
se stal biskupem. Tento v rozporu s církevním učením zastával nízké a
úzkoprsé představy o Kristu, jako by Kristus podle své lidské přirozenosti
byl jen obyčejným člověkem. V důsledku toho byl Dionysius z Alexandrie
pozván na synodu. Vzhledem k svému vysokému věku a tělesné slabosti nepřišel
osobně, avšak svůj názor na spornou otázku poslal písemně. Ostatní pastýři
církve však přišli ze všech stran do Antiochie, aby se postavili proti
pustošiteli Kristova stádce.
14 Pavel ze Samosaty, místodržící
královny Zenobie z Palmyry a kolem r. 260 také biskupem v Antiochii. Pro své
trinitární (dynamický monarchianismus) a christologické mylné názory i pro
své nedůstojné chování byl na synodě v Antiochii (r. 268) odsouzen.
28. VÝZNAMNÍ BISKUPOVÉ TEHDEJŠÍ
DOBY
Mezi biskupy vynikali: biskup v kappadocké Caesareji Firmilianus, pastýři
křesťanských obcí v Pontu Gregorius aAthenodorus, biskup v Tarzu Helenus,
biskup v Ikoniu Nikomas, biskup jeruzalémské církve Hymenaeus, biskup v
sousední Caesareji Theoteknus a Maximus, který tehdy úspěšně řídil bratry v
Bosře. Kromé těchto bych mohl jmenovat ještě mnoho jiných biskupů, kteří se
tehdy spolu s kněžími a diakony shromáždili v dříve uvedeném městě kvůli
Pavlu ze Samosaty. Zmínění patřili mezi ty nejvýznamnější. Všichni se často
scházeli v různou dobu k poradě. Na každém zasedání byly vzrušené debaty,
když prošetřovali Pavlovy názory. Pavel ze Samosaty a jeho přívrženci se
ještě pokoušeli falešné učení zakrývat a utajovat. Protivná strana si však
pospíšila odhalit a na světlo uvést jeho bludné učení a rouhání se Kristu.
Během těchto jednání zemřel Dionysius ve 12. roce Gallienovy vlády. Byl 17
let biskupem alexandrijské církve. Jeho nástupcem se stal Maximus. Gallienus
vládl plných 15 let. Po něm nastoupil Claudius, který po dvouleté vládě
předal vrchní moc Aurelianovi.15
15 Claudius III. 268—270. Aurelianus
270—75.
29. PAVEL USVĚDČEN BÝVALÝM SOFISTOU KNĚZEM
MALCHIONEM JE ZBAVEN SVÉ HODNOSTI
V této době se shromáždilo velmi mnoho biskupů k poslední synodě. Na ní
byl původce hereze v Antiochii zcela odhalen a ode všech uznán jako zřejmý
bludařský učitel. Byl proto vyloučen z celé katolické církve. Zvláště
vyvrátil jeho názory a usvědčil jej velmi učený muž, sofista a představený
školy pro řecké vědy v Antiochii Malchion. Pro svou mimořádnou čistotu své
víry v Krista se stal knězem v tamní
obci. Debatoval s Pavlem a
těsnopisci to zaznamenávali. Jak víme, ještě dnes je to po ruce. Jediný ze
všech byl schopen odhalit každého člověka, který utajoval své nekalé úmysly.
30. ROZHODNUTÍ SYNODY PROTI PAVLOVI
Po společném rozhodnutí vydali shromáždění biskupové společný list
římskému biskupu Dionysiovi, alexandrijskému biskupu Maximovi a všem církvím
v provinciích. V něm podávali zprávu o svém úsilí vyvrátili falešné Pavlovo
učení, jaké mu kladli otázky, o jeho životě a charakteru. Bude vhodné vložit
do mých Dějin pro budoucí pokolení z tohoto listu toto:
"Dionysiovi,
Maximovi, všem našim spoluslužebníkům, biskupům, kněžím, diakonům v celé
katolické církvi pod nebem a našim milovaným bratřím přejí radost a
požehnání v Pánu Helenus, Hymenaeus, Theophilus, Theoteknus, Maximus,
Proclus, Nikomas, Aelianus, Paulus, Bolnus, Protogenes, Hierax, Eutychius,
Theodorus, Malchion, Lucius a všichni, kteří s námi biskupy, kněžími a
diakony jsou zde shromážděni ze sousedních měst a provincií Bloží církve."
Záhy na to pokračují: "Současně jsme napsali četným velmi vzdáleným
biskupům a pozvali je, aby nám pomohi vyléčit toto zhoubné učeni. Tak jsme
ku příkladu napsali alexandrijskému biskupu Dionysicvi a blažené paměti
biskupu v Kappadocii Firmilianovi. Dionysius odepsal do Antiochie,
nepozdravil však původce bludu ani mu nepsal. Napsal celé křesťanské obci.
Opis uvádíme. Firmilianus dvakrát přišel do Antiochie a odsoudil Pavlovy
novoty, což můžeme dosvědčit my i ti, kteří o tom vědí. Když Pavel slíbil
změnit svůj názor, Firmilianus mu uvěřil. Doufal, že tu by byla příležitost
urovnat spor, aniž by tím utrpěla víra. Proto odsunul své rozhodnutí oklamán
tím, který zapřel svého Boha a Pána i víru. kterou dříve vyznával.
Firmilianus se brzy přesvědčil o jeho proradnosti. Proto se chtěl nyní znovu
odebrat do Antiochie. A přišel až do Tarzu. Když jsme se právě shromáždili a
čekali na jeho příchod, zastihla jej tam smrt."
O něco dále líčí život a
jednání Pavla takto: "Když odpadl od toho, čemu učí víra a přidal se na
stranu falešného učení, není již třeba posuzovat jeho jednání. Stojí mimo
církev. Dříve byl chudý jako žebrák. Po předcích nezdědil žádné jmění, ani
si je nevydobyl nějakým uměním či prací. Nyní však protizákonným jednáním,
okrádáním církve a vydíráním bratří má nadměrné bohatství. Vnucuje se
postiženým a slibuje jim za poplatek pomoc. Klame je, aniž by pro ně něco
udělal. Těží ze svářejících se stran, které jsou ochotné zaplatit, jen aby
se zbavily obtížné záležitosti. Zbožnost je pro něho prostředkem k výživě.
Je pyšný, nadutý, zastává světská místa. Raději se nechává oslovovat
"ducenarius"16
než "biskup". Pyšně si vykračuje po ulicích, čte a diktuje dopisy za chůze a
nechává se doprovázet četným doprovodem, který šel před ním a za ním. Kvůli
jeho pýše a povýšenectví proto lidé nenávidí naši víru a chovají se k ní
nepřátelsky. Na církevních shromážděních se ve své domýšlivosti chová tak,
že jej ti, kdo jej neznají, musí obdivovat. Nechává si totiž udělat jeviště
s vyvýšeným trůnem, jako by nebyl Kristův učedník. Také má jako světští
úředníci tak zvané sekréton.17
Rukou klepe do holeně, dupe nohama po jevišti a zpupně uráží ty, kteří o něm
nepějí chválu, hlasitě mu netleskají, nemávají mu jako v divadle šátkem,
nýbrž slušným způsobem a klidně jako v Božím domě mu naslouchají. Na
veřejných shromážděních neomaleným a sprostým způsobeno pomlouvá zemřelé
vykladače Božího slova, sebe však vyzdvihuje nadutými slovy, jako by nebyl
biskup, ale sofista a vyvolavač na trhu. Odstranil písně k poctě našeho Pána
Ježíše Krista, poněvadž jsou příliš nové nebo příliš staré. K své vlastní
oslavě naproti tomu nechal na první velikonoční svátek ve shromáždění zpívat
ženu. Již poslouchat to je odporné. Podobně činí na jeho pokyn pochlebující
mu biskupové ze sousedních míst a měst. Podobně jednají při svých
přednáškách i kněží. Zdráhá se vyznat s námi, že Boží Syn sestoupil z nebe.
Později uvedeme podrobnější zprávu. Toto tvrzení o něm jsme si nevymysleli.
Vysvítá to ze zápisů o jednání, které vám posíláme, hlavně z jeho výpovědí,
že Ježíš Kristus pochází ze země. Naproti tomu ti, kteří zpívají k Pavlově
poctě písně a před lidem jej velebí, říkají že on, jejich bezbožný učitel
sestoupil s nebe jako anděl. Pavel jim ve své pýše v tom nebrání, nýbrž
dokonce poslouchá jejich řeči. Jak říkají antiochijští občané, i kněží a
diakoni, žijí ve společnosti dám. O těchto a ostatních neblahých prohřešcích
on ví a všechno to přehlíží. Chce si je tím zavázat, aby ze strachu o sebe
se neodvážili jej pro jeho slova a jednání vinit. K tomu je ještě zahrnuje
bohatstvím. Proto je od žádostivých bohatství milován a obdivován.
Proč
se o tom zmiňujeme? Víme, nejmilejší, že biskup a duchovenstvo má být lidu
vzorem ve všech dobrých skutcích. Také nám není neznámo, kolik vinou
takových dam ze společnosti padlo nebo aspoň upadlo do ošklivého podezření.
I kdyby Pavel nic ohavného nedělal, přece by se měl podezření, které vyplývá
z takového chování, vyvarovat, aby nikoho nepohoršoval a nesváděl k
napodobování. Jak takový má druhého kárat a varovat před častým stykem se
ženami, aby jak je psáno (Sirach 25,23), se nestalo, že sice jednu ženu
propustil, avšak dvě kvetoucí a pěkně urostlé má u sebe, které sebou vozí na
svých cestách a s nimi hýří a opíjí se? Všichni v duchu bědují a naříkají,
avšak nikdo se neodváží jej vinit ze strachu před jeho tyranskou mocí. Za
něco takového, jak jsme dříve řekli, by měl být hnán k zodpovědnosti, kdyby
ještě katolicky smýšlel a patřil ještě mezi nás. Když však tajemství naší
víry zesměšnil a k tomu se ještě chlubil, že přestoupil k bezbožné herezi
Artemona - proč bychom neměli jmenovat jeho otce? - myslíme si, že jej
nemusíme hnát k zodpovědnosti".
Na konci dopisu uvádějí ještě toto:
"Byli jsme nuceni tohoto tvrdošíjného odpůrce Boha vyloučit a na jeho místo
v katolické církvi s Boží pomocí ustanovit jiného biskupa, totiž Domna, syna
blaženého Demetriana, který před Pavlem výborně řídil církev. Je to biskup,
jaký má být. Dáváme vám to na vědomí, abyste mu napsali a přijali od něho
doporučující dopis společenství. Pavel prý měl napsat Artemonovi a
přívrženci Artemonovi mají prý s ním udržovat společenství:
Když Pavel
současně se svou pravověrností ztratil i biskupský úřad, a řízení církve v
Antiochii, jak bylo řečeno, převzal Domnus, Pavel nechtěl uvolnit biskupský
byt. Celá tato záležitost byla tedy přednesena císaři Aurelianovi, který
spravedlivě rozhodl. Přikázal totiž předat dům těm, s kterými italští
biskupové a římský biskup jsou v písemném styku. Tak tedy byl uvedený muž k
své velké hanbě světskou mocí vyhnán z církve, Tak smýšlel o nás Aurelianus.
Během své vlády se změnil a na radu jistých lidí začal nás pronásledovat.
Již se o tom hodně mluví. Užuž chtěl podepsat výnos proti nám, když zasáhla
Boží spravedlnost, jako by ho vzala za ruku a zabránila mu vykonat svůj
záměr.18
Všem velmi jasně tím ukázala, že knížata tohoto světa nic nezmohou proti
Kristovým církvím, jestliže ochranná ruka Boží podle božského a nebeského
měřítka to nepřipustí.
Po 16leté Aurelianově vládě nastoupil Probus a po
jeho stejně dlouhé vládě nastoupil Carus19
se svými syny Carinem a Numerianem. Nevládli ani celé tři roky. Moc pak
přešla na Diokleciana20
a na ty, kteří byli spolu s ním přijati za spoluvladaře. Za těchto nastalo
pronásledování, které jsme zažili, a s tím i boření kostelů. Krátce před tím
se stal Felix nástupcem římského biskupa Dionysia, který 9 let zastával
biskupskou službu.
16 Ducentarius — císařský provinční
správce. Byl tak zván podle svého důchodu 200 000 sesterciů.
17 Secreton — místo oddělené zábradlím a
zakryto uvnitř pretoria záclonou, kde soudci vynášeli rozsudek.
18 Aurelianus byl v březnu 275 v
Thrákii zavražděn.
19 Probus
276—82; Carus 282—84.
20
Dioklecian 284—305. Za spoluregenta si vzal Maximina a přenechal mu západní
část říše. Kvůli
31. TEHDY VZNIKLÁ HEREZE MANICHEJCŮ
V této době i Manes21
hodný svého jména přivedl na svět ďábelské kacířství odpovídající jeho
jménu. Jistě satan bojující proti Bohu přivedl na světlo tohoto muže ke
zkáze mnohých. Způsobem života, řečí a mravy byl to barbar. Od přirozenosti
posedlý a zuřivý zařídil si podnik odpovídající jeho vlastnostem. Pokoušel
se považovat se za Krista. Jednou z pýchy se vydával za Parakléta a svatého
Ducha. Jindy zvolil si jako Kristus 12 učedníků za společníky svého
novotářství. Své bezbožné věroučné články sbíral z různých dávno již
zapomenutých bezbožných sekt, vše dal dohromady a pak jako smrtelný jed
Persie rozšiřoval to po celé římské říši. Od té doby až ještě do dneška je
bezbožné jméno manichejců všude rozšířeno. Takový je původ a obsah tohoto
tak zvaného poznání (gnoze), které vzniklo ve zmíněné době.
21 Podle orientálních pramenů byl
Maneš (Mani) rozený Peršan. Vychován v perském náboženství přestoupil
později ke křesťanství a stal se knězem křesťanské obce v Ehraz, hlavním
městě perské provincie Husitik, Snažil se učení Kristovo a Zo-roastrovo
spojit v jeden systém a sebe vydával za Bohem povolaného reformátora. Byl
proto z církve vyloučen.
32. VÝZNAMNÍ CÍRKEVNÍ UČITELÉ NAŠÍ DOBY A
KDO Z NICH ŽILI AŽ DO BOŘENÍ KOSTELŮ
V této době po Felixovi, který předsedal římské církvi 5 let, nastoupil
Eutychianus. Nebyl ani celých 10 měsíců biskupem a biskupskou hodnost
přenechal našemu současníkovi Gaiovi. Asi po 15 leté vládě stal se jeho
nástupcem Marcellinus, který sám zažil pronásledování. V jejich době byl po
Domnovi biskupem v Antiochii Timaios. Po něm nastoupil, pokud si pamatujeme,
Cyrillus. Za jeho vedení jsme poznali kněze antiošské církve Dorothea jako
mezi svými současníky velmi učeného muže. Velmi horlivě se zabýval svatými
Písmy a naučil se hebrejštině, takže sám mohl číst hebrejské spisy. Byl
výborným učitelem a velmi zběhlým v řeckých vědách. Od narození byl
eunuchem. Pro tyto obzvláštní vlastnosti věnoval mu svou přízeň císař a
pověřil ho dozorem nad barvírnou purpuru v Tyru. Ne náhodou jsme jej slyšeli
vykládat v kostele Písmo svaté.
Po Cyrillovi se stal biskupem v
Antiochii Tyranus. Za něho boření kostelů bylo v plném proudu. Křesťanské
obce v Laodiceji řídil po Socratovi Eusebius rodem z Alexandrie. Podnět k
jeho vystěhování z domoviny zavdala záležitost s Pavlem ze Samosaty. Když
totiž přišel kvůli Pavlovi do Syrie, nedovolili mu tamní přátelé vrátit se
domů. Mezi našimi současníky byl jedním z opravdových ctitelů Boha, jak lze
lehko poznat z uvedených Dionysiových slov. Po něm byl biskupem Anatolius,
výborný po výborném, jak se říká. Anatolius pocházel rovněž z Alexandrie a
zaujímal svou učenností, řeckým vzděláním a filozofickými znalostmi
bezpochyby první místo mezi učenými muži. Dokonale ovládal aritmetiku,
geometrii, astronomii, dialektiku, fyziku a rétoriku. Proto prý jej i
alexandrijští občané měli prosit, aby v jejich městě zřídil školu
aristotelovské filozofie. Mnoho se vypráví o jeho šlechetném jednání při
obléhání Bruchia22
v Alexandrii. Všichni jej poctili tím, že jej přijali do
nejvyššího kolegia města. Proto chci o něm jako příklad uvést toto:
Když
obleženým chyběli potraviny v takové míře, že hlad byl pro ně
nesnesitelnějším než nepřátelé venku, přišel Anatolius s následujícím
opatřením. Jedna část města byla v části římského vojska a tím byla
osvobozena od obležení. V té byl Eusebius. Tehdy ještě nepřesídlil do Syrie.
O jeho slávě a daleko proslaveném jeho jménu se doslechl římský vojevůdce.
Anatolius podal Eusebiovi zprávu po poslu o počtu těch, kteří během obležení
zemřeli hladem. Na to si Eusebius vyprosil u římského velitele jako
obzvláštní milost, že těm, kteří by dobrovolně přešli od nepřítele, zajistí
osobní svobodu. Uvědomil o tom Anatolia. Po této zprávě shromáždil Anatolius
alexandrijský senát. Napřed všechny vyzval podat Římanům přátelskou ruku.
Když však viděl, že jsou tímto návrhem pobouřeni, řekl: Jistě však, jak se
domnívám, nebudete mít nic proti tomu, když vám poradím, abyste letité ženy,
děti a starce, kterých je mnoho a nemohou nám pomoci, nechali bránou odejít,
kam chtějí. Proč máme lidi, kteří by brzy byli vydáni na pospas smrti,
zbytečně u sebe držet? K čemu máme hladem zbídačené mučit, když můžeme
poskytnout nutné živobytí jen mužům a jinochům schopným hájit město? Když
takovými důvody přesvědčil městskou radu, vstal a hlasoval pro to, aby
všichni, kteří nejsou schopni pro vojenskou službu, muži i ženy, odešli z
města. Kdyby zůstali, městu by nepomohli, neměli by žádnou naději na
záchranu a musili by zemřít hladem. S tímto návrhem souhlasili všichni
senátoři. Anatolius tak zachránil skorem všechny obležené. Rozhodnutí senátu
neobsahovalo pouze rozhodnutí, že nejen křesťané a pak všichni ostatní
obyvatelé města každého věku mohli uniknout. Bezpočet jiných v ženském
oblečení mohli tajné vyjít z bran a odebrat se do římského tábora. Zde se
Eusebius jako otec a lékař ujal vyčerpaných dlouhým obléháním a svou
láskyplnou péčí jim znovu dodal sil.
Církev v Laodiceji byla poctěna
dvěma takovými bezprostředně za sebou následujícími pastýři. Božím řízením
se totiž po této válce odebrali z Alexandrie do Syrie. Anatolius nenapsal
mnoho knih. Přesto máme jich od něho tolik, že z nich můžeme poznat jeho
učenost a bohaté znalosti. Zvláště uvádí své názory na slavení velikonoc.
Nebude bez užitku zde něco z toho uvést.
22 Bruchium byla nejopevněnější a
nejkrásnější část Alexandrie. Zde byly paláce Ptolemaiů, museum a sídlo
senátu.
33. ANATOLIIJV VELIKONOČNÍ KÁNON
"Nuže, je novolůní v prvním roce prvního měsíce, který je počátkem celého
19letého cyklu. Podle egyptského kalendáře je to 26. den měsíce famenoth,
podle macedomského 22. den měsíce dystros a podle Římanů 11. kalendy
dubnové. V uvedném 26. dni měsíce fanemoth slunce nejen nevstoupilo do
prvního znamení zvěrokruhu, ale čtvrtého dne (toho měsíce) se vrací na tutéž
svou dráhu. V tomto znamení zvěrokruhu, v němž je rovnodennost, začíná první
měsíc roku. Rovnodenností začíná měsíc, začíná zvěrokruh a je to začátek
oběžné dráhy planet. Nejblíž předcházející měsíc, který je ve dvanáctém
znamení zvěrokruhu, je posledním měsícem roku a koncem oběžné dráhy planet.
Tím tvrdíme, že ti, kdo tento měsíc považují za první měsíc a od toho
počítají 14. den, Paschy, se dopouštějí velkého omylu. Toto jsme si
nevymysleli my. Již Židé to znali dávno před Kristem a velmi pečlivě to
sledovali. Možno to poznat z míst u Philona, Josefa a Musaea. A nejen u
těchto, nýbrž také u ještě starších spisovatelů, u obou Agathobulů zvaných
učitelé, u velmi proslaveného Aristobula, jednoho ze sedmdesáti, kteří pro
Ptolemaia Philadelfa a jeho otce přeložili božská Písma Hebreů, a který
věnoval těmto králům komentáře k mojžíšskému Zákonu. Ti všichni při řešení
této otázky v knize Exodus říkají, že všichni musí obětovat velikonočního
beránka po jarní rovnodennosti uprostřed prvního měsíce. Tak by tomu bylo,
kdyby slunce procházelo první částí sluneční dráhy, či jak někteří z nich
říkají, prvním znamením zvěrokruhu. Aristobulos však ještě dodává, že o
velikonočním svátku nejen slunce, nýbrž i měsíc musí procházet znamením
rovnodennosti. Existují dvě rovnodennosti, jedna na jaře a druhá na podzim.
Stojí přímo proti sobě, a den, kdy se obětuje velikonoční beránek, je
stanoven na večer čtrnáctého měsíce. V té době slunce a měsíc stojí proti
sobě, jak
možno vidět při úplňku měsíce. Tedy při jarní rovnodennosti se
zastaví slunce a při podzimní rovnodennosti měsíc.
Vím, že ještě mnohé
jiné důkazy uvádějí, z části jsou však jen pravděpodobné důkazy, z části
zcela oprávněné. Pokoušejí se tím vysvětlit, že Pascha a slavnost
nekvašených chlebů musí být bezpodmínečně slaveny při jarní rovnodennosti.
Nechám stranou množství důkazů, které sňaly roušku z mojžíšského Zákona a
jako v zrcadle nám odhalují Krista, jeho utrpení a jeho učení. Ostatně i
místa v Henochově knize dokazují, že u Hebreů první měsíc je kolem
rovnodennosti."
Tento Anatolius nám zanechal také v deseti knihách
vědecké pojednání o aritmetice a mnohé jiné spisy svědčící o jeho horlivosti
a znalosti teologie. Biskup v palestinské Caesarei Theoteknus jej vysvětil
na biskupa. Chtěl jej totiž mít po své smrti nástupcem. Dokonce krátkou dobu
byli oba představenými současně v téže křesťanské obci. Když však synoda
svolaná proti Pavlovi povolala Anatolia do Antiochie, byl na své cestě
městem Laodiceou, když právě Eusebius zemřel, tamními bratřími přinucen tam
zůstat.
Po jeho smrti byl ustanoven biskupem tamní církve Štěpán. Byl
posledním před pronásledováním. Štěpán byl sice pro své znalosti filozofie a
řecké vzdělání všeobecně obdivován, avšak pro víru neměl takové nadšení, jak
se během pronásledování ukázalo. Při pronásledování se projevil spíše jako
přetvařující se, zbabělý a bojácný člověk než jako pravý filozof. Přesto
církev tím neměla zaniknout. Zachránce od samého Boha ustanovený biskup
Theodotus ji znovu povznesl. Byl to muž, jehož činnost odpovídala jeho jménu
i jeho biskupskému poslání. Výborně léčil jak lidské tělo tak i duši,
miloval bližního, byl šlechetný, cítil s druhými a stejně tak byl ochoten
pomoci těm, kteří to potřebovali. Byl také velmi zběhlý v teologii. Takovým
byl Theodotus.
Po Theodotovi, který v palestinské Caesarei velmi horlivě
konal biskupskou službu, nastoupil Agapitus. O něm víme, že mnoho pracoval,
pečlivě se staral o svěřený mu lid a měl štědrou ruku pro všechny, zvláště
pro chudé. V této době jsme poznali Pamphila, kněze tamní obce, velmi
učeného muže, který i v životě byl pravým , filozofem. Vylíčení jeho
charakteru a jeho zásad by vyžadovalo ne bezvýznamného díla. Ostatně ve svém
spise, který o něm pojednává, jsem uvedl·jednotlivosti z jeho života a ze
školy jím založené, kolik bojů v době pronásledování při mnoha vyznáních
víry protrpěl a konečně jsem se zmínil také o jeho mučednické koruně.
Pamphilus byl nejslavnější z těch, kteří zde žili. Z těch, kteří jsou
nejblíže naší době, známe obzvláště dva vynikající muže: Pieria, kněze v
Alexandrii, a biskupa obce v Pontu Maletia. Pierius pro svou velkou chudobu
v životě, svými filozofickými znalostmi, svými pojednáváními a výklady
svatých Písem jakož i svou mimořádnou zběhlostí v kázání si získal velké
jméno. Meletius, zvaný od učených "med z Attiky", odpovídal zcela ideálu
všestranně vzdělaného učence. Každý musil obdivovat jeho výmluvnost. Mohlo
by se říci, že u něho to byl dar přírody. Kdo jej mohl v jeho obsáhlé
znalosti a veliké učennosti předstihnout? Vždyť kdo jen jednou by se s ním
chtěl měřit, musil by doznat, že Meletius je velmi zběhlý a znalý ve všech
vědách.
I Neméně výborné byly i ctnosti v jeho životě. Takového jsme
poznali během celých 7 let v Palestině, kde se v době pronásledování
zdržoval.
Po smrti krátce před tím zmíněného biskupa Hymenaea stal se
biskupem jerusalémské církve Zabadas. Zanedlouho však zemřel. Po něm
nastoupil na apoštolský stolec, který je až do dneška zachován, Hermon,
poslední biskup před pronásledováním za našich dnů. V Alexandrii po
Maximovi, který po Dionysiově smrti řídil biskupský úřad 18 let, nastoupil
Theonas. Za tohoto žil v Alexandrii spolu s Pieriem věhlasný kněz Achillas,
kterému bylo svěřeno vedení katechetické školy. Více než ostatní ukazoval ve
svém jednání vznešené plody filozofie a správnou povahu křesťanského
jednání. Po 19leté Theonasově správě biskupství se stal jeho nástupcem v
Alexandrii biskup Petr. Také tento během svého 12letého řízení církve se
velmi proslavil. Před pronásledováním řídil církev necelé 3 roky. Pak se
věnoval přísné askesi a při tom se zcela veřejně staral o dobro křesťanských
obcí. Byl za to v devátém roce pronásledování sťat a ozdoben mučednickou
korunou.
Tím uzavíráme dějiny biskupů. Od narození našeho Spasitele až
do boření kostelů obsahují 305 let. Nyní chceme písemnou cestou sdělit
potomkům počet a způsob bojů těch, kteří za našich dnů statečně bojovali za
víru.
Kniha VIII.
PŘEDMLUVA
V sedmi knihách jsem sledoval nástupce apoštolů. V této osmé knize
považuji za nutné seznámit potomky s událostmi naší doby. Vyžadují si, abych
je podrobně vylíčil. Nechť tedy naše vyprávění začne.
1. POMĚRY V NAŠÍ DOBĚ PŘED
PRONÁSLEDOVÁNÍM
Je nad mé síly vylíčit přiměřeným způsobem, jaké vážnosti a svobody se
těšilo u všech lidí - u Řeků i barbarů - před pronásledováním náboženství,
které ohlásil vševládnoucí Bůh skrze Krista lidem. Jako důkaz toho by mohlo
posloužit blahovolné chování vládců vůči nám. Křesťany dokonce ustanovovali
místodržícími v provinciích a z náklonnosti vůči jejich náboženství
osvobozovali je od povinnosti obětovat bohům, které znepokojovala jejich
svědomí. Co mám říci o císařských dvořanech a panovnících samých? Tito
dovolovali svým dvořanům, jejich ženám, dětem a jejich otrokům svobodně
slovem i skutkem vyznávat víru, aniž jim v tom bránili. Byli jim nakloněni
více než ostatním služebníkům.
Sem patřil Dorotheus,1
kterého pro jeho oddanost a velkou víru si více vážili než úředníky a
místodržící. Rovněž byli kvůli Božímu slovu velmi váženi Gorgonios2
a s ním i jiní. A jaké úctě se těšili u všech civilních i vojenských
úředníků biskupové jednotlivých křesťanských obcí. A kdo by mohl vylíčit
nespočetné zástupy, které přijaly Kristovu víru, množství těch, kteří se
účastnili bohoslužebných shromáždění, a rostoucí počet Božích domů? Již
nestačily staré budovy a ve všech městech musily být stavěny zcela nové
rozlehlé kostely.
Pokud nebeská Boží ruka chránila svůj hodný lid, denně
rostoucí a vzmáhající se církev nebudila žádnou závist nikdo na ni
nesvolával démony ani se nikdo jí v tom úskočným způsobem nesnažil zabránit.
Se stále a stále přibývající svobodou mizela však horlivost a přibývala
vlažnost. Jedni druhým záviděli, navzájem se pomlouvali a kdyby to bylo
možné, bojovali by proti sobě mečem a kopím. Představení se postavili proti
představeným, obec proti obci. Když pokrytectví a přetvářka dostoupila
vrcholu, počal nás Boží soud poznenáhlu mírně navštěvovat. Před tím nás
pronásledovali vojáci, avšak bohoslužebná shromáždění zůstala nedotčena.
Nyní ve své lhostejnosti nepomyslili jsme na to, že jsme dílem lásky a
Božího milosrdenství. Jako někteří pohané jsme si mysleli, že se Bůh o nás
nestará ani o nás nepečuje. Tím jsme hromadili hřích na hřích. Naši pastýři
nedbajíce o to, co předpisuje víra, jeden druhému záviděli, hádali se mezi
sebou, hrozili si, nenáviděli se, žili v nepřátelství a svou moc se snažili
hájit tyranským způsobem.
Nyní podle výroku Jeremiáše "zahalil do temnot
ve svém hněvu Pán dceru Sionu, srazil z nebe k zemi slávu Izraele a nemyslil
na podnož svých nohou ve dni svého hněvu, nýbrž potopil všechnu krásu
Izraele a rozbořil všechno jeho okolí" (Nářky 2,1) a jako je předpovědno v
žalmech (Ž 88,40), zrušil úmluvu se svým služebníkem, odsvětil až po základy
jeho svatyni - rozbořením kostelů -, rozbořil všechno její okolí a zatřásl
jejími základy. Davy lidu, kteří procházeli, plenily, svým sousedům se stal
pro posměch. Bůh pozdvihl pravici jeho nepřátel, odňal pomoc svého meče a
nestanul při nich v boji, neočistil jej a rozbil jeho trůn na zemi. Zkrátil
dny jeho doby a ke všemu jej zavalil potupou.
1 Dorotheus byl vrchním komořím
Diokleciana (praepositus cubiculi), později zemřel mučednickou smrtí.
2 Gorgonius byl rovněž komořím a
později zemřel rovněž jako mučedník.
2. ROZBOŘENÍ KOSTELŮ
Toto všechno se splnilo v naší době. Na vlastní oči jsme viděli, jak jsou
strhávány Boží domy a do základu bořeny, jak božská a svatá Písma jsou na
veřejných prostranstvích házena do ohně. Viděli jsme pastýře obcí, jak se
zbaběle skrývají, jak je potupným způsobem zatýkají a vydávají na posměch
nepříteli. Zde podle jedné předpovědi "Bůh vylil potupu na knížata, nechal
je bloudit neschůdnou pouští a ne po cestách" (Š 106,40).
Nepovažuji za
svůj úkol podrobně líčit jejich smutný osud, který je stihl. Také se mi
nezdá za vhodné mluvit o jejich vzájemných sporech a přehmatech před
pronásledováním a sdělovat je příštím generacím. Umínil jsem si nemluvit o
tom víc, než co by mohlo sloužit k ospravedlnění Božího trestu. Nebudu se
proto zmiňovat o těch, kteří při pronásledování upadli v pokušení zapřít
víru, ani o těch, kteří úplně ztroskotali nebo utonuli v hlubinách příboje.
Do svých Dějin vložím jen to, co by mohlo mít užitek především pro nás samé
a pak i pro potomky. Přejděme nyní ke krátkému popisu svatých bojů, které
podstoupili svědkové božského náboženství.
Bylo to 19. roku vlády císaře
Diokleciana,3
když v měsíci dystru, který se u Římanů nazývá březen, blízko
svátku Utrpení našeho Spasitele byly všude vyvěšeny císařské edikty
přikazující rozbořit do základů kostely a svaté knihy hodit do ohně. Dále
ti, kteří zaujímali čestná postavení, měli jich ztratit a jejich podřízení
úředníci, jestliže trvali na vyznání křesťanské víry, měli ztratit svobodu.
To byl obsah prvního ediktu proti nám. Nedlouho na to se objevil jiný výnos,
podle kterého všichni představení církví na všech místech měli být spoutáni
a potom obvyklým způsobem přinuceni k obětování bohům.
3 Rok 303.
3. BOJ MUČEDNÍKÚ ZA PRONÁSLEDOVÁNÍ.
Tehdy velmi mnoho přestavených vytrpělo hrozným způsobem strašná muka.
Byl to vznešený boj. Velmi mnoho jiných se toho zhrozilo a podlehli ihned
při prvním náporu. Z ostatních byl každý jiným způsobem mučen. Jeden byl
bičován, jiný trpěl na mučidlech pod kopyty koní. Zde právě někteří nalezli
velmi krutou smrt. Jiní musili svůj boj bojovat jiným způsobem. Jeden byl
násilím přivlečen, aby hříšně obětoval bohům. Kdyby obětoval, byl by ihned
propuštěn. Jiný naproti tomu nejednou přišel až k oltáři, aniž se něčeho
nečistého dotkl. Mohl však volně odejít, když někteří jen řekli, že obětoval
a on k tomu mlčel. Jiný polomrtvý byl odhozen jako skutečně mrtvý. Jiný zase
svázán na obou nohách byl odvlečen daleko a pak počítán mezi ty, kteří
obětovali. Jeden křičel a zapřísahal se, že se zdráhal obětovat. Jiný
hlasitě doznal, že je křesťan a hrdě vyznával oblažující jméno Kristovo.
Jiný zase tvrdošíjně tvrdil, že neobětoval a nikdy že nebude obětovat.
Vojáci ranami do úst se je snažili umlčet a ranami do obličeje je násilím
odehnat. Nepřátelé víry velmi si dávali záležet na tom, aby aspoň zdánlivě
dosáhli svého cíle. To se však jim u svatých mučedníků nepodařilo. Kdybychom
chtěli podrobně to vylíčit, stačila by k tomu slova?
4. VÝZNAMNÍ MUČEDNÍCI
Bylo by možno uvést tisíce těch, kteří prokázali obdivuhodnou horlivost a
to nejen, když vypuklo proti nám pronásledování, nýbrž ještě dříve, když
byly klidné poměry. Kníže tohoto světa před krátkou dobou jako by procitl ze
spánku po mezidobím klidu, které nastalo po Deciově a Valerianově
pronásledování. Ještě neveřejně, skrytě sahal po církvi. Nevyhlásil nám všem
ihned válku, nýbrž zaměřil se na ty, kteří sloužili ve vojsku. Věřil totiž
kdyby tyto přemohl, že by se pak lehce zmocnil i ostatních. Tehdy bylo
vidět, kolik vojáků odložilo vojenský život, aby nemusili zřeknout se víry v
Stvořitele světa.
Ku příkladu před nedávnem vrchní velitel, nevím kdo to
byl, začal s pronásledováním u vojáků. Se vší rozhodností vyloučil
křesťanské vojáky a dal jim na vybranou buď poslechnout příkazy císaře a tak
zůstat a ponechat si hodnost, nebo v případě neuposlechnutí vše ztratit.
Většina bojovníků za Kristovo království dala přednost vyznání Krista před
zdánlivou lidskou slávou, a to bez rozmýšlení a váhání. Někteří pro své
lpění na víře ztratili nejen hodnost, ale i život. Ten, který strojil úklady
našemu náboženství, odvažoval se ještě s mírou a zřídka prolít krev
některých. Asi se ještě děsil množství věřících a nechtěl začít najednou
válku proti všem. Jakmile však vedl otevřený boj, bylo možno vidět ve všech
městech a vesnicích tolik mučedníků, že je nemožné vyjádřit slovy jejich
počet.
5. UDÁLOST V NIKOMEDII
V Nikomedii4
byl výnos proti církvím vyvěšen na navštěvovaném veřejném místě. Ihned na to
jej strhl ne nějaký neznámý, nýbrž vysoce postavený muž.. Miloval Boha a ve
své živé víře považoval výnos za nejvýš bezbožný a zločinný a roztrhal jej
na kousky. Tehdy byli v tomto městě právě dva císařové.5
První, starší byl augustem a zaujímal mezi všemi první místo. Druhý zaujímal
až čtvrté místo. Muž, který roztrhal výnos, se první v tomto městě
vyznamenal. Ihned jej však stihl trest, který musil přirozeně následovat za
tak smělý čin. Gachoval si však až do posledního dechu veselou mysl a klid.
4 Nikomedia, hlavní město Bithynie
(území v sev. Turecku u Černého moře. Mnozí císaři jako Dioklecian a
Konstantin zde měli své letní sídlo. Konstantin zde zemřel.
5 Dioklecian a Galerius.
6.CÍSAŘSKÉ DVORNÍ SLUŽEBNICTVO
Přede všemi, které pro statečné chování obdivovali i Řekové a barbaři,
uvádějí nám dějiny té doby šlechetné Boží mučedníky Dorothea a ostatní
císařské služebníky. Páni si jich velmi vážili a milovali je jako své
vlastní děti. A přece pro svou víru musili trpět a zemřít obzvlášť
vymyšleným způsobem smrti. Ve skutečnosti za to získali víc než jsou dočasné
pocty a blahobyt. Aby si moji čtenáři sami udělali obrázek o osudu
ostatních, uvedu jen zakončení života jednoho z nich.
Jeden z nich byl v
předtím uvedeném městě předveden před ony císaře. Bylo mu přikázáno, aby
obětoval bohům. Když se rozhodně zdráhal, byl na příkaz vytažen nahý do výše
a měl být tak dlouho bičován, až by povolil a proti své vůli poslechl
příkaz. Vydržel to, aniž zakolísal. Byly mu již vidět kosti. Pak lili na
jeho rozsekané tělo vinný ocet smíšený se solí. Když však nedbal ani těchto
bolestí, byl položen na rozžhavený rošt. Zde s tím, co na něm ještě zbylo
byl jako maso připravené k jídlu pomalu opékán, aby příliš rychle nezemřel.
Ti, kteří jej položili na rošt, nesměli jej dříve sejmout, dokud by se po
takovém utrpení nepodřídil rozkazu. On však byl pevný a jako vítěz vypustil
v mukách svou duši. Takové bylo mučednictví císařova komorníka, který byl
opravdu hoden svého jména. Jmenoval se totiž Petr - skála. Také způsob smrti
u ostatních byl neméně strašný. Nebudu je jmenovat, abych se tím příliš
nezdržoval. Jen tolik chci poznamenat, že Dorotheus a Gorgonius současně s
většinou jiných z císařského dvora po mnoha bojích skončili svůj život tím,
že byli oběšeni. Dostali za svůj boj vítěznou cenu.
V téže době byl pro
své vyznání Krista sťat i biskup tamní nikomedské církve Anthinus. S ním
zemřelo mučednickou smrtí velmi mnoho mučedníků, poněvadž právě v těch dnech
z neznámých .příčin vypukl v císařském paláci v Nikomedii požár. Rozšířila
se ve falešném podezření zpráva, že to způsobili naši. Proto na císařský
rozkaz byli tamní křesťané oboj o pohlaví hromadně jednak sťati, jednak
upáleni. Jak se vypráví, muži i ženy v jakémsi nevyslovitelném nadšení,
které jim bylo dáno z nebe, se vrhali do ohně. Jiný větší počet kati
spoutali, přivedli na loď a shodili je do mořské hlubiny. Avšak i mrtvoly
císařských služebníků, které byly s náležitou poctou pohřbeny, rozhodli se
jejich domnělí páni vykopat a hodit do moře, aby je snad někdo, kdyby
zůstali ve hrobech, podle jejich názoru nepovažoval za bohy a jako takové je
neuctívali. Toto se stalo v Nikomedii na počátku pronásledování.
Nedlouho potom se snažili někteří v tak zvané arménské Meletině, jiní
zase v Syrii strhnout na sebe císařskou moc. Na to vyšel císařský rozkaz
všude představené křesťanských' obcí spoutat a uvěznit. Všude bylo velmi
mnoho lidí uvězněno. Věznice jinak určené pro vrahy a hanobitele hrobů byly
tehdy naplněny biskupy, kněžími, jáhny, lektory a exorcisty, takže pro ty,
kteří byli odsouzeni pro nějaký zločin, nebylo už v nich místa. Po prvním
výnosu následoval ještě další přikazující propustit uvězněné, kdyby
obětovali, v případě odmítnutí krutě mučit. Kdo by mohl spočítat mučedníky,
kteří v jednotlivých provinciích říše a zvláště v Africe, Mauretanii,
Thébách a v Egyptě trpěli? Někteří se z Egypta odstěhovali do jiných měst a
provincií a tam se vyznamenali jako mučedníci.
7. EGYPŤANÉ, KTEŘÍ SE STALI MUČEDNÍKY VE
FENICII
Ti, kteří se vyznamenali v Palestině, Tyru ve Fenicii, jsou mi známi. Kdo
z těch, kteří je viděli, nežasl nad nesčetným bičováním, nad jejich
statečností? Byli to obdivuhodní bojovníci za víru. Kdo by nežasl nad
obdivuhodnou statečností těchto hrdinů v boji s krvelačnými šelmami s
pantery medvědy, divočáky a býky, kteří byli poraněni rozpáleným železem?
Sám jsem byl při tom a viděl jsem tehdy, jak v nich působila Boží moc našeho
Spasitele Ježíše Krista, jemuž svědčili. Vždyť po lidské krvi žíznící
zvířata se neodvažovala delší dobu dotknout se těl Boha milujících mužů nebo
se k nim přiblížit. Spíše se obrátila proti těm, kteří je dráždili. Svatí
bojovníci tam stáli nazí a tleskáním, jak jim bylo přikázáno, se pokoušeli
zvěř na sebe přivolat. Zvěř se jich však ani jednou nedotkla. Sice někdy se
na ně vrhla, avšak
i jakoby zadržována vyšší mocí zase couvala. To
trvalo dlouho a lidé nad tím žasli. Když první zvíře neublížilo, poslali na
téhož mučedníka druhé i třetí. Obdivuhodná byla statečnost těchto světců a
neotřesitelná duševní síla přebývající v křehkých tělech. Tak bylo vidět
jinocha ještě dvacetiletého bez pout. Ruce měl vztažené do podoby kříže a
nebojácně, klidně se upřímně modlil k Bohu. Nevzdálil se z místa kde stál ač
medvědi a panteři na něj zuřivě doráželi a již skorem jeho tělo trhali.
Nevím, jakou tajemnou božskou silou jim někdo zavřel tlamu a že se zase
vrátili. Tak se choval tento. Jiné - bylo jich celkem pět - bylo možno
vidět, jak byli předhozeni rozzuřenému býku. Býk vyhodil rohy do výše opodál
stojící, rozdupal je, takže musili být polomrtví odnešeni, k svatým
mučedníkům se však nepřiblížil, přesto že byl velmi rozzuřen. Dupal, rohy
zdvyhal jednou sem podruhé tam, supěl vydrážděn žhavým železem. Boží
prozřetelnost jej zadržela. Když jim nic neudělal,
i byla vpuštěna jiná
zvířata. Nakonec byli všichni po strašlivých útocích zvířat probodeni mečem
a hrobem místo země se jim stalo moře.
8. MUČEDNÍCI V EGYPTĚ
I Takový byl boj Egypťanů, kteří v Tyru bojovali za víru. Avšak zaslouží
si náš obdiv i ti Egypťané, kteří se stali mučedníky ve své vlastní vlasti.
Vždyť zde nespočet mužů, žen a dětí obětovali svůj časný život za učení
našeho Spasitele a zemřeli rozličnou smrtí. Jedni byli rozdíráni želenými
drápy, bičováni, nesčetnými způsoby mučeni - již vyprávění o tom budí hrůzu
- a potom odevzdáni plamenům. Jiní byli utopeni v moři. Jiní zase dobrovolně
nabízeli svou šíji katům. Někteří umírali při mučení, jiní zemřeli hladem,
jiní byli ukřižováni jiní mučeni na způsob zločinců nebo ještě krutějším
způsobem. Byli totiž přibiti hlavou dolů a tak dlouho viseli, dokud
nezemřeli na kříži hladem.
9. THÉBŠTÍ MUČEDNÍCI
Nelze ani vylíčit, jaká muka vytrpěli mučedníci v Thébách.6
Místo železnými drápy jim drásali celé tělo ostrými střepy tak dlouho, až z
nich vyprchal život. Ženy se svázanýma nohama byly strojem vytaženy do výše
a nahé s nepokrytými těly
hlavou dolů visely vysoko ve vzduchu. Byl to
příšerný pohled na ně. Jiné zase byly přivázány na větve stromů a tak
umíraly. Strojem si totiž přitáhli k sobě velmi silné větve, přivázali jednu
nohu mučedníka k větvi a větev pak nechali vymrštit do původní polohy. To si
vymyslili proto, aby údy mučedníků byly jedním rázem od sebe odtrženy. A
toto se dělo ne několik málo dní nebo vůbec krátký čas, nýbrž nepřetržitě
více let. Jednou jich bylo usmrceno více než 10, jindy zase více než 20.
Někdy jich bylo ne méně než 30, ano tu a tam skorem 60, jindy zase 100 za
den. Muži s ženami a dětmi byli zabíjeni různým způsobem. Já sám jsem viděl
za svého pobytu v té krajině, kolik najednou v jednom dni jich bylo sťato
nebo upáleno. Soudcův meč byl již tupý a až k nepotřebě vylámán. Kati se
musili střídat, jak byli unaveni.
Tehdy jsme také všude viděli
obdivuhodnou statečnost, opravdu božskou sílu a veselou mysl u těch, kteří
věřili v Pomazaného Božího. Vždyť sotva byl vynesen rozsudek nad jedněmi,
hned jiní z různých stran spěchali k soudnímu tribunálu a hlásili se jako
křesťané. Nedbali na utrpení a rozličné způsoby mučení. Bez obav svobodně se
hlásili k náboženství vševládnoucího Boha. Rozsudek smrti vyslechli s
radostí a usmívající tváří, ano, dokonce pěli chvalozpěvy Bohu a děkovali mu
až do poslední chvíle.
Toto všechno je jistě hodno velkého obdivu. Ještě
většího obdivu si zaslouží ti, kteří dali přednost pravému náboženství a
víře v našeho Spasitele Pána Ježíše Krista před svým bohatstvím, urozeným
původem, vysokými hodnostmi, před svou výmluvností a filozofickými
znalostmi. K těm patřil Philoromus. Byl vysokým úředníkem, správcem
císařských důchodů v Alexandrii, a vzhledem k svému vysokému postavení a své
římské hodnosti v doprovodu vojáků vynášel rozsudky. Stejně i biskup
thmuidské7
církve Phileas. Ke spokojenosti všech zastával vysoký úřad ve své vlasti a
byl proslavený svými filozofickými znalostmi. Velký počet pokrevních
příbuzných a jiných přátel, i muži ve vysokém postavení jej stále prosili,
sám soudce napomínal aby měli slitování aspoň sami nad sebou brali ohled na
své děti a ženu. Nedali se však žádným způsobem pohnout, aby z lásky k
životu pohrdli přikázáními které dal náš Spasitel. S mužným smýšlením
filozofa či spíše se zbožným, Bohu oddaným srdcem zůstali přes všechny
hrozby a zlé nakládání soudce pevní a pak byli oba šťati
6 Théby — město na horním Nilu v
Egyptě.
7 Thmiis — město v
dolním Egyptě.
10. UDÁLOSTI V ALEXANDRII PODLE ZPRÁVY
MUČEDNÍKA PHILEA
O Phileovi jsme se zmínili, že také pro světské znalosti si získal velké
jméno. Nyní bude svědčit sám o sobě, o svém charakteru, o mučení, která se v
jeho době udála v Alexandrii. Jak jen to je možné, vylíčí to velmi přesně on
sám.
Z dopisu Philea Thmuitům8
"Všechny tyto příklady, vzory a vznešené památníky jsou pro nás zapsány v
božských svatých Písmech. Proto blažení mučedníci, kteří pozdvihovali oči
svého ducha k vševládnoucímu Bohu, bez jakéhokoli rozmýšlení se rozhodli u
nás pro smrt za náboženství a na tom neochvějně trvali. Byli přesvědčeni, že
náš Pán Ježíš Kristus se stal kvůli nám člověkem proto, aby smazal všechny
hříchy a aby nám dal prostředek ke vstupu do věčného života. "Nepokládal za
lup být rovný Bohu, nýbrž sebe samého zmařil, přijal přirozenost nevolníka
tím, že se stal podobným lidem a ve svém zevnějšku byl shledán jako člověk.
Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže"
(Filip. 2,6). Proto mučedníci nesoucí ve svém srdci Krista toužili po
vyšších dobrech a proto podstoupili jakákoli muka a všechna myslitelná
mučení ne jednou, nýbrž mnozí již i dvakrát. Vojáci jim hrozili nejen slovy,
ale i skutky. Oni se však neodchýlili od svého rozhodnutí, poněvadž
"dokonalá láska odhání každý strach" ( 1 J 4,18) . Která slova by mohla
vyjádřit jejich odvahu, jejich mužnou statečnost při mučení? Vždyť každý,
kdo chtěl, si mohl na nich vyzkoušet svou hrubost. Jedni byli pohlavkováni,
jiní bičováni, jiní biti řemenem nebo provazem. Byla to hrozná podívaná na
mučení plné zloby. S rukama svázanýma vzadu byli pověšeni na dřevo a byly
jim vytaženy vnitřnosti. Kati pak na příkaz soudce oboustranně ostrým mečem
probodávali celé tělo. Ne pouze jako u vrahů nohy, nýbrž i břicho, lýtka a
tváře. Jiní byli ve sloupové síni pověšeni za jednu ruku a ponecháni vznášet
se ve vzduchu. Natahování údů a kloubů působilo jim při tom bolest, která
převyšovala všechny ostatní. Jiní byli přivázáni ke sloupům obličejem k sobě
tak, že nohy se nedotýkaly země a váhou těla se pouta stále více napínala.
Musili to vydržet ne pouze po tu dobu, kdy místodržící s nimi mluvil a
projednával jejich věc, nýbrž skorem celý den. Jestliže se odebral k jinému,
nechal u prvního několik svých úředníků je pozorovat, zda jeden či druhý se
z bolesti nevzdává. Také přikázal bez milosrdenství přitáhnout pouta a pak,
když některý již umíral, tělo odhodit a odvléci. Nesmí se prý brát na nás
žádný ohled, nýbrž musí se prý na nás pohlížet, jako bychom již nebyli
lidmi. Nepřátelé si vymysleli po bití další zkoušku. Někteří po mučení byli
položeni na kládu a nataženi až ke čtvrtému otvoru. Kdo nemohli ležet rovně,
poněvadž měli ještě čerstvé rány po celém těle, musili ležet na břiše. jiní
pro nadměrné bolesti po mučení leželi na zemi. Četnými stopami po mučení
poskytovali strašnější pohled než mučení samo. Při takovémto zacházení
někteří umírali již při mučení a svou statečností zahanbovali nepřítele.
Jiní polomrtví byli hozeni do vězení, kde po několika dnech podlehli svým
bolestem. Kdo se po ošetření znovu zotavili, stali se dlouhým pobytem ve
vězení ještě statečnějšími. Když jim pak bylo přikázáno zvolit si buď
obětovat a tím odporným způsobem získat svobodu a nerušeně dál žít nebo
neobětovat a podstoupit trest smrti, bez rozmýšlení šli velmi ochotně na
smrt. Věděli, že Písmo svaté nám připomíná "Kdo obětuje jiným bohům, bude
vyhlazen" (Ex 22,20) a "Nesmíš mít žádného boha vedle mne" (Ex 20,3)."
To jsou slova tohoto mučedníka, který stejně opravdově miloval Boha jako
filozofii. Před svým rozsudkem -,byl ještě ve vězení - obrátil se na bratry
své církve, aby je zpravil o svém postavení ve vězení. Současně však je
napomenul, aby po jeho smrti se stále drželi Kristovy víry. Nač však stále
mluvit o nových a nových zápasech bohumilých mučedníků na celém světě?
Neútočilo se proti nim obvyklým způsobem, nýbrž jako by jim byla vypovězena
válka.
8 Vzato z Acta Philei (r. 306),
zachováno v latinském překladu. Papyrus Bodmer XX Apologia Philei obsahuje
protokol z posledního dne procesu a potvrzuje to, co říká Eusebius.
11. UDÁLOSTI VE FRYGII
Ve Frygii obklíčili vojáci celé křesťany obývané město, naházeli je do
ohně a upálili všechny muže, ženy a děti, kteří vydali svědectví
všemohoucímu Bohu. Všichni obyvatelé města - sám císařský pokladník
(curator), všichni úředníci, hodnostáři a všechen lid - přiznali, že jsou
křesťany a proto že se neřídili příkazem obětovat bohům. Také jiný muž
jménem Adauctus pocházející z italské šlechty, s římskými hodnostmi byl
ozdoben mučednickou korunou. Prošel všemi stupni císařských poct. Zastával
úřad tak zvaného říšského nejvyššího kancléře a nejvyššího účetního. Krom
toho přesně plnil své náboženské povinnosti a vyznamenat se svým vyznáním
Božího Pomazaného. Svůj boj za víru podstoupil, když ještě zastával úřad
hlavního účetního.
12. VELMI MNOHO MUŽŮ A ŽEN PODSTOUPILO
ROZLIČNÝ ZPŮSOB BOJE
Mám uvádět jména ostatních či vypočítávat množství mužů či líčit
rozmanité utrpení obdivuhodných Kristových mučedníků? Někteří z nich byli
sťati sekerou, jak se to stalo těm v Arabii. Jiným byly zlámány nohy, jako
těm v Kappadocii. Jiní byli svázání do kozelce, pověšeni a pod nimi zapálen
ohníček, takže se kouřem z hořícího dřeva dusili, jak jsem se dozvěděl o
Mezopotamských. Jiným byly uřezány nos, uši, ruce a zmrzačeny ostatní části
těla, jak se to stalo v Alexandrii. Mám znovu oživovat vzpomínky na ty v
Antiochii, z nichž někteří byly pozvolna smaženi na roštu, aby jejich
umírání déle trvalo? Jiní raději dali ruce do ohně, než aby se dotkli
bezbožné oběti. Někteří, aby se vyhnuli zkoušce, dříve než byli zatčeni a
než by padli do rukou nepřátel, sami se vrhali z poschodí svých domů,
poněvadž smrt ve srovnání se zlobou bezbožných považovali za zisk.
V
Antiochii žila jedna šlechetná a obdivuhodně krásná paní.y Pro své
bohatství, svůj původ a své dobré jméno byla všeobecně vážena. Své děti, dvě
kvetoucí krásné panny vychovávala podle zásad křesťanského náboženství.
Ježto jí mnozí záviděli, snažili se všemožně vypátrat potají, co dělá. Brzy
se dozvěděli, že se zdržuje s dcerami mimo město, a učinili vše, aby je
přivedli zpět do Antiochie. Když poznala, že se dostaly do léčky vojáků a
ocitly se v beznadějné situaci, vysvětlila dcerám, co jim hrozí od vojáků.
Ze všeho nejhorší a nejnesnesitelnější je znásilnění a že dcery by o tom
neměly ani slyšet. Dostane-li se duše do otroctví satana, pokračovala, je to
horší než každá smrt. Jediným prostředkem proti tomu je utéci se k Pánu. Pak
se společně rozhodly. Slušně se oblékly a poprosily právě uprostřed cesty
hlídku, aby směly jít trochu stranou. Pak se vrhly do protékající tam řeky.
Dvěma jiným pannám rovněž z Antiochie, sestrám, vznešeným rodem, bohatým,
mladým, krásným, ale také s šlechetným srdcem, bohumilým, zbožným a
obdivuhodně horlivým ve víře naproti tomu služebníci démonů přikázali
vrhnout se do moře, jako by si země nezasloužila nosit takovou ozdobu. To se
stalo v Antiochii.
Již hrozné je slyšet o utrpení mučedníků v Pontu.
Některým bodali ostrými předměty pod nehty prstů. Jiným bylo v ohni
roztavené žhavé olovo vlito na záda, které pak propálilo zvlášť nutné části
těla. Jiní musili snášet nepopsatelná muka, když je mučili na pohlavním
ústrojí. Tito šlechetní a spravedliví soudcové, aby ukázali svou
vynalézavost, si ve své horlivosti vymýšleli obzvláštní důkazy své
moudrosti. Ano, jako by jim šlo o vítěznou cenu, snažili se závodit ve
vynalézání stále nových způsobů mučení. Nakonec se musili vzdát naděje
vystupňovat utrpení. Unavili se vražděním a přesytili se krveproléváním.
Obrátili se tedy k poslednímu způsobu mučení. K tomu, co považovali za
projev laskavosti. Chtěli budit dojem, jako by si už více nedovolili žádnou
ukrutnost vůči nám. Nesluší se, říkali, poskvrňovat města krví občanů a
šířit o dobré a mírné vládě císařů nehorší pověsti. Požehnání laskavé
císařské moci že se musí rozšířit a v budoucnu že nikdo nemá být trestán
smrtí. Laskavostí vládců že je tento trest vůči nám zrušen. Na to vyšel
rozkaz vypíchat křesťanům oči a zchromit jim nohy.
Toto byla jejich
laskavost, to byl mírnější trest. Laskavostí bezbožných bylo množství lidu
buď vypíchnuto pravé oko a pak žhavým železem vypáleno nebo levá noha pod
kolenem žhavým železem zchromena. Jejich počet nebylo vůbec možné zjistit.
Pak byli odsouzeni do rudných dolů v provincii. Spíše k dalšímu mučení než k
práci. Jiní podstoupili zase jiné boje. Nejsme schopni vypočítat všechno, co
vytrpěli a slovy se nedá vylíčit jejich krásné chování. V těchto bojích se
šlechetní Kristovi mučedníci vyznamenali před celým světem. Všude žasli nad
jejich velkou odvahou. Na nich bylo jasně vidět nevýslovnou božskou moc
našeho Spasitele. Uvádět každého jménem, to by trvalo dlouho, neřku-li bylo
by to nemožné.
13. CÍRKEVNÍ PŘEDSTAVENÍ, KTEŘÍ PRAVOST
SVÉHO NÁBOŽENSTVÍ DOSVĚDČILI SVOU KRVÍ
Mezi církevními představenými, kteří se stali v nejvýznamnějších městech
mučedníky, musíme na prvním místě jmenovat Anthima. Byl biskupem v Nikomedii
a byl sťat. Z antiochijských mučedníků budiž jmenován Lucianus,10
muž svatého života a kněz tamní církve. V Nikomedii v přítomnosti císaře
obhajoval nebeské království nejprve slovem, pak i skutkem. Mezi mučedníky
ve Fénicii měli být nejvýznačnějšímu, Bohu ve všem oddanými pastýři stádce
našeho Krista Pána Tyrannius, biskup církve v Tyru, kněz obce v Sidonu
Zenobius a biskup církví kolem Emessy Silvanus. Tento poslední spolu s
několika jinými byl v Emesse hozen dravé zvěři a tak byl přijat mezi
mučedníky. Dva jiní v Antiochii oslavili Boží slovo svou pevností. Jeden
biskup byl hozen do moře, druhý Zenobius výborný lékař statečně zemřel, když
mu koně kopyty rozdupali boky.
Mezi palestinskými mučedníky byl sťat
spolu s 39 jinými biskup v městě Gaza Silvanus. Egypští biskupové Peleus a
Nilus s ještě několika byli upáleni. Zde musíme vzpomenout krásnou ozdobu
caesarijské církve Pamphila, nejvýznačnějšího muže naší doby. Jeho odvahu a
jeho výborná díla jsem vylíčil na patřičném místě. Mezi těmi, kteří v
Alexandrii, v celém Egyptě a v Thébách našli mučednickou smrt, nutno
především jmenovat samého alexandrijského biskupa Petra, jednoho z
nejlepších učitelů křesťanského náboženství. Mezi jeho kněžími byli
dokonalými Kristovými mučedníky Faustus, Dius a Ammonius. K tomu nutno
jmenovat Philea, Hesychia, Pochumia a Theodora, biskupy rozličných
egyptských církví a nespočet jiných mužů, jejichž památka v církvích oněch
míst ještě žije. Popsat a podrobně vylíčit osudy mužů, kteří bojovali na
celém světě za božské náboženství, bych neměl já, nýbrž ti, kteří při tom
byli. Pro příští pokolení uvedu aspoň v jiné knize boje, při kterých jsem
byl přítomen. V této knize, poněvadž by to mohlo být pro čtenáře velmi
užitečné, chci se zmínit o odvolání všeho, co bylo proti nám podniknuto, a o
tom, co se přihodilo na začátku pronásledování. Která slova by mohla
dostatečně vylíčit, kolik štěstí a dobrého požívala římská říše před válkou
proti nám, kdy se panovníci chovali k nám přátelsky? Tehdy nejvyšší
správcové říše slavili desetileté i dvacetileté jubileum nastoupení na trůn
slavnostmi, hrami, veselými hostinami a jinými zábavami, poněvadž všude
vládl hluboký mír. Den ze dne rostla jejich moc. Najednou však změnili své
přátelské chování vůči nám a vypověděli nám nesmiřitelný boj. Ještě nebyl
druhý rok tohoto pronásledování, když pro celou vládu se stalo něco, co
téměř rozvrátilo stát. Panovníka totiž stihla vážná nemoc, která jej zbavila
rozumu. V důsledku toho spolu s oním císařem, který byl druhým po něm,
uchýlil se do soukromí.11
Sotva se to stalo, celá říše byla rozdělena na dvě části.12
Byla to událost, která v celých dřívějších dějinách neměla příkladu.
Nedlouho na to zemřel císař Constantius přirozenou smrtí.13;
Byť velmi mírné povahy, křesťanskému náboženství velmi nakloněn a vůči
poddaným laskavý. Jako samovládce a Augustus zanechal vlastního syna
Konstantina.14
Konstantius byl první, kterého pohané považovali za boha a kterému se po
smrti dostalo jako císaři náležitých poct. Ze všech císařů byl nejmírnější a
nejdobrotivější a také jediným mezi regenty našich dnů, který po celou dobu
své vlády si zachoval chování odpovídající císařské důstojnosti. Byl velmi
mírný a dobrotivý vůči všem a nikdy se neúčastnil boje proti nám. Za své
vlády netrestal ctitele Boha ani jim neškodil, nebořil církevní budovy ani
nic proti nám nepodnikal. Proto také zemřel velmi šťastnou a blaženou smrtí.
Byl jediný, který jako skutečný císař zemřel v míru a slávě. Jeho nástupcem
se stal jeho velmi rozumný a zbožný vlastní syn Konstantin.
Konstantin
byl hned na počátku prohlášen svými vojáky nejvyšším císařem a Augustem. Již
dlouho před tím jej za takového prohlásil Král králů, sám Bůh. Stejně jako
otec byl nakloněn našemu náboženství. Takový tedy byl. Fotom po společném
rozhodnutí vladařů byl jmenován samovládcem a augustem Licinius.15
Toto velmi mrzelo Maximina, poněvadž tehdy jen on měl titul césara. Jako
nanejvýš panovačný člověk strhl na sebe tuto hodnost a sám se prohlásil za
Augusta, císaře. V této době zemřel velmi potupnou smrtí Maximianus,"16
který se zřekl trůnu, ale znovu přijal purpur. Byl totiž přistižen, když
zákeřným způsobem usiloval o Konstantinův život. Byl také prvním císařem,
jemuž jako bezbožnému a nejvýš zločinnému člověku byly odňaty všechny pocty,
jak jsou obrazy, sochy a podobné, co se dělá k poctě císařů.
10 Lucian řídil exegetickou školu v
Antiochii. Měl velké znalosti a Písmo sv. se snažil vysvětlovat i s ohledem
na historické události oproti samolibému výkladu alexandrijských
alegoristů.
11 Jeho
zatrpklost pravděpodobně zavinila dlouho trvající nemoc. Jako 59letý se
zřekl trůnu a uchýlil se na venkovské sídlo u Salomy v rodné Dalmácii, kde
žil ještě 9 let.
12 Již dříve
vládli 2 či více císařů společně, avšak při tom římská říše byla pojímána
jako celek. Galerius a Konstantius formálně rozdělili říši, takže Galerius
obdržel vedle Illyrika asijské provincie a Konstantius Itálii, Afriku,
Španělsko, Galii a Británii.
13 Jovius Herculius Constantius Chlorus zemřel při polním tažení
proti Kaledoniům a Piktům v hlavním městě Britanie Eboratum (York) v r.
306.
201
14 Konstantin Vel. 306—337;
Licinius 308—323; Maximianus 286—305.
15 Galerius a Konstantius měli jako
spoluregenty Maximina Daju a Severa. Severus spravoval za Konstantia Itálii
a Afriku a ukončil pronásledování. Na východě, kde za Galeria spravoval
Maximinus Sýrii, Palestinu a Egypt, trvalo nadále pronásledování. Severus
byl zatčen Maxentiem a jeho otcem Maximianem a musil si sám prořezat žíly.
Maximianus ze strachu před Galeriem se odebral ke Konstantinovi do Gallie a
dal mu svou dceru Faustu za manželku. Galerius (+ r. 311) prohlásil za
císaře svého starého přítele sice dobrého vojevůdce, ale špatného člověka
Licinia z Dacie.
16
Maximianus požádal svou dceru Faustu, aby nezavírala manželovu ložnici. Ze
strachu to slíbila, ale sdělila to manželu Konstantinovi. Místo císaře si
lehl do postele eunuch. Maximianus se v noci vplížil do ložnice a místo
císaře probodl eunucha. Když vycházel z ložnice, čekal na něho Konstantin se
svou tělesnou stráží. Maximianus si musil sám zvolit smrt. Měl se
oběsit.
14. CHARAKTER NEPŘÁTEL NÁBOŽENSTVÍ
Jeho syn Maxentius, který uchvátil moc v Římě, aby si naklonil lid,
dělal, jako by byl velmi nakloněn naší víře. Aby vzbudil dojem, že ctí Boha
a je mnohem laskavější a dobrotivější než dřívější vládci, přikázal svým
poddaným zastavit pronásledování křesťanů. Ve skutečnosti nesplnil to, co od
něho očekávali. Dopouštěl se všech možných špatností. Neštítil se žádného
odporného činu a žádné výstřednosti, cizoložil a choval se nemravně.
Rozváděl zákonité manželky svých manželů, zneuctíval je a pak je s nadávkami
zase posílal zpět k jejich manželům. A toto potupné jednání si dovoloval ne
na prostých a neznámých osobnostech, nýbrž obzvláště na významných římských
senátorech.
Všichni, soukromé osoby, úředníci, vysocí i nízcí, se jej
báli a těžce nesli jeho strašnou tyranii. Ačkoli se nebouřili a snášeli
tvrdé otrocké jho, přece neunikli jeho krvežíznivé ukrutnosti. Jednou z
bezvýznamného důvodu dal povraždit svou tělesnou stráží, pretoriány, římský
lid. Bezpočet římského lidu ve městě bylo usmrceno, ne kopím a zbraněmi
Skytů a barbarů. Nelze spočítat, kolik senátorů dal popravit, aby se zmocnil
jejich majetku. Stovky jich pod všemožnými záminkami nechal usmrtit. Svým
zločinům však nasadil korunu tím, že propadl kouzelnictví. Jednou nechal k
magickým prohlídkám rozřezat břicho těhotným ženám, jindy vyřezat
novorozeňatům vnitřnosti, jindy zase zabíjet starce. Také ustanovil tajuplné
obřady k zapřísahání démonů a k odvrácení hrozící války. Pevně věřil, že
tímto způsobem zvítězí. Netřeba mluvit o tom, jakým zločinným jednáním
vykonával Maxentius tak dlouho v Římě násilnickou moc a zotročoval poddané.
Ano, dokonce zavinil takovou bídu, jaké podle svědectví našich současníků
nikdy v Římě nebylo.
Maximinus, tyran na východě, uzavřel spojenectví se
svým bratrem v Římě. Velmi dlouho se to snažil utajit, ale nakonec byl
odhalen a stihl jej zasloužený trest. Bylo ku podivu jak Maximus svou zlobou
byl spřízněn s římským tyranem, jak si oba byli podobni. Ano, dokonce jej
svou špatností předčil. Vrchní kouzelníci a mágové dostávali nejvyšší
vyznamenání. Byl totiž velmi bázlivý a pověrčivý a byl mimořádně vděčný i za
nepatrnou službu bohů a démonů. Bez věštby a výroku věštírny, abych se tak
vyjádřil, ani prstem nehnul. Proto také krutěji a častěji nás pronásledoval
než dřívější císařové. Ve všech městech přikázal stavět pohanské chrámy a
dlouhou dobu rozpadající se opravit. Ustanovil také kněze bohů ve všech
městech a vesnicích a nad každou provincií ustanovil velekněze, který se
musil vyznat ve všech odvětvích státní správy. Tomu dal k ochraně čestnou
vojenskou stráž. Všem kouzelníkům uděloval beze studu jako zbožným a bohy
milovaným mužům místodržitelské úřady a ta největší přednostní práva. Tím
zatěžoval a utiskoval ne jedno město či okres. Na všech jemu podřízených
provinciích vymáhal zlato, stříbro a nezměrné poklady tím, že vydával k tomu
účelu přísná nařízení a s tím související tresty. Majetným bral, co zdědili
po svých předcích, svým pochlebovačům rozdával poklady a spoustu peněz.
Zpíval a tak vášnivě pil, že v opilosti nebyl schopen ničeho rozumného. V
opilosti dával rozkazy, kterých následujícího dne když byl střízlivý, zase
litoval. V opíjení a hýření jej nikdo nesměl překonat. Úředníkům jako svým
poddaným byl učitelem rouhání. Vojákům dovoloval hýřit. Představeným a
vojenským velitelům nařídil, aby takřka jako jeho spolu tyrani okrádali
poddané.
Proč se zmiňuji o hanebném a nemravném chování tohoto muže či
proč vyprávím o množství těch, které zneužil? Nemohl projít žádným městem,
aby nezneuctil ženy a nesvedl panny. Ve skutečnosti se mu to dařilo u všech,
jen ne u křesťanů. Křesťané pohrdali tyranií člověka poněvadž neměli strach
ze smrti. Muži byli upalováni, stínáni přibíjeni na kříž, předhazováni
divoké zvěři, topeni v moři, byly jim utínány údy, byli páleni žhavým
železem, vypichovány a vyloupávány jim byly oči, byli mrzačeni na celém
těle, k tomu hlad, práce v dolech a okovy. Toto všechno chtěli pro víru
snést než zneuctít pravého Boha uctíváním bohů. Ženy posilovány -učením
božského Slova neměly menší odvahu než muži. Jedny trpěly totéž co muži a
odnášely si tutéž vítěznou cenu za své ctnosti. Jiné, když byly vlečeny k
zneuctění, raději volily smrt než zneuctění svého těla. Jedna jediná velmi
vznešená a vážená křesťanka z Alexandrie svou pevností zvítězila nad
smyslnou nevázanou vášní Maximinovou, ač ostatní ženy byly zneuctěny
tyranem. Velmi vážená pro své bohatství, původ a vzdělání dala přednost
cudnosti pře tím vším. Tyran se často o ni ucházel násilím, nemohl ji však
zabít, ač byla ochotna zemřít. Vášeň zvítězila nad hněvem. Potrestal ji
vyhnanstvím a ztrátou jejího majetku. Ale i velmi mnoho jiných žen, které
nejednou musily slyšet hrozby místodržících, že budou zneuctěny, bylo
mučeno, týráno a potrestáno smrtí. Zaslouží si náš velký obdiv. Avšak veliký
obdiv si zaslouží ona paní, která v Římě byla opravdu nejšlechetnější a
nejcudnější z těch žen, které se tamní tyran Maxentius chovající se jako
Maximinus snažil zneuctít. Jak se totiž dozvěděla, že lidé, kteří tyranovi
obstarávali takovéto obchody, byli v jejím domě,
! a její muž, římský
prefekt ze strachu svolil, aby byla odvedena, vyprosila si - byla totiž
křesťanka - malý odklad, aby se mohla nalíčit. Šla do svého pokoje a když
viděla že je sama, probodla se mečem. Byla ihned mrtvá. Těm, kteří ji měli
odvést, zanechala jen svou mrtvolu. Činem, který hovoří hlasitěji než slova,
ukázala nejen nyní žijícím lidem, ale i příštím generacím, že ctnost
křesťanů je neporazitelná a nezničitelná.
Tak vysoký stupeň špatnosti
panoval tedy v jedné a téže době u dvou tyranů,
z nichž jeden ovládal
východ a druhý západ. Když by někdo chtěl vypátrat příčinu veškeré té bídy,
kdo by váhal tvrdit, že z tohoto pramenilo pronásledování nás, zvláště když
skončilo tak velké matení lidských duší, až teprve tehdy když křesťané znovu
dosáhli své křesťanské svobody?
15. CHOVÁNÍ POHANŮ
Během celého desetiletého pronásledování nepřestaly mezi nimi vzájemné
podrazy a boje. Po moři se nedalo plout. Přišel-li někdo odkudsi na loď,
musil se obávat, že bude mučen, týrán, že budou po něm dupat a že při mučení
všeho druhu bude vyšetřován, zda nepřichází od nepřátel. Nakonec stejně
zemřel na kříži nebo v ohni. Krom toho byly všude v pohotovosti štíty,
pancíře, střely, oštěpy a ostatní válečné potřeby. V pohotovosti byly
válečné lodi a k bitvě potřebné zbraně. Každý musil denně očekávat
nepřátelský útok. K tomu se družil hlad a mor. Co bude nutné, řeknu o tom v
daném čase.
16. ZLEPŠENÍ NAŠEHO POSTAVENÍ
Takové byly poměry za pronásledování. Boží milostí přestalo v desátém
roce. Už právě po osmi letech začalo trochu polevovat. Jak totiž nebeská
Boží milost znovu na nás pohlédla svým dobrotivým a milostivým okem, proti
všemu očekáváním změnili své smýšlení i naši vládci a sice ti, kteří nám
tehdy vypověděli válku. Odvolali své rozkazy, příznivými edikty a velmi
mírnými nařízeními uhasili vysoko šlehající plameny pronásledování. Důvodem,
jak by se dalo předpokládat, nebyl soucit a laskavost vladařů. Toho byli
daleko. Vždyť od začátku pronásledování až k tomuto okamžiku se snažili
denně si vymýšlet větší a větší utrpení pro nás. Jednou zde, jednou tam
vymýšleli rozličné prostředky a cesty, jak nás trestat. Obrat v panovníkově
jednání zřejmě způsobilo navštívení božské prozřetelnosti, která se znovu
smířila s lidmi a obrátila proti původci utrpení a pronásledování všechen
svůj hněv. Podle Božského soudu se to musilo stát. "Běda těm, skrze než
přichází pohoršení", říká Písmo (Mt 18,7).
Maximiana stihl Boží trest.
Stihl jeho tělo a pak i jeho duši. Náhle se kolem ohanbí objevil vřed a na
to se otevřela hnisavá rána. To pak zachvátilo jeho vnitřnosti. Z rány
vylézalo nesmírné množství červů a šířil se morový pach. Poněvadž již před
svou nemocí příliš hodně jedl, byl mimořádně otylý. Nyní se začalo
rozkládat. Těm, kteří se k němu přiblížili, naskýtal se nesnesitelně hrůzný
pohled. Kteří lékaři nemohli snést nesnesitelný zápach, byli popraveni.
Kteří nemohli nalézt pro. otylou a nezachranitelnou lidskou masu žádný lék,
byli bez milosrdenství popraveni.
17. CÍSAŘI ODVOLÁVAJÍ SVÁ NAŘÍZENÍ
Strašné utrpení, kterého se dopustil vůči křesťanům, probudilo v něm
vědomí, že se dopustil zločinu. Začal zpytovat své svědomí a Bohu se vyznal
ze svého provinění. Pak zavolal své nejbližší nejvyšší úředníky k sobě a
nařídil jim, aby bez prodlení zastavili pronásledování křesťanů. Císařským
výnosem nařizuje co nejrychleji znovu postavit křesťanské kostely aby v nich
mohli křesťané konat obvyklé bohoslužby a aby se modlili za císaře. Po
slovech následoval čin. Ve všech městech byl vyvěšen císařský výnos, kterým
císař odvolával všechny příkazy vydané proti nám. Ten zněl takto:
"Galerius Valerius Maximianus, samovládce a císař, nepřekonatelný,
Augustus, nejvyšší kněz, podmanitel Germánů, vítěz nad Egypťany, vítěz nad
Thébskými, pětkrát vítězem nad Sarmaty, dvakrát nad Peršany, vítěz nad
Karpy, šestkrát vítěz nad Armény, po dvacáté nositel tribunské moci,
devatenáctkrát imperátorem, osmkrát konzulem, otec vlasti a prokonsul a
imperátor a císař Flavius Valerius Konstantin, zbožný, šťastný,
neporazitelný, Augustus, nejvyšší kněz, pětkrát nositel tribunské moci,
pětkrát imperátor, konzul, otec vlasti a prokonzul, rovněž imperátor a císař
Valerius Licinianus, zbožný, šťastný, nepřemožitelný Augustus, nejvyšší
kněz, čtyřikrát nositel tribunské moci, třikrát imperátor, konzul, otec
vlasti a prokonzul, posílají obyvatelům svých provincií svůj pozdrav.
Mezi nařízeními, které vydáváme k prospěchu a dobru státu, jsme se dříve
rozhodli život Římanů zařídit podle starého zvyku a podle ústavy státu a
dbát na to, aby křesťané kteří opustili náboženství svých předků, dospěli k
lepšímu rozhodnutí. Bůhví z jakého důvodu se stali tak pošetile domýšlivými,
že se nebudou řídit starými ustanoveními - které snad vydali jejich vlastní
předkové -, nýbrž, jak se právě stalo udělali si své zákony, kterými se
řídili a v rozličných provinciích spojili různé národy v jednu obec. Když
pak jsme vydali nařízení, aby se vrátili k ustanovením předků, mnozí se
zalekli hrozícího nebezpečí, mnozí však pro své přesvědčení zemřeli různým
způsobem smrti. Poněvadž vidíme, že většina setrvala při své pošetilosti,
ani neprojevovala nebeským bohům patřičnou úctu, ani že křesťanské obřady
nezanikly, proto vzhledem k naší dobrotivosti a našeho zvyku jsme se
rozhodli prokázat všem lidem milost a ji rozšířit i na křesťany. Křesťané si
mohou znovu stavět domy, ve kterých by se shromažďovali, avšak nesmějí nic
podnikat proti ústavě státu. Zvláštním přípisem dáme soudcům na vědomí, jak
mají jednat. Za tuto milost, kterou jim prokazujeme, mají se co nejvroucněji
modlit k Bohu za nás, za stát a za své vlastní dobro, aby stát zůstal
neporušen a oni mohli klidně žít ve svých domovech."
Tak tedy zněl výnos
který; jak jen to bylo možné, jsem z latiny přeložil do řečtiny. Nyní je
čas, abychom zaměřili svůj pohled na následující události.
Konec osmé
knihy Církevních dějin.
V některých rukopisech je k osmé knize přidáno ještě toto:
Původce
výnosu byl po tomto prohlášení zbaven svých nemocí a zemřel. Říká se o něm
že byl posledním původcem onoho strašného pronásledování. Vždyť dávno před
ostatními císaři se snažil křesťany sloužící ve vojsku a především ty, kteří
žili na jeho dvoře, násilím odvrátit od víry. Jedny zbavil vojenských
hodností, jiným nedůstojným způsobem nadával, jiným zase hrozil smrtí.
Nakonec své spoluvladaře popudil k všeobecnému pronásledování. Myslím, že
bych neměl pomlčet o jejich konci.
Čtyři vládci vládli nad římským
imperiem. Dva věkem nejstarší a hodností na prvním místě se v době, kdy
pronásledování netrvalo ještě celé dva roky, zřekli vlády a zbytek svého
života strávili jako soukromé osoby. Prvního, který věkem i hodností
zaujímal první místo, sklátila dlouho trvající těžká choroba. Druhý, který
byl druhý po něm, se oběsil. Podle jakési věštby to měl být trest za jeho
zločiny. Z dvou zbývajících, jak skončil ten poslední, kterého jsme poznali
jako původce pronásledování, jsme se již zmínili. Dobrý a laskavý císař
Konstantius, který byl hodnostně před předcházejícím, skončil svůj život
šťastně. Vždyť během své vlády se choval, jak to odpovídalo jeho
důstojnosti. Ke všem byl velmi dobrotivý a laskavý a nepodílel se na válce
proti nám. Své poddané křesťany chránil před příkořími a urážkami, nebořil
církevní budovy, ani si nic nevymýšlel proti nám. On jediný zemřel jako
skutečný císař v míru a slávě. Jeho nástupcem se stal jeho vlastní velmi
moudrý a skromný syn Konstantin. Tento byl hned na počátku provolán vojáky
za nejvyššího vladaře a Augusta. Jako horlivý napodobitel svého otce byl
velmi nakloněn našemu náboženství.
Tak skončili v různé době čtyři
uvedení vládci. Jedině Konstantius, o kterém jsme se předtím zmínil, že
vládl spolu ostatními, uveřejnil své prohlášení ve veřejně vyhlášeném
výnosu.
Kniha IX.
1. PŘEDSTÍRANÁ MAXIMINOVA LASKAVOST
Uvedený císařský výnos byl dán na vědomí všude v Asii a v přilehlých
provinciích. Samovládci východu Maximinovi, nejbezbožnějšímu ze všech a
tvrdému odpůrci náboženství všemohoucího Boha se tento způsob vyhlášení
výnosu nelíbil. Proto přikázal nejbližším svým úředníkům ne na základě
zmíněného výnosu, nýbrž jen ústně, aby upustili od nátlaku na nás. Neodvážil
se totiž odporovat rozkazu výše postavenému císaři, proto zatajil uvedený
výnos a snažil se, aby nebyl oznámen v jemu podřízených provinciích. Naproti
tomu ústně pověřil jemu nejbližší úředníky
I zastavit pronásledování.
Tito pak sdělili obsah rozkazu písemně ostatním úředníkům. Tak Sabinus,
který byl velitelem osobní císařovy stráže, oznámil místodržícím
jednotlivých provincií vůli císaře latinsky psaným dopisem, jehož překlad
zní takto:
,Již dlouho majestát našeho pána, nejvznešenějšího vladaře
velmi usiloval vést všechny lidi k zbožnému a správnému životu, aby
prokazovali povinnou úctu nesmrtelným bohům i ti, kteří zachovávají odlišné
zvyky než jsou římské. Vzpurnost
a tvrdošíjnost některých lidí byla tak
veliká, že ani rozumný a spravedlivý rozkaz jim nezabránil zříci se svého
přesvědčení, ani je nezastrašil trest smrti. Poněvadž se takto řítili do
nebezpečí, shledali naši nejmocnější páni vladaři, že není v souladu s
jejich vznešenými úmysly, aby lidé kvůli tomu měli být vystaveni velkému
nebezpečí. Proto nařídili mé oddanosti napsat Tvé opatrnosti, abys, jestliže
křesťan bude přistižen, že zachovává své náboženství, jej nechal na pokoji a
netrestal jej za to. Nedávej najevo, že za to může být potrestán. Zkušenost
z dlouhé doby prokázala, že je žádným způsobem nelze pohnout k tomu, aby se
zřekli takové zatvrzelosti. Tvá moudrost nechť napíše justičním úředníkům,
úřadům a představeným měst, že jim příště nepřísluší zabývat se touto
záležitostí."
Na to místodržící provincií ve víře, že je tomu tak,
oznámili císařovu vůli písemně všem úřadům a představeným jednotlivých
obvodů. Císařův rozkaz splnili nejen na papíře, ale skutečně. Propustili
všechny, kteří byli uvězněni pro křesťanskou víru, a dali jim svobodu.
Stejně tak propustili i ty, kteří byli za trest posláni do dolů. Mylně se
domnívali, že je to skutečná císařova vůle. Sotva se to stalo, náhle jako
světlo, které zasvitlo v temné noci, se v každém městě shromažďovaly
křesťanské obce, bylo možno vidět četná shromáždění a v nich obvyklé
bohoslužby. Nevěřící nad tím nemálo žasli. Velmi se divili nad tak velkou
nečekanou změnou a hlasitě volali, že 8ůh křesťanů je velký a jediný pravý.
Z našich, kteří v pronásledování statečně probojovali boj, se staly opět
svobodné bytosti. Naproti tomu ti, kteří ve víře projevili slabost a
duchovně ztroskotali, usilovali o své uzdravení. Prosili ty, kteří byli
silní ve víře, aby jim podali pomocnou ruku. Prosili Boha, aby byl k nim
milostivý. Šlechetní bojovníci za víru, kteří byli osvobozeni od velkého
utrpení v dolech, se vraceli domů. Vesele a radostně šli městy naplněni
jakousi neuvěřitelnou radostí a důvěrou v Boha. Četné zástupy chválily Boha
písněmi a žalmy na ulicích a veřejných prostranstvích. Ty, kteří krátce před
tím byli velmi krutým způsobem v řetězech a poutech vyhnáni ze svých domovů,
bylo možno vidět, jak radostně se zase ujímají svého majetku. Ano, i ti,
kteří nám dříve hrozili smrtí, při pohledu na toto zcela nečekané štěstí nám
blahopřáli.
2. ZMĚNA SITUACE
Toto však tyran, nepřítel všeho krásného a velmi tvrdý protivník všeho
dobrého, který, jak bylo řečeno, ovládl celý východ, nemohl déle snést. Po
necelých šesti měsících, kdy tento stav trpěl, užil všech možných
prostředků, aby porušil mír.1
Nejprve pod nějakou záminkou se snažil zarazit shromáždění na
pohřebištích. Povolal k sobě deputaci, která byla proti nám. Prostřednictvím
špatných lidí pohnul antiochijské občany, aby si od něho vyprosili mimořádně
velké výhody za to, když v jejich městě nebude smět bydlet žádný křesťan.
Jiným městům nařídil totéž. Původcem všeho toho byl v Antiochii Theoteknus.
Byl to násilný špatný člověk a provozovat kouzla. Se jménem (pozn.
Theoteknos - Boží dítě) neměl nic společného. Byl ve městě důchodním.
1 Galerius zemřel asi 5 měsíců po
odvolání ediktu. Nyní se Maximinus prohlásil za císaře a znovu křesťany
pronásledoval.
3. V ANTIOCHII BYLA ZNOVU POSTAVENA
MODLA
Tento muž mnohokrát vystoupil proti nám a usiloval o to, aby nás vypátral
jako nějaké zloděje ve skrýších. Vymýšlel si proti nám všechny možné pomluvy
a obvinění a zavinil smrt velmi mnohých. Nakonec za všech možných kouzel a
zaklínání postavil sochu Jupitera Filia. K jeho poctě konal nečistá
zasvěcení, pošetilá mysteria, odporná očišťování a kouzla složená z jakýchsi
věšteb. Dokonce před samým císařem. Tento člověk skutečně svým lichocením,
které se vládci líbilo, poštval ďábla proti nám. Předstíral, že Bůh
přikazuje vyhnat křesťany jako jeho nepřátele z města a okolí.
4. ROZHODNUTÍ MĚST PROTI KŘESŤANŮM
Když se Maximinovi jeho záměr podařil, začaly i ostatní městské úřady
Maximinovi poddané jednat. K takovému jednání tajně pověřili místodržící
provincií své poddané, poněvadž věděli, že se tím zalíbí císaři. Tyran také
skutečně velmi ochotně přípisem schválil jejich rozhodnutí, a tak vzplanulo
znovu pronásledování. Ve městech byli ustanovováni pohanští kněží a
Maximinus byl ustanoven veleknězem. Vybíral si k tomu takové muže, kteří pro
své výborné vedení státních úřadů byli velmi vážení. Tito byli ve službě
bohům nejhorlivější. Krátce řečeno, mimořádný strach před vladařem a snaha
zalíbit se mu umožňovala všem jeho poddaným jak rozkazujícím tak
poslouchajícím, dovolit si proti nám všechno. Věřili, že se mu nejlépe
odvděčí za jeho dobrodiní tím, když nás budou zabíjet a když si budou proti
nám vymýšlet nové a nové intriky.
5. VYMYŠLENÉ SKUTKY PILÁTA (ACTA
PILATI)
Vymyslili si Skutky Piláta; jednání Piláta s naším Spasitelem.2
Byly plny rouhání vůči Kristu. Na přání vladaře je rozeslali po celé říši s
písemným příkazem, aby všude na venkově i ve městech se s nimi všichni
seznámili. I učitelé místo obvyklých učebních předmětů je měli co
nejhorlivěji předčítat a učit nazpaměť. Zatím co se toto dělo, vojenský
velitel, u Rímanů zvaný dux-vojevůdce, dal v Damašku ve Fénicii odvést
několik žen se špatnou pověstí z ulice a pod hrozbou mučení jim přikázal
vypovědět, že kdysi byly křesťankami a věděly o zločinech křesťanů, dokonce
že v jejich Božích domech páchaly nemravnosti. A ještě jiné měly vypovědět,
co by mohlo posloužit proti našemu náboženství. Tyto jejich výpovědi zapsal
velitel do protokolu a sdělil je císaři. Ten teď přikázal, aby to bylo
veřejně vyhlášeno na všech místech a ve městech.
2 Acta Piláti
6. MUČEDNÍCI TÉTO DOBY
Nedlouho potom si tento velitel sám vzal život. Pykal tak za svou zlobu.
My jsme znovu musili do vyhnanství a místodržící všech provincií obnovili
kruté pronásledování nás. Ano, někteří oslavovaní hlasatelé Božího slova
byli po svém zatčení bez milosti odsouzeni k smrti. Z těch tří, kteří se
veřejně přiznali že jsou křesťany, byli v Emise ve Fenicii předhozeni zvěři
za potravu. Mezi nimi byl biskup Silvanus, letitý stařec, který plných 40
let spravoval biskupský stolec. V této době byl bez jakéhokoli důvodu zatčen
a proti všemu očekávání náhle a bezdůvodně na Maximinův rozkaz sťat také
představený alexandrijské církve Petr. Pro svůj ctnostný život a své
znalosti svatých Písem byl obzvláštní ozdobou biskupů. S ním stejný osud
stihl také mnoho jiných egyptských biskupů. Kněz antiochijské církve
Lucianus, muž velmi přísného života s velkou znalostí posvátných věd, byl
odvlečen do Nikomedie, kde tehdy právě dlel Maximinus. V přítomnosti vladaře
obhajoval svou víru a byl za to uvězněn a zabit. Ano v krátké době nám
všechno krásné nenávidějící Maximinus připravil tak strašné utrpení, že toto
pronásledování nám připadalo daleko strašnější než dřívější.
7. VÝNOS PROTI NÁM VYVĚŠEN NA
SLOUPECH
Rozhodnutí měst jakož i císařské výnosy proti nám byly vyryty na kovových
sloupech a ty postaveny na veřejných prostranstvích. To se ještě nikdy
nestalo. Školní děti dennodenně nevyslovovaly nic jiného než jméno Ježíše
Krista a Piláta a posměšná vymyšlená proti nám namířená Akta Pilátova.
Myslím si, že je vhodné uvést zde tento na sloupech uveřejněný Maximinův
výnos. Uvidíme velkohubou a drzou domýšlivost tohoto Boha nenávidějícího
muže, ale také všechno zlé nenávidějící božskou spravedlnost, která vzápětí
následovala. I když pronásledován Boží spravedlností, přece nedlouho potom
vydal písemně nařízení proti nám. Jeho výnos zní doslovně takto:
- Opis
překladu výnosu, který po rozhodnutí měst proti nám vydal, opsaný ze sloupu
v Tyru -
"Konečně dřívější bezmocná odvaha lidského rozumu se zmohla se
sebe setřást všechnu zatemnělost a temnotu bludu, který kdysi držel ne tak
bezbožného jako nešťastného člověka ve zkázonosné tmě nevědomosti, a dala mu
poznat, že vše spravují a řídí dobrotiví bozi. Nelze popsat jak bylo pro nás
radostné, příjemné a milé, že jste podali jasný důkaz vašeho zbožného
smýšlení vůči bohům. I dříve každý věděl, jak jste si vážili a ctili
nesmrtelné bohy. Svou víru jste projevovali ne prázdnými nic neříkajícími
slovy nýbrž obdivuhodnými činy. Proto by se vaše město mělo plným právem
nazývat sídlem nesmrtelných bohů. Z mnoha příkladů vychází najevo, že vás
nesmrtelní bohové vyznamenali svou návštěvou. Hle, vaše město, které kdysi
zapomnělo na to, co pro ně bylo důležité a zapomnělo prosit bohy, nyní
poznalo, že se přívrženci onoho prokletého bláznovství poznenáhlu zase
rozmohli a začínají svou činnost podobající se nic nešetřící doutnající
hranici, která znovu vzplane jasnými plameny. Bez ostychu jste se utekli k
naší zbožnosti jako k svému útočišti a prosili jste o pomoc a ochranu. Těmto
vašim spásonosným myšlenkám vzhledem k vaší správné víře vyšel zřejmě vstříc
nejvyšší a největší Zeus, ochránce vašeho slavného města, který ochraňuje
vaše vlastní bohy, vaše děti a ženy, vaše stáda a vaše domy před neštěstím a
zkázou. On vdechl vaším duším tuto spásnou myšlenku. Jasně a přímo vám
ukázal, jak dobré, vznešené a spasitelné je ctít jej, sloužit jemu a sloužit
i nesmrtelným bohům. Vždyť kdo je tak pošetilý a nerozumný, že nepoznává v
tom láskyplnou starostlivost bohů. Země se nezdráhá přijmout jí svěřená
semena a rolník nečeká zbytečně na úrodu. Nezuří na zemi války. Lidé
neumírají následkem sucha. Prudké větry nezdvíhají moře do výše. Nečekaná
bouře nepřináší zkázu.
Živitelka matka země se nezvedá strašným
zemětřesením, hory neotvírají své útroby. Jak každý ví, toto všechno a ještě
mnoho jiného se dříve často stávalo. Toto všechno se stalo kvůli
zkázonosnému a nicotnému bláznovství oněch bezbožných lidí v době, kdy tento
blud ovládal jejich duše a kdy hanbou pokryl téměř celou obydlenou zemi.'" O
něco dále tam stojí: "Pohleďte na osení na širých rovinách, jak bujně roste
a jak se vlní klasy. Pohleďte na louky, jak jsou krásné jak zavlažovány
deštěm nádherně kvetou. Pohleďte, jak obloha je opět klidná. Všichni by se
měli z toho radovat. Vaší zbožností, vašimi obětmi a vaší úctou k bohům moc
silného a mocného Marta se uklidnila. Všichni by se měli radovat z míru, že
žijeme v klidu a jistotě. A všichni, kdo propadli onomu slepému bludu a nyní
se ho zbavili a vrátili se k opravdu správnému názoru, měli by se nyní ještě
více radovat, poněvadž jako by uchráněni od nečekané vichřice či od těžké
nemoci mohou v budoucnu žít klidným životem. Ti však, kdo se drží svého
proklatého bláznovství, mají být podle vašeho přání vyhnáni z města a okolí
daleko odtud, aby takto vaším chvályhodným úsilím bylo město zbaveno každého
poskvrnění a bezbožnosti a podle vaší zděděné náklonnosti s náležitou úctou
vykonávalo svatou službu nesmrtelným bohům. Abyste věděli, jak příjemná nám
byla vaše návštěva a jak naše srdce je vám nakloněno, aniž jste o něco
prosili, udělujeme vám velkou milost vyprosit si za toto své bohumilé
smýšlení jakoukoli velkou milost, kterou si přejete. Učiňte to co nejdříve a
budete odměněni. Bude vám bez okolků dána. Toto vaše město jako projev
náklonnosti má být po všechny časy svědectvím vašeho zbožného smýšlení vůči
nesmrtelným bohům a vašim synům a vnukům připomínat že jste byli odměněni
naší dobrotivostí za vaše chování."
Tento výnos vydaný proti nám byl
zveřejněn v každé provincii. Z lidského hlediska vzal nám veškerou naději,
takže podle známého božského výroku i vyvolení, kdyby to bylo možné, by se
pohoršili. U většiny z nás již skorem zemřela naděje na pomoc. Když však ti,
kteří měli na starosti uskutečnit zmíněný výnos a dokonce v některých
provinciích byli ještě na cestě, náhle nám Bůh ochraňující svou církev
poskytl svou nebeskou pomoc a zkrotil tyranovu zlobu.
8. UDÁLOSTI V DOBĚ; HLADU, MORU A
VÁLKY
Obvyklé deště a průtrže mračen v zimní době ustaly. Nastal však
nečekaný hlad, k tomu mor a ještě jiné nemoci. Mimo to řádila ještě
jiná nemoc, totiž na těle se objevil vřed, který svým ohnivým vzhledem se
nazývá antrax, carbunculus, žhavý uhel. Tato nemoc se poznenáhlu rozšířila
po celém těle a pro postižené byla nebezpečná. Obzvlášť dlouho držela u oči
a oslepila velmi mnoho mužů, žen a dětí. Navíc tyran začal válku s Armény,
kteří byli odedávna přáteli a spojenci Římanů. Protože tam byli křesťané a
horlivě zachovávali své božské náboženství, pokoušel se tento nepřítel
Boží přinutit je k obětování bohům a démonům. Tak si z přátel udělal
nepřátele a ze spojenců protivníky. Toto všechno se stalo v jednu a touž
dobu a pokořilo drzou tyranovu vychloubačnost. Drze se totiž chlubil, že pro
jeho horlivost vůči bohům a pronásledování nás nemůže v jeho době
nastat žádný hlad ani mor ani válka. Tato utrpení v jedné a téže době
vytvářela současně předehru jeho úplnému zániku. Ve válce s Armény si i se
svými legiemi nešťastně vedl. Obyvatele jemu podrobené z měst současně
trýznil hlad a mor. Za jeden medimnus3
pšenice se platilo dokonce 2 500 attických drachem. Nespočet lidí ve městech
a ještě více na více na venkově umíralo. Dokonce bylo třeba z daňových
listin skorem úplně vyškrtnout venkovany, kterých bylo dříve v nich zapsáno
velmi mnoho poněvadž rychle za sebou z nedostatku potravy a kvůli moru
obyvatelé vymírali. Někteří bez váhání prodávali bohatším jen za trochu
jídla to nejdražší, co měli. Jiní se ponenáhlu zbavovali svého majetku a tím
upadali do ještě větší bídy. Ano, někteří jedli i odpadky z jídel a jedovatá
semena, což ohrožovalo jejich zdraví a přinášelo smrt. Některé urozené paní
v různých městech přinuceny bídou šly až tak daleko, že šly žebrat na
ulicích. Stud v jejich tvářích a jejich důstojné chování ukazovaly na jejích
výchovu. Jiné se pohybovaly jako stíny srnrti a zápasíce se smrtí a
neschopny vzpříma stát, padaly na zem. Ležíce na břichu úpěnlivě prosily o
kousek chleba. Hladem umořené měly ještě v posledním tažení tolik sil
k hlasitému nářku. Jiné asi bohatší se polekaly množství žebráků a když už
velmi mnoho toho rozdaly, staly se nakonec bezohledně tvrdými. Vždyť musily
očekávat, že i ony se brzy stanou žebráky. Na veřejných prostranstvích a v
ulicích zůstávaly obnažené mrtvoly po mnoho dní nepohřbené. Byl to
smutný pohled pro ty, kteří to viděli. Některé mrtvoly se staly pokrmem
psů. Pak ti ještě žijící začali zabíjet psy ze strachu, že by je
zuřiví psi mohli živé sežrat. Mor zachvacoval celé rodiny, které
nemohl zničit hlad, poněvadž měli ještě zásoby potravin. Takto umíralo zcela
náhle mnoho bohatých - místodržící, velitelé vojsk a tisíce jiných
hodnostářů -, jako by je úmyslně hlad přenechal moru. Všude bylo plno nářku.
Na ulicích, náměstích a silnicích nebylo nic jiného slyšet než pohřební
písně za doprovodu fléten a rámus dvou o sebe narážejících předmětů. Takto I
táhla smrt s dvěma uvedenými zbraněmi, morem a hladem, do boje a v krátké
době uchvátila celé rodiny. Dokonce dvě i tři mrtvoly bylo možno vidět
současně vynášet z jednoho a téhož domu. To byla odměna za Maximinovo
vychloubání a za rozhodnutí měst proti nám. Všestranná ochota křesťanů
pramenící ze zbožnosti se tehdy ukázala všem pohanům v nejkrásnějším
světle. Vždyť oni jediní v tolika a v tak velkých útrapách prokazovali
skutkem svůj soucit a lásku k lidem. Jedni každý den ošetřovali nemocné a
pohřbívali mrtvé. Těch bylo mnoho a nikdo se o ně nestaral. Jiní
shromažďovali vyhladovělé z celého města na jedno místo a rozdělovali jim
chléb. Když to vešlo všeobecně ve známost, velebili Boha křesťanů a
doznávali, že křesťané jsou opravdu zbožní a bohabojní lidé, poněvadž to
dokázali skutkem. Takovýmito případy dával veliký nebeský ochránce, Bůh
křesťanů, jasně najevo svůj hněv a nevoli za všechna ta nezměrná utrpení,
která nám pohané způsobili. Nám zase dal zazářit v plném lesku milostivý
paprsek své starosti o nás a i jako ve tmě zcela nečekaně zasvitnout nám
světlo pokoje. Tím bylo všem jasné, že Bůh sám řídí naše osudy. Čas od času
sice navštěvuje rozličným utrpením a když pokáral, opět se projeví jako
milostivý a milosrdný vůči těm, kteří v něho doufali.
3 Medimnus — atická měřice původně 52
l, později 59 1.
9. ZÁNIK TYRANÚ A JEJICH POSLEDNÍ SLOVA
PŘED JEJICH KONCEM.
Všemohoucí Bůh, Vládce nade vším a Vykupitel poslal proti oběma bezbožným
tyranům bohumilé muže císaře Konstantina a Licinia. Konstantin, jak jsme se
předtím zmínili, byl bohabojný muž, syn císaře, syn nejvýš bohabojného a
velmi rozumného otce. Licinius byl hodnostně druhý po něm. Oba byli moudří a
zbožní. Oba jim vypověděli boj a Bůh s nimi bojoval. V Římě nade všechno
očekávání svrhl Maxentia a Licinius nedlouho potom učinil tak vládci východu
Maximinovi. Maximinus, který tehdy ještě nebyl šílený, zemřel potupnou
smrtí. Konstantinus, který hodnostně zaujímal v císařství první místo, ze
soucitu k utlačovaným v Římě vytáhl proti Maxentiovi se vším vojskem, aby
vrátil Římanům jejich dřívější svobodu. Upřímně prosil Boha nebes a jeho
Slovo, Spasitele všech lidí Ježíše Krista o pomoc. Maxentius, který více
spoléhal na kouzla než na oddanost svých poddanných, se neodvažoval vyjít z
bran města. Nesčetné množství těžkooděnců a ostatního vojska mělo hájit
okolí Říma, městečka a města v celé Itálii. Císař Konstantin v důvěře v Boží
pomoc zaútočil na první, druhou a třetí bitevní linii a úplně je porazil.
Pak postupoval stále hlouběji do Itálie a byl již zcela blízko Říma. Bůh,
aby mu ušetřil boj s Římany, vyvedl tyrana jakoby spoutaného velmi daleko z
bran města a učinil zázrak, o jakém se zmiňuje Písmo .svaté. Velmi mnozí jej
považovali za vymyšlený, věřící za skutečný. Všichni, věřící i nevěřící,
kteří tento zázrak viděli, viděli co se skutečně stalo.
Jako totiž v
Mojžíšově době, kdy hebrejský národ byl bohabojný, Bůh "vozy i vojsko
faraonovo svrhl do moře a jeho na jednom voze sedící vybrané bojovníky
utopil v Rudém moři a vlna je zakryla" (Ex 15,4) také tak padli Maxentius,
jeho vojáci a tělesná stráž jako kámen do hlubiny. Před Boží mocí, která
byla s Konstantinem, se Maxentius obrátil na útěk a chtěl uprchnout přes
most, který sám ke své vlastní zkáze zbudoval přes řeku. Možno o něm právem
říci: "Jámu vykopal a vyhloubil, ale sám do ní padl" (Ž 7,16); "Jeho zloba
se vrátí na jeho vlastní hlavu" (Ž 7,16). Most přes řeku sestavený z člunů
se náhle potopil i s lidmi tam se nacházejícími. Nejprve Maxentius pak i
Maxentiova tělesná stráž. , Potopili se v nesmírných vodách jako olovo",
předpovědělo Písmo svaté (Ex 15,10). Plným právem mohli zpívat ti, kteří s
Boží pomocí zvítězili, co kdysi zpíval velký Boží služebník Mojžíš, který
vedl svůj národ: "Zpívejme Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil; koně a jezdce
svrhl do moře. Hospodin je můj pomocník, ochránce a záchrana. Kdo je mezi
bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti? Jsi
chvályhodný divotvůrce" (Ex 15,1, 2,11). Tak podobně Konstantin, když v
triumfálním průvodu vjížděl do Říma, opěvoval všemohoucího Boha, který mu
propůjčil vítězství. Zde jej všichni přivítali, senát, rytíři a všechen
římský lid s ženami i dětmi. S upřímnou radostí jej hlasitě vítali jako
svého osvoboditele, zachránce a dobrodince. Konstantin ve své jistě vrozené
úctě k Bohu nenechal se tímto provoláváním nijak svést. Nezpychl takovými
chvalořečmi, nýbrž z vděčnosti za Boží pomoc rozkázal, aby jeho soše
postavené na jeho počest dali do ruky vítězné znamení Kristova umučení.
Sochu
se spásonosným znamením kříže v ruce pak postavili na
nejnavštěvovanějším náměstí ve městě. Na podstavec sochy dal Konstantin
vysekat latinský nápis: "Tímto spásonosným znamením, které je pravým
znamením statečnosti, jsem vaše město zachránil a osvobodil ze jha tyrana,
senátu a římskému lidu znovu vrátil se svobodou dřívější důstojnost a lesk."
Konstantin a s ním císař Licinius, který tehdy ještě nezměnil své
smýšlení a nebyl ještě šílený, se snažili zavděčit se Bohu jako příčině
svého štěstí a oba svorně vydali společně úplný obsáhlý zákon ve prospěch
křesťanů. Také Maximinovi, který tehdy ještě ovládal východní provincie a
předstíral přátelství, podali zprávu o zázraku, který učinil Bůh, o
vítězství nad tyranem a také o samotném zákonu. Ten však jako tyran z těchto
zpráv velmi zesmutněl. Přece však jen chtěl vzbudit dojem, že je s nimi
zajedno, ale také neměl odvahu ze strachu před těmi, kteří byli kolem něho,
přípis zatajit. Proto jako by z vlastního popudu napřed poslal podřízeným
místodržícím následující dopis ve prospěch křesťanů. V něm v lživé přetvářce
tvrdil o sobě věci, které nikdy nevykonal.
V překladu opis dopisu samovládce Maximina
"Jovius Maximinus Augustus Sabinovi.
Tvé vznešenosti a všem lidem je podle mého názoru známo, že naši páni
rodiče Dioklecian a Maximianus, když téměř všichni lidé opustili službu
bohům a připojili se ke křesťanům, dali plně odůvodněný rozkaz aby lidé,
kteří odpadli od služby nesmrtelným bohům, byli veřejně potrestáni a
pokáráni a znovu tak přivedeni uctívat
j bohy. Když šťastným osudem jsem
přišel ponejprv na východ a poznal, že na mnoha místech je velmi mnoho lidí,
kteří by mohli být státu užiteční, ale z dříve uvedeného důvodu měli být od
soudců posláni do vyhnanství, přikázal jsem každému soudci nepostupovat v
budoucnu násilně proti obyvatelům provincie, nýbrž laskavostí a napomenutím
je pohnout ke službě bohům. Soudci jednali podle mého rozkazu, a proto nikdo
víc nebyl vyhnán z východních provincií, ani s ním nebylo násilně jednáno.
Právě toto mírné jednání vůči nim však způsobilo, že znovu sloužili bohům.
Když jsem v uplynulém roce přišel do Nikomedie a tam pobýval, občané tohoto
města mi ukázali obrazy bohů a stále mne prosili, aby křesťanům nebylo
dovoleno žít v jejich
I vlasti. Když jsem se dozvěděl, že v oněch
krajinách žije velmi mnoho lidí tohoto náboženství, odpověděl jsem jim, že
bych rád vyhověl jejich prosbě, avšak vidím, že prosba nevychází ode všech.
Každý sám že se musí rozhodnout, zda chce setrvat v této pověře či zda chce
uznat bohy. Nicméně jsem se cítil zavázán obyvatelům Nikomedie i ostatních
měst, která mne velmi důrazně prosila, aby ani jeden křesťan
nesměl
bydlet v jejich městě, jim milostivě odpovědět. Vždyť všichni císařové
jednali stejné. Líbilo se to i bohům, jejichž pomocí je chráněno lidstvo a
zachováván pořádek ve státě. Proto i já jsem se rozhodl vyhovět takové
prosbě, kterou vznesli ku prospěchu bohů.
Již dříve jsem Tvé vznešenosti
napsal a nařídil, aby se s obyvateli provincie, kteří si chtějí toto
náboženství podržet, nezacházelo tvrdě, nýbrž laskavě a mírně a vojáci i
jiní aby jim nenadávali a špatně s nimi nejednali, nýbrž laskavým
napomenutím je pohnuli k uctívání bohů. Považoval jsem za vhodné Vaši
vznešenost tímto dopisem na to. upozornit. Jestliže se pak někdo z vlastního
popudu rozhodne sloužit bohům, je třeba laskavě jej přijmout. Pakliže se
však rozhodne setrvat ve svém náboženství, to ponechávám na něm. Podle
tohoto rozkazu se musí nyní Vaše vznešenost řídit. Nikdo nesmí naše
obyvatele urážet a s nimi špatně zacházet. Jak bylo předtím podotknuto,
sluší se naše obyvatele laskavým napomenutím přivést zpět ke službě bohům.
Aby se o tomto rozkazu dozvěděli všichni obyvatelé, postaráš se o uveřejnění
našeho rozkazu."
Poněvadž Maximinus již dříve, aby se zalíbil, ukázal
své vrtkavé a neupřímné smýšlení, byl tento rozkaz nyní považován za
nehodnověrný. Rozkaz vydal jen z přinucení, ne však z upřímného smýšlení.
Proto se nikdo z našich neodvažoval veřejně konat bohoslužebné shromáždění
či veřejně projevit svou víru, poněvadž o něčem takovém se v přípise
nemluvilo. Přípis jen přikazoval nás chránit před urážkami, nevyzýval nás
však pořádat bohoslužebné shromáždění, stavět kostely či konat jen obyčejné
bohoslužby. A přece ochránci pokoje a úcty k Bohu, Konstantin a Licinius, to
dovolili výnosy a zákonem všem svým poddaným. Kdyby bezbožného Maximina
nestihl trest a nakonec nezlomil jeho vůli, rozhodně by neustoupil.
10. VÍTĚZSTVÍ BOHUMILÉHO CÍSAŘE
Co k tomu Maximina donutilo, bylo toto: Přidělená část říše byla pro něho
příliš veliká. Z nedostatku císaři tak nutného rozumu spravoval tuto část
říše špatně a k tomu byl nadmíru ješitný. Ke svým spoluvladařům, kteří jej
rodem, chováním, vzděláním, důstojností, rozumem a, co je hlavní, mravností
a úctou k pravému Bohu předčili, se choval velmi zpupně. Dával si ty
nejvyšší tituly a hodnosti. Později jeho ješitnost vyústila v šílenství.
Porušil smlouvu, kterou uzavřel s Liciniem, a vypověděl mu nesmiřitelný boj.
V krátkém čase nastal všeobecný, zmatek. Města žila ve strachu. Pak s velkým
počtem vojska vytáhl do bitvy proti Liciniovi. Pyšně spoléhal na pomoc
démonů, které pokládal za bohy, a na velký počet válečníků. V boji zůstal
bez Boží pomoci a Licinius zvítězil pomocí toho, který jediný je Bohem
všech. Maximinus nejprve ztratil své legie, na které spoléhal, pak jej
opustila i jeho tělesná stráž a přešla k vítězi. Na to zbabělec spěšně
odhodil jemu nepatřící císařské hodnosti a vmísil se malomyslně, nestatečně
a ne jako voják mezi dav. Pak odtud uprchl. Aby se zachránil, skrýval se ve
vesnicích a na jiných místech a jen stěží unikl protivníkovi. Svým činem
ukázal na pravdivost a hodnověrnost božského výroku "Nezvítězí král početným
vojskem ani silák se nezachrání svou velikou udatností; zklame kůň, když jde
o vítězství, nezachrání se svou velikou silou; hle, Hospodinovo oko bdí nad
těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše
vyrval ze smrti" (2 32,16,18). Pokryt hanbou vrátil se tyran do svých zemí.
Tam ve své zuřivosti nechal kněze a proroky kdysi jím uctívaných bohů a
jejichž věštbami povzbuzen začal válku a chtěl je zabít jako kejklíře a
podvodníky a k tomu ještě jako zrádce jeho štěstí. Pak vzdal Bohu křesťanů
čest a vydal zákon, který křesťanům zaručoval plnou a neomezenou svobodu.
Brzy na to však zemřel strašnou smrtí. Jím vydaný zákon zní takto:
-
opis tyranem vydaného výnosu ve prospěch křesťanů přeložený z latiny do
řečtiny
"Samovládce a císař Gaius Valerius Maximinus, vítěz nad Germány
a Sarmaty, zbožný, šťastný, nepřemožitelný Augustus.
Neustále myslíme na
blaho svých poddaných v provinciích a rádi jim poskytujeme všechno, co
vyžaduje zájem všech a co slouží k obecnému prospěchu, co je k dobru státu a
co si přeje každý jednotlivec. To je podle našeho názoru všem známo a
věříme, že je si toho každý vědom. Již před nějakou dobou jsme se dozvěděli,
že pod záminkou rozkazu našich nejvznešenějších rodičů Diokleciana a
Maximiana
byla úplně zrušena shromáždění křesťanů. Shledali jsme také,
že úředníci utlačují a okrádají naše poddané, o které se velmi pečlivě
staráme, a že se to dále rozmáhá, takže křesťané přišli o svůj majetek.
Proto jsme v uplynulém roce napsali a rozkázali místodržícím provincií toto:
Jestliže někdo z této sekty chce žít podle svého náboženství, může bez
překážek setrvat ve svém úmyslu a nikdo jej nesmí obtěžovat ani klást mu
překážky a každý se beze strachu může rozhodnout, jak chce. Ani nyní nemohlo
nám být utajeno, že někteří soudci se náležitě neřídili našimi nařízeními a
tím vzbudili u poddaných nedůvěru vůči našim příkazům, dokonce pojali
myšlenku
! připojit se k jejich náboženství. Aby do budoucna odpadly
podezřívání, nedůvěra a strach, rozhodli jsme se uveřejnit tento výnos. Tím
má být všem jasné, že těm, kteří chtějí následovat tuto sektu a toto
náboženství, je tímto naším milostivým dovolením povoleno, jak si kdo přeje
a jak je zvyklý žít podle tohoto náboženství. Také je jim dovoleno znovu si
stavět své Boží domy. Aby se naše milost ještě více projevila, vydali jsme
ještě toto nařízení: Jestliže křesťané měli dříve některé domy a pozemky v
právoplatném vlastnictví a tyto podle rozkazu našich otců propadly státu
nebo se staly vlastnictvím města, ať všechen tento majetek podle našeho
příkazu je koupí či darováním znovu vrácen dřívějšímu majiteli, křesťanům.
Tím nechť každý pozná naši dobrotivou starostlivost."
Toto jsou nařízení
samovládce, která ani za necelý rok následovala po výnosu uveřejněném na
železných sloupech. Tedy ad téhož muže. v jehož očích jsme krátce předtím
vyhlíželi jako bezbožní, bezectní lidé a škůdci lidského pokolení, takže
jsme nesměli bydlet nejen v malých městech nýbrž ani na venkově či poušti,
byla nyní vydána nařízení ve prospěch křesťanů. Těm, kteří ještě nedávno
před očima tyrana nacházeli konec svého života v ohni okovech, u dravé zvěře
a ptáků a kteří jako bezcenní a bezbožní lidé vytrpěli všechny druhy trestů,
mučení a smrt, těm je nyní od téhož tyrana dovoleno hlásit se k svému
náboženství a stavět kostely. Ano, dokonce jim přiznává veřejně užívat svého
práva.
Když Maximinus učinil tento ústupek, zemřel náhle sražen Božím
bičem v druhé bitvě.4 Právě kvůli tomuto ústupku za to vytrpěl méně, než si
zasloužil. Přece však, jak je tomu u vojenských velitelů, kteří umírají
slavnou smrtí za čest a za své příslušníky beze strachu v boji, takto
Maximinův život neskončil. Když totiž. jeho vojsko stálo v poli připraveno k
boji, on zůstal doma a skrýval se. Zde jej jako hříšného nepřítele Božího
stihl patřičný trest. Boží bič jej náhle šlehal po celém těle. Ve strašných
bolestech a mukách se válel po zemi. Málem že nezemřel hlady. Maso na jeho
těle mu odpadávalo a Bohem seslaný neviditelný oheň jej sžíral. Jeho
dřívější podoba zmizela a po dlouhé nemoci zůstala jen jakási kostra. Proto
také přítomní považovali jeho tělo jen za hrob jeho duše, která v mrtvém a
zcela zetleném těle byla pohřbena. Žárem pronikajícím až k marku kostí mu
vystoupily oči z důlků, takže úplně oslepl. Ale ještě teď byl v něm život, i
když prosil Pána, aby poslal na něho smrt. Nakonec ještě přiznal, že je to
zasloužený trest za strašné jednání s křesťany, a pak vypustil duši.
11. ZÁNIK OSTATNÍCH NEPŘÁTEL KŘESŤANSKÉHO
NÁBOŽENSTVÍ
Když Maximinus, který jediný, ale také nejhorší ze všech nepřátel
křesťanského náboženství ještě zůstal, takto zakončil svůj život, milostí
vševládnoucího Boha byly budovány od základů nové kostely. K poctě
všemohoucího Boha Kristovo učení znovu zazářilo a získalo větší svobodu než
dříve. Bezbožné nepřátele křesťanského náboženství naproti tomu stihla velká
hanba. Nejdřív sám Maximinus byl od vladařů prohlášen za nepřítele státu a v
uveřejněných výnosech byl uváděn jako nejbezbožnější nejzlořečenější tyran.
Všechny obrazy jeho a jeho dětí vyvěšené ve všech městech na jeho počest
byly jednak shozeny na zem a zničeny, jednak obličeje na obraze přemalovány
černou barvou až k nepoznání. Stejným způsobem byly také k jeho poctě
postavené sochy sraženy a rozbity a pro všechny, kteří se chtěli posmívat a
nadávat, byly předmětem posměchu.
Potom byly i ostatním nepřátelům
náboženství odňaty všechny jejich pocty a přívrženci Maximina, kteří, aby se
mu zalichotili, nejvíce řádili proti našemu náboženství a proto se jim od
něho dostávalo hojných poct, byli pobiti. Mezi ně patřil Peuketios, velmi
vážený muž a Maximinův důvěrný přítel. Dvakrát či třikrát jej Maximinus
učinil konzulem a ministrem financí. Stejně tak i Kulkianos. Zastával rovněž
nejvyšší státní úřady a proslavil se nesčetnými popravami křesťanů v Egyptě.
A další jiní, kteří byli oporou Maximinovy tyranie. Božská spravedlnost
žádala trest i pro Theotekna. Nezapomněla na jeho zacházení s křesťany. Jako
by se na něho štěstí usmálo, když dal v Antiochii postavit sochu modly.
Maximinus jej ustanovil místodržícím. Když pak Licinius přišel do Antiochie,
dal pochytat kouzelníky a proroky a kněze oné sochy dal mučit. Chtěl se tak
dozvědět, jakým způsobem podváděli. Na mučení nezatajovali pravdu. Přiznali,
že mysterie jsou podvodem vymyšleným Theoteknem. Nad všemi vyslovil Licinus
zasloužený trest. Po velkém mučení potrestal smrtí nejdřív Theotekna a pak i
jeho spoluúčastníky. Po nich i Maxirninovy děti, které Maximinus poctil
císařskou hodností a dal jim postavit sochy a obrazy. Konečně týž velmi
potupný osud jako předtím uvedené stihl i tyranovy příbuzné, kteří ve své
nadměrné pýše se rozhodli utiskovat všechny lidi. Nepoučili se, ani
nepoznali ani nepochopili ono napomenutí Písma svatého: "Nespoléhejte na
knížata, na člověka, u něhož není spásy; když vyjde jeho dech, vrací se do
své půdy. tehdy zhatí všechny jeho plány" (Ž 145,2,3).
Když nyní byli
takto bezbožní odstraněni s cesty, měli Konstantinus a Licinius moc jim
patřící pevně ve svých rukou. Pamětliví dobrodiní uděleného jim Bohem,
vyvarovali se každé nenávisti vůči Bohu a svou lásku k ctnostem, k Bohu,
svou úctou a vděčnost vůči Bohu projevili zákony vydanými ve prospěch
křesťanů.
Kniha X.
1. BOHEM DAROVANÝ KLID
Bohu, vládci a králi vesmíru a v největší míře i Vykupiteli a zachránci
našich duší Ježíši Kristu, skrze nějž prosíme, aby nás osvobodil ode všech
vnějších bouří, patří dík za všechno. Kéž stále zachová pevný a
neotřesitelný trvalý mír.
Velmi vznešený Pauline,1
poněvadž jsem na tvé přání zařadil i tuto desátou knihu k předcházejícím
knihám Církevních dějin, chci ti věnovat i tuto knihu. Abych j tak řekl,
bude pečetí za celým dílem. Z dobrého důvodu uvedu zde také plném
znění
slavnostní řeč při příležitosti znovu postavení kostela, kterou jsem měl v
Tyru. I Uposlechl jsem rozkaz božského Ducha "Zpívejte Hospodinu píseň
novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice,. jeho
svatého ramene; Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů
zjevil svou spravedlnost" (Ž. 1,2). Dovol, abychom nyní podle tohoto výroku
zazpívali novou píseň. Vždyť po oněch událostech, na které je hrůza pohledět
a těžké o nich vyprávět, byli jsme hodni vidět a oslavit, co si mnoho
opravdu spravedlivých lidí a Božích mučedníků před námi přálo vidět a
neviděli, slyšet a neslyšeli. Avšak ti před námi dostali rychle vytoužená
dobra. Jsou v nebi a v ráji požívají božských radostí. Přiznáváme, že i to
co prožíváme, je víc než si zasloužíme, a žasněme nad milostí toho, který
nám daroval takový dar. Obdivujeme a náležitě si toho vážíme. Dosvědčujeme
pravdivost předpovědi Písma svatého: , Pojďte, pozorujte Boží skutky, které
učinil k úžasu země; tlumí války až po samé hranice země, láme luky, přeráží
oštěpy a štíty pálí ohněm" (Ž 45,9,10). Toto se v naší době jasně splnilo.
Proto chceme v radostné náladě pokračovat ve svém vyprávění.
Udaným
způsobem bylo celé pokolení Božích nepřátel vyhubeno. Zmizelo s očí tak
rychle, že se i tady splnil božský výrok "Viděl jsem zpupného bezbožníka,
vypínal se jako košatý libanonský cedr; přešel jsem - hle, už ho nebylo,
hledal jsem ho - a nenašel" (Ž 36,35,36). Jasný, teplý, bezmračný den
zazářil nyní paprsky
! nebeského světla Kristovým církvím po celé zemi.
Avšak i ti, kteří stáli mimo naše společenství, mohli s námi, i když ne
stejně tedy aspoň částečně, se těšit z dober darovaných Bohem.
1 Paulinus — kněz v Antiochii, pak
biskup v Tyru a podle Philostorgia antio-chijským patriarchou (kolem r.
330). Dal podnět Eusebiovi k napsání Církevních dějin.
2. ZNOVUBUDOVÁNÍ KOSTELŮ
Všichni byli nyní zbaveni skličujícího panství tyranů. Zbaveni dřívějších
útrap každý svým způsobem vyznával, že ochráncem zbožných je jedině pravý
Bůh. Zvláště byl s námi, kteří jsme svou naději vložili do Božího
Pomazaného. Nevýslovná vnitřní radost a jakýsi druh nebeské radosti zářily z
našich tváří, když jsme viděli, že všechna před nedávnem bezbožností tyranů
zbořená místa jako by po smrtelném pádu ožila. Znovu byly chrámy stavěny od
základů až do úžasné výšky a byly ještě krásnější než ty předtím zbořené.
Ano, i nejvyšší páni se sami snažili četnými ve prospěch křesťanů vydanými
zákony zvýšit a rozmnožit velikou Bohem nám prokazovanou milost. Biskupové
dostávali od císaře osobní listy a s nimi hodnosti, dary a peníze. Nebylo by
nevhodné včlenit tyto přípisy do našich Dějin jako posvátné památky, aby se
o tom dozvěděla příští pokolení.
3. SVĚCENÍ KOSTELŮ NA VŠECH MÍSTECH
Viděli jsme, po čem jsme toužili. Ve všech městech se konaly slavnosti a
světily se nové kostely. Při této příležitosti se shromažďovali biskupové a
z dalekých a cizích krajin proudili lidé k slavnostem. Lidé rozličných
národností se k sobě chovali přátelsky a jednota těchto údů Kristova těla
vytvářela harmonický celek. Nyní se splnila prorocká předpověď, která
tajemným způsobem předpovídala, že "kosti ke kostím, nohy k nohám se
připojovaly" (Ezech. 37,7), a co ještě toto prorocké místo nejasně
předpovídalo. Byla to síla Ducha Svatého, která pronikala všemi údy, jednota
srdce a jedna mysl všech, tatáž radostná víra a jeden chvalozpěv zazníval ze
všech úst. Církevní představení konali krásné obřady. Krásná byla i svatá
služba kněží, krásné byly i velice vznešené církevní obřady. Bylo zde slyšet
žalmy a ostatní Bohem dané zpěvy, tam zase bylo vidět tajemné bohoslužebné
úkony. Také se konala tajuplná slavnost utrpení Spasitele. K tomu velké
množství lidí každého věku a pohlaví děkovalo upřímně a radostnými pocity
Bohu, dárci všeho dobrého. Také každý z přítomných biskupů měl slavnostní
řeč a jak mohl nejlépe se snažil vyzdvihnout slavnost.
4. SLAVNOSTNÍ ŘEČ
Při církevní slavnosti měl také muž průměrného nadání řeč před velmi
mnoha přítomnými biskupy, kteří jej tiše a uctivě poslouchali. Obrátil se
zvláště k jednomu z nich,2
k Bohu velmi milému biskupu, jehož úsilím byl v Tyru vybudován nejkrásnější
a nejvznešenější chrám z celé Fenicie. Řeč zní takto:
- slavnostní řeč
při zbudování kostelů věnovaná biskupu v Tyru Paulinovi "Boží přátelé a
kněží, oblečení do dlouhého posvátného taláru (podérés), ozdobeni čestnou
nebeskou korunou, pomazáni božským olejem a oděni kněžským rouchem Ducha
Svatého, a ty, vznešená ozdobo tohoto nového svatého chrámu, od Boha sice
ozdoben stařeckou moudrostí učinil jsi v mladické síle velkolepé dílo. Od
Boha, jemuž vše patří, obdržel jsi výjimečnou poctu postavit a obnovit
Kristu, jeho jednorozenému a prvorozenému Slovu i jeho svaté bohumilé
nevěstě tento pozemský příbytek. Mohl bych tě nyní nazvat novým Besaleelem,
stavitelem Božího stánku, či Šalamounem, králem nového daleko vznešenějšího
Jeruzaléma, či novým Zorobabelem, který jsi Božímu chrámu dal mnohem větší
krásu než jaký byl dříve,
i vy ovečky svatého stáda Kristova, dome pro
znamenité řeči, školo skromnosti, ctihodní a bohumilí zbožní posluchači!
Již dávno jsme věděli prostřednictvím čtení z Písma svatého o úžasných
Božích znameních a obdivuhodných dobrodiních, která lidem prokazuje Bůh.
Směli jsme zpívat k Bohu se vznášející chvalozpěvy a směli říci: "Bože,
slýchali jsme na vlastní uši, naši otcové nám vyprávěli, cos vykonal za
jejich časů v pradávných dobách" (Ž 43,2). Avšak nyní poznáváme mocnou ruku
a nebeskou pravici našeho předobrotivého Boha a Krále králů ne pouze tím, že
o tom slyšíme, nýbrž my vidíme ve skutečnosti na vlastní oči hodnověrnost a
pravdivost oné staré zprávy. Proto můžeme velmi hlasitě zazpívat další
vítěznou píseň "Jak jsme to slýchali, tak jsme to viděli v městě Hospodina
zástupů, v městě našeho Boha" (Ž 47,9). Které jiné to je město než právě
toto nově zřízené a Bohem postavené, kostel živého Boha, sloup a opora
pravdy? I zde platí "Slavné věci o tobě vyprávějí, město Boží" (Ž 86,3).
Poněvadž nás všemohoucí Bůh milostí svého Jednorozeného v něm shromáždil,
nechť každý povolaný řekne: "Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu
Hospodinova půjdeme" (Ž 121,1) a "Hospodine, miluji tvůj dům, místo, kde
přebývá tvá krása" (~ 25,8). Velebme Boha nejen každý sám pro sebe, nýbrž
všichni najednou volejme: "Hospodin je veliký, velmi je chvály hodný v městě
našeho Boha, na jeho svaté hoře" (Ž 47,1). Opravdu je velký. Velký. vysoký,
dlouhý je i jeho dům a odpovídá kráse lidských synů. Veliký je Pán, který
činí zázraky. Veliký, který tvoří velké, nevyzpytatelné, krásné a užitečné,
a toho je bezpočet. Veliký je který mění čas i hodiny, který krále dosazuje
i sesazuje, chudáka pozdvihuje z prachu a ze smetiště povyšuje chudého (~
112,7). "Mocné sesadil s trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými
věcmi a bohaté propustil s prázdnou" (L,k 1,52). Nejen věřícím, ale i
nevěřícím potvrdil pravdu toho, co se kdysi stalo, On, divotvůrce, který
činí velké věci, Pán všeho, Stvořitel celého světa, všemocný, nejvýš dobrý,
jeden a jediný Bůh. Neustále zpívejme novu píseň tomu, který "sám učinil
velké věci, neboť jeho milosrdenství je věčné; On potřel veliké krále a
zabil mocné krále, neboť jeho milosrdenství je věčné; On si vzpomněl na nás
v našem ponížení a vysvobodil nás od všech protivníků" (Ž 135,4,17,23,24).
Nepřestávejme velebit Otce všech! Velebme i druhého původce našeho
štěstí, původce poznání našeho Boha, učitele pravého náboženství, hubitele
hříšníků, který zahubil tyrana, zlepšil poměry, totiž Ježíše, který nás
vysvobodil z naší bídy. Vždyť on jako jediný, předobrý Syn předobrého Otce
velmi ochotně vzal na sebe naši velmi pokaženou přirozenost a jak zkušený
lékař se snaží zachránit nemocného. Dotýká se ošklivého, má soucit s cizí
bolestí a nás, kteří jsme nebyli pouze nemocní, ani jsme neměli strašné
vředy a otevřené rány, ale už jsme byli mezi mrtvými, vysvobodil svou smrtí
z propasti smrti. Žádný nebeský duch neměl tolik moci, aby vykoupil tolik
lidí, aniž by mu to uškodilo. On se ujal naší strašné bídy, On snášel naše
utrpení, On vzal na sebe tresty za naše hříchy. Nás, kteří jsme nebyli jen
napolo mrtví, nýbrž byli už v hrobě a zapáchali jsme, tehdy i nyní svou
láskyplnou starostlivostí znovu a zcela proti našemu očekávání zachránil a
učinil nás účastníky na plnosti dober svého Otce, On, dárce života, dárce
světla, náš velký lékař, Král a Pán, Kristus, Pomazaný Boha. Když celé
lidské pokolení svedeno zločinnými démony a Boha nenávidějícími duchy bylo
pohřbeno do temné noci a hluboké tmy, tehdy roztavil jednou pro vždy svým
jedinečným příchodem pevná pouta našich hříchů jako vosk, který se roztaví
paprsky slunce. Nad takovou velkou milostí a dobrodiním skorem pukl
nenávistný démon, který nenávidí všechno dobré a miluje všechno špatné, a
vytáhl proti nám s celou svou smrtonosnou mocí. Nejprve jako vzteklý pes,
který zuby chytá po něm házené kameny a svůj vztek si vylévá na neživé
hmotě, obrátil svůj zvířecí hněv na kameny modliteben, na neživou hmotu
budovy, aby tak, jak si myslil, zničil i církev. Pak jeho strašný sykot a
jeho hadí zpěv zazněl v hrozbách bezbožných tyranů, jindy zase utrhačných
nařízení bezbožných tyranů. Plival svůj smrtonosný jed, otrávil jím zasažené
duše a téměř je usmrtil smrtonosnými obětmi k poctě mrtvých model. Nakonec
poštval divou zvěř a obludy v lidské podobě proti nám.
Po této zkoušce,
ve které velmi stateční bojovníci Božího království prokázali svou
vytrvalost a statečnost, anděl veliké rady, velký Boží vojevůdce vyhladil a
zničil nyní své nepřátele a odpůrce tak rychle, že se zdálo, jako by jejich
jméno tu nikdy nebylo. Své přátele a přívržence však povýšil nejen nad lidi,
nýbrž dokonce i nad nebeské mocnosti, nad slunce, měsíc a hvězdy, nad celé
nebe a zemi a nad všechno pomyšlení. Nejvyšší vladaři u vědomí své
důstojnosti Božím dobrodiním jim prokázané plivali do tváře mrtvým modlám,
opovrhovali bezbožnými zvyky při uctívání démonů, vysmáli se starému od otců
zděděnému bludu a uznali jednoho jediného Boha, svého a všech lidí
dobrodince. Vyznávají Krista jako Božího Syna a Krále všech, nazývají jej na
sloupech Spasitelem a na těchto sloupech píší o jeho činech a vítězství nad
bezbožnými ve světovládném městě velkými písmeny na věčnou památku.
Náš
Spasitel Ježíš Kristus, jediný věčný, je tedy také od nejvyšších osobností
na zemi uznán ne jako obyčejný od lidí pocházející král, nýbrž jako pravý
Syn nejvyššího Boha a jako Bůh je vzýván v modlitbách. Plným právem. Vždyť
který král dosáhl takové slávy, že všichni lidé na zemi jej chválí a o něm
mluví? Který král dal tak spravedlivé a tak moudré zákony, že je znají
všichni lidé od jednoho konce země ke druhému? Kdo přeměnil svými mírnými a
laskavými zákony hrubé mravy barbarských národů? Kdo, ač celá staletí byli
všichni proti němu, ukázal tak nadlidskou sílu, která den ze dne více
mohutní a má stále mladickou sílu? Kdo dal vzniknout lidu, který předtím
nebyl znám ani jménem, ne v nějakém odlehlém koutu země, nýbrž po celém
světě, kde svítí slunce? Kdo opatřil své bojovníky zbraněmi zbožnosti, že
jejich duše v bojích s odpůrci se ukázaly tvrdšími než diamant? Který král
po své smrti má takovou moc, že vítězí nad nepřítelem a obsazuje vesnice,
města Řeků a barbarů i s jejich paláci a skvostnými chrámy? Nejsou ku
příkladu krásné ozdoby a dary v tomto chrámu důkazem velkolepé, úžasné a
obdivuhodné vlády našeho Spasitele? Vždyť i nyní "řekl a stalo se, přikázal
a bylo učiněno" (Ž 32,9). Kdo by mohl odporovat vůli vševládnoucího,
přikazujícího Slova, které je Bohem?
Kdybychom chtěli toto vysvětlit a
zamyslit se nad tím, bylo by třeba vlastní přednášky. Stejně je tomu,
kdybychom chtěli ukázat, jak horliví byli ti, kteří pracovali na této
stavbě, a jak si toho váží ten, kterého oslavujeme jako Boha. Bůh v nás vidí
živý chrám. Prohlíží si dům zbudovaný ze živých pevných kamenů, jehož dobrý
a jistý základ tvoří apoštolové a proroci a jehož základním kamenem je sám
Ježíš Kristus. Toho zavrhli nejen špatní stavitelé starého již
neexistujícího chrámu, ale i nynější špatní stavitelé. Avšak Otec tehdy jako
nyní učinil Ježíše Krista základním kamenem naší společné církve. Jestliže
nyní někdo vidí tento živý chrám živého Boha, jímž jste vy - tím myslím
svatyni důstojnou Boha, kam lidé nevidí, tu opravdovou velesvatyni - kdo se
odváží chovat se povýšenecky? Kdo jiný však může svým zrakem proniknout do
onoho svatého tajemství než sám velký velekněz, kterému jedinému je dovoleno
poznat tajemství každé rozumem obdařené duše? Přece snad je to dopřáno i
druhému na druhém místě po Kristu, totiž učiteli tohoto zástupu, kterého
nejvyšší velekněz jako druhého po sobě ozdobil kněžstvím, pastýři vašeho
Božího stádce. Toho volbou a rozhodnutím Otce dostal váš lid za svého
představeného. Toho také ustanovil za svého tlumočníka, za nového Arona či
Melchisedecha. Je obrazem Božího Syna a bude jím pomocí vaší modlitby i
nadále. Tomu nechť je dovoleno po onom prvním a nejvyšším veleknězi, i když
ne jako prvnímu, přece jako druhému pohlédnout do vašich duší. Mnohaletým
cvičením naučil vás všechny svou horlivou starostlivostí ukázněnosti a víře.
On je více než každý jiný schopen složit pravdě odpovídající účty z toho, co
s Boží pomocí vykonal.
Náš první a nejvyšší Velekněz říká: "Cokoli vidí
činit Otce, to činí podobně i Syn" (J 5,19). Tento - Paulinus - rovně hledí
nezakalenýma očima na prvního svého učitele. Uvažuje o všem, co činí jeho
pravzor a snaží se pokud možno podobat se mu. Nijak nestojí za oním
Beseleem, kterého Bůh si zvolil za budovatele onoho svatostánku podle
nebeského vzoru a proto jej k tomu obdařil moudrostí, rozumem a zručností v
každém umění. Tak i tento náš Paulinus nesl v sobě obraz Krista, Slovo,
Moudrost, Světlo. Nelze popsat s jakou dovedností, s jakou bohatou a
marnotratnou rukou ducha, s jakou štědrostí vás všech, když jste se velmi
horlivě velkolepými příspěvky jakéhokoli druhu účastnili na této stavbě,
postavil tento vznešený viditelný chrám nejvyššího Boha podle vzoru onoho
vznešeného neviditelného chrámu. Především je třeba uvést, že přes úklady
nepřátel a přesto že místo bylo znečistěno, se nevzdal. Nenechal se odradit
zlobou těch, kteří na tom měli vinu, ačkoli si mohl při velkém počtu míst ve
městě zvolit nějaké jiné, čímž by si usnadnil práci a zbavil se mnohých
těžkostí. Nejprve se dal do práce sám. Pak horlivě povzbuzoval lidi,
shromáždil velké množství lidí a dal se do prvního boje. Považoval totiž za
vhodné, aby právě tento kostel, na který zaútočili nepřátelé, který dříve
tolik trpěl, zakusil s námi i před námi tatáž pronásledování a jako matka
ztratil své děti, měl účast na velkém daru Všemohoucího.
Když velký
pastýř zahnal divou zvěř, vlky a strašné šelmy všeho druhu a, jak říká svaté
Písmo, rozbil Ivům tlamu, chtěl potom, aby se děti znovu sešli na jednom
místě. Znovu postavil ovčinec. Zahanbil tak pomstychtivého nepřítele a ve
vší nahotě ukázal Bohu nepřátelské jeho chování. Není již viditelných
nepřátel Boha. Krátký čas naháněli strach a nyní sami dostali strach. Stihl
je spravedlivý trest. Sebe, své rodiny, přátele přivedli do záhuby.
Předpovědi napsané ve svatých Písmech se splnily. Vedle jiných pravd říká
totiž Boží slovo o nich i toto: "Bezbožní tasí meč, napínají svůj luk, aby
sklátili ubožáka a chudáka, aby povraždili ty, kdo žijí správně; meč jim
však vnikne do vlastního srdce a jejich luky se zlámou (Ž 36,14,15); zanikla
jejich památka (Ž 9,6,7)". V neštěstí "křičeli o pomoc, ale nikdo jim
nepomáhal; volali k Hospodinu, ale neslyšel je (Ž 17,42); zhroutili se a
padli, my však stojíme a vytrváme (Ž 19,9)". Také to, co je předpověděno
slovy "Pane, ve tvém městě zničíš jejich obrazy" (Ž 72,20?), se před zraky
všech stalo skutkem.
Tak tedy skončili ti, kteří zahájili boj proti
Bohu. Kostel považovaný za opuštěný a zničený vidíme, že je dokončen. Prorok
Izaiáš to předpověděl těmito slovy: "Poušť, suchopár se rozveselí, rozjásá
se pustina a rozkvete kvítím; dodejte síly ochablým rukám, pevnosti
klesajícím kolenům. Potěšujte se, malověrní, buďte silní, nebojte se. Hle,
váš Bůh přichází s pomstou, on sám přijde a spasí nás. Vždyť na poušti
vytrysknou prameny, v žíznivé zemi se otevře propast, bezvodá země se
promění v potok a prameny v žíznivou zemi" (Iz 35,1n). Toto proroctví je ve
svatých Písmech. Nyní jsme je nejen slyšeli, ale také zažili jeho splnění.
Vždyť tato vyschlá pustina, oloupený a bezmocný kostel, "jehož dveře jsou
jako v lese rozbíjeny sekerami, širočinou a kladivem, jehož knihy zničili,
svatyni zapálili, až do základů znesvětili příbytek tvého jména (Ž 73,6,7);
všichni, kdo žli kolem, jej trhali; předtím strhli jeho ohradu, pustošil ji
divočák z lesa a zvěř z pouště se tu pásla (Ž 79,13,14) - se nyní podle vůle
Krista jeho podivuhodnou mocí stal podobným lilii. Avšak i tehdejší
dopuštění se stalo na pokyn Kristova spravedlivého Otce. "Koho Pán miluje,
toho kárá, neštěstím stíhá každého, koho přijímá za syna" (Žid. 12,6). Po
nutné, ale přiměřené zkoušce přišel z nebe příkaz, aby se znovu kostel
zaradoval. Rozkvetl jako lilie a šíří na všechny lidi božskou vůni. Podle
slov Písma vytryskl na poušti pramen. Ve spásonosné koupeli jsme se zrodili
Bohu. Nyní to, co krátce před tím bylo pouští, se stalo rybníkem a na
žíznivou zemi se rozlil pramen živé vody. Ruce dříve znavené zesílily
pravdou, a toto dílo zde je výmluvným důkazem síly těchto rukou. Avšak i
unavená klesající kolena dostala novou sílu. Jdou za poznáním Boha, chvátají
ke stádu, které patří nejvýš dobrotivému Pastýři. Dokonce ani ty, kteří
hrozbami tyranů v duší zcela otupěli, nenechalo spásonosné slovo bez péče.
Léčilo je milující starostlivostí a vybízelo je k přijetí božské útěchy
těmito slovy: "Těšte se, malověrní, buďte silní a nebojte se" (Iz 35,41.)
Náš nový výtečný Zorobabel svým bystrým rozumem poznal, že podle božího
proroctví musí se účastnit na těchto dobrech. Proto po těžké porobě a
hrozném zpustošení nenechal tyto trosky bez povšimnutí. Napřed usmířil
modlitbami Boha Otce a svým spolubojovníkem a společníkem učinil toho, který
jediný vstal z mrtvých. Pak znovu postavil rozpadlý kostel, očistil a zbavil
jej plevele. Dal mu nový šat, ne jak vypadal dříve, aby tak splnil, co
poznal z božských předpovědí, v nichž se říká: "Vznešenost tohoto domu bude
větší než byla dříve" (Aggeus 2,10).
Pro kostel vytýčil větší prostor a
obehnal jej zdí, aby tak vytvořil velmi bezpečnou hradbu. Pak dal vybudovat
velkou vysokou předsíň sloupovou tak, aby tam mohly pronikat sluneční
paprsky. Tím umožnil těm, kteří byli daleko od svatyně, dobře vidět, co se v
chrámu děje. Chtěl také takto upoutat pozornost daleko stojících od naší
víry na předsíň. Kdo šel kolem, musil být dojat pohledem na nynější
velkolepé dílo, které vyrostlo z dřívějších rozvalin. Doufal také. že to
mnohé pohne k tomu, aby vstoupili dovnitř. Kdo přišel k branám, nesmí
vstoupit do svatyně s neumytýma a nečistýma nohama. Proto mezi prvními
schody a vlastním chrámem ponechal velmi velký prostor, který ozdobil do
čtverce postaveným podloubím spočívajícím na sloupech. Prostor mezi sloupy
uzavřel nevysokou dřevěnou mříží. Střed prostoru nechal však otevřený, aby
bylo vidět k nebi a aby tam mohly dopadat sluneční paprsky. Zde postavil
znamení svaté očisty tím, že proti chrámu postavil mísy s pramenitou vodou,
které poskytovaly vstupujícím do vnitřní uzavřené svatyně dostatek vody k
očištění. Tento první prostor, kam se vstupuje, je ozobou celé stavby. Pro
ty, kteří mají být uvedeni do křesťanství, slouží jako shromaždiště.
Přece však ještě více než na dosud vylíčené zaujme pohled na vchod do
chrámové lodi. Zde totiž nechal zbudovat proti východu jako již u přední
předsíně tři brány na jedné a téže straně a sice tak, že prostřední brána
převyšuje obě velikostí i šířkou. Ozdobil ji krásnými obrazy a sochami a dal
jí jako královně dva průvodce. Po obou stranách celého chrámu dal vybudovat
stejný počet sloupových síní (stoa) jako tomu je u podloubí a nad nimi, aby
dovnitř dopadalo více světla, okna. Ta ozdobil velmi umělecky vyřezávanými
ozdobami ze dřeva. Královský dům však vyzdobil ještě bohatěji a krásněji.
Zde nehleděl na peníze.
Považuji zde za zbytečné popisovat délku i šířku
domu a slovy líčit nádheru, a nepopsatelnou velikost, úžasný pohled na
práci, na výšku k nebi se tyčící a nad tím položené drahocenné libanonské
cedry, o nichž se Písmo nezapomnělo zmínit, když říká: "Budou se radovat
stromy Hospodina a libanonské cedry, které zasadil" (Ž 103.11). Proč se mám
nyní šířeji zmiňovat o tak moudrém a uměleckém uspořádání stavby a o
mimořádné kráse jednotlivých částí, když oči ani nedovolují poslouchať?
Když takto dokončil chrám, opatřil jej čestnými sedadly pro představené,
pak řadou lavic pro shromáždéné kleriky a uprostřed postavil obětní oltář.
Aby až sem nemohli přicházet lidé, obehnal tento prostor dřevěnou mříží
velmi umělecky vypracovanou. Pohled na toto vše budí obdiv. Nezapomněl ani
na podlahu. Vyzdobil ji mramorem. Pak svou pozornost zaměřil ještě na
vnějšek chrámu. Po obou stranách přistavěl kryté haly a velké umělecky
stavěné místnosti, které s basilikou tvořily jeden celek a byly spojeny se
vchody do střední lodi. Toto dal postavit budovatel Božího chrámu, náš tak
milovaný Šalamoun pro ty, kteří potřebují ještě očistění a pokropení vodou a
Duchem Svatým. Předtím uvedené proroctví nebyla pouhá slova, nýbrž stala se
skutkem. Vždyť tento chrám je vznešenější a větší než ten dřívější. Když
totiž Pastýř a Pán církve pro církev zemřel a po svém utrpení tělo, které
kvůli ní učinil viditelným, proměnil v krásné a vznešené, osvobodil od
porušení a přivedl k nesmrtelnosti, bylo přiměřené a nutné, aby také církev
měla účast na Spasitelových dobrodiních. Dostala velká přislíbení, přece
však touží, aby při vzkříšení trvale dostala věčnost se zástupy andělů
světla v Božím království s dobrodincem a Spasitelem Ježíšem Kristem. Kdysi
vdova opuštěná je již v přítomné době z Boží milosti, jak říká prorok,
těmito květy a stala se opravdu lilií. Oblékla šat nevěsty a věnec krásy
posadila na svou hlavu. Slyšme její vlastní slova, kterými ji radostně
oslovuje Izaiáš a hlasitě děkuje Bohu, jejímu Králi: "Velmi se veselím z
Hospodina, neboť mne oděl rouchem spásy, zahalil mne pláštěm spravedlnosti,
jak nevěstu mne ozdobil šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, a jako
zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá
vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy" (Iz 61,10,11). Takto
nyní jásá. Jak jí však nebeský ženich Ježíš Kristus odpovídá, slyš! "Neboj
se, když se ti posmívají; nebuď smutná, že jsi byla potupena; zapomeneš na
dlouhotrvající hanbu a nevzpomeneš si na potupné vdovství. Vždyť ne jako
opuštěnou a malomyslnou ženu tě Pán povolal a ne jako ženu od mládí
nenáviděnou. Tvůj Bůh řekl: Na maličký okamžik jsem tě opustil a ve velkém
slitování se nad tebou slituji. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na
okamžik svou tvář, avšak ve věčném milosrdenství se nad tebou slituji, praví
Hospodin, tvůj Vykupitel" (Iz 54,4-8). "Probuď se, probuď, která jsi pila z
Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Žádné z tvých dětí, které jsi
porodila, tě netěšilo, žádné neuchopilo tvou ruku. Hle, vzal jsem z rukou
kalich zkázy, pohár mého rozhořčení, už nikdy z něho nebudeš pít. Vložím jej
do rukou těm, kteří tě sužovali a ponižovali (Iz. 51,17-23). Probuď se,
probuď, oděj se silou, oděj se vznešeností. Setřes prach a povstaň. Povstaň,
sraz pouta na své šíji (Iz 52,1,2). Rozhlédni se kolem a pohleď na své
shromážděné děti. Hle, shromáždily se a přišly k tobě. Jako živ jsem, praví
Hospodin, jimi všemi se okrášlíš jako okrasou, ozdobíš se jimi jako nevěsta.
Tvé trosky a tvá zpustošená města, tvá pobořená země ti teď budou příliš
těsné pro množství obyvatel, až odtáhnou ti, kdo tě hubili, Opět ti budou
říkat synové, které jsi ztratila: Toto místo je mi těsné! Dej mi prostor, ať
mám kde sídlit. A v srdci si řekneš: Kdo mi zplodil tyto syny? Byla jsem bez
dětí, bez manžela; kdo je vychoval? Zůstala jsem zcela sama, kde se tito
vzali? (Iz 49,18-21)".
Toto předpověděl Izaiáš. Toto již dávno bylo
uloženo ve svatých Písmech, a my si můžeme ověřit pravdivost těchto slov
skutky. Ženich, Slovo toto řekl své nevěstě, svaté a vznešené církvi a
tomuto chrámu. I tento náš ženich, Paulinus, podal spolu s vámi pomocnou
ruku chrámu, který jako mrtvola ležel bez lidské pomoci. Na pokyn
všemohoucího Boha skrze viditelnou moc Ježíše Krista jej znovu postavil a
ozdobil jej tak, jak se to dozvěděl z popisu svatého proroctví.
Pro ty,
kteří zaměřují svůj pohled jen na vnější vzhled, je toto dílo sice velkým ne
však dost úžasným zázrakem. Obdivuhodnější než tento zázrak jsou pravzory
chrámu, jeho duchovní předobrazy a vzory důstojné Boha. Myslím tím obnovu
Božího chrámu v lidských duších. Ten stvořil sám Boží Syn k svému obrazu. Ve
všem, v každém vztahu učinil jej podobným Bohu. Obdařil jej nepomíjivou
přirozeností, nehmotnou. rozumem obdařenou a od každé hmoty oproštěnou duší.
Jí dal z ničeho její bytí a připravil si ji pro sebe a svého Otce jako
nevěstu a svatý chrám. Sám to říká. "Budu přebývat a procházet mezi vámi a
budu vám Bohem a vy budete mým lidem" (Lev. 26,12).
Byla to dokonale
čistá duše. Byla od počátku tak stvořena, aby v sobě nesla obraz božského
Slova. Později závistí a žárlivostí špatnosti oddaného démona začala ze
svého svobodného rozhodnutí milovat smyslnost a špatnost. Bůh se proto od ní
odvrátil. Nyní zbavenou svého ochránce ji bylo možno bez námahy lapit a
vydat úkladům těch, kteří jí dlouho záviděli. Úklady neviditelných
protivníků a nepřátel tak nešťastně klesla, že z jejích ctností nezůstal
kámen na kameni. Zbavena všeho přirozeného poznání Boha jako mrtvá ležela na
zemi. Duši, která byla stvořena k Božímu obrazu, nezpustošil divoký vepř,
ale zkázonosný démon a duchovní zvíře. Jako hořícími loučemi své zloby
zapálili duši vášněmi. Boží svatyni hodili do ohně a Boží stánek na zemi
znesvětili. Pohřbili ji do země a vzali jí veškerou naději n:: záchranu.
Také církev byla potrestána za své hříchy. Její ochránce, božské
spásonosné Slovo z podnětu laskavého Otce ji znovu obnovilo. Napřed si Slovo
získalo srdce nejvyšších vládců a s pomocí těchto bohumilých mužů očistilo
svět od bezbožných, zkázu přinášejících lidí a Boha strašně nenávidějících
tyranů. Pak jí dalo velmi známé muže, kteří se mu již dávno zasvětili k
dlouholeté kněžské službě. Slovo je chránilo v každé bouři nesnází svým
ochranným pláštěm a jako poctu udělilo jim vznešené dary Ducha Svatého.
Prostřednictvím těchto mužů hlásáním božských přikázání jakoby motykami a
rýči očisťovalo duše, které ještě před krátkou dobou byly pošpiněny a plny
plevele a špíny v důsledku císařských příkazů. A když očistilo a ozdobilo
vaše duše, předalo je pak tomuto velmi moudrému a bohumilému vůdci, který
podle všeobecného přesvědčení dobře zná smýšlení jemu svěřených duší a od
prvního dne až do dneška, abych se tak vyjádřil, nepřestal na nich stavět.
Vždyť do každého z vás vkládá lesklé ryzí stříbro, jindy zase drahé kameny.
Takto se znovu splňuje svaté a tajemné proroctví "Hle, vsadím do tebe
drahokamy, za základ ti dám safíry, cimbuří ti udělám rubínové, brány
berylové a celé obezdění z drahokamů; všichni tvoji synové budou
Hospodinovými učedníky, hojnost pokoje zjednám tvým synům; a spravedlnost
budeš budovat" (Iz 54,11-14). Jednal spravedlivě. Sílu a schopnost všeho
lidu rozděloval, jak bylo třeba. Jedněm přidělil jen vnější práce na chrámu,
totiž poznávat pravou víru. Sem patří značně velký počet těch, kteří by
ještě nemohli postavit mohutnější stavbu. Druhým přidělil vchody do chrámu a
pověřil je stát u bran a uvádět vstupující do chrámu. Ty nikoli nevhodně by
bylo možno nazvat předsíní chrámu. Jiné postavil ke sloupům vnějšího
čtverhranného dvora, když jim vysvětloval prostý smysl čtyř evangelií. Jiným
vykázal místo zcela blízko po obou stranách královské stavby (basiliky).
Totiž těm, kteří sice byli katechumeny a byli pokročilí ve víře, avšak ještě
nemohli vidět nejtajnější Boží tajemství, na které se těšili věřící. Z nich
vybral ty, kteří božskou koupelí křtu budou jako zlato očistěni. Jiné staví
ks sloupům, které jsou krásnější než ty vnější, aby je poučil o hlubším
tajemném smyslu Písma. Jiné přivádí ke světlu pronikajícímu do chrámu. Celý
chrám ozdobil jedním velkým vestibulem určeným ke klanění se Králi všech,
jednomu Bohu, Kristu a Duchu Svatému spolu s mocným Otcem. I jinak celou
budovou poukázal na krásu a světlo pravdy v její nejplnější vznešenosti.
Kromě toho vybral odevšad živé, silné a pevné kameny duší a ze všech
postavil královský dům, který září jak uvnitř tak i zvenku. Vždyť nejen duše
a duch, nýbrž i jejich tělo bylo ozdobeno květem čistoty a zdrženlivosti. V
této svatyni jsou trůn a nesčetné lavice a sedadla. Ve všech duších jsou
totiž uloženy dary Ducha Svatého, jaké bylo vidět u přesvatých apoštolů,
když rozdělené jazyky jako oheň spočinuly
na každém z nich V nejvyšším
představeném právem přebývá sám Kristus, v těch,
kteří jsou po něm jako
druzí přebývá v takové míře, v jaké má každý účast na moci Krista a Ducha
Svatého. Sedadly možno rozumět ty duše, které jsou svěřeny andělům do
ochrany. Co jiného by mohl představovat vznešený, velký a jediný oltář než
nejčistší duši nejvyššího velekněze všech a přímo svatostánek (velesvatyni)?
Po pravici stojí nejvyšší Velekněz všech, sám Ježíš, jednorozený Boží.
Přijímá vonící kaditelnici a nekrvavou duchovní oběť modlitby a s radostnou
tváří a se vztaženýma rukama ji přináší svému nebeskému Otci, Bohu celého
světa. On jej první prosí a On jediný vzdává Otci důstojnou poctu. Potom
prosí, aby nám všem byl milostiv a stále milostivě nakloněn.
Takový je
chrám, který zbudoval po celé zemi Stvořitel světa, Slovo. Je duchovním
obrazem toho, co zbudoval na druhé straně nebeské klenby. Všechno tvorstvo a
všechny rozumné bytosti na zemi mají tak uctívat a vzývat Otce. Nikdo ze
smrtelníků nebude moci důstojně oslavit onu nadnebeskou krajinu a v ní
nacházející se vzory toho, co zde vidíme, onen nebeský Jeruzalém, nebeskou
horu Sion, nadpozemský stát živého Boha, kterého nesčetné zástupy andělů a
církev prvorozených, zapsaných v nebeské knize oslavují jako svého
Stvořitele a Pána světa místo nás posvátnými a nám nepochopitelnými
chvalozpěvy. Vždyť "ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo a na lidské srdce
nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují" (1 K 2,9).
Poněvadž
přece jen se nám dostalo nyní částečně těchto dober, proto všichni, muži,
ženy, děti, malí, velcí nepřestávejme svým srdcem a duší velebit původce
takového štěstí. "Odpouští nám hříchy, léčí naše provinění, vykupuje náš
život ze záhuby, věnčí milostí a slitováním, dobrem uklidňuje naše touhy,
nejedná podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí; vždyť jako
je vzdálen východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti; jako se
smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí"
(Ž 102,3,4,10,12,13).
Toto si i pro budoucnost uchovejme v živé paměti.
Mějme stále před očima původce dnešní slavnosti. Ve dne v noci, v každou
hodinu a, abych se tak vyjádřil, až do posledního dechu. Milujeme jej a
uctívejme jej co nejúpřimněji. A nyní povstaňme 'a hlasitě a upřímně prosme,
aby nás až do konce uchoval ve svém ovčinci, chránil nás a daroval nám svůj
stálý pokoj po všechny časy v Kristu Ježíši, našem Pánu, s nímž mu budiž
čest na věky. Amen."
2 Biskupu v Tyru Paulínovi.
5. OPISY CÍSAŘSKÝCH NAŘÍZENÍ
Nyní chceme uvést i nařízení císařů Konstantina a Licinia přeložená z
latiny.
Opis císařských nařízeních přeloženy z latiny
Již dříve jsme
došli k přesvědčení nebránit náboženské svobodě, nýbrž každému podle jeho
názoru a vůle dovolit svobodně vykonávat náboženské úkony. Dali jsme příkaz,
že každý, jmenovitě i křesťané, si smí podržet víru jím svobodně zvoleného
náboženství. Poněvadž každý reskript, kterým bylo uděleno toto dovolení, byl
spojen s rozličnými podmínkami, bránilo to potom asi mnohým vyznávat své
náboženství. Když jsme my, já císař Konstantin a já císař Licinius, potom
šťastně přišli do Milána a dosáhli všeho, čeho bylo třeba ke spokojenosti a
k prospěchu státu, mezi jinými všeobecně užitečnými nařízeními či spíše
přede všemi těmito jsme po dobré úvaze považovali za dobré vydat nařízení
vztahující se na službu a uctívání božství, že totiž my křesťanům i všem
jiným dáváme svobodou volbu zvolit si náboženství. jaké chtějí, aby božství
či kterákoli nebeská bytost mohly nám i všem poddaným být milostivé
nakloněny.
Po dobrém uvážení a s nejlepším úmyslem jsme se rozhodli, že
nyní musí být vydáno takové rozhodnutí, které by nikomu neodpíralo svobodné
si zvolit křesťanské náboženství a je vykonávat. Každý se má svobodně
rozhodnout, komu má dát své srdce a které sám považuje za nejvhodnější, aby
nám mohlo božství prokazovat svou starostlivost a přízeň. Považovali jsme za
nutné tuto naši vůli ihned písemně oznámit, aby podmínky obsažené -v dopise
Tvé výsosti (pozn.: pretoriánskému prefektu? byly zrušeny a všechno, co se
jevilo jako tvrdé a odporující naší mírnosti, bylo odstraněno a aby nyní
každý svobodně, veřejně a bez jakéhokoli obtěžování mohl svou víru vyznávat.
Rozhodli jsme se to Tvé starostlivosti zevrubně sdělit, abys věděl, že jsme
dali křesťanům svobodné a neomezené dovolení k výkonu jejich náboženství,
Poněvadž je nyní toto křesťanům dovoleno bez omezení, nechť Tvá výsost z
toho poznává, že tím je i jiným dána svoboda přijmout a vykonávat
náboženství, které se jim líbí. Odpovídá to klidu v naší době, aby měl každý
svobodu volit si božství a uctívat je, které chce. Toto jsme učinili v
úmyslu, aby to nebudilo dojem, jako bychom chtěli způsob Boží úcty a služby
Bohu v něčem ovlivňovat.
Co se týče křesťanů, nařizujeme kromě toho
ještě, aby místa, kde se dříve shromažďovali - třebas jsme Tvé výsosti dříve
jinak nařídili - kdo si je koupil od naší pokladny či od někoho jiného,
těmto křesťanům bezplatně, bez jakéhokoli nároku na náhradu, bez váhání a
bez vytáček vrátil. A jestliže někdo tato místa za Tvého dozoru ať je
křesťanskému společenství bezodkladně ihned vráceno. či dostali darem,
žádají-li nějakou náhradu od naší milosti, mohou se obrátit na místodržícího
dotyčné provincie, aby tak i oni poznali naši ohleduplnost. Toto všechno za
Tvého dozoru ať je křesťanskému společenství bezodkadně ihned vráceno. A
poněvadž tito křesťané, jak je známo, mají ve svém držení nejen ona místa,
kde se zhromažďovali, nýbrž ještě i jiná místa, která nejsou majetkem
jednotlivce, nýbrž v právo planém držení celého společenství, totiž všech
křesťanů, vydej příkaz, aby na základě předtím uvedeného zákona bylo to
ihned uvedeným křesťanům bez jakéhokoli váhání vráceno. To znamená: Aby to
bylo vráceno jejich společenství a jejich shromažďovacím místům. Přece však
při dodržení dříve zmíněného nařízení všichni, kteří ona místa, jak bylo
předtím uvedeno, bezplatně vrátili, mohou od naši dobroty očekávat
odškodnění. Aby náš příkaz by! co nejrychleji splněn a také. aby· naší
milostí všude zavládl klid, musíš při tom všem s všemožnou horlivostí
zastupovat zájmy zmíněného společenství křesťanů. Tímto jednáním zůstane s
námi po všechen čas Boží pomoc, kterou jsme zakusili při mnoha
příležitostech. Aby však obsah tohoto námi vydaného výnosu byl všude znám,
je nutné, aby tento náš přípis byl spolu s Tvým nařízením všude veřejně
vyvěšen a nikdo tak nemohl naše milostivé nařízení zatajovat.
Opis jiného císařského nařízení: Toto dobrodiní bylo uděleno jen
katolické církvi
Buď námi pozdraven, vysoce vážený Anuline! Při naší dobrotě se držíme
zvyku, vysoce vážený Anuline,3
nezkracovat co právě patří jinému, nýbrž vracet to. Proto přikazujeme po
přijetí tohoto přípisu svolat shromáždění, aby všechno, co patřilo katolické
církvi křesťanů v jednotlivých městech a také na jiných místech a je nyní v
držení občanů či jiných osob, bylo co nejdříve vráceno jejich kostelům. Je
naší vůlí, aby to, co dříve vlastnili, bylo jim po právu vráceno. Tvoje
výsost nyní vidí, že tento náš rozkaz není dvojsmyslný. Postarej se proto,
aby všechno, zahrady, domy či co právoplatně těmto církvím patřilo, jim bylo
co možno rychle vráceno. Kéž bychom se mohli dozvědět, že jsi náš příkaz
přesně splnil. Buď zdráv, námi vysoce vážený a milovaný Anuline!
Opis přípisu, ve kterém císař přikazuje biskupům svolat synodu kvůli
zachování jednoty a svornosti v církevních obcích
Konstantin Augustus římskému biskupu Miltiadovi a Markovi4!
Od osvíceného prokonzula v Africe Anulina jsme dostali četné přípisy, z
nichž vysvítá, že afričtí biskupové obvinili biskupa v Kartágu Caeciliana z
různých věcí.5
Je mi velmi nepříjemné, že v této velmi obydlené zemi, která nám byla Boží
prozřetelností dobrovolně svěřena, se lid rozdělil ve dva tábory, že většina
se kloní na špatnou stranu a že sami biskupové jsou rozděleni. Rozhodl jsem
se, aby Caecilianus s deseti biskupy, kteří jej asi obviňovali, a s deseti
jemu nakloněnými biskupy připlul do Říma a tam před vašimi kolegy Reticiem,
Maternem a Maximem,6
které jsem kvůli tomu povolal do Říma, aby mohl být vyslechnut, jak to
vyžaduje zákon. Abyste se mohli dokonale seznámit s celou touto záležitostí,
poslal jsem vašim výše uvedeným kolegům mně poslané Anulinovy přípisy
současně s mým připisem. Až je Vaše důstojnost přečte, nechť uváží, jakým
způsobem spornou věc možno co nejpečlivěji přešetřit, a pak ať spravedlivě
rozhodne. Vaší pozornosti jistě neušlo, jak si vážím katolické církve a jak
si přeju, aby nikde nenastal rozkol a neshody. Moc všemohoucího Boha nechť
vás, velmi vážený, dlouho chrání.7
Opis přípisu, ve kterém císař nařizuje svolat druhou synodu k
odstranění všech sporů mezi biskupy.
Ketnstantin Augustus Chrestovi, biskupu v Syrakusách. Sice již dříve.
když se někteří ve zlém úmyslu snažili odloučit se od svatého náboženství,
od nebeské moci a katolického učení, jsenl s úmyslem ukončit podobné spory
vydal příkaz, aby byli zavoláni někteří biskupové z Oalie a z Afriky obě
tamní neustále velmi znesvářené strany, aby v přítomnosti římského biskupa
bylo zavedeno podrobné vyšetřování a tak ta záležitost aby mohla být
vyřízena. Nicméně někteří jako vždy, aníž by myslili na vlastní dobro a
povinnou úctu ke svaté víře, ještě nyní nepřestávají ve svých nepřátelských
výpadech a nechtějí se s vyneseným rozhodnutím spokojit. Tvrdili totiž, že
jen několika málo biskupům se líbí rozhodnutí a že bez podrobného prošetření
všech otázek si velmi rychle pospíšili s rozsudkem. Následek toho je, že ti,
kteří by měli žít se svornosti a bratrské lásce, se navzájem ošklivým či
spíše odporným způsobem obviňují, a těm, kteří stojí mimo svaté náboženství,
dávají příležitost k posměchu. Proto jsem považoval za svou povinnost
postarat se, aby to, co mělo být již vyneseným rozhodnutím ukončena, aspoň
nyní v přítomnosti mnohých mohlo být vyřízeno.
Proto jsme vydali příkaz,
aby se velký počet biskupů z rozličných míst sešel k prvnímu srpnu v městě
Arelate.8
Tobě jsme napsali, abys byl k určenému termínu v uvedeném městě. Vezmi sebou
dva muže druhé hodnosti,9
které si sám vybereš, a k vaší obsluze si můžeš vzít tři služebníky. Peníze
na cestu si vyzdvihni u váženého sicilského správce Latroniana. Kéž by Tvou
rozvážností, jasným a jednomyslným rozhodnutím tam shromážděných spor, který
směšnou hašteřivostí stran ještě trvá, po vyslechnutí obou sporných stran,
kterým jsme přikázali přijít, byl konečně v zájmu náboženství, víry a
bratrské lásky odstraněn. Nechť Tě všemohoucí Bůh dlouhá léta uchová ve
zdraví!
3 Anulinus — prokonzul v
Africe.
202
4 Miltiades (Melchiades) 211—314; Marek — pravděpodobně velmi
významný kněz v Římě, snad archidiakon, který se stal po Silvestrovi
(314—335) papežem.
5 Je to
tzv. donatistický spor, který trval až do doby sv. Augustina. 70 biskupů, v
jejich čele byl Secundus a Donatus, sesadilo kartaginského biskupa
Caeciliana, poněvadž jako diákon nespravoval správně svůj úřad a byl
vysvěcen od tak zvaných traditorů, kteří v době pronásledování vydali
posvátné knihy. Na jeho místo zvolili za biskupa Maiorina. Obě strany se
obrátili na císaře.
6 Reticius
byl biskupem v Augustodunum (Auton). Maternus v Trevíru a Kolíně. Marinus v
Arles.
7 V říjnu r. 313 se
konala 3 zasedání. Caecilianus byl prohlášen za nevinného a jeho svěcení za
platné. Biskupové vysvěcení Maiorinem si mohou podržet biskupství, jestliže
se zřeknou rozkolu. Jestliže však tamní církev má 2 biskupy — jednoho
vysvěceného Caecilianem a druhého Maiorinem — má být biskupem první
vysvěcený a druhý ustanoven jinde. Odsouzen byl však jen Donatus jako
původce pohoršení. Donatisté nebyli spokojeni s tímto rozhodnutím a tak spor
dále pokračoval.
8 R. 314 v
Arelate (Arles). Počet biskupů neznám.
9 tj. kněze.
6. ZÁLEŽITOST TÝKAJÍCÍ SE KŘESŤANÚ
Opis přípisu, kterým císař daruje církvím peníze
Konstantin Augustus Caecilianovi, biskupu v Kartagu.
Rozhodl jsem se
jistým významným služebníkům pravého a velmi svatého katolického náboženství
ve všech afrických a v obou Mauretaniích přispět na zaplacení jejich nutných
výdajů. Proto jsem oznámil přípisem velmi váženému pokladníkovi v Africe
Ursovi, aby Tvé ctihodnosti vyplatil 3 000 měšců peněz. Až zmíněnou
peněžitou částku přiješ, postarej se, aby tyto peníze byly podle krátkého
přípisu zaslaného tobě Hosiem10
všem rozděleny. Kdybys však poznal, že k plnému důkazu mé starostlivosti
vůči vám všem v tomto ohledu něco chybí, bez váhání požádej správce našeho
majetku, Heraklida co považuješ za nutné. Ústně jsem mu také přikázal, kdyby
Tvá ctihodnost žádala nějaké peníze, aby je bez váhání vyplatil.
Dozvěděl jsem se, že ne dosti uvážliví lidé chtějí podvodným způsobem
odvést lid od svaté katolické církve. Věz, že jsem ústně přikázal
prokonzulovi Anulinovi a zástupci místodržícího Patriciovi, aby mezi jinými
věnovali náležitou pozornost i tomuto, a kdyby to byla pravda, aby to
nepřehlíželi. Jestliže zpozoruješ, že takovíto lidé setrvávají ve své
pomatenosti, bez váhání se obrať na výše uvedené soudce a pověř je, aby, jak
jsem jim ústně přikázal, je potrestali. Božství velkého Boha kéž tě
zachovává po mnoho let!
10 Hosius (Ossius), biskup v Cordobě
byl jedním z nejvlivnějších obhájců nicejského vyznání a jako poradce císaře
Konstantina hrál velmi významnou úlohu. Zemřel 357/58.
7. OSVOBOZENÍ KLERIKŮ OD VEŘEJNÝCH ÚŘADŮ A
BŘEMEN
Opis přípisu, ve kterém císař Konstantin přikazuje, aby představení
církví byli osvobozeni od veřejných služeb.
Buď pozdraven námi velmi vážený Anuline!
Z mnoha případů vysvítá, že
opovrhování náboženstvím, ve kterém úcta k nejvyššímu majestátu je na prvém
místě, je pro stát velkým nebezpečím. Naproti tomu jeho zákonné uznání a
ochrana jeho přineslo římskému jménu velmi velké požehnání a lidem božskou
milostí přineslo obzvláštní blahobyt. Proto jsem, vysoce vážený Anuline,
považoval za dobré, aby muži, kteří s náležitou horlivostí věnují se službě
božského náboženství, dostali za svou službu odpovídající odměnu. Je to má
vůle, aby všichni v tobě svěřené provincii, kteří zasvětili své služby
svatému náboženství katolické církve, jíž předsedá Caecilianus - říká se jim
klerici - byli osvobozeni ode všech veřejných služeb provždycky. Nemají tak
být nějakými nepořádky či svatokrádežnými případy odváděni od služby. Bohu,
nýbrž mají se řídit svými vlastními předpisy bez zatěžování jinými břemeny.
Vždyť z toho, že horlivě slouží nejvyššímu Bohu má podle mého názoru stát
velký prospěch.
Buď zdráv, můj vysoce vážený a velmi milovaný Anuline
8. LICINIOVA ŠPATNOST A JEHO KONEC
Tolik darů nám poskytla božská nebeská milost příchodem našeho Spasitele
a tolik darů bylo dáno všem lidem mírem, který prožíváme. Radostně jsme
slavili své slavnosti. Ďábel, který ve své závisti nenávidí dobro a miluje
špatnost, nemohl snést pohled na takovou podívanou. Nešťastný osud dříve
uvedeného tyrana dost nepoučil Licinia jednat skromně a moudře. Vždyť ač se
mu v jeho říši dobře vedlo, ač měl nejvyšší hodnost po velkém císaři
Konstantinovi - byl jeho švagrem a byl s ním ve velmi vznešeném příbuzenském
svazku11
-, přece zapomněl Konstamina napodobovat v dobrém. Naproti tomu horlivě
napodoboval bezbožné tyrany v jejich podlosti. Raději se řídil zásadami
těch, jejichž strašný konec viděl na vlastní oči, než setrvat v přátelské
lásce nejlepšího knížete. Ze závisti k svému velkému dobrodinci vypověděl mu
válku. Nedbal při tom na příbuzenské vztahy, nemyslel na přísahu, na krev,
na smlouvy. Konstantin jako nejvýš dobrotivý císař mu dával najevo svou
náklonnost. Nezdráhal se navázat s ním příbuzenské svazky a neodepřel
Liciniovi
I čestný sňatek se svou sestrou, nýbrž dal mu účast na staré
šlechtě a na své staré císařské krvi. Jako švagr a spolucísař přiznal
mu právo účastnit se na řízení celé říše a dovolil mu vládnout nad nemalou
částí římských provincií než měl sám.
Licinius jednal opačně. Denně
přemýšlel, co by podnikl proti lepšímu. Denně vymýšlel různé druhy úkladů,
aby za dobré se odplatil zlým. Zpočátku se snažil své útoky utajovat a
předstíral přátelství. Doufal, že častou lstí a podvodem dosáhne svého
účelu. Avšak Bůh byl přítelem, opatrovníkem a ochráncem Konstantinovým.
Vynesl na světlo všechny v tajnosti proti Konstantinovi připravované úklady,
aby
j tak Licinia zahanbil. Mocná zbraň Boží bázně má dost sil, aby
odrazila nepřátele a ochránila dobro. Jí chráněn unikl bohumilý císař
lstivým nástrahám bezbožníka. Když Licinius viděl, že mu nevyjdou tajné
plány tak, jak by ;i přál, poněvadž
Bůh odhalil neupřímné chování vůči
milovanému císaři, a že déle to nemůže skrývat vypověděl Konstantinovi
válku. Když se však rozhodl válčit s Korrstantinem, rozhodl se tím válčit i
s Bohem, poněvadž věděl, že jej Konstantin ctí. V tichosti začal bojovat
proti ctitelům Boha, kteří podléhali jeho moci, ač nijak neškodili jeho
říši. Zaslepila jej jeho vrozená špatnost. Nepomyslil na ty, kteří před tím
pronásledovali křesťany, ani na ty, které stihl trest. Rozhodl se, aniž vše
rozumně zvážil či proto že zešílel, vypovědět válku ochránci Konstantina
místo tomu, kterého Bůh chránil. Nejprve vyhnal ze svého dvora všechny
křesťany, čímž se nešťastník připravil o rnodlitbu kterou se za něho i za
všechny lidi podle starého zvyku modlili k Bohu. Pak vydal rozkaz, aby byli
ve městě propuštěni z vojenské služby a zbaveni hodností vojáci, kteří by
nechtěli obětovat bohům. To však nebylo nic proti tomu, co následovalo. Proč
mám uvádět všechno, co činil tento Boha nenávidějící člověk a co on, který
lpěl na zákonech, vymýšlel proti zákonům? Vydal přece zákon, že nikdo nesmí
přinášet uvězněným jídlo do vězení, že nikdo se nesmí smilovávat nad těmi,
kteří v poutech hynuli hladem. To znamená, že nikdo neměl být dobrý a nikdo
neměl mít soucit s bližním. Byl to zřejmě velmi bezohledný a krutý zákon,
který vylučoval každou přirozenou laskavost. K tomuto zákonu byl připojen i
trest, že ty, kteří projevili soucit, stihne stejný osud jako ty, kteří si
zasloužili soucitu, a že ti, kteří nešťastníkům prokázali nějakou laskavou
službu, budou uvrženi do vězení a stejně potrestáni. Tak zněla Liciniova
nařízení.
Proč mám dále vypočítávat jeho zaváděné novoty co se týče
sňatků či mrtvých? Novoty, kterými se odvážil odstranit staré, výborné a
moudré zákony Římanů a naproti tomu zaváděl barbarské, kruté a opravdu
nezákonné a protizákonné zákony? Krom toho vymyslel nespočet daní. Vymáhali
zlato a stříbro, znovu vyměřoval pole v neprospěch jemu poddaného lidu.
Vymáhal hanebné daně i od lidí z venkova, kteří již nežili, ale dávno byli
mrtví. Proč mám vypočítávat vypovídání ze země, která tento lidi
nenávidějící člověk uvalil na úplně nevinné? Proč mám mluvit o zatýkání mužů
různého stavu a postavení, kterým bral mladé ženy a dával je na pospas
ohavných vášní odporným služebníkům? Proč vyprávět, s kolika ženami a
pannami on, muž velmi starý, souložil a ukájel bezuzdné chtíče svého srdce?
Proč, opakuji, proč mám toto všechno zevrubně vyprávět, když přemíra jeho
posledního jednání byla taková, že dřívější jeho činy připadaly oproti nim
nepatrné, a skorem ničím?
Nakonec ve svém šílenství se obrátil i proti
biskupům. Jako služebníky všemohoucího Boha považoval je za nepřítele svých
plánů a svého jednání. Ze strachu před mocnějším Konstantinem sice proti nim
nevystupoval otevřeně, ale jednal tajně a lstivě. Takto nejvýznamnější z
nich odstranil z cesty lstivostí místodržících. Druh a způsob, jak je nechal
zabít, bylo zcela nové a neslýchané. Co dělal v Amasei a v ostatních
pontských městech, to překračuje všechnu míru ukrutnosti. Boží kostely tam
nechal jednak srovnat se zemí, jednat uzavřít, aby tam nikdo jako obyčejně
nešel a neprokázal Bohu povinnou úctu. Ve svém špatném svědomí nevěřil, že
by se tam někdo za něho modlil, nýbrž byl přesvědčen, že Boha prosíme jen za
svého milovaného císaře. Proto obrátil svou zuřivost proti nám. I
patolízalové mezi místodržícími, aby se bezbožníkovi zalíbili, si usmyslili
potrestat biskupy jako obyčejné zločince. Muži, kteří se nedopustili ničeho
špatného, byli bez uvedení důvodu odvedeni a jako vrazi potrestáni. Jiní
zemřeli zcela novým způsobem smrti. Rozsekali jim mečem tělo na kusy a po
této nelidské. nejvýš kruté scéně je hodili do moře za potravu rybám.
Pak začal znovu útěk bohumilých mužů. Opět Boží služebníci utíkali do
polí, samot, roklí a do hor. Poněvadž bezbožnému tyranu toto vyšlo, pojal
úmysl pronásledovat všechny křesťany. Nic by nezlomilo jeho vůli, nic by mu
nebránilo dosáhnout svého cíle, kdyby Bůh, ochránce svých duší rychle
nezakročil proti tomu, co chtěl učinit, a kdyby svého služebníka nenechal
jako velkou hvězdu ve tmě nejtemnější noci zazářit jako zachránce, když jej
jako by na zdvižených svých rukách přivedl do těchto krajin.
11 Licinius se r. 311 oženil s
Konstantinovou sestrou.
9. KONSTANTINOVO VÍTĚZSTVÍ A ČEHO SE
DOSTALO PODDANÝM ŘÍMSKÉ ŘÍŠE.
Konstantinovi daroval Bůh s nebes jako plně zaslouženou odměnu za jeho
zbožnost vítězství nad bezbožnými a zloducha spolu s jeho všemi poradci a
přáteli přivedl ke Konstantinovým nohám. Jako totiž Licinus ve svém
šílenství usiloval proti Konstantinovi o to nejhorší, bohumilý císař zase se
rozhodl, že již déle to nesmí trpět. Věděl si rady. Spojil přísnost
spravedlivého s laskavostí a rozhodl se přijít na pomoc potupeným, kteří
byli pod tyranovým jhem. Odstranil několik zloduchů, aby zachránil velkou
část lidstva. Dříve se totiž řídil laskavostí a měl soucit s tím, který si
soucitu nezasloužil. To však Liciniovi nepomohlo. Nezanechal své zloby, ale
naopak vystupňoval svou zuřivost vůči svým poddaným. Nešťastníkům, kteří
byli tak strašně souženi, nezůstávala žádná naděje na záchranu. Proto nyní
Ochránce dobrých spojil nenávist proti zlému s láskou k dobrému, vytáhl v
doprovodu svého syna Krispa,12
velmi laskavého knížete proti Liciniovi a podal všem, kteří byli blízko
záhuby, pomocnou ruku. Potom oba, otec i syn, obklíčili Božího nepřítele
vojskem a za pomoci a vedení vše řídícího Boha a Božího Syna, Vykupitele
všech lidí lehce zvítězili.13 Bůh jim rád pomáhal.
Tak tedy ti, kteří
ještě včera a předevčírem zabíjeli a hrozili, rychle a dřív než by se kdo
nadál zanikli. Ano, ani jejich jména nebylo vzpomenuto a jejich obrazy a
četné pomníky stihla zasloužená potupa. Co Licinius viděl na vlastní oči u
dřívějších bezbožných tyranů, toho se mu teď stejnou mírou dostalo. Když se
ani nepoučil, ani trest druhých jej nepřivedl k rozumu a naopak šel touž
cestou jako oni, plným právem se proto ocitl v téže propasti. Tak skončil
Licinius. Velký vítěz a po všech stránkách velmi ctnostný Konstantin se svým
Bohu velmi milým a otci velmi podobným synem knížetem Krispem dostal pod
svou moc svůj Orient a znovu, jak tomu bylo dříve, sjednotil římskou říši.
Všechny země od východu slunce až po nejzazší západ, od severu k jihu,
pokojnou cestou podřídil své moci.
Se všech lidí nyní spadl strach před
těmi, kteří je tehdy utiskovali. Lidé to oslavovali se vší slavnostní
nádherou. Všude zavládla radost. Ti, kteří byli dříve biti, se nyní jeden na
druhého usmívali. Slavnostními zpěvy a hymny velebili křesťané ve městech i
na venkově především vše řídícího Boha a pak i zbožného císaře a jeho I
bohumilé syny. Vzpomínka na staré utrpení zmizela, zapomenuto bylo i na
bezbožné jednání. Žili přítomným štěstím a s radostnou nadějí hleděli do
budoucnosti. Všude byly vyvěšovány výnosy vítězného císaře dýchající
laskavostí jakož i zákony dokazující jeho dobrotivost a jeho opravdovou
bázeň před Bohem.
I Tak tedy skončila moc tyranů. Proto Konstantinovi a
jeho synům plným právem I patří mocná říše a netřeba jim ji závidět.
Vymazali bezbožnost dřívějších vládců a plně si vědomi dober, která jim Bůh
prokazoval, viditelným způsobem dávali najevo svou lásku ke ctnostem a k
Bohu i zbožnost a vděčnost božské bytosti.
S Boží pomocí dokončeny v 10 knihách Církevní dějiny Eusebia Pamphila.
12 Crispus byl synem první
Konstantinovy manželky Minerviny. V r. 317 jej Konstantin jmenoval císařem,
avšak v r. 326 na popud Konstantinovy manželky Fausty, dcery císaře
Maximiana a nevlastní matky Crispovy, byl v Pole v Istrii na rozkaz svého
otce zabit. Eusebiem vychvalovaný Konstantin přece jen neměl čisté
ruce.
Poznámky
Add I.
1 Teprve se
připaravují.
|