|
Tato Vysvětlující zpráva byla vypracována z pověření generálního
tajemníka Rady Evropy na základě návrhu vypracovaného na žádost Řídícího
výboru pro bioetiku (Steering Committee on Bioethics, CDBI), p. Jeanem
MICHAUDem (Francie), předsedou CDBI. Bere v úvahu diskuse, které probíhaly
v CDBI a v jeho pracovní skupině pověřené návrhem Úmluvy; bere také v
úvahu připomínky a návrhy ze strany delegací.
Výbor ministrů schválil zveřejnění této Vysvětlující zprávy dne 17.
prosince 1996.
Tato Vysvětlující zpráva není směrodatným výkladem Úmluvy. Zabývá se
nicméně hlavními problémy přípravné práce a poskytuje informace k
objasnění záměru a účelu Úmluvy a k lepšímu porozumění záměru jejích
ustanovení.
ÚVOD
| 1. |
Již několik let se Rada Evropy díky práci Parlamentního
shromáždění a Výboru expertů v oblasti bioetiky (CAHBI) ustaveného k
tomuto účelu, který byl později přejmenován na Řídící výbor pro
bioetiku (CDBI) zabývá problémy, které lidstvo musí řešit v důsledku
pokroku v medicíně a biologii. V řadě zemí byly současně vykonány
určité vlastní interní práce a v těchto pracích se pokračuje. Až
dosud se tedy vyvíjelo dvojí úsilí, a to jednak na národní úrovni,
jednak na mezinárodní úrovni. |
| 2. |
V zásadě jsou tyto studie výsledkem sledování vývoje a obav:
sledování zásad vývoje ve vědě a jeho aplikací v medicíně a v
biologii, tj. v oborech, které se přímo týkají člověka; obav
vyplývajících z rozporné povahy některých dalších stádií ve vývoji
vědy. Vědci a lidé z praxe, kteří jsou do tohoto vývoje přímo
zapojeni, mají ušlechtilé cíle a často jich dosahují. Avšak některé
ze známých nebo údajných výsledků jejich bádání se obracejí nebo by
se mohly obrátit nebezpečným směrem v důsledku odklonu od
původních záměrů. Věda se svou složitostí a nesmírnou rozmanitostí
tak ukazuje svou temnou nebo svou světlou stránku podle toho, jakým
způsobem je využívána. |
| 3. |
Později se ukázalo, že je nezbytné zajistit, aby převládla ta
blahodárná stránka, a sice uvědoměním si všech možných důsledků a
jejich neustálým zvažováním. Není pochyby o tom, že výbory pro
etiku, národní orgány a legislativní orgány jednotlivých zemí, jakož
i mezinárodní organizace se již tomuto úkolu věnují. Avšak jejich
úsilí se doposud omezovalo na konkrétní geografickou oblast nebo je
neúplné, protože se soustředilo jen na některá témata. Na druhé
straně se různé dokumenty, názory a doporučení odvolávají na
společné hodnoty. Nicméně v souvislosti s určitými aspekty řešených
problémů se mohou projevit názorové rozdíly. Dokonce i jednoduché
definice mohou vést k hlubokým názorovým rozdílům.
|
Návrh Úmluvy
| 4. |
Začalo být tedy zřejmé, že je třeba vyvinout větší úsilí
k harmonizaci existujících právních standardů. V r. 1990 na 17.
Konferenci evropských ministrů spravedlnosti (Istanbul, 5. - 7.
června 1990) byla na návrh pí Catherine Lalumierové, generální
tajemnice Rady Evropy, přijata Rezoluce č. 3 o bioetice, která
doporučovala Výboru ministrů, aby dal výboru CAHBI pokyn prozkoumat
možnost vypracování rámcové úmluvy "formulující společné obecné
standardy na ochranu lidské bytosti v kontextu rozvoje
biomedicínských věd". Na základě obsahu zprávy, kterou v červnu 1991
předložil jménem Výboru pro vědu a techniku Dr. Marcelo Palacios
(viz dok. č. 6449), doporučilo Parlamentní shromáždění svým
Doporučením č. 1160, aby Výbor ministrů nastínil rámcovou úmluvu,
která bude v hlavním textu obsahovat obecné zásady a dodatkové
protokoly ke specifickým aspektům. V srpnu téhož roku Výbor
ministrů, jemuž předsedal p. Vincent Tabone, dal výboru CAHBI pokyn,
aby "v úzké spolupráci s Řídícím výborem pro lidská práva
(Steering Committee for Human Rights, CDDH) a Evropskou
zdravotnickou komisí (European Health Committee, CDSP)... vypracoval
rámcovou Úmluvu otevřenou i nečlenským státům, která by stanovila
společné obecné standardy na ochranu lidské bytosti v kontextu
biomedicínských věd, jakož i protokoly k této Úmluvě, týkající se v
předběžné fázi: transplantací orgánů, používání látek lidského
původu a lékařského výzkumu na člověku.
|
| 5. |
V březnu 1992 výbor CAHBI, později CDBI, jemuž postupně
předsedali pí Paula KEKKONENová (Finsko), p. Octavi QUINTANA
(Španělsko) a pí Johanna KITS NIEUWENKAMP, roz. Storm van
s'Gravesande (Nizozemsko), ustavil pracovní skupinu k přípravě
návrhu Úmluvy, jíž předsedal Dr. Michael ABRAMS (V. Británie). Až do
své předčasné smrti byl členem této skupiny p. Salvatore PUGLISI
(Itálie), který byl předtím předsedou studijní skupiny ustavené k
posouzení možnosti vypracování návrhu takové Úmluvy.
|
| 6. |
V červnu 1994 byla první verze návrhu Úmluvy podrobena veřejné
diskusi a byla předložena k posouzení Parlamentnímu shromáždění1. S
přihlédnutím k jeho stanovisku a k několika dalším stanoviskům,
vypracoval výbor CDBI konečný návrh a dne 7. června 1996 jej
předložil k posouzení Parlamentnímu shromáždění. To se pak usneslo
na Posudku č. 198., a to na základě zprávy, kterou předložil
p.Gian.Reto PLATTNER za Výbor pro vědu a techniku a pp. Walter
SCHWIMMER a Christian DANIEL za Výbor pro právní záležitosti a
lidská práva, resp. za Výbor pro sociální, zdravotní a rodinné
záležitosti. Úmluva byla Výborem ministrů schválena dne 19.
listopadu 1996. Předložena k podpisu byla dne 4. dubna 1997 ve
španělském Oviedu. |
Struktura Úmluvy
| 7. |
Úmluva vytyčuje pouze nejdůležitější zásady. Další standardy a
podrobnější úpravy dílčích otázek by měly být předmětem dodatkových
protokolů. Úmluva jako celek bude tedy představovat společný rámec
pro ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti jak v
tradičních, tak v rozvojových oblastech, pokud jde o aplikaci
biologie a medicíny. |
|
Poznámky k jednotlivým ustanovením Úmluvy
Název
| 8. |
Název tohoto nástroje je "Úmluva na ochranu lidských práv
a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a
medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně".
|
| 9. |
Pojem "lidská práva" se vztahuje na zásady stanovené
Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod ze dne 4.
listopadu 1950, která zaručuje ochranu těchto práv. Tyto dvě Úmluvy
sdílejí tentýž základní přístup, ale také řadu etických zásad a
právních konceptů. Tato Úmluva vlastně rozpracovává některé ze zásad
obsažených v Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a základních
svobod. Pojem "lidská bytost" se užívá vzhledem k jeho obecné
povaze. Pojem "důstojnost lidské bytosti", který se také zdůrazňuje,
představuje základní hodnotu, kterou je třeba uchovat. Je základem
většiny hodnot, které Úmluva vyzdvihuje.
|
| 10. |
Vazbě "aplikace biologie a medicíny" byla dána přednost
před pojmem "vědy o životě", který byl shledán příliš širokým.
Je použit v čl. 1 a vymezuje rozsah Úmluvy na humánní medicínu a
biologii, čímž vylučuje živočišnou a rostlinnou biologii, pokud se
nějak nedotýkají také humánní medicíny a biologie. Úmluva se tedy
vztahuje na všechny lékařské a biologické aplikace týkající se
lidských bytostí, a to včetně aplikací preventivních,
diagnostických, léčebných a výzkumných. |
|
Preambule
| 11. |
Ochranu a záruky v oblasti lidských práv jak individuálních tak
sociálních již poskytují a zaručují různé mezinárodní nástroje:
Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní úmluva o občanských a
politických právech, Mezinárodní úmluva o ekonomických,
sociálních a kulturních právech, Úmluva o právech dítěte, Úmluva na
ochranu lidských práv a základních svobod, Evropská sociální charta.
Této oblasti se týká také několik nástrojů konkrétnější povahy,
které vypracovala Rada Evropy, jako např. Úmluva na ochranu
osobnosti v souvislosti s automatickým zpracováním osobních dat.
|
| 12. |
Nyní je třeba tyto dokumenty doplnit dalšími texty tak, aby plně
postihovaly možné důsledky vědeckých aktivit.
|
| 13. |
Zásady obsažené v těchto nástrojích zůstávají i nadále
základem naší koncepce lidských práv; jsou tedy vytyčeny na začátku
preambule Úmluvy, aby tvořily její základní kámen.
|
| 14. |
Avšak počínaje preambulí samou bylo nutno mít na zřeteli
současný vývoj v oblasti medicíny a biologie a vyjadřovat
přitom potřebu jeho využívání výhradně ku prospěchu současných a
budoucích generací. Tento zájem byl potvrzen na třech úrovních:
- První z nich je zájem jednotlivce,
který musí být chráněn proti jakémukoli ohrožení v důsledku
nepatřičného využívání vědeckého vývoje. Několik článků Úmluvy
dokládá přání jasně vyjádřit, že je třeba jednotlivci zajistit
významnou pozici: ochranu proti nezákonným zásahům do lidského
těla, zákaz používání částí lidského těla k finančnímu prospěchu,
omezení užití genetického vyšetření atd.
- Druhá úroveň se týká společnosti. V této
konkrétní oblasti, ve větší míře než obvykle, musí být jednotlivec
pokládán za samozřejmou součást sociální pospolitosti, sdílející
řadu etických zásad a řídící se právními normami. Kdykoli dochází
k rozhodování o využívání určitých výsledků vývoje vědy, musí
společnost uznávat a řídit se právními normami. Proto je tak
důležitá veřejná diskuse a v Úmluvě se poskytuje prostor.
Ohrožené zájmy nicméně nejsou rovnocenné; jak uvedeno v čl. 2,
jsou odstupňovány tak, aby odrážely zásadní prioritu přikládanou
zájmům jednotlivce před zájmy společnosti nebo pouhým zájmem vědy.
Příslovce "pouze" jasně ukazuje, že je třeba dbát, aby zájmy vědy
nebo společnosti nebyly zanedbávány; musí následovat bezprostředně
po zájmech jednotlivce. Jak je definováno v čl. 26, obecný zájem
nabývá priority pouze ve velmi konkrétních situacích a za
respektování přesně vymezených právních záruk.
- Třetí a poslední obava se týká lidstva jako
celku. Mnohé ze současných vědeckých úspěchů a značná část
budoucího pokroku jsou založeny na genetice. Nové poznatky
týkající se genomu poskytují řadu způsobů, jak jej ovlivňovat a
jak na něj působit. Tyto poznatky již uvolňují cestu dalšímu
pokroku v diagnostice a někdy i v prevenci stále většího počtu
onemocnění. Jsou důvody k naději, že tyto znalosti by mohly také
umožnit pokrok v terapii. Neměla by se však přehlížet ani rizika
spojená s touto rozšiřující se oblastí odborných poznatků. Zde již
není riziku vystaven pouze jednotlivec nebo společenství, nýbrž
lidstvo samo. Úmluva vytyčuje ochranná opatření počínaje
preambulí, kde se poukazuje na prospěch budoucích generací a
lidstva jako celku, zatímco v průběhu textu se zavádějí ustanovení
poskytující nezbytné právní záruky na ochranu svébytnosti lidské
bytosti.
|
| 15. |
Preambule odkazuje na vývoj v oboru medicíny a biologie,
jehož by se mělo využívat pouze ve prospěch současných a budoucích
generací a neměl by se odklánět do směrů, které jsou protichůdné k
jeho vlastním záměrům. Proklamuje úctu, kterou je třeba chovat k
člověku jakožto jednotlivci i jako členu lidského rodu. Dospívá k
závěru, že pokrok, prospěch člověka a jeho ochranu je možné uvést do
souladu, pokud se toto dostane do veřejného povědomí působením
mezinárodního nástroje vypracovaného Radou Evropy v souladu s jejím
posláním. Klade se důraz na potřebu mezinárodní spolupráce při
šíření přínosu vyplývajícího z vědeckého pokroku pro lidstvo jako
celek.
|
KAPITOLA I Obecná ustanovení
Článek 1 (Účel a předmět)
| 16. |
Tento článek stanoví rozsah a účel Úmluvy.
|
| 17. |
Cílem Úmluvy je zaručit každému člověku jeho práva a
základní svobody, zvláště pak integritu jednotlivce a zajistit
důstojnost a identitu lidských bytostí v této oblasti.
|
| 18. |
Úmluva nedefinuje pojem "každý člověk" (angl. "everyone",
francouzsky "toute personne"). Tyto dva pojmy jsou rovnocenné a
vyskytují se v anglické a francouzské verzi Evropské úmluvy o
lidských právech, která je však nedefinuje. Z důvodu neexistence
jednomyslné shody na definici těchto pojmů mezi členskými státy Rady
Evropy bylo rozhodnuto ponechat na vnitrostátním zákonodárství, aby
je definovalo pro účely provádění této Úmluvy.
|
| 19. |
V Úmluvě se také používá výraz "lidská bytost" v
souvislosti s vyjádřením nutnosti chránit důstojnost a svébytnost
člověka. Byla uznána jakožto obecně přijatá zásada, že lidskou
důstojnost a identitu lidské bytosti je nutno chránit, jakmile
započal její život.
|
| 20. |
Druhý odstavec tohoto článku stanoví, že každá strana musí
do svých vnitrostátních zákonů začlenit nezbytná opatření
zajišťující platnost ustanovení této Úmluvy. Tento odstavec stanoví,
že vnitrostátní právo smluvních stran bude muset být uvedeno do
souladu s Úmluvou. Souladu mezi touto Úmluvou a vnitrostátními
zákony může být dosaženo buď bezprostřední účinností ustanovení
Úmluvy ve vnitrostátním právním řádu nebo přijetím právních úprav
nezbytných k jejich realizaci. Pokud jde o jednotlivá opatření, bude
muset každý stát vytvořit takové nástroje, které budou v souladu s
jeho ústavním právem a brát přitom v úvahu povahu příslušného
opatření. V tomto ohledu je namístě poznamenat, že Úmluva obsahuje
řadu ustanovení, která je možné podle vnitrostátního právního řádu
mnoha států kvalifikovat jako přímo aplikovatelná či ustanovení s
bezprostřední účinností ("ustanovení nabývající automaticky
účinnosti "). Tak je tomu konkrétně v případě ustanovení
formulujících práva jednotlivce. Jiná ustanovení obsahují obecnější
zásady, které budou vyžadovat přijetí určitých právních úprav, aby
začaly platit ve vnitrostátním právním řádu. |
Článek 2 (Nadřazenost lidské bytosti)
| 21. |
Tento článek potvrzuje nadřazenost lidské bytosti nad
zájmem vědy nebo společnosti. Priorita se dává zájmům lidské bytosti
před zájmy vědy nebo společnosti v případě, že mezi nimi dojde k
rozporu. Jedna z důležitých aplikací této zásady se týká výzkumu,
který je upraven v kapitole V. této Úmluvy.
|
| 22. |
Celá Úmluva, jejímž cílem je chránit lidská práva a
důstojnost lidské bytosti, je inspirována zásadou nadřazenosti
lidské bytosti a všechna její ustanovení musí být interpretována
v tomto duchu. |
Článek 3 (Rovná dostupnost zdravotní péče)
| 23. |
Tento článek definuje cíl Úmluvy a zavazuje státy, aby
vyvinuly co největší úsilí o jeho dosažení.
|
| 24. |
Cílem je zajistit spravedlivý přístup ke zdravotní péči
podle potřeb lékařského ošetření dotyčného. Pojem "zdravotní péče"
znamená služby poskytující diagnostické, preventivní, léčebné a
rehabilitační zákroky sloužící k udržování nebo zlepšování
zdravotního stavu osoby nebo ke zmírňování jejího utrpení. Tato
služba musí mít přiměřenou úroveň z hlediska vědeckého pokroku a
její kvalita musí být předmětem trvalého hodnocení.
|
| 25. |
Dostupnost zdravotní péče musí být pro každého stejná. Pojem
"rovná dostupnost" v tomto kontextu znamená především nepřítomnost
neoprávněné diskriminace. Rovná dostupnost není přitom synonymem
absolutní rovnosti, znamená však účinné zajištění dostatečného
stupně péče.
|
| 26. |
Od smluvních stran této Úmluvy se požaduje, aby provedly
patřičné kroky k dosažení tohoto cíle, pokud jim to dovolí
prostředky, které mají k dispozici. Účelem tohoto ustanovení není
vytvořit individuální právo, o které by se mohla každá osoba opírat
při soudním řízení proti státu, nýbrž spíše podnítit stát, aby
podnikl k zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče patřičné kroky
v jako součást své sociální politiky.
|
| 27. |
I když státy nyní vyvíjejí značné úsilí k zajištění dostatečné
úrovně zdravotní péče, závisí rozsah tohoto úsilí do značné míry na
objemu zdrojů, které jsou k dispozici. Kromě toho mohou
opatření státu k zajištění rovné dostupnosti nabývat mnoha různých
forem a může se k tomuto účelu používat široká škála metod.
|
| 28. |
Tento článek se týká lékařů a profesionálních zdravotnických
pracovníků obecně, včetně psychologů, jejichž interakce s pacienty v
klinickém a výzkumném prostředí může mít dalekosáhlý vliv na
pacienta, jakož i sociálních pracovníků, kteří jsou členy týmů
zapojených do rozhodování nebo provádění zákroků. Z pojmu "profesní
standardy" vyplývá, že se tyto standardy netýkají jiných osob, než
profesionálních zdravotnických pracovníků, od kterých se požaduje
provádění lékařských úkonů např. v naléhavých případech.
|
| 29. |
Pojem "zákrok" je zde třeba chápat v širokém smyslu; zahrnuje
všechny lékařské úkony, zejména za účelem preventivní péče,
diagnostiky, léčby nebo rehabilitace nebo v souvislosti s výzkumem.
|
| 30. |
Všechny zákroky se musí provádět v souladu s platným právem
obecně, jak je doplněno a rozvíjeno profesními normami a pravidly. V
některých zemích mají tato pravidla formu profesního etického kodexu
(vypracovaného státem nebo profesními organizacemi), jinde formu
disciplinárního kodexu lékařů, zdravotnické legislativy, lékařské
etiky nebo jakýchkoli jiných prostředků zaručujících práva a zájmy
pacientů, přičemž v nich může být pamatováno na právo námitky
profesionálních zdravotnických pracovníků z důvodů svědomí. Tento
článek se týká jak psaných, tak nepsaných pravidel. Pokud existuje
rozpor mezi různými normami, měl by právní řád obsahovat pravidlo a
způsob, jak tento rozpor mezi právními normami řešit.
|
| 31. |
Náplň profesních standardů, povinností a pravidel chování
není ve všech zemích identická. Tytéž lékařské povinnosti se mohou v
jednotlivých společnostech poněkud lišit. Ve všech zemích však platí
základní zásady řádného výkonu lékařského povolání. Lékaři a obecně
všichni profesionální pracovníci, kteří se podílejí na lékařském
výkonu, podléhají zákonným a etickým imperativům. Jsou povinni
jednat s péčí a odborností a věnovat bedlivou pozornost potřebám
každého pacienta.
|
| 32. |
Základním úkolem lékaře je nejen nemocné uzdravovat, ale
podniknout i odpovídající kroky k upevňování jejich zdraví a ke
zmírnění bolesti s přihlédnutím k duševní pohodě pacienta.
Odbornost se musí ověřovat především ve vztahu k současným
vědeckým znalostem a klinickým zkušenostem odpovídajícím danému
oboru nebo specializaci. Profesní úroveň a kvalifikaci, kterou lze
očekávat od profesionálních zdravotnických pracovníků při výkonu
jejich povolání, určuje současný stupeň vývoje oboru. Sledováním
pokroku v medicíně se tato úroveň mění s novým vývojem, přičemž se
vylučují metody, které již neodpovídají současnému stavu oboru.
Nicméně se připouští, že profesní standardy nepředepisují nezbytně
jeden způsob jako jediný možný: uznávaná lékařská praxe může totiž
připouštět několik možných způsobů zákroku a ponechává tak určitou
volnost ve volbě metod a technik.
|
| 33. |
Dále se musí konkrétní průběh úkonu posuzovat pod zorným úhlem
specifického zdravotního problému, na který upozorňuje dotyčný
pacient. Zvláště pak musí zákrok splňovat kritéria relevance a
úměrnosti mezi sledovaným cílem a použitými prostředky. Dalším
důležitým faktorem úspěchu lékařského ošetření je důvěra pacienta v
jeho lékaře. Tato důvěra také determinuje povinnosti lékaře vůči
nemocnému. Důležitým prvkem těchto povinností je respektování práv
pacienta. Vytváří to a zvyšuje vzájemnou důvěru. Toto terapeutické
spojenectví se posílí, pokud jsou plně respektována práva pacienta.
|
KAPITOLA II Souhlas
Článek 5 (Obecné pravidlo)
| 34. |
Tento článek se zabývá souhlasem a potvrzuje na
mezinárodní úrovni již uznávané pravidlo, totiž že nikdo nesmí být
nucen podstoupit jakýkoli zákrok, aniž by k tomu dal souhlas.
Člověk musí proto mít možnost svobodně dát nebo odmítnout souhlas s
jakýmkoli zákrokem týkajícím se jeho osoby. Toto pravidlo jasně
vymezuje svébytnost pacienta ve vztahu k profesionálním
zdravotnickým pracovníkům a vede k odklonu od paternalistických
přístupů, které by mohly přehlížet přání pacienta. Výrazem "zákrok"
se zde chápe v nejširším smyslu, jako v čl. 4 . to znamená, že
zahrnuje veškeré výkony prováděné na osobě pacienta ze zdravotních
důvodů, včetně preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby,
rehabilitace a výzkumu.
|
| 35. |
Souhlas pacienta se pokládá za svobodný a poučený, pokud
je dán na základě objektivních informací poskytnutých zodpovědným
profesionálním zdravotnickým pracovníkem ohledně povahy a možných
následků plánovaného zákroku nebo jeho alternativ, prostého
jakéhokoli nátlaku od kohokoli. V čl. 5, odst. 2 se uvádějí
nejdůležitější aspekty informace, která má předcházet zákroku. Tento
výčet však není vyčerpávající: poučený souhlas může podle okolností
vyžadovat i další prvky. Aby byl souhlas platný, musí být dotyčný
informován o relevantních (podstatných) skutečnostech týkajících se
zamýšleného zákroku. Tyto informace musí uvádět účel, povahu a
následky zákroku, jakož i rizika s ním spojená. Informace o rizicích
spojených se zákrokem nebo s alternativními postupy musí zahrnovat
nejen rizika nezbytně spojená s druhem uvažovaného zákroku, ale
také jakákoli rizika související s individuálními charakteristickými
rysy každého pacienta, jako je věk nebo existence jiných chorob.
Pokud pacient žádá o doplňující informace, musí být řádně
zodpovězeny.
|
| 36. |
Kromě toho musí být informace dostatečně jasné a vhodně
formulované pro osobu, která má zákrok podstoupit. Pacient se musí
prostřednictvím výrazů, kterým je schopen porozumět, dostat do
situace, kdy je schopen zvážit nutnost a účelnost zamýšleného
zákroku a metody zákroku v porovnání s riziky a také
s nepohodlím či bolestí, které mu zákrok způsobí.
|
| 37. |
Souhlas může mít různé podoby. Může být výslovný nebo
předpokládaný. Výslovný souhlas může být buď ústní nebo písemný.
Článek 5, který je obecný a zahrnuje velmi rozmanité situace,
nevyžaduje žádnou zvláštní formu. Požadavek písemného souhlasu
závisí do značné míry na povaze zákroku. Panuje shoda v tom, že by
nebylo vhodné vyžadovat výslovný souhlas v případě četných rutinních
lékařských výkonů. Souhlas se proto často mlčky předpokládá, pokud
je dotyčný dostatečně informován. Avšak v některých případech, např.
při invazivních diagnostických výkonech nebo ošetřeních, se může
výslovný souhlas vyžadovat. Kromě toho se musí získat pacientův
výslovný, konkrétní souhlas k účasti na výzkumu nebo k odebrání
částí těla pro účely transplantace (viz čl. 16 a 19).
|
| 38. |
Svoboda souhlasu znamená, že souhlas může být kdykoli
odvolán, jakmile byl dotyčný plně informován o následcích a jeho
rozhodnutí musí být respektováno. Tato zásada však neznamená, že je
nutno vždy respektovat odvolání souhlasu pacienta, například pokud
se tak stane v průběhu operace. Profesní standardy a
povinnosti, jakož i pravidla lege artis mohou v takových případech
podle čl. 4 lékaře zavazovat, aby v operaci pokračoval a předešel
tak závažnému ohrožení pacientova zdraví.
|
| 39. |
Mimoto čl. 26 a 6 Úmluvy týkající se ochrany osob
neschopných dát svůj souhlas, čl. 7 týkající se ochrany osob s
duševními poruchami a čl. 8 týkající se situace nouze, definují
okolnosti, za kterých může být omezeno uplatňování práv daných
Úmluvou, v tomto případě nutnost poskytnutí souhlasu.
|
| 40. |
Informace je právem pacienta, avšak, jak stanoví článek
10, musí být vyhověno případnému přání pacienta, aby informován
nebyl. Tím se však neobchází potřeba snažit se získat souhlas k
zákroku, který byl pacientovi navržen. |
Článek 6 (Ochrana osob neschopných dát souhlas)
| 41. |
Někteří jednotlivci mohou být neschopni dát úplný a platný
souhlas se zákrokem vzhledem ke svému věku (nezletilí) nebo v
důsledku duševní nezpůsobilosti. Je proto nezbytné specifikovat
podmínky, za kterých může být zákrok těmto osobám proveden v zájmu
zajištění jejich ochrany.
|
| 42. |
Neschopnost dát souhlas, jíž se tento článek týká, musí
být chápána v kontextu daného zákroku. Bere se však v úvahu
rozdílnost právních systémů v Evropě: v některých zemích musí
být schopnost pacienta dát souhlas ověřována pro každý uvažovaný
zákrok zvlášť, zatímco v jiných zemích se systém zakládá na
institutu právní nezpůsobilosti, podle kterého může být osoba
prohlášena za nezpůsobilou dát souhlas k jednomu nebo k několika
druhům úkonů. Protože účelem Úmluvy není zavést jediný systém pro
celou Evropu, nýbrž chránit osoby neschopné dát svůj souhlas,
ukázalo se nezbytným, aby text Úmluvy obsahoval odkaz na
vnitrostátní právní řád: je totiž na vnitrostátní právní úpravě
jednotlivých zemí, aby bylo odpovídajícím způsobem stanoveno, zda
určitá osoba schopna dát souhlas k zákroku a aby
zohledňovaly nutnost zbavení způsobilosti k autonomnímu rozhodování
pouze tam, kde je to nezbytné v jejím nejvlastnějším zájmu.
|
| 43. |
V zájmu ochrany základních lidských práv a zvláště pak v
zájmu znemožnění používání diskriminačních kritérií však odst. 3
obsahuje výčet důvodů, kdy je možné dospělou osobu podle
vnitrostátního práva pokládat za neschopnou dát souhlas, tj. duševní
postižení, nemoc nebo podobné důvody. Výraz "podobné důvody"
označuje situace jako např. úrazy nebo stavy kómatu, kdy pacient
není schopen formulovat nebo sdělit svá přání (viz též dále odst. 57
týkající se naléhavých situací). Pokud byla dospělá osoba prohlášena
za nezpůsobilou dát souhlas, avšak v určitém okamžiku již
netrpí sníženou duševní schopností (např. protože v její chorobě
nastal příznivý vývoj), musí podle čl. 5 dát svůj souhlas sama.
|
| 44. |
Kdykoli je uznáno, že osoba není schopna dát svůj souhlas,
zavádí Úmluva zásadu ochrany, podle níž, v souladu s odst. 1, musí
zákrok sloužit k přímému prospěchu osoby. Odchylka od tohoto
pravidla je možná pouze ve dvou případech, jimiž se zabývají čl. 17
a 20 Úmluvy týkající se lékařského výzkumu a odběru obnovitelné
tkáně.
|
| 45. |
Jak bylo uvedeno, druhý a třetí odstavec stanoví, že není-li
nezletilá (odst. 2) nebo dospělá (odst. 3) osoba schopná dát svůj
souhlas k zákroku, smí být zákrok proveden pouze se souhlasem
rodičů, kteří o nezletilou osobu pečují, se souhlasem jejího
zástupce, úřední osoby, či jiné osoby nebo orgánu, které určí zákon.
Avšak s co největším zřetelem k zachování svébytnosti osob,
pokud jde o zákroky ovlivňující jejich zdraví, stanoví druhá část
odst. 2, že se má názor nezletilých pokládat za rozhodující faktor,
jehož význam vzrůstá úměrně s jejich věkem a stupněm vyspělosti. To
znamená, že v určitých situacích, kdy se bere v úvahu povaha a
závažnost zákroku, jakož i věk nezletilého a jeho schopnost chápat,
má se názoru nezletilých vzrůstající měrou přisuzovat závažnost při
konečném rozhodování. To by dokonce mohlo vést k závěru, že by měl
být souhlas nezletilého pro některé zákroky nezbytný nebo alespoň
postačující. Všimněte si, že ustanovení druhého pododstavce odst. 2
je shodné s čl. 12 Úmluvy Spojených národů o právech dítěte, který
stanoví, že "členské státy musí zajistit, aby dítěti, které je
schopné vytvářet si své vlastní názory, bylo zajištěno právo
svobodně vyjadřovat tyto názory ve všech záležitostech, které se ho
týkají, přičemž se názorům dítěte přikládá závažnost podle věku a
vyspělosti dítěte".
|
| 46. |
Mimoto se nesmí nikdy zcela vyloučit účast dospělých osob
neschopných dát souhlas. Tato myšlenka se promítá do povinnosti
zapojit dospělé osoby do procedury udělení souhlasu, kdykoli je to
možné. Bude tedy nezbytné jim vysvětlit význam a okolnosti zákroku a
pak získat jejich názor.
|
| 47. |
Odst. 4 tohoto článku je obdobou čl. 5 týkajícího se souhlasu
obecně a stanoví, že osobě nebo instituci, jejíž souhlas se k
provedení zákroku požaduje, musí být poskytnuty řádné informace o
následcích zákroku a o riziku se zákrokem spojeným.
|
| 48. |
Podle odst. 5 může dotyčná osoba nebo příslušný orgán
kdykoli svůj souhlas odvolat, pokud tak učiní v zájmu osoby, která
není schopna dát svůj souhlas. Lékaři a profesionální zdravotničtí
pracovníci jsou vázáni povinností především k pacientovi a je
také součástí profesního standardu (čl. 4), aby jednali v zájmu
pacienta. Je vlastně povinností lékaře chránit pacienta proti
rozhodnutím učiněným osobou nebo orgánem, od níž se souhlas
požaduje, pokud tato rozhodnutí nejsou v zájmu pacienta; v tomto
směru by měl vnitrostátní zákon pamatovat na náležité opravné
postupy. Podřízenost souhlasu (nebo jeho odvolání) zájmům pacienta
je ve shodě se záměrem Úmluvy, kterým je ochrana osobnosti. Zatímco
osoba schopná dát svůj souhlas k zákroku má právo svobodně tento
souhlas odvolat, i když se to zdá být v rozporu se zájmem této
osoby, nesmí totéž právo platit pro souhlas daný k zákroku na jiné
osobě, který by měl být odvolatelný pouze tehdy, je-li to v zájmu
této osoby, která je zde třetí stranou.
|
| 49. |
Nepokládalo se za nutné pamatovat v tomto článku na právo
odvolat se proti rozhodnutí zákonného zástupce poskytnout nebo
odmítnout souhlas k zákroku. Podle doslovného znění odst. 2 a 3
tohoto článku smí být zákrok proveden pouze "se souhlasem dotyčného
nebo jeho zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby či
instituce pověřených ze zákona", což samo o sobě zahrnuje možnost
odvolání k instituci nebo orgánu způsobem stanoveným vnitrostátním
zákonem.
Článek 7 (Ochrana osob s duševní poruchou)
|
| 50. |
Tento článek se zabývá specifickou problematikou léčení
pacientů trpících duševními poruchami. Na jedné straně to
představuje výjimku z obecného pravidla souhlasu pro osoby schopné
dát svůj souhlas (článek 5)4, jejichž schopnost rozhodování o
navrhovaném léčení je však vážně narušena právě jejich duševní
poruchou. Na druhé straně to zaručuje ochranu těchto lidí vymezením
případů, kdy smějí být podrobeni léčbě duševní poruchy bez jejich
souhlasu. V takovém případě je však zákrok podmíněn splněním
určitých podmínek. Tento článek se však nezabývá specifickými
naléhavými situacemi, kterých se týká čl.8.
|
| 51. |
První podmínkou je, že dotyčný musí trpět duševní poruchou
(angl. mental disorder, franc. trouble mental). Má-li toto
ustanovení být použito, musí být pozorováno narušení duševních
schopností dotyčného.
|
| 52. |
Druhou podmínkou je, že zákrok je nezbytný právě
k léčení těchto duševních poruch. Pro jakýkoli jiný druh
zákroku si proto musí lékař vyžádat souhlas pacienta, pokud je to
možné a souhlas nebo odmítnutí pacienta musí být respektovány. Na
odmítnutí souhlasu k zákroku nemusí být brán zřetel pouze za
okolností stanovených zákonem a také v případech, kdy by neprovedení
zákroku mělo za následek vážné poškození zdraví dotyčného (nebo
zdraví a bezpečnosti ostatních). Jinými slovy, jestliže se osoby
schopné dát svůj souhlas odmítnou podrobit zákroku, jehož cílem není
léčba jejich duševní poruchy, jejich odmítání musí být respektováno
stejně jako u jiných pacientů, kteří jsou schopni svůj souhlas dát.
|
| 53. |
V řadě členských států existují právní úpravy ve věci
léčby pacientů se závažnou duševní nemocí, kteří jsou buď povinně
umístěni v uzavřených léčebnách nebo vyžadují mimořádnou lékařskou
péči vzhledem k ohrožení života. Tyto zákony dovolují zákrok v
určitých vážných situacích, jako např. při léčbě vážné somatické
choroby u psychotického pacienta nebo také v určitých vážných,
lékařsky naléhavých případech (např. akutní apendicitida,
předávkování léky nebo případ ženy s vážnou psychotickou chorobou, u
které došlo k přerušení mimoděložního těhotenství). V takovýchto
případech zákon povoluje zákrok k záchraně života, pokud je
ošetřující lékař přesvědčen, že je takový zákrok namístě. Je nutno
zachovávat postup, který stanoví čl. 6 (Ochrana osob neschopných dát
souhlas) nebo čl. 8 (Stav nouze vyžadující neodkladná řešení).
|
| 54. |
Třetí podmínkou je, že bez léčby duševní poruchy pacienta
by pravděpodobně došlo k vážnému poškození jeho zdraví. Takovéto
riziko existuje například, když osoba trpí sebevražednými sklony a
představuje tak nebezpečí sama sobě. Tento článek se zabývá pouze
ohrožením vlastního zdraví pacienta, kdežto čl. 26 Úmluvy dovoluje,
aby pacienti byli léčeni proti své vůli a aby tak byla chráněna
práva a svobody jiných lidí (např. v případě agresivního chování).
Na jedné straně tedy tento článek chrání zdraví osoby samé (je
dovolena léčba duševní poruchy bez souhlasu, když by nezavedení
léčby představovalo vážné ohrožení zdraví osoby), na druhé straně
chrání její identitu (protože léčba bez souhlasu je zakázána,
v případě že neprovedení léčby nepředstavuje žádné vážné
ohrožení zdraví dotyčného).
|
| 55. |
Poslední podmínkou je, že je nutné dodržovat opatření stanovená
zákonem na ochranu těchto osob. Článek specifikuje, že tyto podmínky
musí zahrnovat náležité dozorčí, kontrolní a odvolací řízení, jako
např. zajištění ochrany soudním orgánem. Tento požadavek je
pochopitelný s ohledem na možnost provést potřebný zákrok i na
osobě, která k němu nedala souhlas; je proto nezbytné zavést
opatření k náležité ochraně práv této osoby. V této souvislosti
Doporučení R (83) 2 Výboru ministrů Rady Evropy, týkající se právní
ochrany osob trpících duševní poruchou a umístěných do ochranné
léčby v psychiatrických léčebnách, stanoví řadu zásad, které
musí být dodržovány během psychiatrické léčby a při umísťování
pacientů v léčebně. Je třeba se také zmínit o Havajské
deklaraci Světové psychiatrické asociace z 10. července 1983 a
jejích revidovaných verzích, o Madridské deklaraci ze dne 25. srpna
1996, jakož i o Doporučení Parlamentního shromáždění a.1235 (1994) o
psychiatrii a lidských právech. |
Článek 8 (Stav nouze vyžadující neodkladná řešení)
| 56. |
V naléhavých situacích se mohou lékaři ocitnout před
konfliktem dvou povinností, povinností poskytnout ošetření a
povinností získat souhlas pacienta. Tento článek opravňuje lékaře v
takových situacích okamžitě jednat, aniž by čekal, až bude moci
získat souhlas od pacienta, resp. od jeho zákonného zástupce. Toto
ustanovení se odchyluje od obecného pravidla zakotveného v čl. 5 a
6, a je proto spojeno určitými podmínkami.
|
| 57. |
Zaprvé je tato možnost omezena na stavy nouze, které lékaři
znemožňují získat řádný poučený souhlas. Tento článek platí jak pro
osoby, které jsou schopné dát souhlas, tak pro osoby neschopné dát
souhlas ať již de iure nebo de facto. Jako příklad by bylo možné
uvést situaci pacienta v kómatu, který tudíž není schopen dát svůj
souhlas (viz též odst. 43 dříve v textu), nebo situaci lékaře, který
není schopen vejít ve styk se zákonným zástupcem osoby neschopné dát
souhlas k neodkladnému zákroku. Avšak i v mimořádných situacích
musí profesionální zdravotničtí pracovníci vyvinout náležité úsilí,
aby zjistili, co by si přál sám pacient.
|
| 58. |
Zadruhé je tato možnost omezena výlučně na nezbytné léčebné
zákroky, které nesnesou odkladu. Vyloučeny jsou zákroky, jejichž
odklad je přijatelný. Tato možnost však není omezena jen na život
zachraňující zákroky.
|
| 59. |
Konečně tento článek specifikuje, že zákrok musí být proveden
pro přímý prospěch dotyčného. |
Článek 9 (Dříve vyslovená přání)
| 60. |
Zatímco čl. 8 umožňuje v naléhavých situacích výjimku
z povinnosti informovaného souhlasu, účelem tohoto článku je
postihnout případy, kdy osoby schopné pochopit situaci, již dříve
vyslovily své platné stanovisko (tj. schválení nebo zamítnutí) se
zřetelem k předvídatelným situacím, za kterých by nemohly vyjádřit
svůj názor na takový zákrok.
|
| 61. |
Tento článek se proto nezabývá jen naléhavými situacemi,
uvedenými v čl. 8, ale také situacemi, kdy jednotlivci předvídali,
že by se mohli dostat do stavu, ve kterém nebudou schopni dát svůj
platný souhlas např. v případě progresivní choroby, jakou je senilní
demence.
|
| 62. |
Článek stanoví, že pokud někdo již dříve vyjádřil svá přání, je
nutno tato přání respektovat. To, že předem vyslovená přání se mají
zohlednit, neznamená, že by musela být splněna za každých okolností.
Pokud byla např. přání vyjádřena dlouho před zákrokem a věda mezitím
udělala nové objevy, mohou existovat důvody, aby přání pacienta
splněno nebylo. Lékař by si tedy měl být pokud možno jist, že se
přání pacienta týkají současné situace a jsou stále platná, zejména
s ohledem na současný stav vědy a technický pokrok
v medicíně. |
KAPITOLA III Soukromí a právo na informace
Článek 10 (Soukromí a právo na informace)
| 63. |
První odstavec stanoví právo na důvěrnost informací v
oblasti zdraví, čímž se znovu potvrzuje zásada zavedená v čl. 8
Evropské úmluvy o lidských právech, která se znovu opakuje v Úmluvě
na ochranu osobnosti v souvislosti s automatickým zpracováním
osobních dat. Je namístě zdůraznit, že podle čl. 6 právě jmenované
Úmluvy tvoří osobní data týkající se zdraví zvláštní kategorii dat a
jako taková pro ně platí zvláštní pravidla.
|
| 64. |
Určitá omezení v zájmu ochrany soukromí jsou však
možná z jednoho z důvodů a za podmínek stanovených v čl. 26. 1.
Soudní orgán může např. nařídit provedení testu za účelem
identifikace pachatele trestného činu (výjimka založená na prevenci
trestné činnosti) nebo ke zjištění příbuzenského vztahu (výjimka
založená na ochraně práv ostatních).
|
| 65. |
První věta druhého odstavce stanoví, že jednotlivci
mají právo znát jakékoli informace shromažďované o jejich zdravotním
stavu, pokud se s nimi chtějí seznámit. Toto právo má zásadní
důležitost samo o sobě, ale podmiňuje také uplatňování jiných práv,
např. právo souhlasu stanovené v čl. 5.
|
| 66. |
"Právo vědět", které osoba má, zahrnuje veškeré
nashromážděné informace o jejím zdraví, ať již jde o diagnózu,
prognózu nebo jakoukoli jinou závažnou skutečnost.
|
| 67. |
Právo vědět jde ruku v ruce s "právem nevědět", které je
zajištěno ve druhé větě druhého odstavce. Pacienti mohou mít své
vlastní důvody, aby si přáli nebýt obeznámeni s určitými aspekty
svého zdraví. Přání tohoto druhu musí být respektováno. Právo
pacienta nebýt obeznámen s tou či onou skutečností týkající se jeho
zdraví se nepovažuje za překážku platnosti jeho souhlasu se
zákrokem; může např. dát platný souhlas k odstranění cysty, a přesto
si může přát neznat její povahu.
|
| 68. |
Za určitých okolností může být právo znát pravdu nebo ji
neznat omezeno ve vlastním zájmu pacienta nebo na základě čl. 26,
aby byla chráněna práva třetí strany nebo společnosti.
|
| 69. |
Poslední odstavec tohoto článku proto stanoví, že ve výjimečných
případech může vnitrostátní právo stanovit určitá omezení práva
vědět nebo nevědět v zájmu zdraví pacienta (např. prognóza smrti,
která by mohla v určitých případech vážně zhoršit stav pacienta,
kdyby mu byla bezprostředně sdělena). V některých případech je
lékařova povinnost poskytnout informaci, na kterou se vztahuje také
čl. 4, proti zájmu pacientova zdraví. Je na vnitrostátním právu
zohledňujícím sociální a kulturní tradice, aby tento rozpor
vyřešilo. Vnitrostátní právo může, v některých případech pod
soudním dohledem, ospravedlnit skutečnost, že lékař část informací
zamlčí, a nebo naopak, že zákon umožní podat informaci v každém
případě ("terapeutická nezbytnost").
|
| 70. |
Kromě toho může být pro pacienty životně důležité, aby
znali určitá fakta o svém zdraví, i když vyjádřili přání je neznat.
Např. poznání, že mají predispozici k určité chorobě, může být
jediným způsobem, jak jim umožnit, aby podnikli potenciálně účinné
(preventivní) opatření. V tomto případě může být lékařova povinnost
poskytnout potřebnou péči, jak stanoví čl. 4, v rozporu s právem
pacienta nebýt obeznámen. Mohlo by být také správné informovat
dotyčného, že jeho zdravotní stav může představovat riziko nejen pro
něj, ale i pro jeho okolí. I zde je ponecháno na vnitrostátním
právu, aby stanovilo, zda lékař smí vzhledem k okolnostem daného
případu učinit výjimku z práva nebýt informován. Současně mohou mít
určitá fakta o zdravotním stavu osoby, která vyslovila přání,
aby jí tato fakta nebyla sdělena, zvláštní význam pro třetí osobu.
Např. v případě infekční nemoci nebo určitého stavu přenosného na
jiné. V takovém případě by mohla prevence rizika pro třetí osobu na
základě čl. 26 ospravedlnit upřednostnění práva této osoby před
právem pacienta na soukromí, podle odst. 1, a v důsledku toho i před
právem nebýt obeznámen, podle odst. 2. V každém případě může být
právo dotyčné osoby neznát pravdu v rozporu se zájmem jiného člověka
být informován. Vnitrostátní zákony by měly obsahovat právní úpravu,
která zohledňuje vyváženým způsobem práva všech zúčastněných.
|
KAPITOLA IV Lidský genom
| 71. |
V genetice došlo v posledních letech k prudkému rozvoji. V
lidské medicíně existují vedle farmaceutického oboru i jiné oblasti,
kde je možné tuto vědu aplikovat, a to: genetické testování, genová
terapie a vědecké objasnění příčin a mechanismů nemocí.
|
| 72. |
Genetické vyšetření zahrnuje lékařská vyšetření, jejichž
cílem je odhalit nebo vyloučit přítomnost dědičných chorob a
predispozic k takovým chorobám u osoby, a to přímou nebo nepřímou
analýzou jejího genetického dědictví (chromozómů, genů).
|
| 73. |
Cílem genové terapie je korigovat takové modifikace
v genetickém dědictví člověka, které mohly by být příčinou dědičných
chorob. Rozdíl mezi genovou terapií a analýzou genomu je v tom, že
analýza genomu nemodifikuje genetické dědictví, nýbrž prostě zkoumá
jeho strukturu a vztahy jeho struktury k symptomům choroby.
Teoreticky existují dvě rozdílné formy genové terapie. Somatická
genová terapie má za cíl korigovat genetické vady v somatických
buňkách a vyvolat účinek omezený pouze na ošetřovanou osobu. Kdyby
bylo možné aplikovat genovou terapii na zárodečných buňkách, choroba
osoby, která je nositelem těchto buněk, by nebyla léčena, protože by
se korekce prováděla na buňkách, jejichž jedinou funkcí je přenášet
genetickou informaci na budoucí generace. | Článek
11 (Zákaz diskriminace)
| 74. |
Mapování lidského genomu, které se rychle rozvíjí, jakož i
vývoj genetických testů na ně navazujících pravděpodobně přinesou
značný pokrok v prevenci chorob a v jejich léčbě. Avšak genetická
vyšetření jsou rovněž zdrojem značných obav. Nejrozšířenější z nich
je pravděpodobně obava, že by se genetické vyšetření, které může
odhalit genetickou chorobu, predispozici ke genetické chorobě a
náchylnost k ní, mohlo stát nástrojem selekce a diskriminace.
|
| 75. |
Základní zásada stanovená v čl. 11 spočívá v tom, že je
zakázána jakákoli diskriminace jednotlivce na základě jeho
genetického dědictví.
|
| 76. |
Podle čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech musí být
využívání lidských práv a svobod stanovených v této Úmluvě zajištěno
bez diskriminace na jakémkoli základě jako např. na základě pohlaví,
rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politických nebo jiných
názorů, národnostního nebo sociálního původu, příslušenství k
národnostní menšině, majetkových poměrů, původu nebo jiného
postavení. Článek 11 do tohoto seznamu doplňuje genetické dědictví
dané osoby. Deklarovaný zákaz diskriminace platí tedy pro všechny
oblasti včetně oblasti aplikace této Úmluvy. Tento pojem zahrnuje
také zákaz diskriminace z rasových důvodů, jak jej chápe Úmluva
Spojených národů z r. 1996 o vyloučení všech forem rasové
diskriminace a jak jej interpretuje Výbor pro tuto Úmluvu (CERD).
|
| 77. |
Má-li pojem "diskriminace" zpravidla záporný význam ve
francouzštině, není tomu tak nezbytně v angličtině [kde je třeba
používat výraz "nespravedlivá diskriminace" (unfair
discrimination)], přesto však bylo rozhodnuto ponechat stejný pojem
v obou jazycích, jak je tomu v Evropské úmluvě o lidských právech a
v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Diskriminace se
proto musí jak ve francouzštině, tak v angličtině chápat jako
nespravedlivá diskriminace. Zejména se nemohou zakazovat pozitivní
opatření, která mohou být realizována s cílem opětného nastolení
určité rovnováhy ve prospěch těch, kteří jsou znevýhodněni
v důsledku svého genetického dědictví. |
Článek 12 (Prediktivní genetická vyšetření)
| 78. |
Studium lidské genetiky zaznamenalo v posledních deseti
letech pozoruhodné výsledky. Poznatky v této oblasti dnes umožňují
identifikovat s mnohem větší přesností než kdy předtím osoby, které
jsou nositeli specifických genů pro hlavní onemocnění způsobená
mutací jednoho genu (např. cystická fibróza, hemofilie,
Huntingtonova chorea, retinitis pigmentosa atd.), a také osoby, jež
jsou nositeli genů, které mohou zvyšovat jejich ohrožení vývojem
závažných poruch v pozdějším životě (např. srdeční choroba,
rakovina a Alzheimerova choroba). Dnes je již možné identifikovat
osoby, u kterých se pravděpodobně vyvine určité onemocnění způsobené
mutací jednoho genu, a to na základě jasného mendelovského schématu
dědičnosti nebo na základě identifikace fenotypických vlastností
(zjištěných buď klinickým pozorováním nebo pomocí standardních
laboratorních biochemických testů), které dovoluje zasáhnout, aby se
předešlo vzniku onemocnění. Pokroky v genetice vedly k vývoji
mnohem důmyslnějších a přesnějších metod testování na některé
poruchy. Avšak identifikace určitého abnormálního genu nemusí ještě
nezbytně znamenat, že se u jeho nositele choroba skutečně vyvine,
ani nemůže předpovědět průběh nebo závažnost choroby.
|
| 79. |
Moderní metody umožnily také identifikovat geny, které
přispívají k vývoji větších poruch v pozdějším životě a ke kterým
také přispěly jiné geny, jakož i faktory životního prostředí a
životního stylu. Je již také možné identifikovat některé
z těchto geneticky determinovaných rizikových faktorů v
minulosti zjištěných pomocí identifikace fenotypických vlastností.
Pravděpodobnost, že se u jednotlivců choroba vyvine v pozdějším
životě, je však mnohem méně jistá než v případě onemocnění
způsobených mutací jednoho genu, protože pravděpodobnost tohoto
vývoje závisí na faktorech, které nemůže dotyčný ovlivnit (např.
jiné genetické vlastnosti), jakož i na faktorech, které může dotyčný
ovlivnit tak, že pozmění toto riziko (např. dieta, kouření, faktory
životního stylu atd.).
|
| 80. |
Genetické testy, které predikují určité genetické choroby, mohou
být značným přínosem pro zdraví jednotlivce, protože umožňují včas
zavést preventivní péči nebo poskytnout příležitost ke zmenšení
rizika změnou chování, životního stylu nebo životního prostředí.
Toto však u četných geneticky podmíněných poruch v současné době
není možné. Právo vědět a právo nevědět, jakož i řádný poučený
souhlas mají proto v této oblasti zvláštní význam, neboť pro
dotyčného mohou vyvstat problémy, které se objeví na základě
prediktivního vyšetření genetické choroby, jejíž účinná léčba v
současné době neexistuje. Dalším komplikujícím faktorem je to, že
geneticky podmíněné choroby mohou mít také důsledky pro členy rodiny
a pro potomky osoby, která se vyšetření podrobila. Je nezbytné, aby
byly vypracovány příslušné profesní standardy pro tuto oblast5.
|
| 81. |
Situace je ještě složitější v případě prediktivního
vyšetření na vážné choroby, které se projeví později a které v
současné době nelze léčit. Vyšetřování na vážné choroby, které se
projeví později, by mělo i nadále zůstat výjimkou, i když toto
vyšetřování se vztahuje k vědeckému výzkumu, ale znamenalo by to
nadměrnou zátěž při dobrovolné účasti a přílišné narušení soukromí
dotyčného.
|
| 82. |
Vzhledem ke specifickým problémům spojeným s prediktivním
vyšetřením je nutno přísně omezit jeho použitelnost pro jednotlivce
na čistě zdravotní účely. Vědecký výzkum by se měl právě tak
provádět v kontextu rozvoje léčebných metod a posilování našich
možností předcházet nemocím.
|
| 83. |
Článek 12 jako takový nestanoví žádné omezení práva
provádět diagnostické zákroky v embryonálním stadiu ke zjištění, zda
embryo nevykazuje dědičné rysy, které povedou k vážným chorobám u
budoucího dítěte.
|
| 84. |
Protože existuje zřejmé riziko, že se možností
genetického testování bude využívat i mimo oblast zdravotní péče
(např. v případě lékařské prohlídky před přijetím do zaměstnání nebo
uzavřením pojistné smlouvy), je důležité jasně rozlišovat mezi účely
zdravotní péče pro dobro jednotlivce na jedné straně a zájmy třetích
stran, které mohou být komerční, na straně druhé.
|
| 85. |
Článek 12 zakazuje provádění prediktivních testů pro
jiné než zdravotní nebo zdravotně výzkumné účely, a to i kdyby s tím
dotyčný souhlasil. Je proto zakázáno provádět genetické testování
jako součást lékařské prohlídky před přijetím do zaměstnání, pokud
neslouží zdravotnímu účelu pro jednotlivce. To znamená, že za
zvláštních okolností, kdy by pracovní prostředí mohlo mít škodlivé
důsledky pro zdraví jednotlivce vzhledem k jeho genetické
predispozici, se smí prediktivní genetické testování nabízet, aniž
se přitom ustoupí od cíle zlepšovat pracovní podmínky. Test by se
měl zřetelně využívat v zájmu zdraví jednotlivce. Rovněž by se mělo
respektovat právo nevědět.
|
| 86. |
Pokud prediktivní genetické testování v případě
zaměstnaneckých smluv nebo soukromých pojistných smluv neslouží ke
zdravotnímu účelu, je jeho důsledkem nepřípustné narušování práv
jednotlivce na soukromí. Pojišťovna nebude mít právo podmiňovat
uzavření nebo změnu pojistné smlouvy tím, že dostane do rukou
prediktivní genetický test. Rovněž nebude moci odmítnout uzavření
nebo provedení změny pojistky z toho důvodu, že se žadatel
nepodrobil testu, protože uzavření pojistky nemůže být logicky
podmíněno spácháním protiprávního činu.
|
| 87. |
Vnitrostátní právo však může povolit provedení
prediktivního testu na genetickou chorobu mimo oblast zdravotnictví
z jednoho z důvodů a za podmínek stanovených v čl. 26.1 Úmluvy.
|
| 88. |
Podle článku 5 smí být genetické vyšetření provedeno
pouze tehdy, když k tomu dá příslušná osoba svobodný a poučený
souhlas. Článek 12 doplňuje ještě dodatečnou podmínku, že totiž
prediktivní vyšetření musí být doprovázeno odpovídajícím genetickým
poradenstvím. |
Článek 13 (Zásahy do lidského genomu)
| 89. |
Rozvoj vědy, zvláště v oblasti poznatků o lidském genomu a
jejich aplikací, přinesl velmi pozitivní perspektivy, ale také
otazníky a dokonce značné obavy. Zatímco vývoj v této oblasti může
lidstvu přinést velký prospěch, může zneužití tohoto vývoje ohrozit
nejen jednotlivce, ale i lidstvo samo. Největší obava je ze záměrné
modifikace lidského genomu, aby bylo možné vytvářet jedince nebo
celé skupiny vybavené zvláštními charakteristickými rysy a
požadovanými vlastnostmi. V čl. 13 dává Úmluva odpověď na tyto
obavy několika způsoby.
|
| 90. |
V každém případě smí být jakýkoli zákrok s cílem
modifikovat lidský genom prováděn pouze k preventivním,
diagnostickým nebo terapeutickým účelům.
|
| 91. |
Zásahy směřující ke změně genetických vlastností
nesouvisejících s nemocí jsou zakázány. Pokud je genová terapie
somatických buněk v současné době ve stadiu výzkumu, její aplikaci
je možno povolit pouze tehdy, je.li v souladu se standardy ochrany
stanovenými v čl. 15 a v následujících článcích.
|
| 92. |
Zásahy směřující k jakékoli změně genomu některého z
potomků jsou zakázány. Právě proto nejsou dovoleny genetické změny
spermií a vajíček určených k oplodnění. Lékařský výzkum, který se
provádí za účelem provádění genetické modifikace spermií nebo
vajíček, která nejsou určena k rozmnožování, je dovoleno provádět
pouze in vitro se souhlasem příslušné etické nebo řídící instituce.
|
| 93. |
Naproti tomu tento článek nevylučuje zákroky k
somatickému účelu, které by mohly mít nežádoucí vedlejší účinky v
linii embryonálních buněk. Tak tomu může být např. v případě
určitých postupů léčby rakoviny radioterapií nebo chemoterapií,
která může nežádoucím způsobem ovlivnit reprodukční systém osoby
podrobující se léčbě. |
Článek 14 (Zákaz volby pohlaví)
| 94. |
Lékařsky asistovaná reprodukce zahrnuje umělou inseminaci,
oplodňování in vitro a jakoukoli jinou techniku, která má stejný
výsledek a umožňuje rozmnožování jiným než přirozeným způsobem.
Podle tohoto článku není dovoleno používat metody lékařsky
asistované reprodukce k volbě pohlaví budoucího dítěte, ledaže tak
lze předejít vážné dědičné chorobě vázané na pohlaví.
|
| 95. |
Je na vnitrostátním právu, aby podle vlastních
právních předpisů stanovilo o jak závažné dědičné choroby vázané na
pohlaví se musí jednat. V některých zemích existují směrnice
vydávané politickými nebo správními orgány nebo národními etickými
komisemi nebo výbory ustavenými ad hoc, profesními orgány atd.
V každém případě je nutné odpovídající genetické poradenství
pro osoby, jichž se to týká.
|
KAPITOLA V Vědecký výzkum
Článek 15 (Obecné pravidlo)
| 96. |
Svoboda vědeckého výzkumu v oboru biologie a medicíny je
ospravedlněna nejen právem lidstva na znalosti, ale také značným
pokrokem, který jeho výsledky mohou přinést, pokud jde o zdraví a
dobrou pohodu pacientů.
|
| 97. |
Tato svoboda však není absolutní. Svoboda lékařského
bádání je omezena základními právy jednotlivců, vyjádřenými zejména
v ustanoveních Úmluvy a dalšími právními předpisy na ochranu
osobnosti. V této souvislosti je namístě poznamenat, že první článek
Úmluvy specifikuje, že cílem Úmluvy je chránit důstojnost a
svébytnost lidské bytosti a zaručit bez diskriminace každému úctu
k jeho integritě, jakož i k ostatním právům a základním
svobodám. Při jakémkoli výzkumu proto bude nutné dodržovat tyto
zásady. |
Článek 16 (Ochrana osob zapojených do vědeckého
výzkumu)
| 98. |
Tento článek stanoví podmínky pro veškerý výzkum na
lidských bytostech. Tyto podmínky byly do značné míry inspirovány
Doporučením R(90)3 Výboru ministrů členských států, týkajícím se
lékařského výzkumu na lidské bytosti.
|
| 99. |
První podmínkou je, že k výzkumu na člověku
neexistuje žádná alternativa srovnatelného účinku. Výzkum nebude
tedy dovolen, je-li možné získat srovnatelné výsledky jinými
prostředky. Rovněž invazivní metody nebudou povoleny, pokud je možné
použít se srovnatelným účinkem jiné, méně invazivní nebo neinvazivní
metody.
|
| 100. |
Druhou podmínkou je, že rizika výzkumu, kterým by mohla být
vystavena dotyčná osoba, nesmí být neúměrně vysoká vzhledem
k možnému prospěchu z výzkumu.
|
| 101. |
Třetí podmínkou je potřeba nezávislého posouzení vědecké
hodnoty, jakož i etické přijatelnosti výzkumného projektu včetně
jeho přijatelnosti právní, sociální a ekonomické. Posouzení
uvedených aspektů musí být provedeno nezávislými
multidisciplinárními etickými komisemi.
|
| 102. |
Odst. IV zdůrazňuje povinnost předem informovat dotyčného o jeho
právech a zárukách, které zákon stanoví na jeho ochranu, např. o
jeho právu kdykoli svobodně odvolat svůj souhlas.
|
| 103. |
Odst. V zpřísňuje podmínky stanovené v čl. 5 týkající se
souhlasu. V oblasti výzkumu předpokládaný souhlas nepostačuje. Proto
tento článek požaduje nejen svobodný a poučený souhlas osoby, ale i
její výslovný, konkrétní a písemný souhlas. Slova "konkrétní
souhlas" je zde třeba chápat tak, že znamenají souhlas, který se
dává pro jeden konkrétní zákrok provedený v rámci výzkumu.
|
Článek 17 (Ochrana osob neschopných dát souhlas k
výzkumu)Odstavec 1
| 104. |
Ve svém prvním odstavci stanoví tento článek zásadu týkající se
výzkumu na osobě, která je neschopná dát svůj souhlas: musí být
pravděpodobné, že výzkum přinese prospěch pro zdraví dotyčné osoby.
Tento prospěch musí být reálný a musí vyplývat z výsledků, které
může výzkum přinést, přičemž riziko musí být nepoměrně malé oproti
potenciálnímu prospěchu.
|
| 105. |
Má-li být takový výzkum povolen, nemá existovat žádný
alternativní plně schopný subjekt. Skutečnost, že nejsou k dispozici
žádní dobrovolníci schopní dát souhlas, nepostačuje. Vědecký
experiment na osobách neschopných dát souhlas musí být
z hlediska výzkumu jediná možnost. Jedná se o případy, že
výzkum je zaměřený na lepší pochopení vývoje u dětí nebo na lepší
porozumění příčinám chorob, které postihují zvláště určité
psychiatrické poruchy jako demence u dospělých. Takový výzkum
může být prováděn pouze na dětech resp. na dospělých osobách
neschopných dát souhlas.
|
| 106. |
Ochrana osob neschopných dát svůj souhlas se také zdůrazňuje
požadavkem, že souhlas podle ustanovení čl. 6 musí být udělen
konkrétně a v písemné formě. Je také stanoveno, že tento
souhlas může být kdykoli svobodně odvolán.
|
| 107. |
Výzkum nesmí být proveden, jestliže s ním zúčastněná osoba
projeví nesouhlas. V případě dětí je nezbytné posoudit jejich postoj
a brát přitom v úvahu jejich věk a vyspělost. Pravidlo zakazující
provádět výzkum v rozporu s přáním subjektu je projevem obav o
svébytnost a důstojnost osobnosti za všech okolností, dokonce i když
se jedná o osobu, která byla zbavena svéprávnosti. Toto ustanovení
je také prostředkem, jak zaručit, že nepohodlí a psychickou zátěž,
které by výzkum představoval, bude pro dotyčného za všech okolností
přijatelné. | Odstavec 2
| 108. |
Při dodržování podmínek, které stanoví zákon na ochranu těchto
osob, připouští podle odst. 2 situaci, kdy lze výjimečně
nerespektovat pravidlo přímého prospěchu. Kdyby byl totiž i takový
výzkum zcela zakázán, byl by pokrok v boji proti chorobám, které
postihují pouze děti, duševně postižené osoby nebo osoby trpící
senilní demencí zcela znemožněn. Prospěch z výzkumu tohoto druhu
může mít celá skupina stejně postižených.
|
| 109. |
Kromě obecných podmínek pro výzkum na osobách neschopných dát
svůj souhlas musí být splněna ještě řada dodatečných podmínek. Takto
Úmluva umožňuje, aby tito lidé měli prospěch z pokroku
v poznání v boji proti určité chorobě a přitom aby byla
zaručena individuální ochrana osob zapojených do výzkumu. Požadované
podmínky znamenají jako samozřejmost následující: pro dosažení
potřebných výsledků pro příslušnou skupinu pacientů neexistuje žádná
alternativa srovnatelného účinku, ani nelze výzkum srovnatelného
účinku provádět na žádných jednotlivcích, kteří jsou schopni se sami
svobodně rozhodnout; -.cílem tohoto výzkumu je cestou podstatného
přispění vědeckého poznání zdravotního stavu, nemoci či poruchy
dotyčného získat výsledky, které mohou přinést prospěch buď
dotyčnému nebo aspoň jiným osobám ve stejné věkové kategorii, pokud
se jedná o dětskou nemoc, osobám postiženým stejnou poruchou nebo
osobám ve stejném zdravotním stavu; ..experiment může představovat
pouze minimální riziko a minimální zátěž pro dotčeného jednotlivce
(např. odběr vzorku krve . viz dále odst.113); ..nejen, že výzkumný
projekt musí mít význam pro pokrok vědeckého poznání, ale musí být i
eticky a právně přijatelný a musí být také předem povolen
odpovědnými orgány; ..zákonný zástupce osoby nebo příslušný pověřený
orgán musí vyslovit souhlas (přiměřené zastoupení zájmů pacienta);
zúčastněná osoba s tím neprojevuje nesouhlas; ..souhlas s tímto
výzkumem může být odvolán kdykoli v průběhu výzkumného projektu.
|
| 110. |
Jednou z prvních dodatečných podmínek je, že by tento výzkum měl
s velkou pravděpodobností významně prohloubit vědecké poznání
zdravotního stavu osoby, její choroby nebo poruchy a získat
výsledky, které prospějí zdraví osoby přímo zapojené do výzkumu nebo
prospějí zdraví stejně nemocných. To znamená, že se např. nezletilá
osoba může účastnit i výzkumu nemoci, kterou sama trpí, i kdyby
neměla z výsledků výzkumu sama prospěch. Je to možné za předpokladu,
že by tento výzkum mohl být významným přínosem pro jiné děti trpící
toutéž chorobou. V případech, kdy se výzkumu účastní zdraví
nezletilí, jde zřejmě o dosažení výsledků prospěšných jiným dětem.
Např. při výzkumu kinetiky léků u dětí by nakonec mohl znamenat
podstatný přínos i pro zdravé děti, které se výzkumu účastní.
|
| 111. |
Výzkum zabývající se "zdravotním stavem jednotlivce" by se mohl
týkat, pokud jde o výzkum na dětech, nejen chorob a abnormalit
příznačných pro dětství nebo určitých aspektů běžných chorob, které
jsou pro dětství specifické, ale také normálního vývoje dítěte,
jehož znalost je nezbytná k pochopení těchto chorob a abnormalit.
|
| 112. |
Zatímco čl. 16, ii, výzkum omezuje stanovením kritéria pro poměr
rizika a přínosu obecně, čl. 17 stanoví přísnější požadavky pro
výzkum bez přímého přínosu pro dotyčného, který není schopný dát
svůj souhlas. V takovém případě smí výzkum představovat pouze
minimální riziko a minimální zátěž. Pouze respektování a splnění
uvedených podmínek pro provádění tohoto výzkumu ochrání důstojnost
člověka tak, aby se nestal pouhým nástrojem. Např. odběr vzorku krve
dítěte by obecně představoval jen minimální riziko a lze jej proto
pokládat za přijatelný.
|
| 113. |
Diagnostický a léčebný pokrok ve prospěch nemocných dětí závisí
do značné míry na nových poznatcích v oboru normální biologie
lidského organismu a vyžaduje výzkum věkově závislých funkcí a
vývoje normálních dětí ještě předtím, než jej lze aplikovat při
léčbě nemocných dětí. Pediatrický výzkum se kromě toho zabývá nejen
diagnózou a léčbou vážných patologických stavů, ale také udržováním
a zlepšováním zdravotního stavu dětí, které nejsou nemocné nebo
které jsou jen nepatrně nemocné. V této souvislosti je namístě
zmínka o profylaxi očkováním nebo imunizací, o dietních opatřeních
nebo o preventivní péči, jejichž účinnost, zvláště z hlediska
nákladů a možných rizik, naléhavě vyžaduje vyhodnocení pomocí
vědecky řízených studií. Jakékoli omezení založené na požadavku
"potenciálního přímého přínosu pro osobu zapojenou do experimentu. ,
by znemožnil jakékoli studie v této oblasti.
|
| 114. |
Jako příklady lze uvést následující oblasti vývoje za
předpokladu, že jsou splněny všechny shora uvedené podmínky (včetně
podmínky, že je nemožné získat stejné výsledky výzkumem prováděným
na osobách schopných dát souhlas, a podmínky minimálního rizika a
minimální zátěže): a..pokud jde o děti: náhrada rentgenového
vyšetření nebo invazivních diagnostických metod pro děti
ultrazvukovou diagnostikou; analýzy vzorků krve nahodile odebraných
novorozencům bez dýchacích problémů ke stanovení nutného obsahu
kyslíku pro předčasně narozené děti; odhalení příčiny leukémie a
pokrok v léčbě u dětí díky odběru vzorku krve; b..pokud jde o
dospělé osoby neschopné dát souhlas: výzkum na pacientech během
intenzivní péče nebo v kómatu vedl k prohloubení poznání příčin
kómatu anebo přispěl k pokroku v oblasti intenzivní péče.
|
| 115. |
Výše uvedené příklady lékařského výzkumu nelze popsat jako
rutinní léčbu. V zásadě nejsou pro pacienta žádným přímým
terapeutickým přínosem. Mohou však být eticky přijatelné, jsou.li
splněny přísné, ochranné podmínky vyplývající z kombinovaného
účinku článků 6, 7, 16 a 17. | Článek
18 (Výzkum na embryích in vitro)
| 116. |
První odstavec čl.18 zdůrazňuje nutnost ochrany embrya
v rámci výzkumu: kde vnitrostátní právo dovoluje výzkum na
embryích in vitro, musí zákon zajišťovat odpovídající ochranu
embrya.
|
| 117. |
Článek nezaujímá žádné stanovisko pokud jde o přípustnost
výzkumů na embryích in vitro. Odst. 2 tohoto článku však zakazuje
vytváření lidských embryí pro výzkumné účely. |
KAPITOLA VI Odběr orgánů a tkáně z žijících dárců
pro účely transplantace
Článek 19 (Obecné pravidlo)
| 118. |
Transplantace orgánů jsou běžné lékařské metody pomáhající
zachránit, prodloužit nebo značně usnadnit život osobám trpícím
určitými závažnými poruchami. Účelem této kapitoly je vytvořit rámec
pro ochranu žijících dárců v souvislosti s odběrem orgánu
(jedná se zejména o játra, ledviny, plíce, slinivku) nebo tkáně6
(např. kůže). Ustanovení této kapitoly neplatí pro transfúze krve.
|
| 119. |
Podle první zásady tohoto dokumentu se mají orgány nebo tkáně
odebírat pokud možno zemřelým dárcům, než se přikročí
k možnosti odběru od žijících dárců. Odběr orgánu nebo tkáně
představuje pro žijícího dárce vždy riziko, i když třeba jen riziko
spojené s narkózou, kterému je nutno se přitom podrobit. To znamená,
že orgány od žijících dárců se nemají používat v případě, že je
k dispozici odpovídající orgán od zemřelého.
|
| 120. |
Druhá podmínka v případě žijících dárců je, že neexistuje žádná
alternativní léčebná metoda se srovnatelným účinkem. Vzhledem k
riziku spojenému s odběrem jakéhokoli orgánu se nedá tento postup
nikterak obhájit, pokud existuje jiný způsob, který poskytuje
příjemci stejný přínos. Transplantace musí proto být nezbytná v tom
smyslu, že neexistuje žádné jiné řešení, které by vedlo ke stejnému
výsledku jako "konvenční" léčba nebo tkáň živočišného původu,
kultivované tkáně nebo tkáně transplantované z dárce samého. Z
tohoto hlediska se výsledky léčby dosažené dialýzou poměřované
kvalitou života pacienta nepokládají za srovnatelné s výsledky
dosažené transplantací ledviny.
|
| 121. |
Odběr orgánu vyžaduje výslovný a konkrétní souhlas dárce podle
čl. 5 Úmluvy. Kromě toho čl. 19(2) stanoví, že tento souhlas musí
být specifický a musí být udělen písemnou formou nebo před
příslušným úředním orgánem, čímž se zpřísňují podmínky stanovené
článkem 5 pro tento konkrétní typ zákroku. Příslušným úředním
orgánem může být např. soud nebo notářství.
|
| 122. |
Odběr orgánu smí být proveden pouze pro léčebný prospěch
příjemce, přičemž taková potřeba musela být známa již předtím, než
byl proveden odběr. Pokud jde o tkáň, může být uložena ve
tkáňových bankách pro budoucí potřebu (je na místě zdůraznit, že tu
jde ve většině případů o nevyužitou tkáň . např. tkáň odstraněnou po
nějakém zákroku . viz čl. 22); v tomto případě platí ustanovení
obsažená v Doporučení R (94) 1 Výboru ministrů členským státům
o bankách lidské tkáně. |
Článek 20 (Ochrana osob neschopných dát souhlas k
odběru orgánu)
| 123. |
Čl. 20 je zaměřen na problematiku odběru orgánů nebo tkáně
osobám neschopným dát k tomu souhlas. Tato praxe je Úmluvou
zakázána.
|
| 124. |
Výjimky z tohoto pravidla jsou možné jen za velmi výjimečných
okolností, a to pouze pro odběr obnovitelné tkáně. Ve smyslu tohoto
článku je obnovitelná tkáň taková tkáň, která je schopná obnovovat
svou tkáňovou hmotu a fungovat po částečném odstranění. Tyto výjimky
jsou ospravedlněny skutečností, že obnovitelná tkáň, zejména kostní
dřeň, může být transplantována pouze mezi geneticky kompatibilními
osobami, mnohdy mezi sourozenci.
|
| 125. |
Jestliže v současné době jsou transplantace kostní dřeně mezi
sourozenci nejvýznamnější situací, která splňuje podmínku čl. 20,
formulace "obnovitelná tkáň" počítá i s budoucím vývojem lékařské
vědy.
|
| 126. |
Odst. 2 proto dovoluje odebrat kostní dřeň z těla nezletilé
osoby ve prospěch jejího sourozence. Je to právě zásada vzájemné
pomoci mezi velmi blízkými členy rodiny, která za určitých podmínek
může ospravedlnit výjimku ze zákazu odběru, jehož cílem je chránit
osoby neschopné dát svůj vlastní, svobodný souhlas. Tato výjimka z
obecného pravidla je kvalifikována řadou podmínek stanovených v čl.
20, jejichž záměrem je chránit osoby neschopné dát svůj souhlas a
tyto podmínky může ještě zpřísňovat vnitrostátní úprava. Platí také
podmínky stanovené v čl. 19, odst.1.
|
| 127. |
První podmínkou je, avšak v rozumných mezích, neexistence
kompatibilního dárce, který je schopen dát souhlas.
|
| 128. |
Kromě toho se odběr povoluje pouze pod podmínkou, že pokud
nedojde k darování orgánu nebo tkáně, je ohrožen život
příjemce. Netřeba uvádět, že riziko pro dárce musí být přijatelné;
že samozřejmě i zde platí profesní standardy podle čl. 4, a to
zvláště pokud jde o přiměřenost rizika k přínosu.
|
| 129. |
Požaduje se také, aby příjemcem byl sourozenec. Záměrem tohoto
omezení je předejít tomu, aby rodina a lékaři hledali dárce za
každou cenu, i když by příbuzenství bylo vzdálené a naděje na
úspěšnou transplantaci by nebyla příliš velká v důsledku
inkompatibility tkáně.
|
| 130. |
Kromě toho je podle čl. 6 nezbytný souhlas zákonného zástupce
osoby, která není schopna dát souhlas nebo souhlas příslušného
orgánu nebo instituce, stanovených zákonem na ochranu takové osoby,
a teprve pak je možné odběr provést (pokud jde o odvolání souhlasu,
viz odst. 38 shora). Požaduje se také souhlas příslušného orgánu
uvedeného v čl. 20, odst. iv. Cílem zásahu orgánu (kterým může být
soud, profesně kvalifikovaná instituce, etická komise atd.) je
záruka, aby zamýšlené rozhodnutí bylo nestranné.
|
| 131. |
A konečně, odběr nesmí být proveden, pokud uvažovaný dárce
s tím projeví jakýkoli nesouhlas. Stejně jako v případě výzkumu
je jakkoli vyjádřený odpor rozhodující a musí být vždy respektován.
|
KAPITOLA VII Zákaz finančního prospěchu při nakládání
s částmi lidského těla
Článek 21 (Zákaz finančního prospěchu)
| 132. |
Tento článek uplatňuje zásadu ochrany důstojnosti lidské bytosti
stanovenou v preambuli a v čl. 1.
|
| 133. |
Stanoví především zásadu, že lidské tělo a jeho části nesmějí
být jako takové zdrojem finančního prospěchu. Podle tohoto
ustanovení orgány a tkáně v pravém slova smyslu, včetně krve, by se
neměly kupovat nebo prodávat nebo být zdrojem finančního prospěchu
pro osobu, které byly odňaty, nebo pro třetí stranu, ať již jde
o fyzickou nebo právnickou osobu jako např. o zdravotnické
zařízení. Avšak technické činnosti jako odběr vzorků, testování,
pasterování, frakcionace, čištění, skladování, pěstování kultur,
doprava atd., které se s těmito substancemi provádějí, se smějí
provádět za přiměřenou odměnu. Tento článek např. nezakazuje prodej
lékařského přístroje, jehož součástí je lidská tkáň, která prošla
výrobním procesem, pokud se taková tkáň neprodává jako zboží. Dále
pak tento článek nebrání osobě, jíž byly orgán nebo tkáň odebrány,
aby nepřijala určitou kompenzaci, která nepředstavuje odměnu, nýbrž
přiměřené odškodnění za výdaje nebo ušlý příjem (např. v důsledku
hospitalizace).
|
| 134. |
Toto ustanovení se nevztahuje na produkty jako vlasy a nehty,
což jsou tkáně odložené jako nepotřebné a jejich prodej se nedotýká
lidské důstojnosti.
|
| 135. |
O otázce patentů se v souvislosti s tímto ustanovením
neuvažovalo; nebylo tedy záměrem, aby se toto ustanovení vztahovalo
na problém patentovatelnosti biotechnologických vynálezů. Problém
patentů byl tak složitý, že by před návrhem jakýchkoli předpisů bylo
třeba provést podrobnou studii7. Jestliže by takováto studie vedla k
závěru, že by bylo žádoucí tuto oblast upravit předpisy, měly by
tyto předpisy obsahovat zásady a pravidla odpovídající specifické
povaze této věci. V tomto směru stojí za zmínku, že Evropské
společenství vydalo návrh směrnice8 obsahující zásadu, podle které
"lidské tělo a jeho prvky v přirozeném stavu nesmějí být pokládány
za patentovatelné vynálezy". | Článek
22 (Nakládání s odebranou částí lidského těla)
| 136. |
Během zákroků, např. chirurgických, se často odstraňují části
lidského těla. Cílem tohoto článku je zajistit ochranu jednotlivců,
pokud jde o části jejich těla, které byly odebrány a pak uloženy
nebo použity k účelu lišícímu se od účelu, pro který byly odebrány.
Toto ustanovení je nezbytné zejména proto, že z libovolné části těla
jednotlivce, jakkoli malé (např. krev, vlasy, kost, pokožka, orgán),
lze odvodit mnoho informací o jednotlivci. I když je vzorek
anonymní, může analýza poskytnout informace o totožnosti.
|
| 137. |
Toto ustanovení tedy stanoví pravidlo shodné s obecnou zásadou v
čl. 5 o souhlasu, tj. že části těla, které byly odebrány během
zákroku provedeného za stanoveným účelem, nesmí být ukládány nebo
používány k jinému účelu, pokud nebyly dodrženy příslušné podmínky
týkající se poučení a souhlasu.
|
| 138. |
Úpravy týkající se poučení a souhlasu mohou být různé a
umožňující flexibilitu, neboť výslovný souhlas jednotlivce s
použitím částí jeho těla není v principu nutný. Bývá totiž
někdy nemožné nebo velmi obtížné znovu vyhledat příslušné osoby a
požádat je o souhlas. V některých případech postačí, aby pacient
nebo jeho zákonný zástupce, který byl řádně informován (např.
letákem, který byl dotyčným osobám předán v nemocnici), nevyjádřil
svůj nesouhlas. V jiných případech, v závislosti na povaze účelu, k
němuž budou odebrané části použity, bude nezbytný výslovný a
konkrétní souhlas, a to zejména tehdy, když se jedná o shromažďování
citlivých informací, které lze vztáhnout na jednotlivce.
|
| 139. |
Tento článek se nesmí chápat tak, že povoluje výjimku ze zásady
obsažené v čl. 19, že totiž odebrání orgánů pro účely
transplantace smí být provedeno pouze ve prospěch příjemce. Avšak v
případě, kdy se orgán nezdá být vhodný pro transplantační účely
vzhledem k jeho stavu, může být výjimečně použit k výzkumu
v oboru transplantačního lékařství zabývajícím se právě daným
orgánem.
|
KAPITOLA VIII Porušení ustanovení Úmluvy
Článek 23 (Porušení práv nebo zásad)
| 140. |
Tento článek požaduje, aby strany pamatovaly na možnost soudního
řízení, aby se zabránilo nebo aby se učinila přítrž porušování zásad
stanovených v Úmluvě. Zabývá se proto nejen případy porušování,
které se již začaly dít a dějí se, ale i situacemi, kdy jejich
porušení hrozí.
|
| 141. |
Soudní ochrana, kterou Úmluva požaduje, musí být přiměřená a
úměrná porušení nebo hrozbě porušení zásad. Tak je tomu např. při
soudním řízení zahájeném veřejným žalobcem v případech porušení
ustanovení, která se týkají ochrany několika osob, jež se samy
nemohou hájit, aby se zastavilo porušování jejich práv.
|
| 142. |
Podle Úmluvy musí být příslušný systém ochrany schopen zasahovat
rychle, protože musí umožňovat, aby se porušování zabránilo nebo aby
se ukončilo v krátkém čase. Tento požadavek lze vysvětlit
skutečností, že v některých případech je nutno chránit samu
integritu jednotlivce a porušení tohoto práva by mohlo mít
nenapravitelné následky.
|
| 143. |
Soudní ochrana takto poskytovaná Úmluvou se vztahuje pouze na
protiprávní porušení práv nebo na nebezpečí takových porušení.
Důvodem pro toto kvalifikační adjektivum . protiprávní. (angl.
unlawfull) je to, že Úmluva sama v čl. 26 připouští omezení ve
svobodném výkonu práv, která přiznává. |
Článek 24 (Náhrada za způsobenou protiprávní újmu)
| 144. |
Tento článek stanoví zásadu, že osoba, která utrpěla protiprávní
újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody. V
Úmluvě se používá výraz "protiprávní újma (undue damage)", protože v
medicíně je určitá újma, např. amputace, podstatnou složkou
samotného léčebného zákroku.
|
| 145. |
Pokud jde o nezbytnou (lege artis) nebo protiprávní povahu újmy,
bude třeba ji stanovit se zřetelem na okolnosti každého případu.
Příčinou újmy musí být zákrok v nejširším smyslu a může mít buď
formu úkonu nebo opomenutí. Zákrok tak může, ale nemusí zakládat
trestný čin. Má.li vzniknout nárok na náhradu škody, musí existovat
příčinná souvislost mezi vzniklou újmou a zákrokem.
|
| 146. |
Podmínky náhrady škody a příslušné postupy jsou stanoveny
vnitrostátním právem. V četných případech se tím zakládá systém
osobního ručení založený buď na konceptu odpovědnosti za chybu nebo
na konceptu ručení za riziko nebo ručení za škodu. V jiných
případech může zákon stanovit systém kolektivní odpovědnosti a
náhrady za škodu bez ohledu na osobní zavinění.
|
| 147. |
Ve věci spravedlivé kompenzace újmy lze odkázat na čl. 50
Evropské úmluvy o lidských právech, který umožňuje, aby soud
přiznal poškozené straně spravedlivou náhradu škody.
|
Článek 25 (Sankce)
| 148. |
Protože smyslem sankcí podle čl. 25 je zaručit dodržování
ustanovení Úmluvy, musí být tyto sankce v souladu s určitými
kritérii, a to zejména s principy potřebnosti a přiměřenosti. A
proto, aby bylo možné posoudit účelnost a stanovit povahu a rozsah
sankce, musí vnitrostátní právní úprava zohledňovat účel ustanovení
a důležitost hodnoty, která jím má být chráněna, závažnost narušení
právního řádu a možný dopad sankce na jednotlivce a společnost.
|
KAPITOLA IX Vztah této Úmluvy k ostatním právním
úpravám
Článek 26 (Omezení výkonu práv)Odstavec 1
| 149. |
Tento článek obsahuje limitativní výčet jedině možných důvodů
omezení práv a ochranných opatření obsažených ve všech ustanoveních
Úmluvy, aniž by přihlížel k jakýmkoli konkrétním omezením práv
a ochranných opatření, která jsou obsažena v jednotlivých
článcích Úmluvy.
|
| 150. |
Částečně se tu opakuje ustanovení čl. 8, odst. 2, Evropské
úmluvy o lidských právech. Výjimky uvedené v čl. 8 (2) Evropské
úmluvy o lidských právech se nepokládají všechny za relevantní pro
tuto Úmluvu. Výjimky definované v článku 8 (2) jsou zaměřeny na
ochranu kolektivních zájmů (bezpečnost veřejnosti, předcházení
trestné činnosti a ochrana veřejného zdraví) nebo ochrany práv či
svobod jiných lidí.
|
| 151. |
Povinná izolace pacienta se závažnou infekční chorobou, pokud je
nezbytná, je typickým případem výjimky z důvodu ochrany veřejného
zdraví.
|
| 152. |
Osoba, která může být vzhledem ke své duševní poruše
potenciálním zdrojem ohrožení zdraví ostatních, smí být podle zákona
podrobena určité míře omezení volnosti pohybu nebo jí může být
uloženo povinné léčení, a to bez jejího souhlasu. Zde je možné .
kromě případů uvažovaných v čl. 7 . uplatnit omezení v zájmu ochrany
práv a svobod jiných lidí.
|
| 153. |
Ochranou práv jiných lidí je také např. možné zdůvodnit příkaz
soudního orgánu k provedení testu ke zjištění otcovství.
|
| 154. |
Je také možné obhájit použití genetického posouzení (testů DNA)
k identifikaci osob v souvislosti s vyšetřováním zločinu.
|
| 155. |
Některé právní předpisy zajišťují soudem nařízenou
psychiatrickou léčbu obviněné osoby, která by bez takové léčby
nebyla schopná stanout před soudem, přičemž cílem tohoto opatření je
umožnit obviněnému řádnou obhajobu. Takovouto soudem nařízenou léčbu
spojenou s patřičnými bezpečnostními opatřeními lze pokládat za
náležitou v rámci čl. 26, který se jmenovitě týká opatření
nezbytných k řádnému výkonu spravedlnosti ("předcházení trestné
činnosti"), který v demokratické společnosti zahrnuje obhajobu
obviněného.
|
| 156. |
Ochrana zdraví pacienta není v tomto odstavci uvedena jako jeden
z faktorů zdůvodňujících výjimku z ustanovení Úmluvy jako celku. Aby
se objasnil její rozsah, zdálo se být vhodnější definovat tuto
výjimku výslovným poukazem na ni v každém z ustanovení. Čl. 7
např. specifikuje podmínky, za kterých může být jednotlivcům trpícím
duševními poruchami uloženo povinné léčení bez jejich souhlasu,
pokud by jinak mohli utrpět vážnou újmu na zdraví.
|
| 157. |
Kromě toho není do obecných výjimek, na které odkazuje první
odstavec tohoto článku, zahrnuta ochrana ekonomické prosperity země,
veřejného pořádku nebo morálky a národní bezpečnosti, a to na rozdíl
od čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Nezdálo se být žádoucí
zabývat se v kontextu této Úmluvy výkonem základních práv týkajících
se hlavně ochrany práv osob v oblasti ochrany zdraví
v závislosti na ekonomickém blahobytu země, veřejném pořádku,
morálce nebo národní bezpečnosti.
|
| 158. |
Na ekonomický aspekt se však poukazuje v čl. 3 slovy "zdroje,
které jsou k dispozici", avšak ve smyslu tohoto článku tato
poznámka nepředstavuje důvod, proč by měla být povolena výjimka z
práv zajištěných jinými ustanoveními Úmluvy.
|
| 159. |
Válka a ozbrojený konflikt byly rovněž vyloučeny z možných
zdůvodnění výjimek. To však není míněno jako zábrana, aby zákon
nemohl přijmout konkrétní opatření ve vojenské oblasti s cílem
chránit veřejné zdraví v tomto určitém kontextu.
|
| 160. |
Důvody uvedené v čl. 26 by se neměly pokládat za obhajování
absolutní výjimky z práv zajištěných Úmluvou. Mají.li být omezení
přípustná, musí být stanovena zákonem a musí být nezbytná v
demokratické společnosti k ochraně uvedeného veřejného zájmu nebo k
ochraně zájmů jednotlivců, tj. k ochraně práv a svobod ostatních.
Tyto podmínky je třeba interpretovat ve světle kritérií zavedených
se zřetelem ke stejným pojmům používaným v nepsaném zákoně
Evropského soudu pro lidská práva. Omezení musí splňovat zejména
kritéria nezbytnosti, úměrnosti a subsidiarity za respektování
sociálních a kulturních podmínek vlastních každému státu. Slova
"stanovena zákonem" je třeba interpretovat v souladu s významem,
který se jim obvykle přisuzuje Evropským soudem pro lidská práva,
což znamená, že není potřeby forma zákona, a každý stát může
přijmout takovou formu vnitrostátního právního předpisu, kterou
pokládá za nejvhodnější. | Odstavec 2
| 161. |
Omezení stanovená v prvním odstavci tohoto článku neplatí pro
ustanovení zmíněná ve druhém odstavci. Týká se to těchto ustanovení:
čl. 11 (Zákaz diskriminace), čl. 14 (Zákaz volby pohlaví), čl. 13
(Zásahy do lidského genomu), čl.17 (Ochrana osob neschopných dát
souhlas k výzkumu), čl. 19 a 20 (Odběr orgánů z žijících dárců pro
účely transplantace) a čl. 21 (Zákaz finančního prospěchu).
|
Článek 27 (Širší ochrana)
| 162. |
Podle tohoto článku mohou strany používat právní úpravu
poskytující větší ochranu než úprava obsažená v Úmluvě. Jinými
slovy, text stanoví běžné standardy, které státy musí plnit, ale
současně jim dovoluje poskytovat větší ochranu lidské bytosti a
lidských práv při aplikaci biologie a medicíny.
|
| 163. |
Může vzniknout konflikt mezi jednotlivými právy upravenými
Úmluvou, např. mezi právem vědce na svobodu výzkumu a právy osoby
zapojené do výzkumu. Výraz "širší ochrana" je však třeba
interpretovat v duchu Úmluvy, jak je definován v čl. 1, totiž
jako ochranu lidské bytosti při aplikaci biologie a medicíny. V
citovaném příkladě může jakákoli zákonná ochrana znamenat pouze
větší ochranu pro osobu zapojenou do výzkumu.
|
KAPITOLA
X Veřejná diskuse
Článek 28 (Veřejná diskuse)
| 164. |
Účelem tohoto článku je podnítit strany Úmluvy, aby se dostaly
do veřejného povědomí základní otázky vyvstávající z rozvoje
biologie a medicíny. Je třeba v co největší míře zjistit názory
veřejnosti na otázky, které se týkají společnosti jako celku. Úmluva
doporučuje vést za tímto účelem řádnou celospolečenskou diskusi a
konzultace. Slovo "řádná" nechává stranám volné ruce k volbě co
nejvhodnějších strategií. Státy by měly zakládat např. etické
komise, přistoupit k výuce etiky v oblasti medicíny, biologie a
zdravotnictví pro profesionální zdravotnické pracovníky, učitele a
širokou veřejnost.
|
KAPITOLA XI Výklad a dodržování Úmluvy
Článek 29 (Výklad Úmluvy)
| 165. |
Tento článek umožňuje vyžádat si od Evropského soudu pro lidská
práva poradní stanovisko k právním otázkám týkajícím se výkladu
Úmluvy. Toto stanovisko nemusí mít přímý vztah k žádnému konkrétnímu
soudnímu řízení.
|
| 166. |
Tato Úmluva sama o sobě nedává jednotlivcům právo předkládat
spory Evropskému soudu pro lidská práva. Nicméně fakta, která
znamenají porušení práv obsažených v této Úmluvě, mohou být
předmětem řízení podle Evropské úmluvy o lidských právech,
pokud současně představují porušení některého z práv obsažených v
této Evropské úmluvě. |
Článek 30 (Zprávy o provádění Úmluvy)
| 167. |
Podle vzoru čl. 57 Evropské úmluvy o lidských právech tento
článek stanoví, že na žádost generálního tajemníka Rady Evropy musí
kterákoli strana Úmluvy podat vysvětlení způsobu, jakým její
vnitrostátní právo zajišťuje účinné provádění kteréhokoli ustanovení
Úmluvy. |
KAPITOLA XII Protokoly
Článek 31 (Protokoly)
| 168. |
Úmluva stanoví zásady platné pro všechny aplikace biologie a
medicíny na lidských bytostech. Tento článek zakládá zmocnění k
okamžitému vypracování protokolů obsahujících pravidla pro konkrétní
obory. Protože účelem protokolů je další rozvoj zásad obsažených v
Úmluvě, úprava v nich obsažená by se neměla odchylovat od
ustanovení Úmluvy. Především není možné, aby protokoly stanovily
pravidla, která by lidem poskytla menší ochranu než tu, kterou jim
přiznávají zásady obsažené v Úmluvě.
|
| 169. |
Aby mohl stát podepsat nebo ratifikovat protokol, musí předtím
nebo současně s tím podepsat nebo ratifikovat Úmluvu. Naproti
tomu státům, které podepsaly nebo ratifikovaly Úmluvu, neplyne
povinnost protokoly ani podepsat ani ratifikovat.
|
KAPITOLA XIII Dodatky k Úmluvě
Článek 32 (Dodatky)
| 170. |
Dodatky k Úmluvě musí být prozkoumány výborem CDBI nebo
kterýmkoli jiným výborem, který tím byl pověřen Výborem ministrů.
Každý členský stát Rady Evropy, jakož i každá smluvní strana Úmluvy,
která není členem Rady Evropy, bude mít právo hlasovat o navržených
změnách.
|
| 171. |
Tento článek stanoví, že Úmluva bude zhodnocena nejpozději do
pěti let od jejího vstupu v platnost a posléze pak v obdobích, která
může stanovit výbor pověřený zhodnocením.
|
KAPITOLA XIV Závěrečná ustanovení
Článek 33 (Podpis, ratifikace a vstup v platnost)
| 172. |
Úmluvu mohou podepsat kromě členských států Rady Evropy také
tyto státy, které se podílely na jejím vypracování: Austrálie,
Kanada, Vatikán, Japonsko a USA. |
Článek 35 (Území)
| 173. |
Protože toto ustanovení je určeno především pro zámořská území,
bylo dohodnuto, že by bylo ve zřejmém rozporu s filozofií Úmluvy,
kdyby kterákoli smluvní strana vyloučila části svého hlavního území
z aplikace tohoto nástroje, a že proto není třeba stanovit toto
výslovně v Úmluvě. |
Článek 36 (Výhrady)
| 174. |
Podle vzoru čl. 64 Evropské úmluvy o lidských právech připouští
tento článek výhrady ke kterémukoli konkrétnímu ustanovení Úmluvy do
takového rozsahu, do jakého zákon, platný na jeho území, není v
souladu s tímto ustanovením.
|
| 175. |
Anglický pojem . law. neznamená, že se musí jednat o . zákon.
(např. profesní organizace v některých zemích vydávají svá vlastní
deontologická pravidla, která jsou platná pro jejich členy, pokud
nejsou v rozporu s právními předpisy). Podle odst.1 není však
přípustná výhrada obecné povahy, tj. formulovaná v příliš vágních
nebo širokých pojmech, než aby bylo možné určit její přesný význam a
rozsah.
|
| 176. |
Kromě toho musí podle odst. 2 jakákoli výhrada obsahovat stručný
obsah příslušné normy; tato specifikace slouží jako důkaz a přispívá
tak k právní jistotě. Není to tedy čistě formální požadavek, nýbrž
zásadní podmínka (srv. případ Balilos, § 55 a 59).
|
| 177. |
Bylo dohodnuto, že jakékoli prohlášení učiněné státem nebo
Evropským společenstvím, které se týká kteréhokoli ustanovení Úmluvy
. i když je označeno jako výkladové . a které modifikuje závazky
vyplývající z tohoto ustanovení pro prohlašující stát, musí splňovat
požadavky čl. 36, má.li být platné. |
P o z n á m k y
- Stanovisko č. 184 z 2. Února 1995, doc. 7210
- 26. září 1996, dok. č. 7622.
- I jiné mezinárodní dokumenty, vč. Mezinárodní dohody o ekonomických,
sociálních a kulturních právech (1966) a Evropské sociální charty
(1961), ukládají svým členským státům povinnosti v tomto směru.
- V případě osob, které nejsou schopné dát souhlas, může zástupný
souhlas s léčbou, v tomto kontextu, může být oprávněný podle
čl. 6, odst.3.
- Výbor ministrů Rady Evropy schválil dvě doporučení týkající se
screeningu: Doporučení R (90) 13 týkající se prenatálního screeningu,
prenatální genetické diagnostiky a s ní souvisejícího genetického
poradenství a Doporučení R (92) 3 týkající se genetického testování a
prohlídek pro účely zdravotní péče.
- Výbor ministrů pověřil Řídící výbor pro bioetiku (CDBI) přípravou
protokolu o transplantacích orgánů, který podstatně rozvine
principy obsažené v této kapitole.
- Viz podobnou předběžné stanovisko Výboru ministrů na Doporučení
Parlamentního shromáždění č. 1 213, týkající se pokroků v biotechnologii
a jejich důsledků pro zemědělství, kde je zmínka o problematice
patentování biotechnologických vynálezů.
- Návrh pro Evropský parlament a Směrnice Rady týkající se právní
ochrany biotechnologických vynálezů, COM (95) 661 final.
|